o ochranu osobnosti

1. Rozsudkem ze dne 9. 9. 2024 soud I. stupně uložil žalované povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu následujícího znění: „Omlouvám se panu [jméno FO], narozenému dne [Datum narození žalobce], bytem na adrese [adresa], za to, že jsem dne 20. května 2022 ve své účastnické výpovědi před Obvodním soudem pro [adresa] uvedla, že [orgán] [právnická osoba] na základě mého oznámení prověřovala skutečnost, že na mě pan [jméno FO] v blíže neurčené době poslal "[národnost] mafii". Žádné takové oznámení na [orgán] jsem však nikdy neučinila. Svým nepravdivým výrokem jsem mohla soud uvést v omyl a neoprávněně jsem tak zasáhla do práva pana [jméno FO] na ochranu osobnosti.“ (výrok I.). Současně soud I. stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě na ochranu osobnosti, kterou žalobce odůvodnil tím, že žalovaná v řízení před Obvodním soudem pro [adresa] v opatrovnické věci týkající se péče o jejich společného nezletilého syna [jméno], sp. zn. [spisová značka], konkrétně při jednání soudu dne [datum] v rámci účastnické výpovědi uvedla následující tvrzení: „„…[národnost] mafie, kterou na mě (žalobce) poslal, mj. po benzech, což jsem nahlásila na [orgán].“, jakož i „…mám ozbrojenou ochranku, byli jsme nuceni, moje rodina, potom, co na nás otec poslal [národnost] mafii, oznámili jsme to [orgán], tak jsme byli nuceni k tomu, a indicie, že otec chce mě, nebo mému tátovi něco provést, tak otec najal ochranku pro naši rodinu.“ Podle žalobce je takové tvrzení nepravdivé, neboť na žalovanou žádnou [národnost] mafii neposlal, ani [orgán] [orgán] neprověřovala žádné oznámení, které by o tom žalovaná učinila. Uvedené výroky byly vedeny snahou poškodit žalobce v rámci opatrovnického řízení, resp. jej prezentovat jako osobu, která je [orgán] [orgán] prověřována pro spolupráci s organizovaným zločinem.

3. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě navrhla, aby byla zamítnuta v celém rozsahu; argumentovala tím, že na jaře roku 2021 se její otec ([právnická osoba]) dozvěděl od [jméno FO], že žalobce měl slíbit vysokou finanční odměnu tomu, kdo pro něj od žalované či od jejího otce vymůže vysokou finanční částku, kterou měla žalovaná údajně žalobci dlužit. Následně mělo dojít k několika schůzkám s osobami [národnost] národnosti. Jedné z těchto schůzek se měl zúčastnit i příslušník [orgán] [orgán] ([funkce] [jméno FO]), který tehdy prověřoval žalobcovo údajně křivé trestní oznámení o tom, že žalovaná měla nezletilému synovi [jméno] podávat léky obsahující benzodiazepiny, přičemž zápis z této schůzky se měl stát součástí neveřejné části spisu vedeného pod sp. zn. [číslo], přičemž na základě toho se [orgán] [orgán] danou věcí měla skutečně zabývat. V rámci tohoto trestního řízení při své výpovědi učiněné před vyšetřujícím příslušníkem ([funkce]. [jméno FO]), který řešil záležitosti benzodiazepinů, žalovaná uvedla a nahlásila veškeré skutečnosti významné pro trestní řízení, tj. včetně skutečností, že žalobce na žalovanou poslal [národnost] mafii. Právě na základě tohoto jejího oznámení byl následně na jednu ze schůzek vyslán [funkce] [jméno FO]. Tvrzení žalované, že se [orgán] [orgán] měla zabývat zapojením [národnost] mafie, pak nelze ztotožňovat s tím, že by snad podala [podezřelý výraz] oznámení; to žalovaná nikdy netvrdila.

4. Žalovaná dále namítala, že v důsledku předmětných výroků k zásahu do osobnostních práv žalobce nedošlo, její výroky měly totiž charakter toliko hodnotícího soudu, případně prostého skutkového tvrzení, přičemž žalovaná uvedla skutečnosti, které považovala za zcela pravdivé. Výroky žalované byly navíc učiněny v rámci výpovědi před soudem, a tak ani nemohly neoprávněně zasáhnout do práv žalobce. Žalobci pak ani nebyla způsobena žádná újma, neboť ve výsledku se opatrovnický soud postavil na jeho stranu. Žalovaná konečně namítala, že navrhovaný žalobní petit je nevykonatelný, neboť posouzení toho, zda nepravdivým výrokem mohla či nemohla uvést soud v omyl a neoprávněně tak zasáhnut do osobnostní práv žalobce, je výsledkem hodnocení nalézacího soudu učiněného v rámci opatrovnického řízení. Žalovaná rovněž namítala, že požadovaná omluva zjevně překračuje to, co ve vztahu k žalobci řekla, resp. požadovaná omluva obsahu jejích výroků neodpovídá.

5. Soud I. stupně po provedeném dokazování, jehož závěry rekapituloval zejména v bodech 12 až 40 napadeného rozsudku (odvolací soud zde pro stručnost na jeho skutková zjištění plně odkazuje), věc právně uzavřel tak, že žalobě vyhověl. Konkrétně soud I. stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná na [orgán] [orgán], resp. jejím příslušníkům nikdy neoznámila, že by na ni žalobce poslal [národnost] mafii; tato skutečnost byla vyvrácena svědeckými výpověďmi [orgán] ([funkce] [jméno FO] a [funkce] [adresa]), na něž se žalovaná ve své obraně odvolávala, a o takovém oznámení nebyl učiněn ani žádný záznam v příslušném trestním spise [orgán] [orgán] [adresa], sp. zn. [spisová značka], který rovněž neměl žádnou neveřejnou část, jak uváděla žalovaná. Soud sice na základě provedeného dokazování připustil, že v minulosti (po kauze tzv. biozepamů, kdy byl žalobce prověřován z křivého obvinění, že žalovaná otrávila jejich syna) došlo ke dvěma schůzkám s osobami cizí národnosti (možná [národnost]), kteří ale jednali slušně a civilizovaně a žalovaná jimi nebyla ohrožena; nebylo přitom prokázáno, že by se tak stalo z popudu žalobce. Dále soud dospěl k závěru, že při jednání soudu, když žalovaná uvedla na adresu žalobce předmětné nepravdivé výroky, nebyla přítomna veřejnost, uvedené výroky ale měly potenciál žalobce poškodit v očích ostatních přítomných osob, tedy soudkyně, zapisovatelky, zástupců účastníků a kolizního opatrovníka nezletilého. Tato nepravdivá tvrzení nicméně neovlivnila výsledek opatrovnického řízení (nebylo rozhodnuto v neprospěch otce). Soud I. stupně tedy požadovanou omluvu (s ohledem na difamační potenciál výroků žalované) žalobci jakožto přiléhavě formulovanou přiznal.

6. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, ten soud I. stupně odůvodnil tím, že žalobce původně požadoval omluvu i za to, že žalovaná stejné skutečnosti sdělila rovněž pracovnici orgánu sociálně-právní ochrany dětí [orgán] [adresa] a dále že součástí omluvy mělo být i prohlášení, že žalované není známo, že by předmětné oznámení [orgán] [orgán] učinil někdo jiný. V této části vzal ale žalobce podáním ze dne 15. 6. 2023 žalobu zpět, čímž zavinil částečné zastavení řízení (tuto část sporu soud posoudil zhruba v rozsahu ½); soud tedy ve vztahu k této části otázku náhrady nákladů řízení hodnotil podle § 146 odst. 2, věty první o. s. ř. Celkově tedy rozhodl o náhradě nákladů řízení podle míry úspěchu ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. (tedy 50:50).

7. Proti rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil v tom smyslu, že se příslušný žalobní nárok zamítá a že žalobce je povinen žalované zaplatit náhradu nákladů řízení, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

8. Konkrétně žalovaná proti napadenému rozsudku namítala zejména, pokud jde o zásah do osobnostních práv (difamačních účinků předmětných tvrzení), že žalobce nerozporoval své spojení s [národnost] mafií, ale pouze skutečnost, že byl v této souvislosti na základě oznámení žalované [orgán] prověřován (resp. že žalovaná vůbec učinila takové oznámení). V řízení přitom netvrdil, jaké může mít takové tvrzení vůči němu difamační účinky. Žalovaná předmětné skutečnosti uvedla v rámci účastnického výslechu v opatrovnickém řízení, ve kterém popisovala skutečnosti tak, jak je subjektivně vnímala a jak si je pamatovala. Bylo na soudu, aby vyhodnotil věrohodnost její výpovědi, a to na základě zásady volného hodnocení důkazů (v tomto smyslu nebylo možné uvést soud v omyl); soudům v nynějším řízení přitom nepřísluší nahrazovat činnost opatrovnického soudu (a tedy vedle něj hodnotit pravdivost, resp. věrohodnost účastnické výpovědi žalované). Podle žalované se zásahu do cti či vážnosti člověka zásadně nelze dopustit, pokud k němu došlo v rámci podání účastníka nebo při účastnické výpovědi. V této souvislosti žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. [spisová značka]. Nyní projednávanou žalobu potom žalovaná považuje za zneužití práva (ve smyslu § 8 o. z.), neboť jí nebyla sledována skutečná satisfakce, ale jedná se o prostředek boje ve „válce“ o syna.

9. Dále žalovaná namítala, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by předmětná tvrzení byla nepravdivá, upozornila přitom na to, že svědci [jméno FO] a [jméno FO] shodně uvedli, že nic nevědí o tom, zda bylo nebo nebylo učiněno oznámení týkající se toho, že žalobce na žalovanou poslal [národnost] mafii. Takové svědecké výpovědi zajisté nelze hodnotit tak, že takové oznámení žalovaná neučinila (jak to učinil soud I. stupně v bodě 47 rozsudku). Svědek [jméno FO] si dokonce nepamatoval ani detaily schůzky, na kterou byl vyslán svým nadřízeným z důvodu ohrožení života otce žalované. Žalovaná také soudu I. stupně vytkla, že nesprávně hodnotil výpověď advokáta [jméno FO] ze dne 9. 9. 2024 (kterého opakovaně nesprávně označuje jako [jméno FO]) jako nepravdivou (viz zejména bod 29 napadeného rozsudku). Tato výpověď podle žalované proběhla nestandardně, neboť soud nedal svědkovi prostor pro souvislou výpověď, nepřipustil otázky k [národnost] mafii. Soud I. stupně tedy dotvářel skutkové okolnosti a překračoval předmět řízení.

10. Žalobce ve svém vyjádření k podanému odolání odmítl odvolací argumenty a navrhl, aby soud napadený rozsudek potvrdil a aby mu přiznal proti žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Konkrétně potom žalobce uvedl zejména, že žalovaná absurdně argumentuje v tom smyslu, že se neohradil proti vlastnímu spojení s [národnost] mafií, ale proti tomu, že je v této souvislosti prošetřován [orgán]; žalobci by pochopitelně vadilo jakékoliv tvrzení o jeho spojení s mafií. Žalovaná nicméně hovořila o tom, že je prošetřován v souvislosti s tím, že na ni poslal [národnost] mafii, což vnímá jako závažnější tvrzení. Dále žalobce podpořil hodnocení důkazů provedené soudem I. stupně, zejména to, že tento soud neuvěřil výpovědi advokáta [jméno FO] o tom, že byl kontaktován příslušníkem [orgán], který měl jeho prostřednictvím žalovanou před žalobcem varovat.

11. Žalovaná následně ve svém dalším vyjádření zaslaném soudu krátce před nařízeným jednáním dne 11. 3. 2025 zdůraznila, že v posuzovaném případě nebylo možné, aby prostřednictvím své účastnické výpovědi nezákonně zasáhla do osobnostních práv žalobce. Žalovaná upozornila na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, a ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1107/2006, či rozsudek nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1988/2021) a Ústavního soudu (nález ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. [spisová značka]), ze které vyplývá, že zásah do osobnostních práv třetí osoby v rámci účastnické výpovědi může být nezákonný jen v případě, že se jedná o exces (v běžných případech ale nikoliv). Podle žalované předmětné výroky představovaly v době, kdy je učinila (v rámci účastnické výpovědi) její pohled na věc (uvedené skutečnosti považovala za pravdivé). Dále žalovaná opakovaně zdůraznila, že jednání soudu, při kterém uvedla předmětné výroky, nebyla přítomna veřejnost (byť formálně z účasti na jednání vyloučena nebyla). Z toho důvodu nemohly mít tyto výroky žádné difamační účinky (nemohly žalobce nijak poškodit v očích veřejnosti). Právě podmínka, že ke vzniku nemajetkové újmy (snížení cti žalobce) skutečně došlo je podmínkou úspěšnosti žaloby, kterou se odčinění nemajetkové újmy požaduje (v této souvislosti žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3274/2012).

12. Na toto podání žalované reagoval dále podáním ze dne 12. 3. 2025 žalobce, který setrval na svém dřívějším stanovisku.

13. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Podle § 81 odst. 1 a 2 občanského zákoníku je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

15. Podle § 82 odst. 1 občanského zákoníku člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

16. Podle § 2956 občanského zákoníku vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

17. Podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

18. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval námitkou žalované, že k zásahu do osobnostních práv žalobce z její strany nedošlo, resp. že žalobce takový zásah do osobnostních práv (snížení jeho cti) v řízení ani netvrdil, ani neprokazoval. Žalovaná v této souvislosti poukázala jednak na skutečnost, že se jednání, při kterém v rámci účastnické výpovědi uvedla předmětné výroky, neúčastnila veřejnost, jednak odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu. Uvedla, že její výroky žádné negativní důsledky ve vztahu k žalobci nevyvolaly.

19. S touto námitkou se odvolací soud neztotožnil. Předně, pokud jde o otázku přítomnosti veřejnosti při jednání soudu, na kterém zazněly předmětné výroky žalované, pak z dokazování provedeného soudem I. stupně skutečně vyplynulo, že veřejnost se tohoto jednání, resp. její relevantní části neúčastnila, byť nebyla formálně (opatřením předsedkyně senátu) vyloučena (viz bod 13 napadeného rozsudku). Tato skutečnost nicméně není pro posouzení toho, zda žalovaná mohla svými výroky snížit čest a dobrou pověst žalobce, rozhodující. Samotnému jednání soudu totiž byly přítomny jiné osoby; skutečnost, že měly v různých procesních pozicích účast na soudním řízení, nic nemění na tom, že předmětnými výroky žalovaná mohla v jejich očích snížit čest žalobce, a tedy zasáhnout do jeho osobnostních práv, popř. také potenciálně ovlivnit rozhodnutí soudu (bez ohledu na to, jestli se tak ve výsledku stalo). Osoby soudce, pracovníka justiční administrativy, zástupce účastníka či pracovníka [orgán] totiž nelze redukovat pouze na výkon jejich profese či dokonce jen na jejich úlohu v konkrétním soudním řízení; to, co se dozvědí při soudním jednání, pochopitelně s opuštěním soudní síně nezapomínají (může je to ovlivňovat i mimo ni).

20. Odvolací soud se neztotožňuje ani s námitkou, že žalobce v řízení neprokázal a ani netvrdil, jakým způsobem byla předmětnými výroky snížena jeho čest, resp. poškozena jeho pověst. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalovaná o žalobci při soudním jednání pronesla, že [orgán] prověřuje její oznámení, že na ni žalobce poslal [národnost] mafii. Podle odvolacího soudu přitom nemůže být pochyb o tom, že takovéto tvrzení (vypovídající o tom, že žalobce je spřažen s [národnost] mafií, poslal ji na žalovanou, a zejména pak, že žalovaná učinila příslušné oznámení na [orgán] a implicitně, že ta jej považuje za relevantní a seriózně se jím zabývá a prověřuje je) má difamační potenciál, tedy mělo potenciál poškodit žalobce na jeho cti a popř. i z jeho pohledu negativně ovlivnit průběh a výsledek soudního řízení (což nutně musela být okolnost, které si žalovaná musela být vědoma; velmi pravděpodobné přitom je, že to byl její záměr). Otázka, jestli se tak skutečně stalo (jestli mu např. osoby, které toto tvrzení v jednací síni vyslechly, uvěřily, či jim připadalo v určité míře věrohodné; jestli ovlivnilo průběh řízení a rozhodnutí soudu), je potom významná nikoliv pro posouzení samotného vzniku nemajetkové újmy, ale pouze pro její rozsah (a zejména otázku jejího adekvátní odčinění). Omluvu, nadto toliko soukromě projevenou, je potom třeba mezi různými způsoby odčinění nemajetkové újmy chápat jako základní způsob, který v sobě obsahuje právě toliko uznání toho, že do osobnostních práv bylo zasaženo a že původce tohoto zásahu způsobil poškozenému nemajetkovou újmu. Pro původce zásahu nepředstavuje další zátěž, která by jinak mohla být – vzhledem k rozsahu účinků zásahu do osobnostních práv – neadekvátní. Jinými slovy, není žádný důvod považovat soukromou omluvu za nepravdivé difamační výroky za neadekvátní i při nízkém difamačním účinku výroku.

21. Pro uvedený závěr svědčí i žalovanou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3274/2012. V něm Nejvyšší soud i s odkazem na své dřívější rozhodnutí konstatoval následující: „V konkrétním případě je pak vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení práva na ochranu osobnosti, přičemž je nezbytným předpokladem, aby konkrétní zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního osobnostního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Sám NS ve své rozhodovací praxi (např. v rozsudku z 11. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1228/2007) konstantně zaujímá právní názor, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 ObčZ 1964 musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu․ Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby skutečně také vyvolala.“ Nejvyšší soud tedy zdůrazňuje, že už jen ohrožení osobnosti fyzické osoby (tedy v nynějším případě jen potencialita snížení cti či dobré pověsti či poškození pozice v soudním řízení) vede ke vzniku nemajetkové újmy.

22. Odvolací soud se potom neztotožnil ani s další odvolací námitkou spočívající v tom, že žalovaná předmětné výroky pronesla v rámci účastnické výpovědi u soudu, a proto tento projev nemůže představovat nezákonný zásah do osobnostních práv žalobce (žalovaná se dovolávala toho, že to, co u soudu uvedla, subjektivně vnímala jako pravdivé).

23. Odvolací soud se žalovanou souhlasí v obecných východiscích, jak je obdobné případy třeba posuzovat. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že výroky uvedené v rámci soudního řízení (typicky v rámci účastnické výpovědi, podání apod.) obecně představují výkon práva, a proto standardně (i když zasahují do osobnosti jiné osoby) nemají být posuzovány jako nezákonné zásahy do osobnostních práv dotčených osob. Výjimku představují pouze tzv. excesy; zda se jedná o exces je pak třeba posoudit vždy v kontextu konkrétního případu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, nebo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. [spisová značka]

24. Odvolací soud se ovšem shoduje se soudem I. stupně (byť ten se na uvedenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neodkazoval), že předmětný výrok žalované při účastnickém výslechu právě takový exces z práva (povinnosti) vypovídat před soudem (a hájit před soudem svá práva) představuje. Soud I. stupně správně vycházel z toho, že předmětný výrok žalované je skutkové tvrzení (spočívající v tom, že žalovaná učinila na [orgán] oznámení o tom, že na ni žalobce poslal [národnost] mafii, a v tom, že [orgán] toto oznámení prověřuje), u něhož je v obdobných sporech třeba zkoumat jeho pravdivost, přičemž prokázat pravdivost svých výroků je povinen zásadně ten, kdo je pronesl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4193/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2797/2008). V návaznosti na to soud I. stupně provedl vcelku obšírné dokazování zahrnující i výslechy více svědků a následně důkladně odůvodnil své skutkové závěry.

25. Pokud jde o závěr, že [orgán] nepřijala žádné oznámení od žalované ohledně toho, že na ni žalobce poslal [národnost] mafii, pak k němu soud I. stupně dospěl na základě výslechů dvou [orgán] ([funkce] [jméno FO] a [funkce] [jméno FO]), kteří se podíleli na vyšetřování případů spojených se spory mezi žalobcem a žalovanou. Z jejich výpovědí (rekapitulovány v bodech 31 až 39 napadeného rozsudku) shodně vyplynulo, že o žádném obdobném oznámení žalované nic nevědí (nepřijali ho) a že [orgán] žádný takový podnět neprověřovala. Uvedené svědecké výpovědi byly dále podpořeny zjištěním, že žádné [podezřelý výraz] řízení (a tedy ani prověřování) týkající se poštvání [národnost] mafie na žalovanou neprobíhalo (viz bod 20 a 21 napadeného rozsudku) a že příslušný [podezřelý výraz] spis neobsahuje žádnou utajovanou část, resp. záznam, z něhož by vyplývalo, že by se [funkce] [jméno FO] účastnil schůzky, na níž by se o takových skutečnostech hovořilo (viz bod 19 a bod 50 napadeného rozsudku). Námitka žalované o tom, že příslušné oznámení a záznam o schůzce mohly být součástí skartovaných pomocných listin, hodnotil odvolací soud jako čistě spekulativní a nepodložené tvrzení. Lze tedy uzavřít, že žalovaná v řízení nenavrhla takový důkaz, z něhož by vyplynulo, že předmětné výroky jsou pravdivé, nebo alespoň mají určitý pravdivý základ, který by žalovaná v účastnické výpovědi „toliko“ zveličila (což by již nebylo možné považovat za exces ve smyslu výše nastíněné judikatury).

26. Jak dále vyplývá zejména z bodů 59 až 64 napadeného rozsudku, soud I. stupně se pečlivě zabýval i pravdivostí skutkového tvrzení (implicitně obsaženého v předmětných výrocích), že žalobce na žalovanou poslal [národnost] mafii. Dospěl přitom ke závěru, že skutečně proběhla jistá schůzka s osobami cizí národnosti (které mohly působit jako [národnost]), nicméně tato schůzka proběhla korektně (neměla pro žalovanou žádné objektivně negativní následky) a nebylo ani prokázáno, že by k ní došlo z jakékoliv iniciativy žalobce.

27. Pokud jde o hodnocení svědecké výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], odvolací soud v tomto ohledu neshledal důvody k tomu do skutkových zjištění soudu I. stupně zasahovat, neboť jeho úvahy (včetně posouzení důvěryhodnosti [tituly před jménem] [jméno FO]) se jeví jako logické a koherentní. Soud I. poukázal na rozpory mezi výpovědí [tituly před jménem] [jméno FO] a jím podepsaným písemným záznamem (viz bod 29 rozsudku) a současně i logicky argumentoval v tom smyslu, že jeho tvrzení jsou na základě obecné zkušenosti nevěrohodná, neboť součástí úkolů BIS není informovat jednotlivé občany o tom, jaké jim potenciálně hrozí nebezpečí apod. (viz zejména bod 63 napadeného rozsudku). Nelze konečně přehlédnout, že [tituly před jménem] [jméno FO] žalovanou dlouhodobě zastupuje v soudních řízeních proti žalobci (jak žalovaná sama uvedla); jeho věrohodnost (zejména v kontextu toho, že jeho výpověď byla rozporná s jinými důkazy) je tak snížena. Odvolací soud neshledal ani zásadní vady v tom, jakým způsobem soud I. stupně vedl výpověď svědka [tituly před jménem] [jméno FO]. Soud I. stupně zacílil vedení tohoto výslechu tak, jakým směrem podle jeho názoru bylo třeba směřovat dokazování, a nikoliv zatěžovat řízení nesouvisejícími (či jen volně souvisejícími) zjištěními.

28. Za takových okolností je třeba předmětné výroky žalované skutečně hodnotit jako exces z jejího práva hájit před soudem svá práva. Žalovaná totiž před soudem záměrně uváděla informace, o kterých musela vědět, že jsou nepravdivé, nebo které záměrně pozměnila a zveličila takovým způsobem, že jejich pravdivý základ (skutečnost, že došlo k určité schůzce s osobami cizí národnosti) byl zcela neadekvátní výslednému výroku. Předmětné tvrzení, které žalovaná nadto při své účastnické výpovědi zopakovala několikrát (viz bod 14 a 15 napadeného rozsudku), přitom, jak soud uvedl výše, mělo potenciál poškodit žalobce jak v rámci příslušného opatrovnického řízení (což byl nade vši pochybnost záměr žalované), tak obecně v očích přítomných osob snížit jeho čest, resp. dobrou pověst.

29. Ze všech výše uvedených důvodů lze proto uzavřít, že soud I. stupně dospěl ke správnému právnímu závěru o důvodnosti žaloby. Odvolací soud tudíž napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

30. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v této fázi řízení plně procesně úspěšnému žalobci náleží právo na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem, konkrétně za 3 úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 12. 11. 2024 – 1x 2 500 Kč, vyjádření v reakci na dodatečné vyjádření žalované ze dne 12. 3. 2025 a účast na jednání odvolacího soudu dne 13. 3. 2025 – 2x 3 700 Kč), dále pak 1x režijní paušál ve výši 300 Kč a 2x ve výši 450 Kč (§ 9 odst. 3, § 13 odst. 1 advokátního tarifu ve znění do a po 31. 12. 2024), jakož i náhrada za použití motorového vozidla k cestě k odvolacímu jednání a náhrada za promeškaný čas (§ 13 odst. 1, § 14 a. t.) ve výši 4 744 Kč, vše zvýšeno o DPH ve výši 21%, tj. o částku 3 327 Kč. Celkově tedy náhrada nákladů odvolacího řízení činí 19 171 Kč.