o zaplacení 34 750 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I) a žalobci stanovil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“).

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobci ještě před podáním žaloby poskytla zadostiučinění v penězích, a to v částce [částka], které považuje s ohledem na okolnosti průběhu posuzovaného řízení za přiměřené. Posuzované řízení bylo v zásadě bez průtahů, nicméně byla vydána dvě nepřezkoumatelná rozhodnutí.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění popsaných v napadeném rozsudku v bodech 4 až 7, přičemž odvolací soud z těchto zjištění též vychází a pro stručnost na ně odkazuje.

5. Po právní stránce posoudil soud I. stupně věc podle § 1, §13 odst. 1, § 31a odst. 1 až 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“, tato ustanovení v napadeném rozsudku citoval. Odkázal též na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb., dále též „Úmluva“) a stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též „Stanovisko“).

6. V poměrech posuzovaného případu pak uzavřel, že žalobce začal pociťovat újmu ohledně nejistoty výsledku řízení dne [datum], kdy došel otcův návrh Okresnímu soudu v [adresa]. Jako konec rozhodného období pak vzal datum [datum], kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí o návrhu otce na úpravu styku otce s nezletilými dětmi. Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobce tedy činila 2 roky a 5,5 měsíce.

7. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Orgány veřejné moci se musely vypořádat s množstvím nedůvodných návrhů účastníků, jež musely být přednostně vyřešeny. Jednání bylo také několikrát odročeno s tím, že pouze jednou tomu bylo z důvodu na straně orgánu veřejné moci. Řízení nebylo jednoduché ani skutkově, když bylo třeba provést znalecký posudek, rozsáhlý výslech matky a otce, výslech nezletilých dětí, výslech prarodičů dětí, který byl prováděn v rámci řízení o návrhu prarodičů na úpravu jejich styku s nezletilými, jenž byl řešen stejným senátem ve stejném řízení jako návrh otce na úpravu styku s nezletilými. Pokud jde o právní složitost, věc byla složitá standardně. Žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. Pokud se žalobce snažil opakovaně o urychlení řízení prostředky předvídanými zákonem (když podával návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu), neshledal v tom soud I. stupně důvod pro navýšení základní částky zadostiučinění. Význam řízení byl s ohledem na rodinně právní spor zvýšený. V rámci kritéria významu přitom soud I. stupně rovněž přihlédl k tomu, že žalobce usiloval o urychlení řízení, tedy mu nařízení záleželo. Pokud jde o postup soudů, ty se nedopustily žádných průtahů, nicméně ve věci byla vydána nepřezkoumatelná rozhodnutí s tím, že další konečné rozhodnutí soudu I. stupně v posuzovaném řízení bylo odvolacím soudem změněno, tedy odvolání žalobce bylo podáno důvodně.

8. Soud I. stupně též konstatoval, že posuzované řízení se týkalo specifické agendy péče soudu o nezletilé, v rámci které je vedeno jediné řízení pod jednou spisovou značkou, přičemž je složeno z různých dílčích řízení o návrzích účastníků. Jinými slovy řečeno, nelze považovat za nečinnost opatrovnického soudu, pokud se nejprve vypořádal s návrhy na vydání předběžných opatření (a dalšími podáními) a teprve poté se zabýval návrhem otce.

9. Po zvážení všech okolností případu soud I. stupně shledal již posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým a dospěl k závěru, že presumovanou nemajetkovou újmu je třeba odškodnit peněžitým zadostiučiněním.

10. V souladu se Stanoviskem vyšel ze základní částky zadostiučinění za 1 rok ve výši [částka], za první dva roky sníženou na polovinu, tedy [částka]. Pokud tedy rozhodná doba původního řízení činila 2 roky a 5,5 měsíce, činí základní částka za celou dobu původního řízení [částka]. K tomu obvodní soud uvedl, že nenavyšoval základní částku s ohledem na měnící se hospodářské poměry a ani k této otázce neprováděl žádné dokazování s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou odkázal. Při určení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění soud I. stupně tedy ve vztahu ke složitosti řízení snížil základní částku o 50%; ve vztahu k zavinění žalobce na délce původního řízení základní částku nikterak nesnížil; ohledně významu řízení ji zvýšil o 20%. Celkově tedy základní částku snížil o 30% na [částka]. Žalovaná v rámci předběžného uplatnění nároku plnila částku [částka]. Soud I. stupně tedy uzavřel, že zadostiučinění bylo učiněno zadost již v rámci předběžného projednání s žalovanou, a navíc se žalovaná s plněním částky odškodnění za nepřiměřenou délku nedostala do prodlení ve smyslu § 15 odst. 1 OdpŠk, pročež žalobci nenáleží ani požadovaný zákonný úrok z prodlení. Proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítal nesprávně a nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení. Argumentoval především § 471 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a nutností rozhodnout do 6 měsíců, přičemž tato lhůta nebyla dodržena. Byla dle žalobce překročena minimálně pětinásobně. Odkazoval na konkrétní situaci, které považoval za průtahy. Pokud jde o částku přiměřeného zadostiučinění za jeden rok, ta měla činit minimálně [částka]. Žalobce vytýkal soudu I. stupně, že si počínal účelově, aby mohl žalobu zamítnout. Procesní složitost, a to řadu předběžných opatření, si soud v posuzovaném řízení zavinil sám tím, že nerozhodl v zákonné lhůtě. Žalobce se také ohrazoval proti závěru o skutkové složitosti posuzovaného řízení. Právně se jednalo o jednoduché řízení. Trval na navýšení základní částky za svou aktivní snahu urychlit řízení, za liknavý postup soudu a za význam řízení. Navrhl tedy vyhovění žalobě v celém rozsahu.

12. Žalovaná se plně ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí.

13. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o. s. ř., a po provedeném jednání odvolání neshledal důvodným.

14. Soud I. stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v rozsahu dostačujícím pro jeho rozhodnutí, proto odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází a na takto soudem I. stupně zjištěný skutkový stav odkazuje, jen s doplněním, které je známo oběma stranám, že podstatou posuzovaného řízení byla snaha otce dosáhnout změny péče o nezletilé nařízením střídavé péče, když dosud byly děti narozené v letech 2011 a 2017 svěřeny do péče matky a otec měl upraven styk s nezletilými. Posuzované řízení skončilo druhým rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé, tedy ve věci změny péče o nezletilé, kterým byla střídavá péče stanovena.

15. Tento skutkový stav soud I. stupně i správně právně posoudil a odvolací soud neshledává nutnost na jeho závěrech ničeho měnit.

16. K odvolacím námitkám žalobce odvolací soud uvádí následující skutečnosti: Žalobci lze sice přisvědčit, že podle § 471 odst. 2 z. ř. s. ve věcech péče soudu o nezletilé rozhoduje soud s největším urychlením. Nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, vydá soud rozhodnutí ve věci samé zpravidla do 6 měsíců od zahájení řízení; vydá-li soud rozhodnutí po uplynutí této lhůty, uvede v odůvodnění rozhodnutí skutečnosti, pro které nebylo možné tuto lhůtu dodržet. V posuzovaném řízení však důvody, proč nebylo možné pravomocně ve věci samé, a to o návrhu na změnu péče o nezletilé na střídavou výchovu, rozhodnout do 6 měsíců, dány byly. Složitost celého posuzovaného řízení byla zapříčiněna ve značné míře tím, že se matka ani otec nebyli schopni na čemkoliv dohodnout, a to ani dočasně. To ústilo ve velké množství procesních návrhů, hlavně návrhů na vydání předběžných opatření (stranami sporu bylo podáno 5 návrhů), které byly často nedůvodné a v zásadě byly projednávány na dvou stupních soudní soustavy, neboť neúspěšná strana se zpravidla odvolávala. Na závěr o procesní složitosti přitom nemá vliv, kdo návrhy na nařízení předběžného opatření podával, rozhodné je, že řízení protahovaly. Bylo nutné nastudovat návrh, rozhodnout o něm a předložit věc odvolacímu soudu k projednání odvolání. Soudu I. stupně nelze také vytýkat, že přistoupil ke zpracování znaleckého posudku, právě s ohledem na vyhrocenou situaci mezi rodiči. To čistě záleželo na jeho úvaze. Odvolací soud tedy shledává velkou skutkovou složitost i velkou složitost procesní, a souhlasí s 50% snížením základní částky zadostiučinění, která byla správně s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu stanovena na částku [částka] za rok, v poloviční výši za první dva roky. Správně také soud I. stupně neupravoval základní částku přiměřeného zadostiučinění při hodnocení jednání poškozeného. Snaha otce podáváním návrhů na určení lhůty řízení urychlit se na postupu řízení nijak zásadně neprojevila. Pokud jde o postup orgánu veřejné moci, zde také soud I. stupně správně neshledal důvod upravit základní částku přiměřeného zadostiučinění. Posuzované řízení bylo skutečně v zásadě bezprůtahové z hlediska absence období nečinnosti soudů, nicméně první zrušené prvostupňového rozhodnutí je možné posuzovat za kvalifikovanou kasaci, neboť soud I. stupně nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, a proto z pohledu odvolacího soudu v posuzovaném řízení zjistil skutkový stav nedostatečně a bylo nutné rozhodnutí zrušit. Tato skutečnost je však tím důvodem při absenci jiných zásadních průtahů, proč byla shledána délka posuzovaného řízení již nepřiměřená. Zde odvolací soud jen podotýká, že pokud byl druhý rozsudek soudu I. stupně změněn a nařízena střídavá výchova, toto již posuzované řízení nijak neprodloužilo. Bylo lze předpokládat, že i pokud by střídavou výchovu nařídil již soud I. stupně, odvolala by se zase matka. Což je opět dáno špatnými vztahy mezi rodiči a jejich neschopností dohody. Snahu otce o urychlení řízení a význam řízení pro otce jako žalobce (navrhovatele) pak soud I. stupně správně zhodnotil v kritériu význam řízení pro žalobce, kde tento navýšil o 20%. Zde je třeba podotknout, že se nejednalo o primární úpravu poměrů k nezletilým dětem, ale o další z návrhů na změnu péče o nezletilé podaný nedlouho po původní věcné úpravě poměrů k nezletilým. Konečně postup soudu I. stupně neshledává odvolací soud nijak účelovým, když jeho úvaha obstojí z výše uvedených důvodů při odvolacím přezkumu.

17. S ohledem na výše řečené odvolací soud napadený rozsudek postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný včetně věcně správného výroku o nákladech řízení za řízení před soudem I. stupně.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ve věci úspěšné žalované náhradu nákladů odvolacího řízení za tři úkony nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za vyjádření ve věci, přípravu na jednání a účast na jednání odvolacího soudu v celkové výši [částka].