o nahrazení rozhodnutí správního orgánu podle části V. o. s. ř.,

1. Soud I. stupně rozsudkem označeným v záhlaví zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá nahrazení rozhodnutí správního orgánu - [orgán] (dále také jen [orgán]) ze dne 7.6 2022 č. j. [číslo] a rozhodnutí [orgán] odboru [číslo] náhradové agendy, ze dne 3. 2. 2022 č. j. [číslo] rozsudkem tak, že: „podle ustanovení § 7 dekretu presidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků [druh], ve spojení s ustanovením § 8 a § 9 dekretu presidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, které jsou dosud jakožto platné právní předpisy součástí českého právního řádu, se s odkazem na výměr [orgán] Československé republiky ze dne 29. 12. 1948 číslo jednací [číslo] - „[právnická osoba] - stanovení rozsahu znárodnění“, stanovuje náhrada za tento majetek podniku [právnická osoba] v [adresa] znárodněný na základě dekretu presidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského:

A) nemovitosti původně vedené ve prospěch [právnická osoba] (označené na straně 2-5 rozsudku)

B) nehmotný majetek původně vedený ve prospěch firmy [právnická osoba] v [adresa] v rejstříku ochranných známek

číslo spisu/ zápisu

znění ochranné známky

druh

priorita

[číslo]

[nazev]

kombinovaná

[datum]

[číslo]

[nazev]

slovní

[datum]

[číslo]

[nazev]

slovní

[datum]

[číslo]

[nazev]

slovní

[datum]

[číslo]

[nazev]

slovní

[datum]

[číslo]

[nazev]

slovní

[datum]

[číslo]

[nazev]

kombinovaná

[datum],

C) nemovitosti původně vedené ve prospěch [právnická osoba] (označené na straně 5-8 rozsudku)

D) nehmotný majetek původně vedený ve prospěch firmy [právnická osoba] v [adresa]

číslo spisu/ zápisu znění ochranné známky druh datum zápisu

[číslo]

[nazev]

slovní

[datum]

[číslo]

[nazev]

slovní

[datum]

[číslo]

[nazev]

slovní

[datum]

[číslo]

[nazev]

kombinovaná

[datum]

v celkové výši [částka], splatná z rozpočtu České republiky - [orgán] nejpozději do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobce [právnická osoba]“ (výrok I). Žalobci uložil zaplatit účastníku na nákladech řízení částku 5 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. V řízení podle části V. o. s. ř. jsou účastníky řízení žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem (§ 205a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud proto označuje Českou republiku v tomto řízení jako účastníka.

3. Soud I. stupně převzal skutková zjištění správního orgánu, jak byla v dotčených rozhodnutích formulována. Za prokázanou vzal zejména skutečnost, že žalobce uplatnil nárok na náhradu za znárodněné nemovitosti, resp. na dokončení náhradového řízení u [orgán] dne 16. 4. 2021. [orgán] žádost zamítlo rozhodnutím ze dne 3. 2. 2022, rozklad poté zamítlo dne 7. 6. 2022. Za neprokázané měl tvrzení žalobce, že mu svědčí legitimní čekávání v přiznání náhrady. Rozebral v té souvislosti slyšení před [orgán] pro lidská práva č. [číslo]. V období od 27. 10. 1945 do 12. 1. 1946 měl žalobce možnost uplatnit nárok na náhradu za znárodněný majetek. Případný nárok měl za promlčený, jak to účastník pro případ, že by soud shledal nárok žalobce existujícím, namítl. Opřel své rozhodnutí o judikatorně potvrzený právní názor, že restituční předpisy jsou leges speciales i ve vztahu k tzv. Benešovým dekretům, včetně dotčeného dekretu č. 101/1945 Sb., a proto uplatnění nároku žalobcem představuje jejich obcházení.

4. Žalobce podal proti zamítavému rozsudku včasné odvolání, odvolací důvody kvalifikoval podle ust. § 205 odst. 2, písm. b), c), d), e), g. Namítl, že rozsudek sestává z přepisů skutkových tvrzení účastníků a citací z restituční judikatury, ačkoli žalobce tvrdí, že o restituci se nejedná. Vznesl námitku proti tomu, že v řízení vystupuje odbor náhradových agend [číslo] [orgán], který ve věci vydal žalobou napadené rozhodnutí. Podle žalobce měl soud jednat s odborem [číslo] pro legislativu a sporné agendy.

5. V odvolání žalobce zdůraznil, že o náhradu za majetek znárodněný podle dekretu č. 100/1945 Sb. žádal již před 1. 4. 1946. Odmítl právní posouzení, že jeho nárok (mimo jiné založený dopisem ze dne 4. 2. 1947 o podmínkách poskytnutí [číslo] záloh na náhradu za znárodněný majetek a stvrzený výplatou záloh podle výměru [orgán] ze dne 4. 2. 1947 až do 9. 9. 1948) nelze uspokojit, protože na něj nepamatují restituční předpisy. Za chybný označil závěr soudu I. stupně, že náhradové řízení bylo zahájeno dne 20. 4. 2021. Žalobce své nároky hájil v době od 15. 5. 1945 do 25. 2. 1948 prostřednictvím svých členů, soud I. stupně však tato jednání žalobci nepřičítá. Žalobce označil [právnická osoba] za subjekt sui generis, v němž se spojují prvky korporátní a fundační s věcným právem, váznoucím na určitých nemovitostech. Podle příslušného znárodňovacího dekretu měl žalobce právo na náhradu a svědčí mu legitimní očekávání, že mu bude poskytnuta. Neočekává přitom vzhledem k délce uplynulé doby, že bude obnoveno jeho vlastnické právo. Odkázal na rozsudek ESLP ve věci Almeida Garret a další proti Portugalsku. Proti vznesené námitce promlčení žalobce uvedl, že se jedná o vlastnické právo chráněné článkem 11 Listiny základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, které se nepromlčuje.

6. Žalobce dále namítl, že nebyl soudem I. stupně předvolán k vyhlášení rozsudku. Byl mu doručen pouze protokol z předchozího jednání, v němž datum vyhlášení rozsudku nebylo uvedeno, rozsudek je proto nezákonný. Závěrem navrhl, aby odvolací soud žalobě vyhověl.

7. Účastník podal písemné stanovisko k odvolání a označil je za nedůvodné. Má za to, že soud se držel konstantní judikatury v obdobných sporech, odkázal zejména na plenární nález Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005. V řízení jednal zaměstnancem pověřeným dne 6. 1. 2015 [orgán] k zastupování mimo jiné v řízeních souvisejících s dekrety prezidenta republiky z roku 1945 a navazujícími předpisy. Odkázal na ust. § 7 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. Restituční nárok žalobce byl již soudně řešen (srov. usnesení NS 28 Cdo 3897/2016 a II. ÚS 2624/17). V případě žalobce došlo k zásahu státu do jeho majetkové sféry v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Restituční zákony upravují zmírnění některých křivd, ne však tohoto druhu majetkové újmy (srov. III. ÚS 107/04 a NS 28 Cdo 2960/2022). Žádost ze dne 21. 1. 1947 nebyla podnětem k zahájení o poskytnutí náhrady za znárodněný majetek žalobci, neboť žádosti jednotlivých fyzických osob, bývalých členů žalobce, nejsou právním jednáním žalobce (srov. IV ÚS 188/94). Co se týče judikatury ESLP, odkázal na rozsudek č. 43775/05 ze dne 24. 6. 2008 ve věci Baťa proti České republice. Příměr ke sporu Almeida Garrett proti Portugalsku projednávanému ESLP není podle účastníka přiléhavý pro odlišnost skutkových okolností.

8. Námitku žalobce, že nebyl předvolán k vyhlášení rozsudku, účastník odmítl. Účastníci vzali termín vyhlášení rozsudku při předchozím jednání na vědomí, obě strany si z průběhu tohoto jednání pořizovaly zvukový záznam. Skutečnost, že datum vyhlášení rozsudku nebylo v protokolu z jednání, není podle účastníka podstatná. Závěrem účastník navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je neopodstatněné.

10. Odvolací soud předně zkoumal okolnosti vyhlášení rozsudku soudem I. stupně. Ze spisu plyne, že právní zástupce žalobce se vyhlášení rozsudku dne 10. 7. 2024 v 9 hodin nezúčastnil. Byl však přítomen při jednání soudu I. stupně dne 22. 4. 2024, v jehož závěru bylo ukončeno dokazování, účastníkům bylo dáno poučení dle ust. § 119a o. s. ř. a poskytnuta lhůta do 30. 6. 2024 k předložení písemných závěrečných návrhů. Po tomto jednání obě strany do spisu nahlížely. Účastník svůj závěrečný návrh soudu doručil dne 28. 6. 2024, žalobce dne 6. 7. 2024. Pověřený zástupce účastníka se na vyhlášení rozsudku bez předvolání dostavil. V postupu soudu I. stupně odvolací soud neshledal jiné pochybení, než že protokol z jednání ze dne 22. 4. 2024 datum odročeného jednání neobsahoval. Do práv účastníků však nebylo významně zasaženo, neboť oba účastníci vzali termín vyhlášení rozsudku na vědomí při bezprostředně předchozím ústním jednání. Poté, co odvolací soud takto rekapituloval průběh odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku na konkrétní den a hodinu včetně obsahu zvukového záznamu z jednání, při němž měli zástupci účastníků možnost vyjádřit se k navrženému termínu, žalobce vzal tuto výhradu proti rozsudku soudu I. stupně zpět.

11. Žalobce dodržel podáním žaloby dne 1. 8. 2022 dvouměsíční prekluzivní lhůtu dle ust. § 247 o. s. ř. po doručení dotčeného správního rozhodnutí ze dne 30. 7. 2022. K podání žaloby je legitimován jako účastník dotčeného správního řízení. Předmět řízení před správním orgánem byl v tomto soudním řízení totožný. Tím byly splněny podmínky pro projednání žaloby.

12. Odvolací soud se dále zabýval hmotněprávní a procesní subjektivitou žalobce zejména z toho hlediska, že v mezidobí byl žalobce vymazán z obchodního rejstříku. Žalobce se k této otázce vyjádřil písemně dne 31. března 2025. V něm popsal historii svého vzniku od doby vlády [funkce] [jméno FO]., který městu [adresa] udělil [nazev] právo v roce 1295. Citoval rozsudek NS [spisová značka], který měl právní subjektivitu žalobce za potvrzenou jednak na základě zápisu žalobce do pozemkových knih jako subjektu věcných a dalších do pozemkových knih zapisovaných práv, dále na základě kompetence orgánů žalobce a vzhledem k zavedenému způsobu utváření vůle žalobce, dále ji měl za potvrzenou faktem udržování a obnovování [Anonymizováno] bez ohledu na vůli podílníků jako důsledku spojení podílů s městskými domy. Právní subjektivita žalobce byla rovněž respektována v rozhodnutí NS [spisová značka] Sb. a v usnesení [spisová značka], v důsledku nichž byl žalobce usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo] zapsán do obchodního rejstříku. Na základě pokynu dovolacího soudu v rozhodnutí NS [spisová značka] byl poté žalobce z obchodního rejstříku vymazán, což však podle Nejvyššího soudu nemá na jeho právní subjektivitu vliv. Podle rozhodnutí NS [spisová značka] se žalobce jako právnická osoba sui generis do žádného veřejného registru nezapisuje. V posledně citovaném sporu o výmaz žalobce z obchodního rejstříku Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 16. 8. 2022 uvedl: § 126 odst. 1 o. z. stanoví zápis právnické osoby do veřejného rejstříku jako skutečnost nutnou pro vznik této osoby, přičemž otázkou její další existence se již nezabývá. Ustanovení § 126 o. z. se proto z povahy věci nevztahuje na právnické osoby vzniklé před tím, než nabylo účinnosti, a žádnou z obvykle používaných metod výkladu právního předpisu (výklad jazykový, historický, systematický, teleologický) z něj nelze dovodit, že vyžaduje, aby „všechny soukromoprávní právnické osoby“ musely „být zapsány do nějakého z existujících veřejných rejstříků“. Jelikož dovolatel, jak sám tvrdí, vznikl již dne [datum] (tj. ještě před tím, než byl institut veřejných rejstříků v právním řádu vůbec zaveden), ustanovení § 126 odst. 1 o. z. se na něj nepoužije. Pouze pro úplnost je nutné dodat, že výmaz dovolatele z obchodního rejstříku sám o sobě nezpůsobil jeho zánik podle § 185 o. z., neboť dovolatel není právnickou osobou, která se podle zákona zapisuje do obchodního rejstříku (a tímto zápisem vzniká). Dále žalobce uvedl, že za něj jedná [funkce] [tituly před jménem] [právnická osoba], zvolený valnou hromadou žalobce dne 30. 4. 2022, o tom předložil k důkazu notářský zápis ze dne 30. 5. 2022, č. j. [číslo], sepsaný notářkou [tituly před jménem] [jméno FO] se sídlem [adresa]. Při ústním jednání odvolacího soudu žalobce doplnil, že [tituly před jménem] [jméno FO] byl opětovně zvolen [funkce] na poslední valné hromadě žalobce v roce 2025. Ačkoli před podáním žaloby dne 2. 11. 2021 došlo k výmazu žalobce z obchodního rejstříku, ve světle citované judikatury tím jeho subjektivita není dotčena. V souladu s výše citovanou judikaturou odvolací soud posoudil právní povahu žalobce tak, že jde o subjekt způsobilý vystupovat samostatně v soudním řízení.

13. K odvolací námitce žalobce, týkající se jednání za příslušnou organizační složku státu, odvolací soud uvádí, že v tomto řízení je podstatné zmocnění k procesním úkonům za organizační složku státu. Konkrétní pověření [orgán] ze dne 6. 1. 2015, založené na č. l. 72 spisu, je v souladu s ust. § 21a odst. 3 o s. ř., podle nějž platí, že vystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, jedná před soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu. Soud I. stupně proto jednal se zaměstnancem [orgán], který se prokázal písemným pověřením [orgán], a tento postup shledává odvolací soud souladným s citovaným ustanovením o. s. ř.

14. Dále je odvolací soud k výhradám odvolatele nucen uvést, že odůvodnění rozsudku je opravdu zatíženo doslovným převodem procesních stanovisek účastníků (srov. odst. 5 až 8 na č. l. 10 až 26 spisu). To je nutné soudu I. stupně vytknout jako nedodržení zásad upravených v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., nicméně podle odvolacího soudu tato okolnost nepředstavuje vadu, která měla za následek věcně nesprávné rozhodnutí. Rozhodující důvody pro zamítnutí žaloby totiž v odůvodnění rozsudku obsaženy jsou (srov. odst. 33 a částečně 35 odůvodnění rozsudku). Pokud následně soud I. stupně citoval argumentaci účastníka a popsal pět jeho argumentačních linií včetně judikatorních odkazů, tento postup odvolací soud soudu I. stupně nevytýká, neboť tato argumentace postihla celou právní problematiku v projednávané věci, a protože se s ní soud I. stupně ztotožnil, mohl ji využít.

15. Co se týče rozsahu provedeného dokazování, má je odvolací soud za dostatečné pro zaujetí právního posouzení žalobních nároků. Dle ust. § 250e odst. 2 o. s. ř. soud může vzít za svá skutková zjištění správního orgánu. To soud I. stupně učinil (srov. odst. 34 rozsudku) a současně konstatoval, že skutkový děj je mezi účastníky v podstatě nesporný. Nespornou byla základní skutečnost, že majetek žalobce byl znárodněn výměrem podle dekretu č. 101/1945 Sb., a rovněž skutečnost, že za něj žalobci nebyla poskytnuta náhrada. Ačkoli žalobce v řízení namítl, že správní orgán zjistil skutkový stav nesprávně, šlo ve skutečnosti o spor právní: o posouzení významu, jaký lze přikládat jednání jednotlivých (bývalých) členů žalobce, kteří uplatnili nárok na poskytnutí zálohy na náhradu za své podíly na znárodněném majetku. Odvolací soud se ztotožňuje s posouzením soudem I. stupně: jednání jednotlivých členů [právnická osoba] nelze přičítat žalobci. K této otázce byl proveden důkaz sdělením [orgán] ze dne 29. 11. 1947, podle nějž toto [orgán] odmítlo jednat s [právnická osoba], ale s jeho správcem, nicméně tato okolnost pro rozhodnutí ve věci není podstatná, mimo jiné proto, že [orgán] nebylo příslušné k rozhodnutí o náhradě za znárodněný majetek, a protože v jeho stanovisku se nikterak nepředjímá, že za [právnická osoba] jsou oprávněni jednat jeho jednotliví členové.

16. Právní posouzení žalobních nároků soud I. stupně opřel o judikaturu, citoval přiléhavá rozhodnutí, která se problematiky tzv. Benešových dekretů týkají, včetně rozhodnutí, která byla přijata ve věci stejného žalobce. Odůvodnil rovněž klíčovou právní úvahu o tom, že řízení o poskytnutí náhrady žalobce zahájil až dne 20. 4. 2021, nikoli před 25. 2. 1948, jak to žalobce tvrdil (srov. č. l. 43-44 rozsudku). Vypořádal se rovněž se žalobcem tvrzeným legitimním očekáváním přiznání náhrady. Jako nosný důvod pro zamítnutí žaloby soud I. stupně označil specialitu restitučních zákonů, které žalobce svou žalobou obchází.

17. Odvolací soud posoudil nárok žalobce v kontextu dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, založené na principu speciality restitučních zákonů vůči ostatním právním předpisům. Právní otázkou, lze-li se úspěšně domáhat náhrady za znárodněný majetek, se Nejvyšší soud již vícekrát zabýval, a jeho rozhodovací praxe obstála také před Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/15, či ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 73/17). Je nutno vzít na vědomí společensko-ekonomický-politický kontext vůle zákonodárce na počátku 90. let minulého století a legitimitu rozhodnutí napravit pouze některé majetkové křivdy, jež nastaly před rokem 1990. Byl v nich postižen i případ, došlo-li k újmě neposkytnutím náhrady za majetek znárodněný podle předpisů z let 1945 – 1948 (srov. ust. § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích: Postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody se pro účely tohoto zákona rozumí takové jednání, které je v rozporu se zásadami uvedenými v § 1 odst. 1 zákona. V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona. Tímto zákonem byl zákon č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby.). Restituční zákonodárství a přednost, kterou dostalo před obecně platnými právními předpisy, nepřipouští úspěšně se domoci odškodnění mimo rámec a lhůty restitučními předpisy stanovené. Je tím zamezeno mimo jiné také vznášet nárok na poskytnutí náhrady přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2633/2017). V plenárním stanovisku Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, byl právní názor o specialitě restitučních předpisů vztažen i na případy majetkových křivd, ke kterým došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní předpis způsob zmírnění nebo nápravy takové újmy nestanovil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3680/2016 a dále také usnesení ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2960/2022-127).

18. Na restituční legislativu přijatou po roce 1990 nahlíží Ústavní soud jako na celek, který z hlediska časového a věcného přesně vymezuje okruh majetkových křivd, které lze napravit nebo zmírnit. Restituční nároky jsou upraveny uzavřeným a vyčerpávajícím způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. dubna 2015, sp. zn. III ÚS 1255/13, bod 36, podle nějž možnost vznášení nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění je tímto zvláštním restitučním mechanismem nápravy vytěsněna, přičemž se již v současnosti uspokojení práv založených kupříkladu zákonem č. 311/1948 Sb., potažmo dekretem č. 100/1945 Sb., s úspěchem domáhat nelze). Shodně z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2633/2017 vyplývá, že zmírnění majetkové křivdy, došlo-li k ní neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, se lze domáhat toliko za podmínek stanovených restitučními předpisy, čímž je možnost vznášení nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění tímto zvláštním restitučním mechanismem nápravy vytěsněna, proto se již v současnosti uspokojení práv založených kupříkladu dekretem č. 100/1945 Sb. s úspěchem domáhat nelze. Proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu byla podána ústavní stížnost. Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. [spisová značka] ze dne 28. 4. 2020. Z podaného přehledu plyne, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je v této otázce dlouhodobě ustálená, ačkoli průběžně reflektuje také judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

19. Pokud žalobce argumentoval rozsudkem ESLP Almeida Garrett a druzí proti Portugalsku, v tomto případu šlo o náhradu za znárodněné nemovitosti za těchto okolností: Pan Almeida Garrett byl v roce 1975 vlastníkem tří zemědělských pozemků o celkové rozloze 2 145 ha. V rámci agrární reformy se dva z těchto pozemků staly předmětem znárodnění na základě zákonného dekretu č. 407-A/75 z 30. 7. 1975. Třetí pozemek byl vyvlastněn vyhláškou ministra zemědělství č. 52/76 z 29. 1. 1976, která byla zveřejněna na základě zákonného dekretu č. 406-A/75 z 29. 7. 1975. Za určitých podmínek mohl vlastník uplatnit právo „výhrady" na část pozemků, aby mohl pokračovat v zemědělské činnosti. Výše, lhůty a podmínky odškodnění měly být upřesněny dodatečně. V březnu 1983 bylo stěžovateli stanoveno provizorní odškodnění 16 204 266 portugalských escudos (PTE), v září 1991 bylo stěžovateli vyplaceno ve formě státních dluhopisů. Stěžovatel uplatnil právo výhrady, takže k 30. 9. 1990 znovu vlastnil část pozemků. Pozemky o rozloze 1 176 ha mu vráceny nebyly. V prosinci 1992 stěžovatel podal občanskoprávnímu senátu soudu v Lisabonu žalobu na stát o náhradu škody z důvodu nevyplacení definitivního odškodnění. Současně žádal o vyplacení odškodnění v souvislosti s dlouhou dobou, která od vyvlastnění uplynula. U portugalských soudů všech stupňů včetně ústavního soudu neuspěl. V červenci 1991 podal Ministerstvu zemědělství žádost o stanovení definitivního odškodnění podle zákonných dekretů č. 199/88 a 199/91. Ministerstvo mu v červnu 1996 nabídlo definitivní odškodnění ve výši 143 659 000 PTE, k připomínkám stěžovatele náhradu navýšilo na 207 302 000 PTE. Stěžovatel opět vyjádřil připomínky. Řízení o stanovení definitivního odškodnění v době rozhodnutí ESLP dosud probíhalo.

20. Žalobce a další fyzické osoby v obdobné právní situaci obrátili na Evropskou komisi pro lidská práva. Uvedli, že neposkytnutí definitivního odškodnění po znárodnění a vyvlastnění jejich pozemků je porušením čl. 6, 13 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu (Protokol č. 1) k Úmluvě. Komise dne 8. 9. 1997 stížnosti přijala a rozhodla se je sloučit. Ve své zprávě z 23. 4. 1998 dospěla k závěru, že byl porušen čl. 1 Protokolu č. 1 a není třeba se stížností zabývat z hlediska čl. 6, 13 a 17 Úmluvy. Dne 24. 11. 1998 stížnost postoupila Evropskému soudu pro lidská práva. Portugalská vláda čelila stížnosti argumentací, že ESLP není příslušný ratione temporis pro posouzení stížností stěžovatelů. K vyvlastnění a znárodnění došlo v roce 1975, tedy před ratifikací Úmluvy a Protokolu č. 1 Portugalskem, k němuž došlo dne 9. 11. 1978. ESLP však v rozhodnutí uvedl, že vláda pokračovala v přijímání právních aktů v dané oblasti po ratifikaci Úmluvy. Až v roce 1988 stanovil portugalský zákonodárce kritéria pro odhad hodnoty majetku, který se stal předmětem znárodnění a vyvlastnění. Stát je zodpovědný za úkony a opomenutí vztahující se k některému z práv zaručených Úmluvou, k nimž došlo po její ratifikaci. Uvedl dále, že trvající nevyplacení definitivního odškodnění představuje zasahování do práva stěžovatelů na pokojné užívání majetku. ESLP nemůže posuzovat otázky spojené se zbavením majetku ani, a fortiori, otázky spojené s výší odškodnění. Zmíněné zasahování tedy nemůže být pokládáno za zbavení majetku ve smyslu druhé věty prvního odstavce čl. 1 Protokolu č. 1. Popsaná situace spadá pod první větu téhož odstavce, která všeobecně vyslovuje zásadu respektování majetku (viz Matos e Silva, Lda., a další, 1996). Současně připomněl, že ve vztahu k první větě prvního odstavce čl. 1 Protokolu č. 1 se musí zabývat otázkou, zda byla zachována "spravedlivá rovnováha" mezi požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv jednotlivce. Státy mají široký prostor k posouzení obecného zájmu. Je tomu tak tím spíše, jedná-li se o odškodnění za znárodnění, přičemž zákonodárce má v této oblasti velkou volnost v provádění ekonomické a sociální politiky. Avšak tato posuzovací pravomoc není neomezená a její výkon podléhá kontrole orgánů Úmluvy. Konstatoval, že inkriminované zasahování zjevně sledovalo legitimní cíl. Vskutku nelze pokládat za nerozumné ze strany státu, když po hlubokém zásahu do pozemkového vlastnictví, jehož ekonomické a sociální cíle nemohou být zpochybněny, vezme v úvahu své ekonomické a rozpočtové možnosti. ESLP stížnosti vyhověl, neboť uznal za podstatné, že uplynulo dvacet čtyři let, aniž by stěžovatelé dostali definitivní odškodnění, přestože jeho poskytnutí je předepsáno příslušnou vnitrostátní legislativou. Přiměřenost odškodnění by klesla, kdyby jeho vyplacení nebralo v úvahu skutečnosti způsobilé snížit jeho hodnotu, jako je uplynutí času, které nelze označit za rozumné. Rozhodl, že byl porušen čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě; Uložil žalovanému státu do tří měsíců vyplatit za náklady řízení panu Almeidu Garrettovi 3 500 000 PTE a rodině Mascarenhas Falcaových 2 000 000 PTE; tyto částky budou navýšeny o prostý úrok ve výši 7% p. a. za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení. Otázku aplikace čl. 41 Úmluvy, pokud jde o materiální a morální újmu, posoudil jako nedostatečně připravenou k posouzení a její projednání odložil.

21. Česká republika ratifikovala Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod dne 1. října 1994. Vzhledem k výše odůvodněnému právnímu posouzení, že v případě žalobce nejde o pokračování neskončeného řízení o poskytnutí náhrady za znárodněný majetek, nelze nárok žalobce podřadit pod ochranu Úmluvy, neboť, jak ESLP zdůraznil, stát odpovídá za porušení práv chráněných Úmluvou, k němuž došlo po její ratifikaci. V době po ratifikaci Úmluvy v České republice platí restituční zákonodárství, které je výrazem hledání rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu společenství a ochranou základních práv jednotlivců, stejnou zásadou se řídí i rozhodovací praxe soudů, které již více než 30 let restituční zákony aplikují a vykládají.

22. Článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě zní: Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Právo státu upravit užívání majetku (případně i jeho navracení a poskytování náhrad za majetek státem nezákonně zcizený) se uplatnilo v restitučním zákonodárství. Tudíž ani závěry citovaného rozsudku ESLP, který stěžovatelům částečně vyhověl zejména proto, že stát v rozumné době nerozhodl o definitivním odškodnění za znárodněný majetek, nelze vyložit ve prospěch argumentace žalobce tak, že popírají výše shrnuté judikatorní závěry českých soudů, které oprávněnost nároku žalobce nepřipouštějí.

23. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Účastník byl v odvolacím řízení úspěšný, proto má právo na náhradu nákladů za pět úkonů – odvolání, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu dne 13. 3. 2025, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu dne 12. 6. 2025 a to v paušální výši 300 Kč za úkon podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem ve výši 1500 Kč. Lhůta k plnění stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.