o určení vlastnictví podle zákona o půdě (žaloba podle části páté o. s. ř.), k odvolání Hlavního města Prahy proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 347/2014-427 a proti usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 347/2014-465

1. Napadeným rozsudkem č. j. 15 C 347/2014-427 soud I. stupně rozhodl ve výroku I. a/, že žalobce a/ [jméno] [příjmení] je vlastníkem 1/8 pozemků parc. [číslo] v k. ú. [část obce] a ve výroku I. b/, že žalobkyně b/ [jméno] [příjmení] je vlastnicí 1/8 pozemků parc. [číslo] v k. ú. [část obce], tedy pozemků vymezených geometrickým plánem [číslo] ze dne [datum] zpracovaným Ing. [jméno] [příjmení], který je nedílnou součástí rozsudku, s tím, že v daném v daném rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. [část Prahy] dne [datum], sp. zn. PÚ [číslo]. Ve výroku II. rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku III. rozhodl, že účastník Hlavní město Praha je povinen zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku IV. rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit účastníku [příjmení] městu [obec] k rukám právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud I. stupně vyšel při svém rozhodování ze zjištění, že žalobci se jako oprávněné osoby dle zákona o půdě v řízení podle části páté o. s. ř. domáhali určení, že jsou vlastníky (každý 1/8) vyjmenovaných pozemků v k. ú. [část obce]. Ve své žalobě projevili nesouhlas s cit. rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. [část Prahy] bylo určeno, že nejsou vlastníky (každý 1/8) zmíněných pozemků. Předmětem rozhodnutí pozemkového úřadu byl podíl ¼ původně náležející [jméno] [příjmení], který zemřel [datum] (v průběhu správního řízení). Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 13 D 558/2002-39, jsou jeho dědici syn Ing. [jméno] [příjmení] a dcera [jméno] [příjmení]. Vlastnický podíl ¼ zmíněných pozemků v k. ú. [část obce], původně náležející [jméno] [příjmení], přešel do vlastnictví státu na základě rozhodnutí o vyvlastnění ze dne [datum], a to ve prospěch VHMP pro výstavbu obytného souboru [část obce] II. Dne [datum] byl VHMP vydán příkaz adresovaný Státní spořitelně, [ulice a číslo], [obec a číslo], k proplacení částky [částka] [anonymizováno] Kčs jako náhrady za podíl ¼ na vyvlastněných pozemcích, stanovené podle vyhlášky č. 43/1969 Sb. Protože podle zjištění pozemkového úřadu pozemky jsou součástí areálu sídliště [část obce] (rozhodnutí o umístění stavby bylo vydáno Útvarem hlavního architekta hl. m. [obec] dne [datum]), správní orgán dospěl k závěru, že pro překážku, která spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze pozemky vydat (§ 11 odst. 1 zákona o půdě). Zdůraznil, že výstavba sídliště [část obce] započala před účinností zákona o půdě, že v rámci výstavby sídliště došlo k trvalé změně ve využití pozemků a tato změna brání jejich zemědělskému využití, že pozemky slouží trvale účelu, pro který byly vyvlastněny, a za jejich vyvlastnění byla vyplacena náhrada. Protože spoluvlastnický podíl [jméno] [příjmení] nepřešel do vlastnictví státu žádným ze způsobů uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě, pozemkový úřad dospěl k závěru, že podíly na pozemcích nemohou být vydány oprávněným a že za nevydané pozemky nepřísluší náhrada.

3. Soud I. stupně na základě žaloby podané oprávněnými, v níž byla napadena správnost rozhodnutí pozemkového úřadu, znovu posuzoval, zda jsou dány podmínky pro určení vlastnictví oprávněných k podílům na předmětných pozemcích podle zákona o půdě.

4. V původně vedeném řízení soud I. stupně doplnil dokazování provedené pozemkovým úřadem a vyšel ze zjištění, že v řízení nebylo prokázáno, že by byl naplněn restituční titul dle § 6 odst. 1, písm. n) zákona o půdě, když předmětný pozemek byl vyvlastněn za náhradu za účelem výstavby obytného souboru [část obce] II. a k tomuto účelu slouží dosud. Vzhledem k tomu, že dle mínění soudu náhrada byla odpovídající, soud dovodil, že nešlo o vyvlastnění za nápadně nevýhodných podmínek. Vyšel také ze zjištění, že vydání předmětných pozemků brání veřejný zájem ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě, když pozemky jsou součástí areálu sídliště [část obce] a jsou užívány pro veřejné účely. Protože dle názoru soudu I. stupně pozemkový úřad rozhodl správně, soud rozsudkem č. j. 15 C 347/14-141 žalobu podanou Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] zamítl. Na základě odvolání podaného žalobci Městský soud v Praze usnesením č. j. 24 Co 33/2017-188 zrušil rozsudek č. j. 15 C 347/14-141 a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Vytkl soudu nedostatečná skutková zjištění a uložil mu, aby řízení doplnil z toho hlediska, zda (skutečně) byl naplněn restituční titul dle ustanovení § 6 odst. 1, písm. n) či m) zákona o půdě, tj. zda za vyvlastnění pozemků byla poskytnuta přiměřená náhrada, resp. zda pozemky slouží účelu vyvlastnění. Upozornil, že až poté, kdy bude prokázáno, že byl naplněn restituční titul, bude namístě řešit překážky vydání pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě.

5. Soud I. stupně v dalším řízení doplnil dokazování a řešil spornou otázku, zda byl naplněn restituční důvod dle § 6 odst. 1, písm. n) či m) zákona o půdě. Zejména ustanovil znalce [jméno] [příjmení] k otázce náhrady za vyvlastnění, vyšel ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného tímto znalcem a setrval na svém závěru, že náhrada za vyvlastnění odpovídala tehdy platným předpisům, tj. vyhlášce [číslo] Sb. Protože vyplacená náhrada za vyvlastnění odpovídala tehdy platným předpisům, soud dovodil, že není dán restituční důvod dle § 6 odst. 1, písm. n) zákona o půdě. Dále vyšel ze zjištění, že v tomto případě byl naplněn účel vyvlastnění, když bylo vyvlastněno pro výstavbu obytného souboru [část obce], tedy i pro účely dalších staveb bytové vybavenosti sídliště. Na tomto základě učinil závěr, že není dán ani restituční důvod dle § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě, i když podle odborného stanoviska předloženého žalobci některé části pozemku parc. [číslo] označené v geometrickém plánu [číslo] jako parc. [číslo],„ aktuálně jsou nijak nevyužívanými objekty, které neslouží původnímu účelu“. Protože podle názoru soudu I. stupně nebyl naplněn restituční důvod dle zákona o půdě, soud označil za bezpředmětnou otázku, zda vydání pozemků brání překážka dle § 11 odst. 1, písm. c) zákona o půdě. Žalobci v průběhu řízení změnili petit žaloby a nadále požadovali pouze to, aby byli určeni vlastníky podílů na pozemcích vymezeným v geometrickém plánu [číslo] tj. aby každý byl určen vlastníkem 1/8 pozemků parc. [číslo]. Soud I. stupně změnu petitu žaloby připustil a rozsudkem č. j. 15 C 347/2014-337 žalobu ve smyslu změny petitu žaloby zamítl (důvody srovnej shora). Doplňujícím rozsudkem č. j. 15 C 347/2014-355 však rozhodl i o podílech žalobců na zbývajících původně požadovaných pozemcích se zřetelem k námitkám účastníka ohledně formulace připuštěné změny petitu žaloby.

6. Na základě odvolání podaného žalobci odvlací soud usnesením č. j. 29 Co 137, [číslo] zrušil rozsudek č. j. 15 C 347/2014-337 i doplňující rozsudek č. j. 15 C 347/2014-355 a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že soud I. stupně sice doplnil dokazování, avšak nikoli ve vztahu ke všem otázkám nezbytným pro rozhodnutí ve věci, a vydal vnitřně rozporná a nepřezkoumatelná rozhodnutí. Vytkl soudu I. stupně, že hodnotil i ty důkazy, které se vztahovaly k původnímu požadavku žalobců, a to i když došlo ke změně petitu žaloby, kterou soud sám připustil. Označil za správný závěr soudu I. stupně, že za podíl na vyvlastněných pozemcích byla původnímu vlastníku vyplacena odpovídající náhrada, tedy že není dán restituční titul dle § 6 odst. 1, písm. n) zákona o půdě a že přichází v úvahu restituční titul podle § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě. Dle názoru odvolacího soudu však i nadále zůstala spornou otázka, zda byl naplněn restituční důvod dle § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě. Soudu I. stupně bylo uloženo, aby řízení doplnil o důkazy navrhované žalobci, tj. zejména o výpověď svědků – odborníků a o místní ohledání vymezených pozemků. Odvolací soud zdůraznil, že soud I. stupně musí respektovat jím připuštěnou změnu petitu žaloby, tj. je namístě rozhodnout pouze o tom požadavku žalobců, aby byl každému z nich vydán podíl 1/8 na pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [část obce], tedy na pozemcích vymezených geometrickým plánem [číslo] ze dne [datum], vypracovaným Ing. [jméno] [příjmení].

7. Soud I. stupně poté řízení doplnil na základě pokynů soudu odvolacího, a to zejména o výslechy odborníků navrhované žalobci, tj. provedl výslech svědka [příjmení] [příjmení] i výslech znalce [příjmení] [příjmení] a zohlednil jím vypracovaný znalecký posudek. Dále bylo řízení doplněno o místní šetření a listiny předložené žalobci. Soud I. stupně nadále vyšel ze zjištění, že předmětem tohoto restitučního řízení je po jím připuštěné změně petitu žaloby pouze podíl 1/8 u každého žalobce na pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [část obce], vymezených geometrickým plánem [číslo] který zpracoval Ing. [jméno] [příjmení]. Soud I. stupně dospěl po doplnění dokazování k závěru, že účel, pro který byly v roce 1983 takto vymezené pozemky vyvlastněny, tj. výstavba obytného souboru [část obce] II, nebyl ke dni účinnosti zákona o půdě, resp. až dosud naplněn. Nedošlo totiž k původně předpokládanému stavebnímu využití vymezených pozemků (zamýšlená stavba nebyla na vymezených pozemcích realizována), tedy ve vztahu k těmto pozemkům nedošlo k naplnění účelu vyvlastnění. Se zřetelem ke zjištění, že předmětné pozemky neslouží trvale účelu vyvlastnění ve smyslu § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě, soud I. stupně dovodil, že je naplněn restituční důvod vyplývající ze zmíněného zákonného ustanovení. Poté soud řešil překážky vydání vymezených pozemků ve smyslu § 11 odst. 1, písm. c) zákona o půdě. Konstatoval, že na pozemcích se nenachází žádná stavba ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Pod povrchem pozemku se nachází stavba kolektoru, přičemž nadzemní část této stavby netvoří překážku ve smyslu § 11 odst. 1, písm. c) zákona o půdě. Upozornil také, že pozemky nejsou nezbytné pro plnění funkcí areálu sídliště [část obce], kdy stavba sídliště je vymezena ulicemi [ulice] a [ulice]. Na vymezených pozemcích, které jsou vedeny jako ostatní plocha se způsobem využití jiná plocha, se nachází neudržovaná zatravněná plocha s náletovými dřevinami, která v rámci sídliště [část obce] neplní žádnou konkrétní funkci (např. veřejné zeleně). Proto má soud za to, že„ nelze hovořit o využívání … pozemků pro veřejné účely (tzv. veřejný statek)“.

8. Vzhledem k tomu, že vymezené pozemky byly vyvlastněny za účelem výstavby sídliště a tomuto účelu ke dni účinnosti zákona o půdě ani později nesloužily (tedy je dán restituční důvod dle § 6 odst. 1, písm. m/ zákona o půdě), a že nebyla zjištěna překážka vydání pozemků dle § 11 odst. 1, písm. c) zákona o půdě, soud I. stupně dospěl k závěru, že má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán. Proto výrokem I. napadeného rozsudku podle § 250j o. s. ř. nahradil (nesprávné) rozhodnutí pozemkového úřadu a rozhodl, jak uvedeno. Pokud jde o náhradu nákladů řízení mezi účastníky navzájem, soud I. stupně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. vyšel ze zjištění, že žalobci byli ve věci úspěšní ze 40% a neúspěšní z 60% (správně účastník měl úspěch z 60% a neúspěch z 40%), tedy účastník Hlavní město Praha má právo na náhradu 20% nákladů řízení vzniklých za zastupování advokátem. Výši odměny advokáta, který zastupoval účastníka, stanovil dle advokátního tarifu, tj. částkou [částka] za 1 úkon. Účastníku [příjmení] městu [obec] vznikly náklady úhradou odměny za zastoupení advokátem (18 úkonů x [částka]), 18 x paušální náhrada [částka] + 21 % DPH. Celková výše nákladů řízení vzniklých účastníku činila [částka], z toho 20% činí částku [částka] (srovnej výrok IV. napadeného rozsudku). Výroky II. a III. o náhradě nákladů státu soud I. stupně odůvodnil ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. Uvedl, že podle výsledku tohoto řízení žalobcům uložil povinnost zaplatit 60% nákladů vzniklých státu ([částka]) a účastníku 40% nákladů vzniklých státu ([částka]).

9. Protože účastník Hlavní město Praha trval na tom, aby bylo doplňujícím rozsudkem rozhodnuto o podílech žalobců na pozemcích dle žaloby, i když došlo ke změně petitu žaloby a předmět řízení byl zúžen (srovnej shora), soud I. stupně usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 347/2014-465, návrh účastníka na vydání doplňujícího rozsudku zamítl. Jako důvod uvedl, že dle stanoviska odvolacího soudu v usnesení č. j. 29 Co 137, [číslo] má soud rozhodovat pouze o požadavku žalobců ve smyslu změněného petitu žaloby, když taková změna petitu byla soudem připuštěna. Vydání doplňujícího rozsudku by nedopovídalo změněnému petitu žaloby.

10. Proti tomuto rozsudku podal odvolání účastník Hlavní město Praha z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2, písm. b), e) a g) o. s. ř. Účastník nesouhlasí se závěrem, že v tomto případě došlo k naplnění restitučního titulu dle § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě, protože předmětné podíly na pozemcích byly vyvlastněny za náhradu za účelem výstavby sídliště [část obce] a tomuto účelu slouží dodnes. Rozhodné je, že podíl na pozemcích byl vyvlastněn za obecným účelem výstavby sídliště, jehož jsou pozemky nyní funkční součástí. V této souvislosti účastník upozornil na judikaturu Ústavního soudu, podle které se jednotlivé funkce pozemků funkčně navazujících na bytové komplexy v průběhu času proměňují. Účastník trval na tom, že podstatný je obecný účel vyvlastnění, jímž je výstavba sídliště, a ten byl realizován (odkazoval též na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 22 Ca 417/97 ze dne 24. 2. 1998). Protože předmětné pozemky slouží účelu, pro který byly vyvlastněny, nedošlo k naplnění restitučního titulu dle § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě, a z tohoto hlediska je napadený rozsudek nesprávný.

11. Dále odvolatel uvedl, že vydání podílů na pozemcích brání překážka zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1, písm. c) zákona o půdě, protože pozemky jsou funkční součástí areálu sídliště [část obce]. V této souvislosti účastník poukázal na výklad zmíněného zákonného ustanovení a na judikaturu vyšších soudů, dle které nelze vydat pozemky, jež jsou součástí veřejného statku. Upozornil, že na pozemcích se v současné době nachází veřejná zeleň, větrací šachty a nouzové únikové cesty kolektorů, které musí být v souladu s bezpečnostními předpisy volně přístupné. Žalobci jako vlastníci veřejného statku by byli ve způsobu jeho užívání značně omezeni, museli by se o předmětné pozemky starat, zajišťovat jejich úklid, údržbu a příp. revitalizaci, i když je toto primárně úkolem Hlavního města Prahy jako obce. Upozornil i na reakci jiných oprávněných osob, které poté, co jim byl takový druh pozemků v minulosti vydán, žádaly náhradu za tato omezení, příp. výkup pozemků či jejich směnu, event. za tím účelem blokují stavební řízení. Účastník má za to, že vydáním pozemků (stejně jak tomu bylo u pozemků v minulosti vydaných) nedojde k naplnění smyslu a účelu zákona o půdě a nedojde ani k „ upravení vlastnických vztahů k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí.“ Zdůraznil, že nelze na něm spravedlivě požadovat, aby oprávněným poskytoval finanční náhradu za omezení jejich vlastnického práva, tj. aby vydané pozemky vykupoval či je směňoval za jiné pozemky nabyté na základě zákona č. 172/1991 Sb. Ve smyslu judikatury vyšších soudů je třeba předmětné pozemky považovat za zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1, písm. c) zákona o půdě. Z těchto důvodů účastník Hlavní město Praha navrhoval, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se žaloba zamítá. Požadoval také, aby soud žalobcům uložil povinnost zaplatit účastníku a státu náklady řízení.

12. Účastník Hlavní město Praha podal odvolání i proti usnesení č. j. 15 C 347/2014-465. Namítal, že žalobou se účastníci domáhali nahrazení celku dotčeného rozhodnutí pozemkového úřadu, tj. vydání 2/8 všech předmětných pozemků. Podáním ze dne [datum] svůj návrh upravili tak, že se nadále domáhají nahrazení dotčeného rozhodnutí pozemkového úřadu jako celku a vydání 2/8 části předmětných pozemků. Napadeným rozsudkem bylo rozhodnutí pozemkového úřadu zčásti nahrazeno a žalobcům byly vydány 2/8 části předmětných pozemků. O zbývající části žalobního návrhu nebylo rozhodnuto. Proto účastník navrhoval, aby bylo napadené usnesení zrušeno.

13. Žalobci ve vyjádření k odvoláním účastníka Hlavního města Prahy navrhovali, aby odvolací soud rozsudek i usnesení potvrdil a žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedli, že v zájmu zjednodušení řízení navrhli změnu žalobního návrhu, s tím, že nadále domáhají vydání pozemků parc. [číslo] v k. ú. [část obce], vymezených geometrickým plánem [číslo] z [datum], který vypracoval Ing. [jméno] [příjmení]. Tato změna žaloby byla soudem připuštěna. Ohledně těchto pozemků je splněn restituční titul dle ustanovení § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě a jejich vydání nebrání překážka ve smyslu ust. § 11 zákona o půdě. Z rozsáhlého dokazování před soudem I. stupně vyplynulo, že vymezené pozemky funkčně nesouvisejí s obytným souborem [část obce] a nejsou součástí areálu obytného souboru [část obce]. Nejsou na nich postaveny žádné stavby, vymezené pozemky dnes tvoří pouze holou travnatou plochu na okraji sídliště, která není nijak funkčně využívána a neslouží veřejnému zájmu. Původní územní rozhodnutí, které předpokládalo na vymezených pozemcích realizaci staveb, bylo již zcela vyčerpáno a na jeho základě nemohou být realizovány žádné stavby. V důsledku toho zůstaly vymezené pozemky do dnešního dne nevyužity, a proto nemohou sloužit původnímu účelu, pro který byly vyvlastněny. V této souvislosti žalobci upozornili na tzv. areálovou judikaturu. Obytný soubor [část obce] je areálem ve smyslu judikatury, avšak vymezené pozemky do tohoto areálu nelze zahrnout, protože nejsou nijak funkčně provázány s pozemky či stavbami obytného souboru [část obce]. Od areálu obytného souboru [část obce] jsou odděleny pozemními komunikacemi (ulice [ulice] a [ulice]) a s obytným souborem [část obce] nejsou ani jinak funkčně propojeny. Jestliže účelem vyvlastnění pozemku byla výstavba obytného souboru [část obce] II, která byla ve veřejném zájmu a do dnešního dne pozemky s tímto souborem funkčně propojeny nejsou, není naplněn veřejný zájem původního vyvlastnění. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR odpadl-li veřejný zájem, pak nemovitost neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, a je splněna podmínka pro její vydání. Uvedené dopadá právě na vymezené pozemky, které dnes nejsou funkčně propojeny s obytným souborem [část obce] a neslouží žádnému veřejnému zájmu, tedy neslouží ani původnímu účelu vyvlastnění, a proto mohou a měly by být vydány žalobcům. Jak bylo zjištěno při místním šetření, na vymezených pozemcích se nenachází žádné stavby, které by byly překážkou vydání pozemků ve smyslu § 11 odst. 1, písm. c) zákona o půdě. Naopak bylo prokázáno, že vymezené pozemky nejsou zastavěny ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení a podíly na pozemcích mohou být bez dalšího žalobcům vydány. Žalobci trvali i na tom, že soud I. stupně rozsudkem správně rozhodl o celém předmětu řízení, tedy ve smyslu změny žaloby a že vydání doplňujícího rozsudku je nadbytečné. Z těchto důvodů žalobci navrhovali, aby odvolací soud napadený rozsudek i usnesení potvrdil a přiznal jim právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek i usnesení soudu I. stupně (§ 212, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání účastníka Hlavního města Prahy není důvodné.

15. Odvolací soud především podotýká, že soud I. stupně poté, kdy respektoval pro něj závazné pokyny odvolacího soudu a pečlivě doplnil dokazování, dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. Soud I. stupně opakovaně a velmi pečlivě posuzoval, zda jsou dány předpoklady pro to, aby podíly na předmětných pozemcích byly vydány oprávněným.

16. V tomto případě zůstala spornou otázka, zda byl naplněn restituční důvod dle § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě, tj. zda ve vztahu k vymezeným pozemkům byl naplněn účel vyvlastnění, když vyvlastněno bylo pro výstavbu obytného souboru [část obce]. Soud I. stupně řízení doplnil zejména o výpověď odborníků navrhovaných žalobci a realizoval místní ohledání vymezených pozemků. Poté, kdy soud připustil změnu petitu žaloby, bylo postaveno najisto, že předmětem řízení je požadavek žalobců jako oprávněných, aby byl každému vydán podíl 1/8 na pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [část obce], vymezených geometrickým plánem [číslo] ze dne [datum], vypracovaným Ing. [jméno] [příjmení]. Jak bylo zjištěno, na takto vymezených pozemcích se obytný soubor [část obce] II nenacházel ke dni účinnosti zákona o půdě a není na vymezených pozemcích umístěn až dosud.

17. Podle § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě oprávněným osobám budou vydány pozemky, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna.

18. V tomto stadiu řízení bylo postaveno najisto, že za podíl na vyvlastněných pozemcích byla původnímu vlastníku vyplacena odpovídající náhrada, a sporným zůstalo, zda byl či nebyl naplněn účel vyvlastnění ve smyslu ust. § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě.

19. Podle ustálené judikatury otázku existence restitučního titulu podle ustanovení § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě, tedy skutečnost, zda nemovitý majetek trvale slouží účelu vyvlastnění či nikoli, je třeba vnímat odlišně od institutu překážek pro vydání pozemků, jenž je vymezen v § 11 odst. 1, písm. c) zákona o půdě. Tento závěr vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu – srovnej usnesení sp. zn. 28 Cdo 2030/2006. Je třeba zdůraznit, že při aplikaci restitučních předpisů je třeba mít na zřeteli jejich účel a předmět úpravy. Restitučními zákony je sledováno alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž je namístě postupovat dle příslušného restitučního předpisu v souladu se zájmy osob, jejichž újma způsobená za dřívějšího režimu má být alespoň částečně kompenzována. Proto otázku naplnění účelu vyvlastnění není možné při rozhodování o restituci nemovitostí a v rámci posuzování existence restitučního důvodu podle § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě pojmout příliš extenzivně. Rozhodné přitom je vytyčení účelu vyvlastnění ve vyvlastňovacím rozhodnutí a fakt, zda byl tento účel realizován. Byl-li vymezen účel vyvlastnění tak, že zahrnoval výstavbu bytových jednotek, není adekvátní a v souladu s principem proporcionality jej interpretovat rozšiřujícím způsobem i na další okolní pozemky, byť sloužící obyvatelům bytového domu (využití: zeleň se zahrádkami uživatelů bytových jednotek, drobná stavba pro úschovu popelnic a ukládání odpadu apod.). Vždy je třeba primárně akcentovat účel restitučního předpisu, kterým je zmírnění křivdy, jež se vůči tehdejším vlastníkům nemovitého majetku odehrála (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 3588/2011-185).

20. Z rozhodnutí o vyvlastnění ze dne [datum] vyplývá, že předmětné pozemky byly vyvlastněny za účelem stavby„ obytného souboru [část obce] II“. Jak bylo zjištěno na základě velmi pečlivě provedeného dokazování, taková stavba se na požadovaných vymezených pozemcích nenacházela ke dni účinnosti zákona o půdě a na pozemcích se až dosud fakticky nenachází. Nenachází-li se na požadovaných pozemcích stavba obytného souboru [část obce], pak podle judikatury pozemky trvale neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny, a je naplněn restituční titul uvedený v ustanovení § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě. Účelem vyvlastnění v tomto případě byla výstavba obytných domů a takto vymezený účel vyvlastnění v rozhodnutí o vyvlastnění nelze vztahovat na jiné pozemky, než na kterých jsou skutečně obytné domy vybudovány.

21. Spornou zůstala též otázka, zda vydání podílů na předmětných pozemcích nebrání jejich zastavěnost ve smyslu § 11 odst. 1, písm. c) zákona o půdě. Jak bylo zjištěno opět po velmi pečlivě provedeném dokazování, na vymezených pozemcích se nachází neudržovaná zatravněná plocha s náletovými dřevinami, která v rámci sídliště [část obce] neplní vůbec žádnou konkrétní funkci (nejde např. o veřejnou zeleň), a proto nelze dovozovat, že se jedná o tzv. veřejný statek a že převažuje zájem veřejnosti nad zájmem restituentů. Judikatura vztahující se k problematice tzv. veřejného statku nebo tzv. areálová judikatura není na daný případ aplikovatelná. Stavba kolektoru se nachází pod povrchem předmětných pozemků a nadzemní část není stavbou ve smyslu § 11 odst. 1, písm. c) zákona o půdě, jak správně dovodil soud I. stupně. Nic nenasvědčuje tvrzení účastníka Hlavního města Prahy, že vydání podílů na předmětných pozemcích by oprávněným vzniklo tzv. holé vlastnictví a pozemky by nemohli řádně užívat. Jak vyplynulo z výpovědi svědka [příjmení] [příjmení], nadzemní část kolektorů limituje využití daného území jen částečně a s kolektory je třeba se vyrovnat, avšak nejsou na překážku využití pozemku. Ostatně takový limit by platil pro každého vlastníka pozemku. Je namístě zdůraznit, že zákon o půdě v prvé řadě sleduje cíl, aby původní majetek byl oprávněným osobám vydán, a pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady uvedené v § 11 zákona o půdě, pozemek vydat nelze.

22. V tomto případě bylo prokázáno, že na předmětných vymezených pozemcích nestojí žádná stavba v občanskoprávním smyslu, že pozemky nejsou využívány veřejností a nejsou nezbytně nutné k provozu okolního sídliště. Soud I. stupně rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a zaujal správný právní názor.

23. Soud I. stupně rovněž správně napadeným usnesením zamítl návrh účastníka Hlavního města Prahy na vydání doplňujícího rozsudku. Poté, kdy soud připustil žalobci navrhovanou změnu petitu žaloby, byl zcela jasně vymezen předmět tohoto řízení a napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o celém předmětu řízení ve smyslu změněného petitu žaloby.

24. Ze všech těchto důvodů odvolací soud odvoláním napadené usnesení i napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé a ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů vzniklých státu jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

25. Ve výroku IV. rozsudku o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a účastníkem Hlavním městem Prahou soud I. stupně sice správně posoudil míru úspěšnosti účastníků řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., avšak nezohlednil, že v případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 376/12, sp. zn. I. ÚS 2510/13, sp. zn. III. ÚS 1510/13 a řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. sp. zn. 28 Cdo 3895/2012 a sp. zn. 28 Cdo 315/2017). Je poukazováno i na to, že restituční problematika se v agendě Hlavního města Prahy (zejm. překážka dle § 11 odst. 1 zákona o půdě) objevuje dlouhodobě a je specializovaným zaměstnancům podrobně známá. Stanovisko Ústavního soudu ČR, resp. Nejvyššího soudu ČR je závazné pro soudy nižších stupňů, tedy i pro Městský soud v Praze. Z uvedeného vyplývá, že náklady za zastoupení Hlavního města Prahy advokátem nelze posuzovat jako náklady vynaložené účelně, a soud I. stupně pochybil, když přiznal Hlavnímu městu [obec] právo na náhradu těchto nákladů podle advokátního tarifu. Hlavnímu městu [obec] přísluší [částka] za 18 úkonů po [částka] za 1 úkon právní služby analogicky dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení paušálních náhrad. Proto byl výrok IV. změněn pouze pokud jde o výši náhrady nákladů, která náleží Hlavnímu městu [obec] (§ 220 o. s. ř.), jinak byl též výrok IV. jako věcně správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

26. Vzhledem k tomu, že žalobci byli v odvolacím řízení úspěšní, mají vůči neúspěšnému účastníku [příjmení] městu [obec] právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1, § 245 o. s. ř.). Odměna advokáta, který zastupoval žalobce, by za 1 úkon právní služby dle § 9 odst. 4, písm. d) advokátního tarifu činila [částka]. Vzhledem k tomu, že se jedná o společné úkony při zastupování více osob, náleží advokátu za každou takto zastupovanou osobu odměna snížená o 20%. Advokátu žalobců, který zastupoval dva klienty, náleží odměna ve výši [částka] za 1 úkon právní služby vykonaný v odvolacím řízení, tedy za 2 úkony (vyjádření a účast při jednání) odměna ve výši [částka], dále 2x paušální náhrada hotových výdajů advokáta po [částka] ([částka]), celkem [částka] + DPH 21 % ve výši [částka], tedy [částka].