o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 4 C 30/2016-383

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá po 1. žalovaném zaplacení úhrad nájemného za období leden [rok] až březen [rok] ve výši [částka] s kapitalizovaným úrokem z prodlení v celkové výši [částka] a částky [částka] za vyúčtování služeb za období leden [rok] až listopad [rok] (výrok I.). Žalovanému 2. uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] jako nájemné za leden až prosinec [rok] a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá po 2. žalovaném úhrady vyúčtování služeb za leden až listopad [rok] ve výši [částka] (výrok III.). Zamítl návrh na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně (výrok [příjmení]). Výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle výsledku sporu.

2. Soud I. stupně vyšel ve skutkové rovině ze zjištění, že dne [datum] byla uzavřena mezi žalobkyní jako pronajímatelem a žalovanými jako nájemci Smlouva o nájmu nebytového prostoru dle zák. č 116/1990 Sb., [číslo] o výměře 35 m2 (dále jen„ Smlouva“), který se nachází v přízemí budovy domu ve vlastnictví žalobkyně na adrese [adresa] (dále jen„ nebytové prostory“). V nájemní smlouvě je prostor specifikován a je zde uvedeno, že žalovaní mohou nebytové prostory užívat podle jejich potřeb pro nehlučné podnikání. Ve Smlouvě je sjednáno nájemné ve výši [částka] a zálohové platby za služby spojené s užíváním nebytových prostor ve výši [částka] s tím, že tyto platby jsou splatné vždy do každého 20. kalendářního dne v měsíci na měsíc následující. Pro případ prodlení s platbami byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5% denně z dlužné částky. Žalobkyně od Smlouvy odstoupila dopisem ze dne [datum], dne [datum] předal 1. žalovaný nebytové prostory jejímu zástupci. Žalovaný 1 platil částky odpovídající polovině nájemného a záloh za služby a zaplatil polovinu kauce ve výši [částka], 2. žalovaný zaplatil na kauci rovněž částku [částka], na nájemném a zálohách za služby nezaplatil ničeho. Prvý žalovaný na nájemném a zálohách zaplatil celkem částku [částka].

3. Soud I. stupně na takto zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 3 a § 7 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy a dále pak ustanovení zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.) ve znění [účinnost], vycházeje přitom z právních názorů vyjádřených v předchozí fázi řízení Nejvyším soudem (rozsudek ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 26 Cdo 3878/2019-324) a Městským soudem v Praze (usnesení ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 29 Co 121/2019-339), podle kterých je Smlouva uzavřená mezi účastníky platným právním úkonem a žalovaní jsou ve vztahu k žalobkyni samostatnými dlužníky.

4. Soud I. stupně uzavřel, že 1. žalovaný veškeré své závazky vůči žalobkyni uhradil, a to jak měsíční nájemné, tak zálohy na služby (a jím uhrazená kauce ve výši [částka] mu nebyla vrácena). Z toho důvodu žalobu na úhradu nájemného za 1/ 2012 - 3/ 2012 ve výši [částka] a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši [částka] vůči 1. žalovanému zamítl (žalobkyně se domáhala proti oběma žalovaným úhrady nájemného ve výši [částka], tedy stejný poměr na tvrzeném dluhu, poměr 1. žalovaného na dluhu byl [částka]). Pokud se jedná o vyúčtování služeb, žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tom, že vyúčtování žalovaným předložila či doručila (a to ani po poučení dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. daným během jednání soudu ze dne [datum]), tedy že s ním byli žalovaní seznámeni. Dle ustálené soudní praxe je podmínkou splatnosti nedoplatku za služby to, že bylo vyúčtování řádně provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4353/2010 nebo 26 Cdo 312/2018). Vzhledem k tomu, že nenastala splatnost vyúčtování, soud žalobu v této části vůči oběma žalovaným zamítl (žalobkyně se domáhala úhrady vyúčtování za leden – listopad [rok] v částce [částka], a pokud soud rozhodoval o žalovaných jako samostatných dlužnících, pak částku rozdělil stejným poměrem mezi oba žalované). Ve vztahu k 2. žalovanému, který byl po celou dobu řízení nečinný a v řízení nebylo prokázáno, že na dlužném nájemném něčeho zaplatil, bylo rozhodnuto tak, že je povinen zaplatit žalobkyni poměrnou část nájemného za leden až prosinec 2012 ve výši [částka] a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka] dle § 517 odst. 2 obč. zák. s přihlédnutím k výši úroků, stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb. K žalobkyní tvrzenému uznání dluhu soud I. stupně dodal, že předložené uznání dluhu je nedatované, není nikým podepsáno, a takový důkaz proto nelze posuzovat jako uznání dluhu se všemi zákonnými náležitostmi (srov. ustanovení o obecných náležitostech právního úkonu § 34 a násl. obč. zák.). K námitce promlčení vznesené 1. žalovaným prvostupňový soud dodal, že i kdyby nebyl prokázán zánik jeho závazku (dluhu) splněním dle ust. § 1908 odst. 1 o. z., nárok žalobkyně by byl částečně promlčen, neboť žalobkyně neuzavírala smlouvu jako podnikatelka při podnikatelské činnosti, ale toliko z titulu vlastníka domu, ve kterém se prostor nachází. Vztah mezi účastníky není tedy vztahem obchodním, ale občanskoprávním, promlčení se proto řídí občanským zákoníkem, a nikoli obchodním. Při promlčecí době 3 let, lze uzavřít, že při podané žalobě dne [datum] jsou nároky na nájemné před [datum] promlčeny (každá platba měsíčního nájemného je samostatně splatná).

5. Výrok o náhradě nákladů řízení obvodní soud odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání směřující do výroků I., III., IV. a V. Zpochybnila výrok rozsudku soudu I. stupně o zamítnutí návrhu na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně a v této souvislosti další navazující výroky. Nesouhlasila s právním názorem, jímž byl soud I. stupně vázán, vyjádřeným v usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 121/2019-339, podle něhož je na žalované třeba pohlížet jako na samostatné dlužníky ve vztahu k žalobkyni. Uvedla, že zákona č. 116/1990 Sb. neupravoval otázku společného užívání věci několika nájemci, a je proto subsidiárně třeba použít příslušná ustanovení tehdy platného občanského zákoníku. Úprava nájmu a podnájmu nebytových prostor má svůj základ v občanském zákoníku (§ 720 zákona č. 40/1964 Sb.) a je nerozhodné, že byla zákonodárcem legislativně technicky vyčleněna do zvláštního zákona. Podle ustálené judikatury je vztah k nebytovému prostoru, a to i mezi podnikatelskými subjekty, vztahem občanskoprávním nikoli obchodněprávním. Z uvedených důvodů je v daném případě třeba vycházet z ustanovení § 139 zákona č. 40/1964 Sb., podle něhož z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Vychází se přitom ze základní premisy v tom smyslu, že ve svém souhrnu představují podíloví spoluvlastníci jednu osobu, tedy že ohledně společné věci mají vůči třetím osobám postavení jako vlastník samostatný; zákon tak vychází z jejich aktivní i pasivní solidarity, která by měla vznikat nejen z právních úkonů týkajících se společné věci, ale vždy, pokud jde o práva týkající se společné věci jako celku. Obdobná analogie vyplývá z ustanovení § 701 obč. zák. V předmětné věci byla nájemní smlouva na nebytové prostory uzavřena dne [datum] mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovanými jako nájemci. Neobsahovala žádná rozdělení z hlediska užívání prostor, placení nájmu, případně odpovědnosti za škodu nebo bezdůvodné obohacení, vycházela pouze z toho, že žalovaní jako společní nájemci si pronajímají zde určené nebytové prostory, za které se zavazují hradit společný nájem. To, jakým způsobem bude hrazen nájem, zda poměr užívání nebytových prostor bude 50% na 50%, případně zda si to nájemci určí sami, smlouva neobsahovala, a to z toho důvodu, že nájemci měli prostor užívat společně a stejně tak hradit nájem a služby spojené s užíváním pronajatých nebytových prostor. Uvedené nebylo ani vůlí smluvních stran při uzavírání smlouvy, neboť oba žalovaní vystupovali při sjednávání smlouvy i jejím podpisu jakožto společní nájemci, souhlasili s tím, že budou hradit nájemné ve výši [částka] společně, stejně tak zálohu za služby ve výši [částka], také společně. Jakákoli jiná úvaha nebo právní hodnocení překračuje jak podepsanou smlouvu, tak i vůli obou stran. Na základě uvedeného odvolatelka navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl ve výrocích I., III., IV. a V. zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby v napadených výrocích byl změněn tak, že se žalobě vyhovuje a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení.

7. První žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvedl, že odkaz žalobkyně na ustanovení § 139 obč. zák. na daný případ nedopadá, neboť se týká spoluvlastnictví věci a společného jmění, tedy části zákona zabývající se věcnými právy a vztahy spoluvlastníků věci. Na vztahy účastníků v předmětném řízení nelze toto ustanovení zákona aplikovat, neboť vztah účastníků je nepochybně vztahem závazkovým, a tedy je nutno jej posuzovat podle příslušných ustanovení části osmé občanského zákoníku, tj. v souladu s ustanovením § 511 obč. zák. Žalovaný [číslo] nemá vůči žalobkyni žádný nesplacený závazek, je to naopak žalobkyně, která 1. žalovanému nevrátila při podpisu smlouvy složenou kauci. Soudem I. stupně byla správně posouzena i námitka promlčení.

8. Druhý žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

9. Odvolací soud přezkoumal podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v rozsahu napadeném odvoláním, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně opodstatněné není.

10. Skutkový stav, jak byl soudem I. stupně (v předchozím řízení) zjištěn, odpovídá výsledkům provedeného dokazování a představuje dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. S právním posouzením skutkových zjištění, jež učinil soud I. stupně, odvolací soud rovněž souhlasí.

11. K otázce splatnosti vyúčtování služeb a 1. žalovaným vznesené námitce promlčení odvolací soud pro stručnost zcela odkazuje na závěry uvedené soudem I. stupně, k nimž nemá čeho dodat (a proti nimž ani odvolatelka nebrojí). Rovněž právní posouzení postavení žalovaných je věcně správné. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na právní názor uvedený v předchozích rozhodnutích, k němuž dále podrobněji dodává následující:

12. Podle § 511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. Podle § 511 odst. 2 obč. zák. není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili.

13. Z § 511 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že v případě dělitelného plnění se dílčí závazky pokládají za pravidelný typ společných obligací; solidarita vznikne pouze tehdy, odůvodňuje-li to povaha plnění nebo stanoví-li tak právní předpis, rozhodnutí soudu či dohoda smluvních stran (naproti tomu v obchodních závazkových vztazích se pasivní solidarita presumuje / § 293 obch. zák.; jeho dílčí povaha by musela být výslovně sjednána /§ 294/).

14. Předmětem daného řízení je nárok na zaplacení úhrad nájemného za užívání nebytových prostor. Z obsahu spisu a stanoviska prvního žalovaného je zřejmé, že prostory byly pronajaty pro samostatnou a odlišnou podnikatelskou činnost každého z nájemců. Pronajimatel přijal kauci od každého z nájemců ve výši jedné poloviny, po dobu trvání nájmu bez jekékoliv reakce přijímal plnění od prvního žalovaného ve výši jedné poloviny nájmu. Z povahy předmětu plnění i z povahy závazkového vztahu a projevené vůle stran tedy vyplývá, že se jedná o plnění dělitelné, které lze vykonat postupně, prostřednictvím samostatných dílčích plnění (lze tedy plnit částečně). Dílčí závazky lze charakterizovat jako samostatné závazkové právní vztahy, jejichž počet odpovídá počtu společných dlužníků. Tyto závazky sice vznikly na základě stejného právního důvodu, avšak jejich další osud je nutno posuzovat samostatně. To platí i pro změny v jejich obsahu či subjektech, pro jejich zánik či promlčení, jakož i pro další otázky.

15. Pokud žalobkyně namítá, že je třeba vycházet z ust. § 139, příp. § 701 obč. zák., tato námitka obstát nemůže, neboť výčet solidárně zavazovacích důvodů je taxativní. V občanskoprávních vztazích pasivní solidarita vzniká na základě: a) právního předpisu; těchto předpisů je celá řada a pocházejí jak z oblasti práva soukromého, tak i veřejného, hmotného i procesního; většinou mají právní sílu zákona, sám občanský zákoník stanoví pasivní solidaritu v těchto případech: aa) § 139 odst. 1: solidarita podílových spoluvlastníků; ab) § 145 odst. 3 a 4: solidarita manželů; ac) § 422 odst. 1, § 423 a 438 odst. 1: solidární odpovědnost za škodu; ad) § 533: solidární závazek původního dlužníka a třetí osoby, která k jeho závazku přistoupila; ae) § 701 odst. 2: solidarita společných nájemců bytu; af) § 703 odst. 2: solidarita manželů coby členů bytového družstva; ag) § 835 odst. 2: solidarita členů sdružení; ah) § 852f odst. 2: solidarita původního a nového zákazníka provozovatele cestovní kanceláře.

16. Odvolací soud je proto i nadále toho názoru, že neexistuje žádný právní důvod, pro který by byli žalovaní zavázáni rukou společnou a nerozdílnou. Z uvedeného důvodu rozsudek soudu I. stupně v odvolání napadených výrocích a v akcesorických výrocích o nákladech řízení dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. První žalovaný byl procesně zcela úspěšný, a byla mu proto přiznána náhrada nákladů řízení, které jsou představovány náklady právního zastoupení advokátem. Dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění při tarifní hodnotě ve výši [částka] činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby [částka], v tomto řízení za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání žalobkyně, účast u jednání dne [datum]) vč. dvou paušálních náhrad výdajů po [částka], tj. [částka] + 21% DPH, tj. [částka]. Cestovné zahrnuje náklady na cestu osobním vozidlem [registrační značka] na trase [obec] - [obec] a zpět na ústní soudní jednání dne [datum] za 180 ujetých km v částce [částka] (47,10 za litr motorové nafty při průměrné spotřebě 4,8l [číslo] km a [částka] za amortizaci vozidla dle vyhl. č.589/2020 Sb. v platném znění), náhradu za ztracený čas za 4 x30 minut po [částka], tj. [částka] dle § 14 vyhl. 177/1996 Sb., celkem pak [částka] + 21% DPH, tj. [částka] Náklady odvolacího řízení 1. žalovaného celkem činí [částka]. Prpcesně úspěšnému druhému žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly, a odvolací soud proto rozhodl způsobem uvedeným ve výroku II. shora.