o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu (žaloba dle části páté o. s. ř.), k odvolání žalobce [jméno] [příjmení] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 16 C 304/2019-254

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce [jméno] [příjmení] domáhal určení, že je vlastníkem podílu [číslo] na označených pozemcích v k. ú. [obec], obec Praha, in eventum určení, že není vlastníkem podílu [číslo] na těchto pozemcích a má nárok na vydání jiných pozemků dle § 11a zákona o půdě. Ve výroku II. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 1) MUDr. [jméno] [příjmení] nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku III. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit účastníku 2) Hlavnímu městu [obec] na náhradě nákladů řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce JUDr. [jméno] [příjmení]. Ve výroku IV. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit účastníku 3) na náhradě nákladů řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně JUDr. [jméno] [příjmení].

2. Soud I. stupně takto rozhodl v řízení podle části páté o. s. ř. ve věci, o níž původně rozhodl Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hl. m. [část Prahy] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Pozemkový úřad mimo jiné rozhodl, že [jméno] [příjmení] a MUDr. [jméno] [příjmení] nejsou vlastníky každý podílu [číslo] na předmětných pozemcích v k. ú. [obec], že pozemky se nevydávají a„ není za ně nárok na náhradu.“ Pozemkový úřad vyšel ze zjištění, že pozemky byly vyvlastněny rozhodnutími z let 1968 a 1970, a to za náhradu za účelem výstavby rodinných domů. Protože na počátku 70. let minulého století skutečně došlo na pozemcích k výstavbě rodinných domů, Pozemkový úřad dovodil, že byl naplněn účel vyvlastnění a není dán restituční důvod podle § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě. [jméno] [příjmení] s rozhodnutím pozemkového úřadu nesouhlasil a podal žalobu podle části páté o. s. ř. Namítal, že nebyly dány zákonné podmínky pro vyvlastnění, rozhodnutí o vyvlastnění vydal orgán, který k tomu neměl pravomoc, že rozhodnutí pozemkového úřadu je nepřezkoumatelné (nebyla hodnocena a respektována zásada proporcionality mezi omezením restitučního nároku a prosazením konkrétního veřejného zájmu), a že té části, v níž jsou pozemky vedeny jako veřejná zeleň či zahrady, měl pozemkový úřad rozhodnout, že žadatelé mají právo na náhradní pozemky. Podle názoru [jméno] [příjmení] bylo namístě aplikovat ust. § 6 odst. 1, písm. o), resp. p), zákona o půdě.

3. Soud I. stupně o provedeném řízení, kdy vyšel z ortofotomapy a z výpisů z katastru nemovitostí, vzal za prokázané, že na předmětných pozemcích byly v 70. letech minulého století vystavěny rodinné domy, k nimž náleží přilehlé pozemky – zahrady, přičemž se jedná o nedělitelné funkční celky. Konstatoval, že rozhodnutí o vyvlastnění nebylo v rozporu s tehdy platnými předpisy, že právnímu předchůdci žalobce byla za vyvlastněné nemovitosti poskytnuta náhrada a že rozhodnutí o vyvlastnění z roku 1968 bylo vydáno k tomu kompetentním orgánem (nejde o nicotné rozhodnutí). Dovodil, že není naplněn restituční titul uvedený v ust. § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě a není namístě aplikovat ani restituční titul dle ust. § 6 odst. 1, písm. o) nebo p) zákona o půdě. Z těchto důvodů soud I. stupně původně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 16 C 304/2019-125, žalobu podanou [jméno] [příjmení] zamítl. Na základě odvolání podaného žalobcem [jméno] [příjmení] Městský soud v Praze usnesením č. j. 29 Co 274/2020-155 rozsudek č. j. 16 C 304/2019-125 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Upozornil na zjištění, že požadované pozemky jsou nyní ve vlastnictví fyzických osob. Zdůraznil, že je nezbytné řešit otázku, kdy fyzické osoby nabyly vlastnických práv k předmětným pozemkům, a to ve vztahu ke dni účinnosti zákona o půdě. Je třeba se zabývat tím, zda fyzické osoby nabyly pozemky (resp. zda jim bylo zřízeno tehdejší právo osobního užívání pozemků, později přeměněné ve vlastnictví) již před datem účinnosti zákona o půdě nebo až později. Uložil soudu I. stupně, aby opatřil výpisy z listů vlastnictví vedených na příslušné pozemky pro fyzické osoby, včetně vyznačení nabývacích titulů, na základě kterých byly fyzické osoby zapsány do katastru nemovitostí. Bude-li zjištěno, že fyzické osoby nabyly vlastnictví, resp. právo osobního užívání pozemků před účinností zákona o půdě, pozemky nemohou být oprávněné osobě vydány, protože v takovém případě nebyla dána pasivní legitimace na straně účastníků Hlavního města Prahy a Městské části [obec a číslo] – nešlo o povinné osoby a nebylo namístě vydat rozhodnutí dle § 9 zákona o půdě. Pouze v případě, bude-li zjištěno, že pozemky byly ke dni účinnosti zákona o půdě ve vlastnictví státu či právnické osoby, bude namístě, aby bylo postupováno dle § 9 zákona o půdě.

4. Soud I. stupně na základě pokynů odvolacího soudu řízení doplnil po skutkové stránce a zjistil, že fyzické osoby nabyly práva osobního užívání předmětných pozemků před účinností zákona o půdě. Ve smyslu stanoviska odvolacího soudu odkázal na ustanovení § 5 zákona o půdě, s tím, že fyzické osoby nejsou povinnými osobami dle zákona o půdě a že nebylo namístě aplikovat ustanovení § 9 zákona o půdě. Uvedl, že ke dni účinnosti zákona o půdě byly fyzické osoby faktickými vlastníky pozemků (náleželo jim právo osobního užívání, v roce 1992 přeměněné v právo vlastnické), a že proto nemělo být rozhodováno dle § 9 zákona o půdě. Se zřetelem k tomuto závěru soud I. stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce ve vztahu k účastníkům [příjmení] městu [obec] a Městské části [obec a číslo] nemá právo na náhradní pozemky dle § 11a zákona o půdě. Výroky o náhradě nákladů řízení zdůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Protože účastnici 1) MUDr. [jméno] [příjmení] nevznikly v tomto řízení žádné náklady, nemá ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 1) žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Soud přiznal úspěšným účastníkům 2) Hlavnímu městu [obec] a 3) Městské části [obec a číslo] právo na náhradu nákladů řízení vzniklých advokátním zastoupením, to ve výši [částka] za 1 úkon dle advokátního tarifu.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů, nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení. Nesprávné právní posouzení spatřuje ve výkladu ustanovení zákona o půdě. Má rovněž za to, že rozsudek je nepřezkoumatelný, že není patrno, jak se soud vypořádal s tvrzeními žalobce, jak hodnotil důkazy, zejména jak se vypořádal s tím, že za vyvlastněné pozemky nebyla poskytnuta žádná náhrada. Upozornil, že soud s ohledem na to, že fyzické osoby nabyly před účinností zákona o půdě k předmětným pozemkům právo osobního užívání, dokazování nedoplňoval. Podle jeho názoru soud pochybil, když se nezabýval tím, jakým způsobem přešly pozemky na stát, ani tím, zda vyvlastňovací rozhodnutí byla v souladu se zákonem a zda za vyvlastňované pozemky byla poskytnuta náhrada.

6. Žalobce od počátku opakovaně namítá, že rozhodnutí, na základě kterého přešly pozemky (údajně) do vlastnictví státu, bylo nezákonné, bylo přijato orgánem, který takovým způsobem nemohl rozhodovat, tedy se jedná o rozhodnutí nicotné. Vyvlastňovací rozhodnutí jsou nezákonná a jsou v rozporu s tehdejšími předpisy. Protože těmito otázkami se soud I. stupně nezabýval, je rozhodnutí nepřezkoumatelné a nezákonné. Tehdy rozhodoval o vyvlastnění stavební úřad dle ust. § 20 odst. 1 stavebního řádu, avšak stavební úřad v době vydání výměru nebyl v [obec] zřízen. Soud I. stupně má za to, že funkci stavebního úřadu tehdy vykonávala komise pro výstavbu, avšak ta dle názoru žalobce nebyla oprávněna výměr vydat. Proto trvá na tom, že k vyvlastnění došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu § 6 odst. 1, písm. o), resp. p) zákona o půdě, a správní rozhodnutí je nicotné. Ve vztahu k výměru z roku 1970 žalobce namítal, že nebyly dány zákonné podmínky pro vyvlastnění. Podle stavebního řádu podmínkou vyvlastnění bylo uskutečnění úkolů stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství, avšak z odůvodnění vyvlastňovacího rozhodnutí vyplývá, že pozemky byly vyvlastněny pro výstavbu rodinných domů. Náhrada za vyvlastnění a za převzetí majetku státem nebyla původnímu vlastníku nikdy poskytnuta.

7. Žalobce má za to, že soud I. stupně nesprávně vyložil ustanovení § 4, § 5, § 9 a § 11 zákona o půdě. Nezohlednil, že každý nárok se musel vždy uplatnit u pozemkového úřadu, tedy dle ust. § 9 zákona o půdě. V té době z evidence nemovitostí nikdo nepoznal, že nemovitosti drží fyzické osoby. Tyto skutečnosti byly předmětem zkoumání a dokazování před pozemkovým úřadem a až v řízení před soudem bylo najisto postaveno, že nemovitosti jsou ve vlastnictví fyzických osob. Svůj nárok žalobce opírá o ustanovení § 6 odst. 1, písm. n), nebo o) nebo p) zákona o půdě. Bylo proto na soudu, aby zkoumal, zda žalobce má nárok na náhradní pozemky, a však to soud I. stupně neřešil a dospěl k nesprávnému závěru, jak měl žalobce své nároky uplatnit.

8. Žalobce se také domnívá, že soud nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace„ žalovaných.“ Podle § 5 zákona o půdě jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona o půdě nemovitosti držely. Jak bylo zjištěno, nemovitosti ke dni účinnosti zákona o půdě byly ve vlastnictví státu s právem hospodaření MNV [obec]. Z rozhodnutí pozemkového úřadu vyplývá, že povinnými osobami byly účastníci 2) a 3), tj. Hlavní město Praha a [ulice] část [obec a číslo] Tyto osoby žalobce označil jako účastníky 1) a 2) v tomto řízení, když se jedná o nástupce původního vlastníka, tj. státu. Je proto namístě zkoumat, zda byly naplněny podmínky uvedené v ust. § 6 zákona o půdě. Není namístě posuzovat pasivní legitimaci účastníků 1) a 2), protože ta je dána k okamžiku účinnosti zákona o půdě. Žalobce proti rozhodnutí pozemkového úřadu brojí žalobou s eventuálním petitem právě proto, že je přesvědčen o tom, že má minimálně právo na náhradní pozemky.

9. Ve vztahu k otázce, zda byl naplněn restituční důvod, žalobce uvedl, že vlastnické právo jeho zesnulého otce ke spoluvlastnickému podílu na předmětných pozemcích mohlo být v souladu s tehdy platným stavebním řádem vyvlastněno pouze tehdy, pokud by zájem třetích osob na výstavbě rodinných domů převažoval nad oprávněným zájmem otce žalobce na udržení vlastnického práva. Ostatně podíl státu na pozemcích byl pouze o velikosti id. [číslo], tedy nejednalo se o většinový spoluvlastnický podíl, který by snad mohl opodstatňovat vyvlastnění ostatních spoluvlastníků. Proto zájem státu či budoucích vlastníků rodinných domů nemohl převažovat nad zájmem zemřelého otce žalobce a k vyvlastnění došlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu ČR). Protože těmito otázkami se soud I. stupně nezabýval, bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces a byla mu odepřena možnost domáhat se v rámci restituce nápravy křivdy způsobené jeho právními předchůdci. Žalobce též upozornil, že soud nepřisvědčil ani tomu, že by byl výměr o vyvlastnění z roku 1968 neplatný či nicotný a že by na jeho základě nemohlo dojít k vyvlastnění vlastnického práva otce žalobce ve smyslu ust. § 6 odst. 1, písm. o) příp. p) zákona o půdě. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a rozhodl, že žalobce není vlastníkem spoluvlastnického podílu [číslo] na označených pozemcích v k. ú. [obec] a že má nárok na vydání jiných pozemků ve smyslu ust. § 11a zákona o půdě. Požadoval též náhradu nákladů před soudy obou stupňů.

10. Účastník 2) Hlavní město Praha ve vyjádření k odvolání žalobce navrhoval, aby byl napadený rozsudek jako správný potvrzen a bylo mu přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zastává názor, že o vyvlastnění bylo v tomto případě rozhodnuto po právu. V době rozhodování MNV v [obec] o vyvlastnění nebyl zřízen stavební odbor, a proto byla komise pro výstavbu oprávněným orgánem k vydání výměru. S touto otázkou se ostatně vypořádal soud I. stupně v původně vydaném rozsudku v této právní věci. Žalobce argumentuje i tím, že za vyvlastněné pozemky mu údajně nikdy nebyla vyplacena náhrada, avšak tuto námitku uplatnil až v lednu [rok], a to pro případ, aby soud v procesu vyvlastnění konstatoval rozpor s tehdy platnými právními předpisy. Žalobce namítá, že k vyvlastnění došlo navzdory oprávněnému zájmu jeho otce na udržení si spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích, avšak své tvrzení neprokázal. Před pozemkovým úřadem v tomto ohledu nebyly vzneseny žádné námitky. Vyvlastnění tedy bylo odůvodněné, probíhalo na základě realizace plánu bytové zástavby a podle tehdejších právních předpisů. Ostatně předmětné pozemky byly v té době již částečně ve vlastnictví státu (stát vlastnil podíl id. [číslo]). Jak soud I. stupně zjistil ve spolupráci s katastrálním úřadem, že ke dni účinnosti zákona o půdě fyzické osoby měly k pozemkům právo osobního užívání, a proto pozemky nemohou být žalobci vydány. Ostatně nyní žalobce trvá pouze na tom, aby mu byl přiznán nárok na vydání jiných pozemků ve smyslu ust. § 11a zákona o půdě. Tomu by však mělo předcházet řízení před pozemkovým úřadem o vyčíslení (přecenění) případného restitučního nároku a příp. přiznání práva na vydání náhradních pozemků. Žalobce nemůže prostřednictvím řízení podle části páté o. s. ř. obcházet správní řízení před pozemkovým úřadem. Žalobce se již v řízení před pozemkovým úřadem domáhal nároku, který mu nenáležel (tj. vydání nezpůsobilých pozemků), když správně se měl domáhat jiného nároku. Nesprávný postup žalobce nemůže být zhojen soudem v řízení dle části páté o. s. ř.

11. Účastník 3) [ulice] část [obec a číslo] k odvolání žalobce uvedl, že se ztotožňuje s vyjádřením účastníka 2) Hlavního města Prahy. Navrhoval, aby bylo napadené rozhodnutí potvrzeno a byly mu přiznány náklady odvolacího řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně (§ 212 o. s. ř.) a k projednání odvolání žalobce nařídil ústní jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.). Při jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Odvolací soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Soud I. stupně na základě pokynu odvolacího soudu uvedeného v rozhodnutí, kterým byl původně vydaný rozsudek zrušen, řízení doplnil po skutkové stránce a dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. Rozhodnutí je řádně zdůvodněno a není nepřezkoumatelné. Nebylo zjištěno, že by bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces.

14. V restitučním řízení podle zákona o půdě je namístě řešit otázku, kdo je v konkrétním případě osobou oprávněnou, kdo je osobou povinnou, zda je naplněn restituční důvod dle § 6 zákona o půdě a zda nejsou překážky vydání požadovaného zemědělského majetku (§ 11 zákona o půdě).

15. Podle § 5 zákona o půdě jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona o půdě nemovitost držely. Po doplnění řízení bylo zjištěno, že ke dni účinnosti zákona o půdě předmětné nemovitosti ve skutečnosti držely fyzické osoby, tedy nikoli stát nebo osoby právnické, jak stanoví § 5 zákona o půdě. Fyzické osoby nejsou povinnými osobami ve smyslu § 5 zákona o půdě. Proto v tomto případě nebylo namístě postupovat dle § 9 zákona o půdě, nýbrž nárok měl být uplatněn dle § 8 zákona o půdě.

16. Podle stanoviska kolegia Nejvyššího soudu ČR k výkladu zákona o půdě sp. zn. Cpjn 36 (bod 9.) vlastník nemovitosti, proti němuž je uplatňován nárok podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, není povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 téhož zákona a ohledně nároku vyplývajícího z ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě nepřichází v úvahu řízení podle ustanovení § 9 tohoto zákona.

17. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1876/96 se ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě vztahuje i na případy, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost, na kterou by se jinak vztahovalo právo na vydání od státu, až po [datum]. Okolnost, že právo osobního užívání pozemku bylo zřízeno v rozporu s ustanovením § 199 odst. 1 občanského zákoníku ve znění do [datum], představuje rozpor s tehdy platnými předpisy podle § 8 odst. 1 zákona o půdě.

18. Na základě uvedeného odvolací soud zastává názor, že soud I. stupně nepochybil, když v tomto případě žalobu podanou podle § 9 zákona o půdě bez dalšího zamítl (§ 250i o. s. ř.). Fyzické osoby nejsou povinnými osobami ve smyslu § 5 zákona o půdě. Žalobce měl svůj nárok uplatnit dle § 8 odst. 2 zákona o půdě.

19. Žalobce jako oprávněná osoba požaduje, aby mu za nevydaný podíl na předmětných pozemcích bylo přiznáno právo na náhradní pozemky. Podle ustálené judikatury výrok o poskytnutí náhrad za nevydané pozemky není výrokem rozhodnutí podle § 9 odst. 4 zákona o půdě. Pozemkový úřad v případě, že požadované pozemky žadateli nemohou být vydány na základě rozhodnutí dle § 9 odst. 4 zákona o půdě pro překážku dle § 11 zákona o půdě, nerozhoduje (nemůže rozhodovat) o tom, že žadatel má právo na přidělení náhradního pozemku. Tato otázka je totiž předmětem zvláštního postupu dle § 16 zákona o půdě, který připadá v úvahu až poté, kdy je pravomocně rozhodnuto ve smyslu § 9 odst. 4 zákona o půdě (k tomu srovnej např. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne [datum], publikované v časopise Právní rozhledy [číslo] s. 93).

20. Je třeba též upozornit, že žalobce požaduje podíl, který náležel původnímu vlastníku jako celek. Dědičkou po původním vlastníku, který zemřel v průběhu správního řízení, však byla i účastnice 1) MUDr. [jméno] [příjmení] a nebylo zjištěno, že by se zděděného podílu na předmětných pozemcích vzdala. Pouze v případě, že by v tomto řízení MUDr. [jméno] [příjmení] prohlásila, že se vzdává svého práva, bylo by takové vzdání se práva ve prospěch dalšího dědice po zemřelé oprávněné osobě, tedy ve prospěch žalobce. Tato otázka je však v tomto řízení již bezpředmětná se zřetelem k jeho výsledku.

21. Z uvedeného vyplývá, že soud I. stupně postupoval správně, když žalobu, kterou podal [jméno] [příjmení], výrokem I. napadeného rozsudku zamítl (§ 250i o. s. ř.). Proto byl napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé i v závislém nákladovém výroku II., který je rovněž správný, potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

22. Ve výrocích III. a IV. soud I. stupně přiznal účastníkům [příjmení] městu [obec] a Městské části [obec a číslo] jako v řízení úspěšným právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Těmto účastníkům vznikly náklady advokátním zastoupením. V případě statutárních měst a jejich městských částí se však podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09, sp. zn. II. ÚS 376/12, sp. zn. I. ÚS 2510/13, sp. zn. III. ÚS 1510/13 i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013 a sp. zn. 28 Cdo 315/2017). Je poukazováno i na to, že restituční problematika se v agendě Hlavního města Prahy objevuje dlouhodobě a je specializovaným zaměstnancům podrobně známa. Stanovisko Ústavního soudu ČR, resp. Nejvyššího soudu ČR je závazné pro soudy nižších stupňů, tedy i pro Městský soud v Praze Náklady za zastoupení Hlavního města Prahy i Městské části [obec a číslo] advokátem nelze posuzovat jako náklady vynaložené účelně. Soud I. stupně pochybil, když ve výrocích III. a IV. přiznal těmto účastníkům právo na náhradu nákladů podle advokátního tarifu.

23. Úspěšným účastníkům 2) Hlavnímu městu [obec] a 3) Městské části [obec a číslo] je namístě přiznat za každý úkon v této věci částku [částka] jako náhradu výdajů nikoli dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ale jako částku, která by dle judikatury náležela i každé fyzické osobě analogicky (rozhodnutí Pl. ÚS 39/13). Tyto náklady je namístě účastníků [příjmení] městu [obec] i Městské části [obec a číslo] přiznat každému za 2 úkony před soudem I. stupně, za které analogicky dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušálních náhrad, za které, jak Hlavnímu městu [obec], tak i Městské části [obec a číslo], každému přísluší [částka]. Proto byly výroky III. a IV. změněny pouze pokud jde o výši nákladů, které náleží Hlavnímu městu [obec] a Městské části [obec a číslo] vůči neúspěšnému žalobci (§ 220 o. s. ř.), jinak byly též výroky III. a IV. jako věcně správné potvrzeny (§ 219 o. s. ř.).

24. Vzhledem k tomu, že účastníci Hlavní město Praha a [ulice] část [obec a číslo] měli úspěch též v odvolacím řízení, mají právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1, § 245 o. s. ř.). V odvolacím řízení každý z účastníků učinil 2 úkony právní služby, za které jim analogicky dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., přísluší každému [částka] ([částka] za 1 úkon právní služby).

25. V odvolacím řízení byla úspěšná i účastnice 1) MUDr. [jméno] [příjmení], které však žádné náklady nevznikly, proto odvolací soud ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 1) MUDr. [jméno] [příjmení] rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 245 o. s. ř.).