o ochranu osobnosti

1. Rozsudkem ze dne 21. 11. 2024 soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal jednak uložení povinnosti žalované zaslat mu doporučeným dopisem písemnou omluvu následujícího znění: „Já [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované], se Ti tímto omluvám za své jednání, kdy jsem ti opakovaně a bezdůvodně bránila ve styku s nezletilou [jméno FO], narozenou [datum] a neplnila svoji povinnost nezletilou na styk se svým otcem řádně připravit a styk umožnit, čímž jsem neoprávněně zasáhla do tvých osobnostních práv, a to práva na soukromí a rodinný život.“ (výrok I.), a dále uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 50 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy (výrok II.). Soud I. stupně potom žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 28 798 Kč (výrok III.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě na ochranu osobnosti, kterou žalobce odůvodnil tím, že jsou s žalovanou rodiči nezletilé [jméno FO], narozené [datum] (dále jen „nezletilá“). Poté, co byla schválena dohoda rodičů rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 13. 6. 2022, č. j. [spisová značka], byla nezletilá svěřena do péče žalované a byl upraven její styk s žalobcem. Následně se žalobce s žalovanou rozvedli. Žalobce se odstěhoval z [adresa] a styk s nezletilou byl poté praktikován na základě mimosoudní dohody pouze o víkendech, a to dva nebo tři víkendy v měsíci. Dne 26. 6. 2023 žalobce požádal o změnu péče na střídavou, neboť jej žalovaná dostatečně neinformovala o nezletilé. Po letních prázdninách r. 2023 kontakt neprobíhal, neboť nezletilá k žalobci odmítala chodit. Následně byl kontakt nezletilé s žalobcem zúžen předběžným opatřením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 1. 11. 2023, č. j. [spisová značka], na soboty sudého týdne od 9 do 18 hodin. Ani tyto kontakty i přes poučení soudu neproběhly, neboť žalovaná nezletilou podle tvrzení žalobce odmítala předat a řádně ji nepřipravila na kontakt s žalobcem. Žalobce se následně snažil situaci řešit prostřednictvím asistovaného kontaktu, první proběhl dne 4. 5. 2024 od 9 do 11 hodin v organizaci [právnická osoba]. Dne 16. 5. 2024 nařídil Obvodní soudu pro [adresa] předběžné opatření, kterým byl upraven asistovaný kontakt žalobce s nezletilou, a to každý sudý týden v sobotu od 9 do 11 hodin v organizaci [právnická osoba]. Žalovaná předběžné opatření nerespektovala a nezletilou na něj opakovaně nepřivedla. Dle žalobce je zjevné, že žalovaná se snaží v nezletilé vyvolat syndrom zavrženého rodiče, současně ji nemotivuje k tomu být s žalobcem v kontaktu a bojkotuje i odbornou pomoc, která by mohla pomoci překonat problémy ve vztahu mezi žalobcem a nezletilou. Za neproběhlé kontakty žalobce označil dny 4. 11. 2023, 18. 11. 2023, 2. 12. 2023, 16. 12. 2023, 30. 12. 2023,[Anonymizováno]24. 2. 2024, 23. 3. 2024, 28. 3. 2024, 6. 4. 2024, 9. 5. 2024, 18. 5. 2024 a 3. 8. 2024. Zároveň žalovaná žalobci poskytuje informace o zdravotních, školních či mimoškolních aktivitách nezletilé velmi sporadicky. Žalovaná tak podle žalobce vědomě porušovala pravomocná rozhodnutí soudu, a dále § 875 odst. 1, § 876 odst. 1, § 888 odst. 1 a § 889 občanského zákoníku., čímž zasahovala do osobnostních práv žalobce na soukromí a rodinu.

3. Žalovaná uplatněné nároky neuznala a navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Žalovaná konkrétně uvedla, že pokud jde o informování žalobce o nezletilé, pak žalobce o podstatných záležitostech vždy informovala, ten měl také přístup k informacím o zdravotním stavu nezletilé (kdykoliv mohl kontaktovat její lékařku) a také samostatný přístup do informačního systému školy. Pokud jde o otázku styku žalobce s nezletilou a otázku, zda ji žalovaná dostatečně motivuje k tomuto styku (nepodporuje jí v odmítavém postoji k němu), žalovaná uvedla, že původní dohoda o úpravě kontaktu žalobce s nezletilou byla uzavřena v době, kdy žili všichni na území [adresa]. Žalobce se následně odstěhoval k [adresa], což působilo obtíže při realizaci kontaktu ve všední dny; z toho důvodu byla uzavřena mimosoudní dohoda, podle níž byla nezletilá u žalobce o víkendech, v jednom měsíci dva a v druhém tři. Následně došlo ke zhoršení vztahu mezi žalobcem a nezletilou, obratem v jejich vztahu mohla být žádost žalobce o úpravu péče o nezletilou v rozporu s jejím přáním. Žalovaná byla vždy připravena nezletilou ke kontaktu předat, snaží se nezletilou ke kontaktu motivovat, avšak bezúspěšně. Žalobce potom sám svým chováním situaci nepřispívá, když např. asistovaný kontakt dne 4. 5. 2024, ke kterému se žalované podařilo nezletilou přesvědčit, žalobce pojal jako jakési zúčtování. Nezletilá během kontaktu plakala. Žalobce nerespektoval pokyny pracovnic [právnická osoba], že se nemá vracet k minulosti a má si s dcerou hrát. Žalobce rovněž psal nezletilé zprávy, v kterých jí označil za „sprostou lhářku“ a opakovaně za „krávu“, volal na ni opakovaně [orgán] a chtěl zabránit jejímu výletu s žalovanou do [adresa]. Žalovaná nemá prostředky, jak nezletilou ke kontaktu přinutit, aniž by tím zároveň nenarušila důvěru nezletilé alespoň v jednoho z rodičů. Žalobce projevuje o nezletilou zájem jen v rámci soudního řízení. Jeho postoj reflektuje i rozhodnutí Městského soudu v [adresa] o předběžném opatření ze dne 13. 6. 2024, č. j. [spisová značka], jímž byl zkrácen asistovaný kontakt na 1 hodinu každý sudý týden v sobotu od 10:00 do 11:00 s tím, že takto omezený kontakt je poslední šancí na obnovu vztahu nezletilé s žalobcem. Žalobce neposkytuje žádnou součinnost při motivaci nezletilé, když setrvává v naprosté pasivitě a nechává problémy, které vznikly mezi ním a nezletilou, řešit žalovanou.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování, jehož závěry rekapituloval v bodech 5 až 22 napadeného rozsudku (odvolací soud zde pro stručnost na jeho skutková zjištění plně odkazuje), a citaci aplikovaných ustanovení občanského zákoníku věc právně uzavřel tak, že žaloba není důvodná. Konkrétně soud I. stupně dospěl k závěru, že pokud jde o otázku, zda žalovaná v dostatečné míře žalobce informovala o nezletilé, pak je podstatné to, že mezi rodiči nebyla uzavřena žádná dohoda, která by rozsah a způsob informování upravovala. Žalovaná přitom i přes intenzivní konflikt žalobce nadále o podstatných záležitostech týkajících se nezletilé informovala, což bylo v řízení prokázáno. Práva žalobce dle § 890 občanského zákoníku tedy neporušila. Pokud jde o otázku motivace nezletilé ke styku s žalobcem, zde soud I. stupně položil důraz na ta zjištění, že na jedné straně v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná jakýmkoliv způsobem u nezletilé aktivně budovala odpor k žalobci, žalovaná se toliko snažila respektovat přání nezletilé, která má zhruba od léta 2023 silnou nechuť ke kontaktu s žalobcem. Soud I. stupně sice konstatoval, že obecně vzato by žalovaná měla hrát aktivnější úlohu ve snaze vést nezletilou k tomu, aby měla dobré vztahy i s žalobcem, nicméně v kontextu chování žalobce nelze její přístup hodnotit jako zásah do jeho osobnostních práv. Žalobce sám volí vůči nezletilé direktivní a konfrontační přístup, opakovaně ji osočoval či jí vyhrožoval přivoláním [orgán] ČR nebo [orgán], pokud bude kontakt s ním odmítat. Žalobce sám tedy nezvolil takový přístup, který by mohl vést k odbourání bariéry, jež se mezi ním a nezletilou vytvořila, z toho důvodu si nemůže podobný přístup prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti vynucovat na žalované. Pokud jde o nepřipravení nezletilé ke styku s žalobcem (zamezení tomuto styku), resp. později její nepřivedení k asistovanému styku u organizace [právnická osoba], tak jak o něm bylo rozhodnuto předběžnými opatřeními Obvodního soudu pro [adresa], zde soud I. stupně v prvním případě neshledal porušení žalobcových osobnostních práv ze strany žalované, ve druhém případě (nepřivedení k asistovanému styku) tento zásah shledal. V prvním případě zdůraznil, že nezletilá se již nachází v takovém věku, kdy ji nelze ke kontaktu s jedním rodičem nutit, natož aby to bylo povinností druhého rodiče (odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3489/15). Ve druhém případě potom neshledal požadovanou omluvu jako adekvátní, a to z důvodu její nekonkrétnosti (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1638/2020); rovněž nárok na peněžité zadostiučinění podle něj není opodstatněný, neboť intenzita zásahu do osobnostních práv nebyla nijak zásadní, a to i v kontextu toho, že Městský soud v [adresa] k odvolání žalované změnil předběžné opatření Obvodního soudu pro [adresa] a rozsah asistovaného kontaktu stanovil pouze na 1 hodinu. Následně podle zjištění soudu již asistované kontakty probíhaly.

5. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení; současně navrhl, aby mu odvolací soud přiznal proti žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Konkrétně proti napadenému rozsudku namítal ve vztahu k závěrům týkajícím se neinformování žalobce o nezletilé, že několikrát písemně žádal žalovanou o poskytování informací týkajících se nezletilé, žalovaná tak ale činila neochotně, sporadicky a spíše povšechně; žalovaná rovněž nebyla ochotna přistoupit na dohodu o způsobu a rozsahu informování. Pokud jde o skutečnost, že žalovaná nezletilou dostatečně nemotivovala ke kontaktu s žalobcem, žalobce namítá, že žalovaná nerespektuje své povinnosti dle § 888 občanského zákoníku. Žalovaná v řízení nijak neprokázala, že by nezletilou ke kontaktu s žalobcem motivovala, naopak svým chováním (mnohdy nonverbálním) vyjadřuje negativní vztah k žalobci, který nezletilou ovlivňuje. Soud I. stupně rovněž dospěl – aniž by to vyplynulo z provedených důkazů – k závěru, že žalobce usiloval proti vůli nezletilé o její vytržení z jejího sociálního prostředí. Ohledně závěru soudu I. stupně o neplnění předběžných opatření žalobce zdůraznil, že skutečnost, že žalovaná nechtěla nezletilou ke styku se žalobcem nutit, je irelevantní, její povinností bylo plnit soudní rozhodnutí. Rovněž bylo její povinností na nezletilou výchovně působit (viz § 857 odst. 1 občanského zákoníku), nezletilé je nyní 11 let, a tudíž je třeba ji vymezit mantinely. Žalobce přitom neměl možnost nezletilou nějak více pozitivně motivovat ke kontaktu s ním. Dále žalobce namítal, že jím požadovaná omluva není formulována neurčitě, naopak je zcela adekvátní zásahu do jeho osobnostních práv ze strany žalované, který i soud I. stupně shledal.

7. Žalovaná ve svém vyjádření k podanému odvolání odmítla odvolací argumenty a navrhla, aby soud napadený rozsudek potvrdil a aby jí přiznal proti žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Konkrétně potom ve vztahu k informování žalobce o nezletilé uvedla, že z provedeného dokazování (viz rekapitulace v bodě 19 napadeného rozsudku) nevyplynul jediný případ, kdy by žalovaná žalobci odmítla poskytnout informace o nezletilé (činila tak opakovaně ze své vůle, nebo na žádost žalobce). V dalším žalovaná plně podpořila závěry soudu I. stupně, zdůraznila zejména konfrontační přístup žalobce vůči nezletilé a skutečnost, že na ni i při asistovaných stycích vyvíjí spíše nátlak, než aby ji pozitivně motivoval ke kontaktu s ním. V průběhu listopadu 2024 žalobce asistované styky 2x zrušil, žalovanou o tom při tom informoval až v den, kdy se asistovaný styk měl odehrát. Žalovaná také uvedla, že žalobce nijak neodůvodnil, o co opírá vznesený nárok na peněžitou satisfakci ve výši 50 000 Kč; v této souvislosti žalobkyně nyní projednávaný případ odlišila od případu řešeného Krajským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], na který se žalobce odvolával. Při jednání odvolacího soudu žalovaná dále uvedla, že žalobce směrem k nezletilé nevyvíjí jinou snahu o sblížení, než pouze procesní (v nynějším sporu a v řízení před opatrovnickým soudem); od začátku roku 2025 potom sám s nezletilou přerušil kontakt (přestal docházet na asistované styky v organizaci [právnická osoba]).

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Podle § 81 odst. 1 občanského zákoníku je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odst. 2 téhož ustanovení, ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

10. Podle § 888 občanského zákoníku dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže; soud může také určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má dojít, jakož i určit osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku účastnit. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat.

11. Podle § 889 občanského zákoníku rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje. Brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.

12. Podle § 890 občanského zákoníku rodiče jsou povinni si vzájemně sdělit vše podstatné, co se týká dítěte a jeho zájmů.

13. Podle § 2956 občanského zákoníku vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

14. Podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

15. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 4 a 5 ve spojení s § 211a a § 205a písm. f) o. s. ř. doplnil dokazování o listinné důkazy navržené žalovanou; ty se přitom vztahovaly ke skutečnostem nastalým až po rozhodnutí soudu I. stupně. Odvolací soud takto zjistil, že Obvodní soud pro [adresa] jakožto opatrovnický soud svým rozhodnutím ze dne 14. 3. 2025 k návrhu žalované zrušil své přechozí předběžné opatření nařízené usnesením ze dne 16. 5. 2024, č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením zdejšího soudu ze dne 13. 6. 2024, č. j. [spisová značka], podle kterého měl žalobce právo na asistovaný styk s nezletilou každou sudou sobotu od 10h do 11h v centru [právnická osoba], a to z důvodu, že organizace [právnická osoba] spolupráci s rodinnou ukončila a i žalobce v podání soudu uvedl, že takto nastavený asistovaný kontakt nevedl k tomu, aby nezletilá s žalobcem navázala (obnovila) vztah. Opatrovnický soud týmž usnesením rovněž zamítl návrh otce na nařízení jiného předběžného opatření spočívajícího v nařízení rodinné terapie, neboť pro to neshledal důvody (vyhledat pomoc odborníka může podle opatrovnického soudu žalobce i bez nařízení předběžného opatření). Opatrovnický soud zdůraznil, že ani znaleckým zkoumáním se nepodařilo zjistit, z jakého důvodu nezletilá odmítá kontakt s žalobcem (vše prokázáno usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 14. 3. 2025, č. j. [spisová značka]). Dále odvolací soud zjistil, že organizace [právnická osoba] ukončila spolupráci s žalobcem a nezletilou z důvodu, že poslední asistovaný styk se uskutečnil dne 28. 12. 2024; v lednu roku 2025 žalobce pracovnici uvedené organizace potvrdil, že s dalšími asistovanými kontakty nepočítá, neboť v nich nevidí smysl, od 24. 1. 2025 žalobce uvedenou organizaci nekontaktoval (prokázáno potvrzením o ukončení spolupráce vystaveným organizací [právnická osoba] ze dne 21. 2. 2025; uvedené potvrzuje i vyjádření otce k návrhu na zrušení předběžného opatření v opatrovnické věci ze dne 7. 3. 2025).

16. Odvolací soud předně připomíná základní východisko pro posouzení nynějšího případu, a sice že spory a neshody rodičů týkající se péče o nezletilé mají být řešeny především v opatrovnických řízeních a nikoliv návazně v sekundárních sporech o ochranu osobnosti; poskytnutí ochrany touto cestou přichází do úvahy zejména v závažnějších případech, kdy jeden z rodičů evidentně narušuje osobnostní právo druhého z rodičů na rodinný život. K tomu soud I. stupně odkázal na přiléhavou judikaturu (viz bod 31 napadeného rozsudku). V posuzovaném případě lze jednání, které žalobce vytýká žalované a v němž spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv (na soukromý a rodinný život), rozdělit, tak jak to učinil soud I. stupně, do tří skupin. Zaprvé se jedná o nedostatečné informování žalobce o podstatných záležitostech týkajících se nezletilé (tedy porušení povinnosti dle § 890 o. z.), zadruhé o skutečnost, že žalovaná dostatečně nemotivuje nezletilou ke kontaktu s žalobcem (porušení zejména § 889 o. z.) a zatřetí o skutečnost, že žalovaná porušovala předběžná opatření vydaná opatrovnickým soudem a nepředávala nezletilou ke kontaktu s žalobcem (porušení zejména § 888 o. z.).

17. Pokud jde o první skupinu vytýkaného jednání žalované, je třeba konstatovat, že se s ní soud I. stupně přesvědčivě vypořádal v bodě 33 napadeného rozsudku. Zdůraznil, že rozpad partnerského vztahu rodičů se vždy nutně projeví i v jejich rodičovském vztahu, přičemž nelze očekávat, že si mezi sebou budou vyměňovat informace (rovněž o nezletilé) v míře, která byla do té doby běžná. Provedeným dokazováním přitom soud I. stupně zjistil, že žalovaná žalobce pravidelně o nezletilé informovala (viz bod 19 napadeného rozsudku), a to jak o jejím zdravotním stavu, tak o jejích školních výsledcích a mimoškolních aktivitách. Žalobce a žalovaná přitom mezi sebou neměli uzavřenu žádnou dohodu, která by rozsah plnění informační povinnosti (ve smyslu § 890 občanského zákoníku) podrobněji upravovala. Odvolací soud k tomu doplňuje, že v daném případě z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalovaná žalobci svévolně upírala podstatné informace týkající se života a výchovy nezletilé; provedené dokazování naopak vypovídá o pravidelném předávání informací, a to i přes napjaté vztahy, které mezi žalobcem a žalovanou panovaly. Odvolací soud dále zdůrazňuje, že pokud byl žalobce nespokojen s rozsahem plnění informační povinnosti dle § 890 občanského zákoníku, potom by bylo adekvátní situaci řešit příslušným návrhem k opatrovnickému soudu, který může konkrétní způsob a rozsah, v jakém má být tato povinnost plněna, upravit (k tomu např. rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. [spisová značka]). Řízení o žalobě na ochranu osobnosti nemůže příslušné řízení před opatrovnickým soudem nahrazovat (nemůže v něm být řešen spor rodičů o konkrétní rozsah informační povinnosti), a to zejména za situace, kdy je právo na informace vyplývající z § 890 občanského zákoníku v základním rozsahu plněno.

18. Pokud jde o druhou skupinu vytýkaného jednání, soud I. stupně vyšel ze skutečnosti, opakovaně prokázané i v opatrovnických řízeních, šetřeními [orgán] apod. (konečně o tom vypovídá i dokazování doplněné odvolacím soudem, k tomu viz bod 15 shora), že vztah mezi žalobcem a nezletilou je dlouhodobě narušený, a to z příčin, které nejsou známé (nezletilá o nich odmítá hovořit). V řízení na jedné straně nebylo prokázáno, že by to byla žalovaná, která by svým chováním u nezletilé budovala negativní vztah k žalobci (že by u ní vytvářela syndrom zavrženého rodiče, jak před soudem I. stupně argumentoval žalobce), na druhou stranu bylo prokázáno, že žalobce sám pojímal kontakt s nezletilou konfrontačně a nesnažil se ji pozitivně motivovat ke kontaktu s ním (viz zejména dokazování rekapitulované v bodech 11, 16 a 17 napadeného rozsudku). Odvolací soud proto ve shodě se soudem I. stupně konstatuje, že v řízení zjištěné chování žalované v kontextu jednání samotného žalobce nelze hodnotit jako takové porušení § 889 občanského zákoníku, které by představovalo neoprávněný zásah do žalobcových osobnostních práv. Odvolací soud přitom zdůrazňuje, že za zjištěných okolností nebylo procesní povinností žalované v řízení prokazovat, že nezletilou ke kontaktu s žalobcem pozitivně motivuje.

19. Pokud jde o třetí skupinu vytýkaného jednání, zde soud I. stupně odlišil případy, kdy nebylo plněno předběžné opatření Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 1. 11. 2023, č. j. [spisová značka] (viz zejména zjištění rekapitulovaná v bodech 7 a 8 napadeného rozsudku), a případy, kdy nebylo plněno předběžné opatření téhož soudu ze dne 16. 5. 2024, č. j. [spisová značka] později změněné usnesením zdejšího soudu ze dne 13. 6. 2024, č. j. [spisová značka] (viz zejména zjištění rekapitulovaná v bodech 9 až 11 a 18 napadeného rozsudku).

20. V prvním případě byl předběžným opatřením žalobci stanoven styk s nezletilou v rozsahu každé sudé soboty od 9h do 18h, tento styk ale následně nebyl uskutečňován z důvodu odporu nezletilé. Soud I. stupně přitom správně vycházel z toho, že i skutečnost, že nebylo dodržováno předběžné opatření nařízené opatrovnickým soudem, nemusí znamenat, že tím žalovaná zasáhla do žalobcových osobnostních práv na rodinný život (konkrétně na styk s nezletilou v rozsahu stanoveném soudem). Správně přitom zdůraznil, že nezletilá se již nachází v takovém věku, kdy ji nelze proti její vůli k samostatnému styku s jedním z rodičů nutit, resp. druhý rodič nemá takovou povinnost (k tomu viz bod 42 a 43 napadeného rozsudku a tam odkazovaná judikatura Ústavního soudu). Žalobci lze přisvědčit v tom, že otázka styku s ním by neměla být ponechána zcela na (libo)vůli nezletilé, nicméně to neznamená, že by žalovaná byla povinna překonávat její jednoznačně a kontinuálně vyjadřovaný odpor, u nějž nebylo v žádném ohledu prokázáno, že by ho svým přístupem vyvolala (jeho příčiny nebyly zjištěny ani v opatrovnickém řízení); nadto v kontextu, kdy v řízení bylo prokázáno, že sám žalobce ke konfliktu s nezletilou nepřistupoval konstruktivně a nesnažil se nezletilou pozitivně motivovat ke kontaktu s ním. Žalobce naopak volil vůči nezletilé konfrontační styl zahrnující výčitky, urážky i výhružky. Za daných okolností nemůže žalovaný cestou sporu o ochranu osobnosti přenášet jednostranně na žalovanou odpovědnost za okolnosti, které buď nejsou v její moci (přístup nezletilé k žalobci), nebo které má v moci sám žalobce (jeho přístup k nezletilé).

21. Pokud jde o porušování režimu druhého předběžného opatření Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. 5. 2024, kterým byl žalobci stanoven asistovaný styk s nezletilou v organizaci [právnická osoba], a to v rozsahu každé sudé soboty od 9h do 11h, pak k tomu fakticky docházelo po relativně krátké časové období – od jeho nařízení do rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 13. 6. 2024, kterým byl rozsah asistovaného styku snížen na 1 hodinu každou sudou sobotu. Žalovaná nejprve nezletilou omluvila z asistovaného styku dne 17. 5. 2024 z důvodu nemoci, následně poskytující organizaci sdělila, že nezletilou k asistovanému styku napříště přivádět nebude, neboť asistovaný styk, který předcházel vydání uvedeného předběžného opatření (realizovaný dne 4. 5. 2024), byl zcela kontraproduktivní (k němu zjištění rekapitulovaná v bodě 9 napadeného rozsudku), a proti předběžnému opatření podala odvolání. Soud I. stupně přiléhavě v bodech 44 až 46 napadeného rozsudku konstatoval, že uvedeným jednáním žalovaná porušila své povinnosti a zasáhla tak do osobnostních práv žalobce; pro asistovaný styk (na rozdíl od samostatného styku, který byl nařízen předchozím předběžným opatřením) již nemůže být rozhodující vůle nezletilé a žalovaná byla povinna se snažit rozhodnutí soudu naplnit. Na druhou stranu ale odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně zdůrazňuje, že se jednalo o zásah do osobnostních práv toliko krátkodobý a v kontextu několikaleté délky trvání konfliktu týkajícího se styku žalobce s nezletilou marginální. Jeho závažnost potom dále snižuje samotné chování žalobce zejména při prvním asistovaném kontaktu dne 4. 5. 2024 a také skutečnost, že žalobkyně se svým odvoláním proti nařízenému předběžnému opatření uspěla. Za takových okolností se odvolací soud ztotožňuje se soudem I. stupně v tom, že by přiznání jakéhokoliv peněžitého zadostiučinění bylo zcela neadekvátní dané situaci. Pokud jde o požadovanou omluvu, pak i ve vztahu k ní se odvolací soud se soudem I. stupně ztotožnil. Žalobce požadovanou omluvu koncipoval (v kontextu všech jednání, které žalobkyni vytýkal) relativně široce; hovořil v ní o opakovaném a bezdůvodném bránění styku s nezletilou ze strany žalované apod. Uvedená formulace není v kontextu pouze dílčího a krátce trvajícího zásahu žalované do osobnostních práv žalobce adekvátní (navozuje naopak dojem soustavného jednání žalované, natož bezdůvodného, přičemž ani jedna skutečnost neodpovídá provedenému dokazování). Soud I. stupně i zde postupoval správně, pokud omluvu v požadovaném znění žalobci nepřiznal.

22. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Neshledal přitom ani důvody ke korekci nákladového výroku (proti němuž konečně ani žalobce samostatně nebrojil).

23. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšné žalované náleží právo na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem, konkrétně za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 23. 1. 2025 a účast na jednání odvolacího soudu dne 27. 3. 2025) x 3 700 Kč (viz § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif; tarifní hodnotu odvolací soud stanovil podle § 9 odst. 3, písm. d/ advokátního tarifu, tedy na částku 65 000 Kč, a to z důvodu, že žalobce požadoval jak morální satisfakci, tak peněžní zadostiučinění, ovšem toliko v částce 50 000 Kč, proto nebylo na místě tarifní hodnotu stanovit dle § 9a odst. 1, písm. a/ advokátního tarifu); dále pak 2x režijní paušál ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Náhrada se ještě zvyšuje o DPH ve výši 21%, tedy o částku 1 743 Kč. Celkově tedy náhrada nákladů odvolacího řízení činí 10 043 Kč.