pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí] č. j. 33 C 23/2021-59,

1. Rozsudkem z [datum] soud I. stupně uložil žalované povinnost zaslat žalobkyni písemnou omluvu ve znění:„ Omlouvám se tímto paní [jméno] [příjmení] [jméno] za nepravdivé tvrzení, jež jsem uvedla v rozhovoru s reportérem pořadu Reportéři ČT, který byl odvysílán dne [datum] na programu ČT1, a to, že jsem kvůli paní [jméno] [příjmení] [jméno] byla u soudu.“, a to s vlastnoručním podpisem na adresu právní zástupkyně žalobkyně do 7 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Zároveň žalobu v části týkající se nároku žalobkyně na zaslání písemné omluvy za nepravdivá tvrzení, jež měla uvést v tomto rozhovoru, a to 1) za nepravdivé tvrzení, že žalobkyně vypověděla pro deník [příjmení], že všechny reportérky magazínu Prásk závodí o to, kolika slavným osobnostem se dostanou do postele a žalovaná to vlastně řídí, 2) za nepravdivé tvrzení, že žalovaná získala od žalobkyně finanční odškodnění a omluvu, a dále v části týkající se nároku na finanční odškodnění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši [částka] žalobu zamítl (výrok II.). Současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně domáhala omluvy a finančního odškodnění za výroky žalované, jež měla uvést v pořadu Reportéři ČT odvysílaném dne [datum] na programu ČT1. Tvrdila, že žalovaná měla uvedené výroky vyslovit úmyslně, přičemž tyto výroky se nezakládají na pravdě a žalovaná si toho byla vědoma. Následkem odvysílání tohoto rozhovoru došlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně, když výroky žalované poškodily její pověst a žalobkyně byla nucena několik následujících měsíců snášet urážlivé komentáře na sociálních sítích, což kromě ní samé mělo dopad i na její rodinu. Požadovaná omluva a finanční odškodnění pak mají představovat odškodnění žalované za způsobenou újmu. Žalobkyně žalovanou písemně vyzvala, aby způsobenou újmu odškodnila, žalovaná tak neučinila.

3. Žalovaná žalovaný nárok neuznala s tím, že nemůže být odpovědná za celkové vyznění odvysílané reportáže na ČT1. Navíc žalobkyní uváděné výroky žalovaná v tom znění, jež je předmětem žaloby, v inkriminovaném rozhovoru ani neuvedla. Rozhodně pak neměla v úmyslu žalobkyni jakkoli poškodit. Zároveň poukázala na to, že žalobkyně neprokázala vznik újmy na své straně a příčinnou souvislost mezi odvysílaným rozhovorem se žalovanou a tvrzenou újmou.

4. Soud I. stupně provedl stranami navrhované důkazy a zkonstatoval obsah reportáže s názvem„ Šlechtična z bulváru“ odvysílané dne [datum] v rámci pořadu Reportéři ČT na programu ČT1, v níž byly zachyceny následující výroky žalované:

Žalovaná:„ Byla jako jedna z prvních čtyř reportérek toho bulvárního magazínu Prásk. Vodevzdala životopis, že má vystudovanou ňákou vysokou školu v Německu. Zapsala se do mého života významným způsobem, protože jsem kvůli ní byla poprvé a naposledy ve svém životě u soudu, protože najednou v bulvárním deníku [příjmení], objevila titulní strana, a vlastně vypovídala [jméno] o tom, že všechny ty reportérky závodí o to, kolika slavným osobnostem se dostat do postele a já to vlastně celé řídim.“

Reportér:„ Taková bordeldáma...“

Žalovaná:„ Přesně tak, přesně tak... [příjmení] sme vyhráli ňáké dokonce i finanční odškodnění, omluvu a to bylo, tím to skončilo a vlastně od té doby jsem jí neviděla.“

5. S odkazem na ust. § 81 odst. 1 a 2, § 2956 a § 2951 odst. 2 o. z. soud I. stupně zvažoval, da se v případě výše uvedených výroků žalované jednalo o výroky, které svým obsahem mohly být způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Došel k závěru, že výrok pronesený v reportáži žalovanou, že„ jsem kvůli ní (rozuměj žalobkyni) byla poprvé a naposledy ve svém životě u soudu“, není pravdivý. Jak bylo zjištěno z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 37 C 66/2004-53, žalovaná nevedla soudní řízení ohledně článku v magazínu [příjmení]„ Prásk na Nově? Závody v sexu“ proti žalobkyni, nýbrž proti vydavateli magazínu spol. [právnická osoba] Žalobkyně nebyla účastníkem uvedeného soudního řízení, což muselo být žalované z povahy věci známo, když sama žalobu vůči vydavateli magazínu podala. Výrok žalované, že byla kvůli žalobkyni u soudu, se tak nezakládá na pravdě, neboť žalované muselo být známo, že„ byla u soudu“ v předmětné věci kvůli vydavateli magazínu [příjmení]. Vzhledem k tomu, že předmětný výrok žalovaná uvedla v rozhovoru pro masový sdělovací prostředek, musela být srozuměna i s tím, že její výrok bude tímto sdělovacím prostředkem odvysílán. Dle názoru obvodního soudu tak žalovaná uvedla ohledně žalobkyně nepravdu s vědomím, že tento výrok bude Českou televizí publikován. Jelikož k vysílání reportáže, kde výrok žalované zazněl, skutečně došlo, soud I. stupně uzavřel, že za této situace inkriminovaný výrok zasáhl do cti žalobkyně, když divákům odvysílané reportáže, tedy široké veřejnosti, bylo ústy žalované sděleno, že žalovaná byla kvůli žalobkyni u soudu, ačkoliv se tento výrok nezakládal na pravdě, čehož si žalovaná musela být vědoma. Tímto zásahem s ohledem na širokou publikaci výroku danou jednak povahou masového sdělovacího prostředku, jednak zjištěným počtem diváků pořadu, kde reportáž s výrokem žalované zazněla, došlo dle názoru prvoinstančního soudu ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně ve smyslu § 2956 o. z. Soud následně hodnotil, jaká forma satisfakce je vzhledem ke způsobené újmě odpovídající, a uzavřel, že s ohledem na obsah předmětného výroku je přiměřenou satisfakcí dle § 2951 odst. 2 o. z. zadostiučinění morální, tj. písemná omluva, jak byla i žalobkyní požadována. Zásahu do cti žalobkyně odpovídá tato forma i s ohledem na skutečnost, že žalobkyní předložené negativní příspěvky k osobě žalobkyně na sociálních sítích se nevztahují k výrokům žalované, nýbrž k jiným skutečnostem obsaženým v reportáži„ Šlechtična z bulváru“. Soud I. stupně proto žalobě v této části vyhověl a žalované uložil zaslat žalobkyni písemnou omluvu k rukám její právní zástupkyně žalobkyně v přiměřené lhůtě.

6. V případě dalších výroků žalované, jež měly podle žalobkyně zasáhnout do jejích osobnostních práv, pak soud I. stupně dovodil, že žalovaná neuvedla nic, co by bylo možné jako neoprávněný zásah posoudit. Výrokem„ Vodevzdala životopis, že má vystudovanou ňákou vysokou školu v Německu“, žalovaná nijak nepřekročila rámec běžného hovorového jazyka při popisu skutečnosti, když hovorové slovo„ ňákou“, nelze považovat nějak dehonestující či znevažující. Ostatně, i kdyby tomu tak bylo, šlo by o hodnotový soud mluvčího (tedy žalované), jenž nemá objektivní vypovídající hodnotu způsobilou do vážnosti žalobkyně zasáhnout. Pokud jde o další vytýkaný výrok žalované žalobkyně, tedy, že„ všechny reportérky magazínu Prásk závodí o to, kolika slavným osobnostem se dostanou do postele, a žalovaná to vlastně řídí“, soud I. stupně uzavřel, že žalovaná takto žalobkyní uvedené výroky v reportáži neuvedla. Dle názoru soudu z výroku žalované vyplývá, že žalovaná hovoří o tom, že se na titulní straně magazínu [příjmení] objevilo, že žalobkyně vypovídala o tom, že všechny ty reportérky závodí o to, kolika slavným osobnostem se dostat do postele, a žalovaná to vlastně celé řídí, což, jak bylo dokazováním zjištěno, je výrok pravdivý, když takový článek se v magazínu [příjmení] skutečně objevil. Obdobně vytýkaný výrok žalované, že žalovaná získala od žalobkyně finanční odškodnění a omluvu, neodpovídá skutečnému znění výroku žalované, který se v reportáži objevil. Žalovaná se vyjádřila, že vyhrála finanční odškodnění a omluvu, nezaznělo však, že toto odškodnění jí měla poskytnout žalobkyně. Dle soudu ani z kontextu celého vystoupení žalované nevyplývá, že by měla na mysli žalobkyni jako toho,„ na kom“ odškodnění„ vyhrála“. Dle názoru obvodního soudu proto ani tento výrok žalované, tak jak v reportáži skutečně zazněl, do osobnostních práv žalobkyně nijak zasáhnout nemohl, neboť byl konstatováním pravdivé skutečnosti nijak se žalobkyně nedotýkající. S ohledem na tyto závěry soud I. stupně ohledně těchto výroků žalobu (výrokem II.) zamítl jako nedůvodnou, a to včetně nároku na finanční zadostiučinění, když i k odškodnění prokázaného zásahu do osobnostních práv žalobkyně je odpovídající satisfakce morální ve formě písemné omluvy.

7. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně měla ve věci částečný úspěch, když s částí svého nároku na morální zadostiučinění byla úspěšná, nicméně v části nikoliv, stejně tak jako s nárokem na odškodnění materiální.

8. Proti rozsudku, a to proti zamítavému výroku ad II., jakož i výroku o nákladech řízení podala žalobkyně odvolání. Namítala, že soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že„ předmětné výroky žalované jsou zachyceny souvisle na provedeném videozáznamu“, přičemž zároveň zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem redaktora, kterým mělo být prokázáno, zda ve skutečnosti vypověděla žalovaná něco jiného či něco navíc, než nakonec v reportáži zaznělo. Je tedy zřejmé, že se soud ztotožnil se závěrem, že uvedený výrok žalované nebyl v reportáži upraven střihem a žalovaná v rámci svého výstupu neuvedla žádné další informace, z nichž by divák mohl dovodit, že obsah článku byl smyšlen redaktory [příjmení]. Žalobkyně trvá na tom, že z uvedeného výroku divák zcela bez jakýchkoli pochyb nabyde přesvědčení, že informace v článku v deníku [příjmení] pocházely od žalobkyně - žalovaná zde zcela jasně svým výrokem přiznala aktivní roli žalobkyni -„ vlastně vypovídala [jméno] o tom". Uvedené tvrzení navíc žalovaná pronáší s patřičným emocionálním zabarvením, jako by snad ještě v době natáčení žalobkyni vyčítala, že kvůli ni byla u soudu. Soud na tomto místě učinil závěr, že shora uvedený výrok je výrok pravdivý, když takový článek se v magazínu [příjmení] skutečně objevil. Žalobkyně souhlasí s tím, že takový článek se v deníku [příjmení] objevil, ovšem nepravdivé je tvrzení žalované, že„ vlastně vypovídala [jméno] o tom, že všechny ty reportérky závodí o to, kolika slavným osobnostem se dostat do postele a já to vlastně celé řídim.“ Z uvedeného výroku se nedá nijak dovodit, že informace o„ závodech v sexu“ ve skutečnosti od žalobkyně nijak nepochází. [obec] přiřkne tyto pomluvy právě žalobkyni, a to právě i s ohledem na tvrzení žalované, že byla kvůli žalobkyni ve svém životě poprvé a naposledy ve svém životě u soudu. Vzhledem k tomu, že soud napadeným rozsudkem přiznal žalobkyni satisfakci právě za toto tvrzení (že byla žalovaná kvůli žalobkyni u soudu), jeví se jako naprosto nelogické nepřiznat satisfakci za tvrzení, kterým žalovaná„ vysvětlila“, proč u soudu byla. [obec] je výroky žalované v reportáži nejprve zcela jasně přesvědčen, že se žalovaná soudila se žalobkyni (byla kvůli ní u soudu - což i soud v napadeném rozsudku hodnotí jako nepravdivé tvrzení), nemůže tedy další, plynule navazující výrok žalované pochopit jinak, než jako vysvětlení příčiny, proč u soudu byla (protože o ní žalobkyně něco vypověděla), a to i s ohledem na absenci jakékoli zmínky o nekalém chování redaktorů deníku [příjmení]. Pokud by ze shora uvedeného výroku mělo být pro diváka nějakým způsobem seznatelné, že článek v deníku [příjmení] byl ve skutečnosti smyšleným rozhovorem se žalobkyní a soudní spor o informace v [příjmení] vedla žalovaná s vydavatelem deníku [příjmení] a nikoli se žalobkyní, nikdy by žalovaná nemohla prohlásit, že byla u soudu kvůli žalobkyni. To, že výrok měl vyznít právě jako informace o nekalém chování žalobkyně, potvrzuje i samotné zařazení tohoto výroku do reportáže, která jako celek měla výrazně dehonestující charakter, a jejím cílem bylo vylíčit žalobkyni jako podvodnici. Rozhovor se žalovanou nebyl pořízen nahodile a žalovaná měla jistě možnost předem si promyslet, jaká slova bude volit a jaké informace bude o žalobkyni zveřejňovat. Podle žalobkyně tak výrok I. napadeného rozsudku nekorespopnduje s výrokem II., když obě tvrzení žalované spolu bezprostředně souvisejí – prvním tvrzením je sdělováno, že žalovaná byla u soudu kvůli žalobkyni, a druhým tvrzením je vysvětleno, proč u soudu byla. Obdobně je tomu i v případě tvrzení o tom, že žalovaná získala od žalobkyně finanční odškodnění a omluvu. I zde tento výrok těsně souvisí s výrokem prvním, za nějž ovšem žalobkyni napadeným rozsudkem satisfakci přiznal. [obec] z ničeho nemůže dovodit, že satisfakce se žalované dostalo od vydavatele deníku [příjmení] a nikoli od žalobkyně.

9. Žalobkyně dále namítla, že přiznání pouhé morální staisface ve formě písemné omluvy není v daném případě dostačující, poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétněš na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 167/2019 zabývající se přiměřeností poskytovaného zadostiučinění s ohledem na objektivní i subjektivní hlediska a okolnosti konkrétního posuzovaného případu, a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku změnil tak, že žalované uloží povinnost k omluvě v celém žalobou uplatněném rozsahu, jakož i povinnost k zaplacení nemajetkové újmy ve výši [částka] a nákladů řízení.

10. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Zdůraznila, že ze samotné reportáže je patrné, že byla odvysílána v sestříhané verzi. Otázka údajné neobjektivity inkriminovaného pořadu, již žalobkyně zdůrazňuje, není předmětem tohoto řízení, žalovaná pouze poskytla pro reportář rozhovor, který byl sestříhán a odvysílán, přičemž tvoří marginálii celé reportáže, prakticky cca 40 sekund z celkové délky 13 minut trvání pořadu. Žalobkyně v odvolání neuvádí žádné nové skutečnosti, s nimiž by se již nevypořádal soud I. stupně, v řízení neunesla důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti mezi jí uváděnými následky zásahu do jejích osobnostních práv a rozhovorem poskytnutým žalovanou, pročež její odvolání nemůže obstát.

11. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v rozsahu, v němž byl odvoláním napaden (§ 206 odst. 2), a došel k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Odvolací soud zdůrazňuje, že předmětem odvolacího řízení již nebyl vyhovující výrok I. týkající se tvrzení žalované, že kvůli žalobkyni byla poprvé a naposledy ve svém životě u soudu, neboť tento výrok nebyl napaden odvoláním. Žalobkyní v odvolání nastolovaná otázka vzájemné logické souvislosti tohoto výroku, za nějž jí byla přiznána satisfakce formou omluvy, a výroků dalších, jež byly napadeným rozsudkem zamítnuty, tak nemá na rozhodování odvolacího soudu vliv, neboť ten se k otázce správnosti či nesprávnosti této části rozhodnutí již nemůže vyjadřovat.

13. Odvolací soud tak mohl posoudit toliko důvodnost žalobního nároku v rozsahu, v němž byla požadována omluva za nepravdivé tvrzení, že žalobkyně vypověděla pro deník [příjmení], že všechny reportérky magazínu Prásk závodí o to, kolika slavným osobnostem se dostanou do postele a žalovaná to vlastně řídí, za nepravdivé tvrzení, že žalovaná získala od žalobkyně finanční odškodnění a omluvu, a v němž bylo požadováno finanční odškodnění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši [částka].

14. Se zřetelem k obsahu inkriminované reportáže je třeba konstatovat, že závěry soudu I. stupně o neopodstatněnosti této části žalobního nároku jsou zcela správné. Žalovaná ve svém krátkém a podle názoru odvolacího soudu vzhledem k několika chybějícím slovům zjevně i sestříhaném vstupu na dotaz reportéra uvedla, že (se)„ najednou v bulvárním deníku [příjmení] objevila titulní strana a vlastně vypovídala [jméno] o tom, že všechny ty reportérky závodí o to, kolika slavným osobnostem se dostat do postele a já to vlastně celé řídím“. Tento výrok není nepravdivý, neboť takový článek v minulosti v deníku [příjmení] skutečně vyšel. Žalovaná ve svém vstupu netvrdila, že žalobkyně onen výrok skutečně pronesla, pouze v kontextu předchozí informace o tom, že„ se vlastně kvůli žalobkyni dostala k soudu“, objasnila, v jaké souvislosti se tak stalo, tzn. v souvislosti s článkem, který byl v deníku [příjmení] skutečně zveřejněn a který odkazoval na údajná tvrzení žalobkyně. Stejné vyznění pak mělo následné vyjádření žalované, kdy uvedla:„ [příjmení] jsme vyhráli nějaké dokonce i finanční odškodnění, omluvu, a tím to skončilo“. I tento výrok je pravdivý, navíc v kontextu celého rozhovoru se žalovanou v reportáži je zřejmé, že šlo o soudní řízení vedené s deníkem [příjmení] (jeho vydavatelem), nikoli se žalobkyní. O tom, že by se žalované mělo dostat zadostiučinění od žalobkyně, nebyla v rozhovoru zmínka. Ani tento výrok tak do osobnostních práv žalobkyně chráněných ustanovením § 81 o. z. zasáhnout nemohl.

15. V případě uplatněného nároku na poskytnutí finančního zadostiučinění ve výši [částka] je pak zřejmé, že se zřetelem na pravdivost tvrzení, jež byly předmětem zamítavého výroku II. napadeného rozhodnutí, a na jejich objektivní neschopnost zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně není ve vztahu k nim úvaha o penežní satisfakci vůbec namístě. V případě tvrzení o tom, že„ …kvůli žalobkyni byla žalovaná u soudu“, jež bylo předmětem pravomocného vyhovujícího výroku I., pak odvolací soud shledává přiznané zadostiučinění ve formě písemné omluvy za povaze utrpěného zásahu zcela postačující. Jak vyplývá z ust. § 2951 odst. 2 o. z., nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. V posuzovaném případě s ohledem na obsah inkriminovaného tvrzení, jež sice soud I. stupně vyhodnotil jako nepravdivé a přiznal žalobkyni satisfakci v podobě písemné omluvy, považuje odvolací soud takto přiznané morální zadostiučinění za zcela závažnosti osobnostního zásahu přiměřené a pro přiznání satisfakce finanční nespatřuje sebemenší důvod.

16. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku (ad II.), jakož i v akcesorickém výroku o nákladech řízení (ad III.) jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. Žalovaná měla v odvolacím řízení plný procesní úspěch, náleží jí proto ve smyslu ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů této fáze řízení, a to za 2 úkony právní služby advokáta á [částka] dle § 11 odst. 1, písm. g/ a k/ - vyjádření k odvolání a účast při ú. j. [datum], ve spojení s § 7, § 9 odst. 4, písm. a/vyhl. č. 177/96 Sb. – advokátního tarifu (AT), 2 paušální náhrady á [částka] dle § 13 odst. 3 AT a DPH ve výši [částka] dle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem částka [částka].