o náhradu škody na zdraví, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 64 C 63/2014-226,

1. Rozsudkem z [datum], soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce a) domáhal po žalované zaplacení částky [částka] a žalovaná b) zaplacení částky [částka], a oběma žalobcům uložil povinnost k náhradě nákladů řízení jak žalované, tak státu. Rozhodl tak (již podruhé, poté co jeho předchozí rozsudek z [datum] byl usnesením MS v [obec] ze dne [datum] pro nepřezkoumatelnost zrušen) v řízení, v němž se žalobci domáhali po žalované zaplacení uvedených částek coby náhrady škody na zdraví z titulu ztížení společenského uplatnění (ZSU), a to z pojistné události – dopravní nehody ze dne [datum] zaviněné [jméno] [příjmení], řidičem osobního automobilu Lancia Dedra, pojištěného u žalované. Žalobci při této nehodě utrpěli četná zranění, jež u nich zanechala trvalé následky. Žalovaná žalobcům zaplatila finanční částky odpovídající základnímu bodovému ohodnocení (žalobce a/ 700 bodů, žalobkyně b/ 600 bodů) stanovenému znalcem podle ust. § 2 a § 6 odst. 1 vyhl. č. 440/2001 Sb., žalobci však s odkazem na závažnost vzniklých následků požadují ve smyslu § 7 odst. 3 cit. vyhlášky navýšení finančního odškodnění o částky odpovídající čtyřnásobku takto určeného bodového ohodnocení.

2. Soud I. stupně vzal za prokázaný a mezi účastníky nesporný průběh dopravní nehody, při níž žalobci utrpěli inkriminovaná zranění, vzal za nesporný rozsah jejich zranění, jakož i skutečnost, že znalec nenavrhoval navýšení bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění nad rámec jím stanoveného základu. Dále soud I. stupně obsáhle citoval znění ust. § 2, § 6 a § 7 vyhlášky č. 440/2001 Sb., jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 642/2003, 25 Cdo 759/2005 či 25 Cdo 1279/2005 zabývající se problematikou možnosti soudu přiznat zvýšení ZSU nad znalcem stanovené základní bodové ohodnocení, a uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by škoda na zdraví, kterou žalobci v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou utrpěli, vyžadovala náročný či mimořádně náročný způsob léčení, nebo že by vedla ke zvlášť těžkým následkům, když objektivní omezení v životě a ve společnosti žalobci neprokázali. Pokud jde v případě žalobců o stanovení konkrétní výše bodového ohodnocení jednotlivých poškození zdraví v rámci stanoveného rozpětí, je takové určení závislé na posouzení intenzity poškození zdraví, a závěry znaleckého posudku MUDr. [příjmení] soud objektivně hodnotit nemůže, protože znalec neprovedl žádné zhodnocení stupně jednotlivých poškození. Soud může závěry znaleckého posudku hodnotit jen z hlediska toho, zda jsou náležitě (logicky) odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízeni a nejsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy (R 1/1981). V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že v případě žalobce a) i žalobkyně b) bylo žalovanou plněno mimosoudně na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného posudkem znaleckého ústavu. Lékaři při stanovení bodového ohodnocení v případě žalobkyně b) využili prostor pro jeho zvýšení dle § 6 cit. vyhlášky, pokud škoda na zdraví vyžadovala náročný či mimořádně náročný způsob léčení, či vedla ke zvlášť těžkým následkům. Soud I. stupně nevzal za prokázané, že v projednávané věci se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele pro další navýšení odškodnění ZSU, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Výroky o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 2 (?) a § 148 odst. 1 o. s. ř.

4. Proti rozsudku podali žalobci odvolání. Namítali, že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu ust. § 205 odst. 2, písm. g) o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, že soud I. stupně ve smyslu § 205 odst. 2, písm. b) o. s. ř. nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem žalobců a k jimi označeným důkazům a že ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2, písm. e) o. s. ř. dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalobci zásadně nesouhlasí s názorem prvoinstančního soudu, že mu nepřísluší hodnotit závěry znaleckého posudku, pokud znalec neprovedl zhodnocení stupně jednotlivých zdravotních poškození. Takový názor je zcela nepřípadný, když zhodnocení zdravotního stavu a následně rozhodnutí o mimořádném navýšení soudu umožňuje přímo ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Žalobci opětovně v odvolání shrnuli důvody pro přiznání mimořádného navýšení ZSU, s tím, že podle nich bylo z provedených důkazů prokázáno, že se v jejich případě jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který takové navýšení opravňuje. Tyto mimořádné skutečnosti spočívají zejména v úplné nebo částečné nemožnosti žalobců po dopravní nehodě sportovat, v tom, že jim v době dopravní nehody bylo pouhých 28 a 29 let, a jednalo se tedy o věk, kdy měli většinu života teprve před sebou. V důsledku fyzických postižení, jež jim vznikly v souvislosti s dopravní nehodou, jsou žalobci ve svém dalším životě podstatně omezeni. Tato omezení v jejich životě žalobců přitom soud I. stupně opět vůbec nevzal v úvahu. Ve svém – v pořadí již druhém – rozhodnutí opět nesplnil odvolacím soudem mu uloženou povinnost a v případě žalobců odmítl učinit zhodnocení stupně poškození jejich zdravotního stavu v důsledku inkriminované dopravní nehody. Soud I. stupně ve svém rozhodnutí znovu pouze popisuje změny zdravotního stavu žalobců, ale již z uvedeného nevyvozuje žádné závěry. Žalobci proto navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, event., aby napadený rozsudek změnil a žalobě alespoň zčásti vyhověl.

5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

6. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně a zjistil, že soud I. stupně ve svém novém rozhodnutí zcela ignoroval pokyny, jimiž se měl po zrušení předchozího rozhodnutí (před více než 4 lety!) odvolacím soudem řídit. Jeho nové rozhodnutí trpí prakticky stejnými vadami jako rozhodnutí předchozí, které je nyní téměř doslova opsáno, a svědčí o zjevné procesní bezradnosti nalézacího soudu. Odvolací soud však se zřetelem na dobu, jež uplynula od zahájení řízení, a se značnou skepsí ohledně dalšího postupu prvoinstančního soudu v řízení v případě opětovného zrušení napadeného rozhodnutí došel k přesvědčení, že je nutné tento letitý spor tímto odvolacím řízením ukončit.

7. Odvolací soud tak vyšel z důkazů, jež byly v dosavadním průběhu řízení provedeny, a doplnil skutková zjištění o aktuální vyjádření žalobců.

8. Z vyjádření žalobce a) bylo zjištěno, že po zlomenině nohy má potíže s chůzí, má zdeformovanou jak podélnou, tak příčnou klenbu. V důsledku deformace má chodilo ploché, a tedy zhoršenou stabilitu. Po krátké chůzi v nerovném terénu musí užívat léky od bolesti. Obuv musí používat ortopedickou, nebo alespoň s ortopedickými vložkami. Zhoršená stabilita má vliv na potíže s páteří. Několikrát za rok je nucen brát dlouhodobější analgetickou injekční léčbu a poté léčbu podpůrnou, v sérii 20 injekcí. Poté zpravidla navštěvuje ambulantní rehabilitační léčbu. V oblasti operovaných prstů, které jsou v jiné pozici než před úrazem, má chronické potíže s plísněmi, okolí prstů mu často praská. Je mu znemožněna práce na žebříku, jelikož už na něm nevydrží stát. Obhospodařuje přitom sad a les. Na práce, které před úrazem zvládal sám, si už musí najímat pracovní sílu. Pří vylézání z bazénu či vany se nemůže o levou nohu opírat. Když potřebuje přemisťovat břemena na stavbě nebo na dvoře, nezvládá takovou práci sám jako dříve. Při vstávání má bolesti v pravém koleni, kde měl při nehodě zapíchnuté klíče. Kvůli zdeformované nosní přepážce má problémy s dýcháním, levou stranu má špatně průchodnou, Mívá proto často ucpaný nos a trpí častěji rýmou. Musí používat kortikoidové spreje do nosu. Další operaci mu na ORL nedoporučují s tím, že ke zlepšení zřejmě nedojde. Zbytnělá sliznice po deformaci přepážky po úrazu mu způsobuje alergické potíže.

9. Z vyjádření žalobkyně b) bylo zjištěno, že zranění nohy ji omezuje v práci, pracuje v pohostinství a musí zvedat a nosit těžké bedny s limonádami či sudy s pivem, pročež musí vždy někoho požádat o pomoc. V zaměstnání hodně stojí či chodí, takže ji palec bolí denně. Bolí ji též při změně počasí, při zátěži a pohybových aktivitách venku (běh, chození v terénu, celodenní výlet, každodenní venčení psa). Nejhorší je kombinace změna počasí - fyzická zátěž. Nemůže nosit boty na podpatku, musí nosit pouze pohodlnou sportovní obuv. Má velkou (plochou) viditelnou jizvu na čele, což jako žena hodně pociťuje. V místě jizvy nemá mimiku. Od nehody má problémy usnout v autě, jako spolujezdkyně při dlouhých cestách neusne, stále vnímá, co se děje, bojí se nové nehody.

10. Na základě výše uvedených zjištění došel odvolací soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

11. Podstata sporu spočívá v zodpovězení otázky, zda žalobcům náleží ještě další plnění nad rámec žalovanou již poskytnutého, které spočívalo v zaplacení částky [částka] žalobci a), jež odpovídala základu znalcem stanoveného bodového ohodnocení 700 bodů (700 x [částka]), a v zaplacení částky [částka] žalobkyni b), jež odpovídala 1,5 násobku znalcem stanoveného bodového ohodnocení 600 bodů (600 x 1,5 x 120).

12. V otázce možného navýšení základního bodového ohodnocení odvolací soud již ve svém předchozím zrušujícím usnesení poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 25 Cdo 3086/2009, v němž NS dovodil, že„ …výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je v zásadě založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a poté. Zvýšení náhrady tedy zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví se stavem, který u něj nastal v důsledku poškození, a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti k uplatnění v životě a ve společnosti. Mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění pak aktuální judikatura neomezuje pouze na případy vysoké a mimořádné úrovně předchozího uplatnění poškozeného ve společnosti, nýbrž je přiznává i v případech, kdy úroveň kulturních, sportovních a jiných aktivit poškozeného před vznikem škody nebyla vysoká a mimořádná (nešlo o špičkové umělce, vrcholové sportovce apod.), a o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele jde z jiných důvodů, přičemž je třeba diferencovat i různou intenzitu následků takové zvýšení odůvodňujících."

13. Žalobci v posuzovaném případě pro srovnání odkázali na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 4171/2010 ze dne 28. 3. 2012, ve kterém soud dospěl k názoru, že„ byly-li v důsledku zranění břicha, klíční kosti a ramene s trvalými a nezvratnými následky zcela ztraceny sportovní aktivity poškozené a její společenské aktivity z velké části omezeny, avšak na druhé straně poškozená není ve třiceti šesti letech úrazem zcela vyloučena z pracovního a kulturního života, není omezena při sebeobslužných úkonech ani nemá výrazné psychické problémy, nenáleží jí na náhradě za ztížení společenského uplatnění více než pětinásobek základního bodového ohodnocení.“ V uváděném případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalobce je po úrazu vyřazen, popřípadě omezen v široké řadě aktivit, které předtím ve značné intenzitě vykonával, a poškození zdraví představuje závažný nepříznivý zásah do jeho života. Dle názoru žalobců je jejich případ obdobný - před nehodou se aktivně věnovali širokému spektru sportovních i jiných činností, přičemž ve většině těchto aktivit, kterým se před nehodou věnovali, jsou žalobci nyní omezeni, nebo je jejich výkon zcela vyloučen.

14. Žalobci správně namítali, že úlohou soudu bylo v daném případě posoudit, zda jimi požadované navýšení je přiměřené v rámci ustálené rozhodovací praxe či nikoliv, přičemž by měla být vzata v úvahu konečná částka náhrady za ztížení společenského uplatnění (ZSU). Tento názor plně koresponduje s názorem Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 1057/2008 konstatoval, že„ podstatný je vždy výsledek úvah, jež vedly soud ke stanovení celkové výše náhrady za ztížení společenského uplatnění. Nejde totiž jen o četnost násobku základního bodového ohodnocení, neboť násobení základu je sice přehlednou metodou vyjádření rozsahu zvýšení, není však v předpise výslovně upraveným, a tedy ani jediným (výlučným) způsobem, jak se dobrat zvýšené náhrady; podstatná je tedy celková výše odškodnění s ohledem na proporcionalitu mezi částkou náhrady škody a způsobenou újmou a to i v porovnání s jinými skutkově obdobnými případy.“

15. Soudní judikatura přitom neomezuje mimořádné navýšení náhrady ZSU pouze na případy vysoké a mimořádné úrovně předchozího uplatnění poškozeného ve společnosti, nýbrž je přiznává i v případech, kdy úroveň kulturních, sportovních a jiných aktivit poškozeného před vznikem škody nebyla vysoká a mimořádná.

16. Odvolací soud pro srovnání poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 2161/2014, kterým NS aproboval rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo žalobci, jenž při nehodě utrpěl zranění, v jehož důsledku trpěl„ kachní chůzí“, jizvami, ztuhlostí svalů a neschopností dlouho sedět, byl schopen samostatného života bez pomoci třetí osoby (sám vedl svou domácnost), jeho stav ho nevylučoval ze života partnerského ani z pracovní aktivity, k poškození zdraví došlo ale na počátku jeho produktivního věku a při srovnání jeho způsobu života a jeho aktivit před poškozením zdraví a po něm jsou ztraceny jeho předchozí možnosti pro uplatnění ve všech sférách života, přisouzeno ve smyslu ust. § 7 odstavce 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., odškodnění za ZSU ve výši dvojnásobku základního ohodnocení.

17. Výše uvedený případ je podle názoru odvolacího soudu svým způsobem blízký případu zde posuzovanému. Nenávratné změny, k nimž v důsledku dopravní nehody, na které nenesou žádné zavinění, u obou žalobců na počátku jejich produktivního věku došlo, představují při srovnání jimi shora popsaných omezení ve vztahu k aktivitám před škodnou událostí nepochybně okolnost, z níž je nutné dovodit zvláštní výjimečnost tohoto případu tak, jak má na mysli ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Odvolací soud proto došel k závěru, že je v daném případě namístě přiznat každému z žalobců plnění v částce odpovídající ještě dalšímu 1,5 násobku základního bodového ohodnocení, tj. žalobci a) částku [částka] a žalobkyni b) částku [částka], vše s 7,05% úrokem z prodlení ode dne podání žaloby, tak jak bylo žalobním návrhem požadováno.

18. Ve shora vyloženém smyslu tak odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. podle § 220 odst. 1, písm. b) o. s. ř. částečně změnil, když jinak jej v těchto výrocích ohledně zamítnutí částky [částka] s příslušenstvím v případě žalobce a) a částky [částka] v případě žalobkyně b) podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Výrok o nákladech státu vychází z ust. § 148 odst. 1 s přihlédnutím k ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když stát má podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, přičemž výše přiznaného plnění v řízení jen z části uspěvším žalobcům záležela v daném případě plně na úvaze soudu.

20. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou vychází z ust. § 142 odst. 3 a § 224 odst. 2 o. s. ř., když žalobci měli v konečném výsledku sporu pouze částečný úspěch, avšak výše přiznaného plnění závisela na volné úvaze soudu. Žalobci tedy mají právo na přiznání plné náhrady nákladů řízení vynaložených na zastoupení advokátem, s tím, že výše odměny za úkon právní služby dle § 7 vyhl. č. 177/96 Sb. (advokátní tarif – AT) se u každého ze žalobců odvíjí od výše přiznané částky, přičemž tato odměna je v důsledku společného zastoupení jedním advokátem krácena o 20% (§ 12 odst. 4 AT). Žalobci a) tak náleží náhrada nákladů za 14 ½ úkonu právní služby á [částka] (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, vyjádření z [datum], účast u jednání dne [datum], [datum] /2x – jednání přesáhlo 2 hodiny/, [datum] a [datum] /toliko vyhlášení rozsudku/, odvolání proti rozsudku soudu I. stupně z [datum] a účast u odvolacího jednání dne [datum], účast u jednání soudu I. stupně dne [datum], [datum] a [datum] /toliko vyhlášení rozsudku/, odvolání proti rozsudku z [datum] a účast u odvolacího jednání dne [datum] a [datum] /toliko vyhlášení rozsudku/), dále 15 sdílených režijních náhrad á [částka] ([částka]) a DPH ve výši [částka], tj. celkem [částka]. Žalobkyni b) náleží náhrada nákladů za 14 ½ úkonu právní služby á [částka], 15 sdílených paušálních náhrad á [částka] ([částka]) a DPH ve výši [částka], tj. celkem [částka] (§ 7, § 11 odst. 1, písm. a/, b/, d/ g/, k , § 11 odst. 2, písm. f/, § 13 odst. 3 AT, § 137 odst. 3 o. s. ř.). Soud nevyhodnotil podání žalobců z [datum], z [datum] a z [datum] jako takové, účelně vynaložené úkony právní služby advokáta, za něž by měla být ve smyslu § 11 AT přiznána náhrada, proto za tyto úkony náhradu nákladů nepřiznal.