pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí] č. j. 14 C 52/2021-32

1. Rozsudkem z [datum] soud I. stupně uložil žalované povinnost zaslat žalobci v písemné podobě na adresu jeho trvalého bydliště omluvu ve znění:„ Já, [jméno] [příjmení], [datum narození], se omlouvám [jméno] [příjmení], [datum narození], za to, že jsem neoprávněně zasáhla do jeho práva na soukromý a rodinný život tím, že jsem předstírala neporozumění rozsudku o úpravě styku nezletilého s otcem o jarních prázdninách [rok], a to i přes vyrozumění otcem ze dne [datum] o správném výkladu rozsudku, a tím jsem způsobila bezdůvodné zkrácení styku nezletilého s otcem o čas mezi [datum], 9.00 a [datum], 9.00 hodin.“ Co do zbytku žalobcem uplatněného požadavku na omluvu (spočívajícího v textu:„ a že jsem znemožnila našemu synovi [jméno] jeho naplánované (objednané) kontrolní lékařské vyšetření na [datum], 7,30 a způsobila tím jak [jméno] [příjmení], tak [jméno] [příjmení] obtíže“ a v požadavku na zaslání kopie výše uvedené omluvy na vědomí OSPOD Úřadu MČ [obec a číslo] do spisu týkajícího se nezl. [jméno] a do spisu sp. zn. [spisová značka] Obvodního soudu pro Prahu 9) žalobní návrh zamítl. Zamítl rovněž návrh na přiznání finančního zadostiučinění v částce [částka] a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy ve formě omluvy a finanční satisfakce v částce [částka] za neoprávněný zásah do svých osobnostních práv. Tento zásah žalobce spatřuje ve skutečnosti, že mu žalovaná ve dnech 10. – [datum], v době jarních prázdnin, nepředala nezl. syna [jméno] k prázdninovému styku tak, jak byl určen pravomocným soudním rozhodnutím. Žalovaná podle žalobních tvrzení jednala úmyslně, neboť předstírala neporozumění zcela jasnému výroku rozsudku, nadto se k žalobci chovala hrubě, když ji na správný výklad rozsudku upozorňoval a též ji upozorňoval na skutečnost, že syna objednal na kontrolní prohlídku k lékaři, kterou žalovaná svým jednáním úmyslně zmařila.

3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, ačkoliv byla soudem opakovaně vyzvána k vyjádření ve věci. Protože zůstala v řízení po celou dobu zcela pasivní, soud jednal v její nepřítomnosti ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. a vycházel pouze z tvrzení a důkazních návrhů, které ve věci učinil žalobce.

4. Soud I. stupně vzal z provedeného dokazování za prokázané, že účastníci řízení jsou rodiči nezl. syna [jméno] a že styk žalobce se synem je upraven rozsudkem OS pro [část Prahy] [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který reflektoval dohodu rodičů. Žalovaná v rozporu s uvedenou soudní úpravou žalovanému bez důvodu neumožnila styk se synem od dne [datum] od 9 hod., tj. od prvního dne prázdnin, ačkoli ji žalobce výslovně upozornil, že o prázdninách má na styk se synem nárok již od soboty. Žalovaná, jíž byla následně v rámci vykonacího řízení za toto jednání uložena pokuta [částka], žalobci v telefonickém rozhovoru tvrdila, že úprava styku pro jarní prázdniny je odlišná od skutečného znění rozsudku. Rovněž bylo prokázáno, že otec objednal nezl. [jméno] na den [datum] (pondělí) v 7,30 hod.; protože žalovaná syna žalobci předala až uvedené pondělí ráno, vyšetření se uskutečnilo týž den až v 11.06 hod. Soud I. stupně považoval za prokázané, že i v roce 2016, kdy připadal na termín jarních prázdnin taktéž styk žalobce s nezl. [jméno], žalovaná tento styk bezdůvodně zmařila, a to v celém určeném rozsahu.

5. S odkazem na ust. § 888 o. z. soud I. stupně na základě výše zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že popsaným jednáním žalovaná jednoznačně zasáhla do osobnostních práv žalobce, zejména do jeho práva na ochranu rodinného života, coby dílčího osobnostního práva ve smyslu ust. § 81 o. z., jehož porušení lze sankcionovat i formou poskytnutí zadostiučinění podle § [číslo], § 2951 a § 2956 o. z. Zdůraznil, že při hodnocení toho, zda takovým porušením vznikla žalobci imateriální újma, již je třeba odškodnit, příp. jaká je její intenzita, je nutno přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci. Platí přitom zásada vyjádřená v ust. § 2951 odst. 2 o. z., že nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním, jež musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. To znamená, že finanční satisfakce přichází v úvahu až v případě, že nepostačuje jiná forma zadostiučinění, za niž je obvykle považována omluva.

6. V projednávaném případě soud I. stupně dovodil, že incident, jenž je předmětem tohoto řízení, byl projevem stále velice aktivního a prudkého rodičovského konfliktu, jímž ovšem trpí především nezletilý syn účastníků [příjmení]. Má-li být tento incident posuzován izolovaně, jak navrhuje žalobce, pak je vzniklou újmu nutné považovat za újmu spíše menšího rozsahu. Přesto by však měla být ze strany žalované odčiněna, neboť se nejednalo o první či jediný zmařený styk. Závažnosti vzniklé újmy v posuzovaném případě dle názoru prvoinstančního soudu jednoznačně odpovídá právě omluva, jejíž znění v rozsahu, v němž soud I. stupně žalobě vyhověl, odpovídá zjištěným skutečnostem. Část navrhovaného znění omluvy týkající se způsobení obtíží a zmaření lékařského vyšetření, soud I. stupně zamítl, neboť bylo prokázáno, že vyšetření nezletilého [jméno] v kožní ambulanci proběhlo v týž den, byť později. Zároveň se zřetelem na místo bydliště žalobce v [obec], vyšetření ve FNKV a místo předání syna ke styku v bydlišti žalované obvodní soud neshledal, že by jednáním žalované vznikly žalobcem tvrzené obtíže spočívající v cestovní zátěži apod. Současně nepovažoval za utrpěné újmě přiměřené, aby žalovaná svou omluvu zasílala též orgánům péče o nezletilé, včetně soudu. Omluva má znamenat morální satisfakci pro žalobce za vytrpěnou újmu a tak může fungovat ve vztahu mezi účastníky řízení. Její„ zveřejnění“ ve vztahu k dalším orgánům by však již vytrpěnou újmu žalobce přesahovalo.

7. Soud I. stupně tedy žalobnímu návrhu na přiznání zadostiučinění formou omluvy převážně vyhověl, v dílčím rozsahu jej zamítl. Zamítl rovněž návrh žalobce na přiznání relutární satisfakce, tj. finančního odškodnění vzniklé újmy, neboť dospěl k závěru, že morální satisfakce, tj. omluva je v daném případě pro odčinění utrpěné újmy postačující. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.

8. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Ve svém mimořádně obsáhlém a doplňovaném podání, jímž brojil proti zamítavým výrokům napadeného rozhodnutí, vytkl soudu I. stupně nesprávné právní závěry, k nimž při posouzení zamítnutých pasáží navrhované omluvy a zamítnutí uplatněného nároku na přiznání finančního zadostiučinění dospěl. Znovu, stejně jako v žalobě, obšírně rozebral pohnutky, které jej k podání žaloby vedly. Uvedl, že zdrojem sporu je dlouhodobé a bezdůvodné bránění žalované ve styku otce s nezletilým synem, jež je podle jeho názoru příslušnými státními orgány tolerováno. Žalobce vysvětloval, v čem tkví oprávněnost jeho návrhu na přiznání omluvy za zmařené lékařské vyšetření, k němuž mělo dojít v pondělí [datum] v 7,30 hod., i požadavku na zaslání kopie omluvy opatrovnickému soudu a orgánům OSPOD. Podrobně vylíčil, z jakých důvodů považuje za nedůvodné zamítnutí návrhu na přiznání finanční satisfakce, s tím, že omluvu v rozsahu, v němž mu byla soudem I. stupně přiznána, shledává vzhledem k okolnostem případu nedostatečnou. Žalobce zdůraznil, že právě s ohledem na soustavnost, bezostyšnost a dlouhodobost protiprávního jednání žalované spočívajícího v zabraňování styku otce se synem je přiznání relutárního zadostiučinění namístě, neboť zde již uložení povinnosti k peněžitému plnění nepředstavuje pouze funkci satisfakční, nýbrž zejména funkci preventivně-sankční. Svůj odsudek nad morálně zavrženíhodným počínáním žalované tak měl soud I. stupně vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavých výrocích změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

9. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že odvolací námitky považuje za bezpředmětné. Namítala, že je to žalobce, kdo napjaté vztahy mezi účastníky vyostřuje, když jen v roce 2021 proti ní zahájil tři řízení, v nichž se domáhá přiznání nemajetkové újmy v celkové výši přes [částka]. Žalovaná sice s požadavkem na omluvu nesouhlasí, nicméně odvolání proti rozsudku soudu I. stupně nepodala. Omluvu považuje v daném případě za dostatečnou satisfakci, rozhodně nevidí důvod pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada jím tvrzené újmy v penězích.

10. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v rozsahu, v němž byl odvoláním napaden (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), a došel k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Za situace, kdy žalovaná proti rozsudku soudu I. stupně nepodala, zůstala předmětem přezkumu odvolacího soudu zamítnutá část žalobcem požadovaného omluvného textu spočívající ve slovech„ a že jsem znemožnila našemu synovi [jméno] jeho naplánované (objednané) kontrolní lékařské vyšetření na [datum], 7,30 a způsobila tím jak [jméno] [příjmení], tak [jméno] [příjmení] obtíže“ a požadavek na zaslání kopie písemné omluvy orgánu OSPOD a do opatrovnického spisu nezl. [jméno] vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9, jakož i zamítnutý návrh na přiznání peněžitého zadostiučinění ve výši [částka].

12. Soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku k zamítavé části uplatněného návrhu na písemnou omluvu uvedl, že„ bylo prokázáno, že vyšetření nezletilého [jméno] v kožní ambulanci proběhlo v týž den, byť později. Zároveň se zřetelem na místo bydliště žalobce v [obec], vyšetření ve FNKV a místo předání syna ke styku v bydlišti žalované obvodní soud neshledal, že by jednáním žalované vznikly žalobcem tvrzené obtíže spočívající v cestovní zátěži apod“. Ve světle zbývající části žalobcem navrhovaného textu omluvy, jíž bylo soudem I. stupně žalobě vyhověno a v kterémžto rozsahu byla žalované povinnost písemné omluvy žalobci uložena, odvolací soud výše uvedený názor prvoinstančního soudu sdílí. Jak je z obsahu spisu patrné, k vyšetření nezl. [jméno] skutečně nedošlo vinou svévolného postupu žalované v naplánovaném termínu v pondělí [datum] v 7,30 hod., neboť žalovaná nezletilého žalobci předala až v 9,00 hod. Vyšetření nicméně proběhlo téhož dne v 11,30 hod., a jako takové tudíž zmařeno nebylo. Žalobci i nezletilému tak sice nepochybně vznikly jisté obtíže spojené s nutností čekání na vyšetření mimo původně objednaný termín, se zřetelem na dobu nutnou k přemístění se z místa bydliště žalované do Fakultní nemocnice [část obce] však tato doba nebyla nepřiměřeně dlouhá, nehledě na to, že v případě původního termínu by musel nezletilý absolvovat dlouhou ranní jízdu z místa bydliště žalobce v [obec] u [obec] do [obec] [ulice] vzniklého diskomfortu proto nelze považovat za natolik nepřiměřenou, aby žalobcem tvrzenou újmu bylo nutné kompenzovat písemnou omluvou. Jakkoli tedy žalovaná svým neakceptovatelným jednáním znemožnila vyšetření nez. [jméno] ve FNKV v původně stanoveném čase, požadavek na písemnou omluvu hodnotí odvolací soud jako značně přepjatý. Za zcela nedůvodný shodně se soudem I. stupně odvolací soud považuje i návrh na zaslání kopie písemné omluvy žalované opatrovnickému oddělení OS pro [část Prahy] orgánu OSPOD příslušné městské části, s tím, že pro takový postup není dán sebemenší důvod. Předmětem tohoto řízení je soukromoprávní spor rodičů nezl. [jméno], zcela zjevně jeden z mnoha, jež mezi oběma účastníky probíhají. Tento spor žádný z žalobcem označovaných orgánů nevyvolal, na jeho výsledku není zainteresován, a není proto zapotřebí, aby byla některému z jeho účastníků ukládána povinnost o něm tyto orgány informovat.

13. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v zamítavé části výroku I. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Za správné odvolací soud považuje i závěry soudu I. stupně o nedůvodnosti žalobcova návrhu na přiznání finančního zadostiučinění. Pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka vznikla nemajetková újma, občanský zákoník stanoví, že fyzická osoba má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§ 82 odst. 1 o. z.), resp. aby jí bylo podle § 2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Přitom platí, že peněžité (relutární) zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak nelze vylučovat ani jeho úlohu preventivně-sankční. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1586/09 uvedl, že„ pojetí, zohledňující význam intenzity a míry zavinění při stanovení výše relutární náhrady, je zásah do práva na ochranu osobnosti civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou) i z tohoto hlediska. V rozhodnutí soudu musí být preventivně optimalizováno mezi satisfakčním a sankčním působením přiměřeného zadostiučinění, mezi nimiž existuje vztah komplementarity i vztah konkurence“. Zároveň je však třeba uvést, že v soukromoprávních vztazích lze jako primární funkcí náhrady újmy zásadně předpokládat funkci kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nelze ji tedy chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární potrestání původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká, aby se porušování právní normy původci zásahu„ nevyplácelo“ (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 149/2020). Soud I. stupně v této souvislosti odkázal i na závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Brně z [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 243/2018 – 172 (a aprobované též Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 795/2020), podle nichž je na místě zdrženlivost při rozhodování o přiznání finanční satisfakce za nemajetkovou újmu zdrženlivost a„ neotevírání Pandořiny skříňky více, než je nezbytně nutné, neboť by bylo systematicky značně nežádoucí, aby se stalo pravidlem, že neshody mezi rodiči v péči o nezletilé budou mít obdobné soudní dohry ještě v řízeních o odčinění nemajetkové újmy.“

15. Jak již zdůrazněno výše, z ust. § 2951 odst. 2, věty druhé o. z. vyplývá, že zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Byla-li tedy žalobci přiznána satisfakce formou požadované písemné omluvy, bylo třeba zvážit, není-li již tímto plněním způsobená újma odčiněna. V posuzovaném případě jednání žalované spočívající ve svévolném zabránění žalobci ve styku s nezletilým synem (přičemž se jednalo o jednání opakované a zdaleka ne ojedinělé – viz rozsudek MS v [obec] sp. zn. 29 Co 285/2021) je – z objektivního hlediska nazíráno – takovou újmou, kterou by jako závažnou pociťovala každá osoba nacházející se v postavení žalobce (viz rozsudek NS ze [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4431/2007), a o právu na přiměřenou satisfakci není nejmenších pochyb. Na straně druhé nelze přehlédnout, že žalovaná již za obdobné jednání byla v minulosti sankcionována (viz již shora cit. rozsudek MS v [obec] sp. zn. 29 Co 285/2021), přičemž míra neoprávněného zásahu spočívajícího v bránění styku žalobce s nez. [jméno] byla větší a delší (zmařený celý prázdninový styk o Vánocích 2017). Přehlédnout pak nelze ani skutečnost, že žalobce uplatnil právo na poskytnutí zadostiučinění u soudu se značným časovým odstupem 3 let (stejně jako ve shora uvedeném případě posuzovaném zdejším soudem pod sp. zn. 29 Co 285/2021), aniž by za situace, kdy namítá hlubokou osobnostní újmu, tento postup dostatečně vysvětlil. Tuto prodlevu a dobu, která již od neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce uplynula, nemůže odvolací soud přehlédnout, vycházeje přitom z doktrinálních závěrů, že plynutí času není bez významu pro prosaditelnost nároků vyplývajících ze všeobecného osobnostního práva (viz publikace Ochrana osobnosti podle občanského práva, [příjmení], K. a kol., [právnická osoba], 2004).

16. Odvolací soud je proto vzhledem ke všem výše vyloženým skutečnostem toho názoru, že uložení povinnosti žalované k písemné omluvě v rozsahu soudem I. stupně vymezeném (a odvolacím soudem potvrzeném) je v projednávaném případě možné považovat za zadostiučinění dostatečné, pročež rozsudek soudu I. stupně i ve výroku II., jímž byl zamítnut návrh na přiznání finanční satisfakce ve výši [částka], jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. Jako správný byl konečně rozsudek soudu I. stupně potvrzen i v nákladovém výroku (ad III.). Žalobce jako předmět řízení vymezil dva samostatné nároky, a to nárok na přiznání satisfakce morální formou písemné omluvy a nárok na přiznání satisfakce relutární. Poměr jeho procesního úspěchu byl víceméně poloviční, proto bylo namístě ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. vyslovit, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

18. Žalovaná pak byla procesně úspěšná v řízení odvolacím, pročež jí ve smyslu § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. náleží v této fázi náhrada nákladů spojených se zastoupením advokátem, a to za 3½ úkonu právní služby advokáta (převzetí zastoupení, vyjádření k odvolání, účast na jednání dne [datum] a na jednání dne [datum] /pouze vyhlášení rozhodnutí/) á [částka], 4 paušální náhrady á [částka] a 21% DPH v částce [částka] (§ 7 bod 5, § 9 odst. 4, písm. a/, § 11 odst. 1, písm. a/, d/, g/, § 11 odst. 2, písm. f/, § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem [částka].