o ochranu osobnosti,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1, písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (dále jen „lustrační zákon“) (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Soud I. stupně takto rozhodl v řízení, v němž se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že jmenovaný není osobou uvedenou v § 2 odst. 1, písm. b) lustračního zákona. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že nikdy nebyl rezidentem, agentem, držitelem propůjčeného bytu, držitelem konspiračního bytu, informátorem nebo ideovým spolupracovníkem Státní bezpečnosti (dále jen „StB“). V minulosti byl ze strany StB opakovaně kontaktován, a to s ohledem na své pracovní zařazení, avšak veškeré informace ve svazku jsou výrazně zkreslené nebo vyloženě nepravdivé. Žalobce nikdy nepředal StB informace s jakýmkoliv negativním dopadem. Podle memoranda ze dne [datum] byl žalobce v roce 1975 zaměstnán na ÚV SSM, oddělení odborových sdružení vysokoškoláků, přičemž ve skutečnosti pracoval na oddělení vysokoškolských organizací SSM. Zároveň neměl žádnou možnost ovlivnit, jaké záznamy si o něm StB povede. Písemný spis neodpovídá skutečnosti, zejména pokud jde o počet schůzek, obsah projednávaných záležitostí nebo samotný přístup žalobce ke spolupráci. Není pravdou, že by měl žalobce v kompetenci schvalování příjezdů či výjezdů studentů v rámci mezinárodních praxí a stáží, tuto činnost vykonával jiný zaměstnanec ÚV SSM. Žalobce má za to, že oddělení odborových sdružení vysokoškoláků vůbec neexistovalo, což je natolik zásadní chyba, že se jeví vysoce nedůvěryhodný či smyšlený celý obsah spisu StB. Žalobce nikdy nepodepsal žádný dokument StB ani neuzavřel vázací akt. StB navíc neměla k dispozici jakoukoliv žalobcem vypracovanou písemnou zprávu. Žalobce popírá, že by dne [datum] přislíbil podpis vázacího aktu na nejbližší schůzce, tato listina mu nikdy nebyla předložena. Žalobce je přesvědčen, že příslušníci StB nějakou úřední chybou zaměnili žalobce s někým jiným nebo do jeho spisu připsali údaje další osoby. Nepravdivá evidenci žalobce v seznamech spolupracovníků StB zasahuje do jeho osobní cti, lidské důstojnosti a dobré pověsti, neboť může poškodit jeho soukromé vztahy v místě bydliště i mimo něj a v minulosti již tato informace byla zneužita v předvolební kampani.

3. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a navrhla ji zamítnout. K osobě žalobce se zachovaly řádky z registračního a archivního protokolu a svazek s archivním číslem [hodnota]. Žalobce byl evidován pod registračním číslem [hodnota] jako kandidát tajné [název]“. K registraci došlo dne [datum] a svazek byl uložen do archivu pod archivním číslem [hodnota] dne [datum]. Se žalobcem byl dne [datum] podle zprávy o získání ke spolupráci proveden řídícím orgánem por. [jméno] vázací akt, kterého se zúčastnil také npor. [jméno]. Na schůzce dne [datum] byl žalobci představen jako nový řídící orgán ppor. [jméno]. Spolupráce se žalobcem byla ukončena v dubnu roku 1983 a následně byl jeho svazek archivován. Žalovaná shrnula, že předmětem sporu není, zda žalobce s StB fakticky spolupracoval, ale oprávněnost jeho evidence. Žalovaná je přesvědčena, že učinění záznamu žalobce jako spolupracovníka StB bylo provedeno v souladu s tehdy platnou Směrnicí Federálního ministerstva vnitra ČSSR A-oper-I-3 ze dne [datum] (dále jen jako „Směrnice“), a to na základě kandidátova ústního souhlasu. Není podstatné, zda a jak aktivně žalobce s StB spolupracoval, neboť tyto skutečnosti nemají v této věci právní význam. Závěrem žalovaná s odkazem na předložený materiál konstatovala, že žalobce je evidován v materiálech bývalé StB jako osoba uvedená v § 2 odst. 1, písm. b) lustračního zákona oprávněně.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění popsaných v bodech 4 až 26 napadeného rozsudku. Odvolací soud z těchto zjištění též vychází a pro stručnost na ně odkazuje. Na základě provedeného dokazování pak soud I. stupně došel k následujícímu skutkovému stavu:

5. Žalobce byl evidován ve svazcích StB pod registračním číslem [hodnota] jako kandidát [podezřelý výraz]“. Registrace byla učiněna dne [datum]. Cílem spolupráce bylo předávání poznatků ohledně problematiky organizované mládeže, jednalo se zejména o záležitosti mezinárodních oborových vysokoškolských sdružení, prostřednictvím kterých se realizovaly studijní pobyty. Dne [datum] byl se žalobcem proveden ústní vázací akt, který měl na starost por. [jméno], jenž [název]“ jednotlivé úkoly, neboť žalobce projevoval ochotu předávat orgánům [název] informace a jeho dosavadní činnost byla hodnocena kladně. Žalobce přistupoval ke spolupráci aktivně, své úkoly plnil zodpovědně a projevoval při nich vlastní iniciativu, proto ho příslušníci StB považovali za osobu důvěryhodnou. Se žalobcem příslušníci StB projednali otázky spojení a konspirace. Bylo mu uloženo, aby věnoval pozornost výběru osob, které se účastnili v rámci vysokoškolských organizací studijní praxe v cizině. V rámci těchto aktivit žalobce upozornil mimo jiné na skutečnost, že docházelo k vybírání studentů na základě osobních známostí a nebyly často splněny předpoklady dobré reprezentace země, což dokumentoval na zájezdu skupiny studentů [název], aniž by měli víza. Žalobce proto dostal úkol, aby doložil seznam studentů, kterých se tato záležitost týkala. Schůzky se žalobcem probíhaly na veřejných místech, a to s přihlédnutím k rizikům narušení či dekonspirace. Dne [datum] došlo k ukončení spolupráce se žalobcem, jeho svazek byl následně archivován. Dne [datum] požádal žalobce o lustrační osvědčení, které bylo vydáno dne [datum] s tím, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1, písm. b) lustračního zákona.

6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil dle § 81 a § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), § 2 odst. 1, písm. b) lustračního zákona a příslušných ustanovení Směrnice, která ve svém rozhodnutí citoval, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobce byl evidován v materiálech bývalé StB oprávněně jako osoba uvedená v § 2 odst. 1, písm. b) lustračního zákona, konkrétně jako [podezřelý výraz], [název]“. Soud I. stupně se v řízení zaměřil na otázku, zda byl žalobce evidován v materiálech bývalé StB podle tehdy platné Směrnice, a to jako osoba zařazená v některé z vyjmenovaných kategorií spolupracovníků, a nezabýval se tvrzením žalobce, že nepodal StB informace s jakýmkoliv negativním dopadem, k čemuž odkázal na příslušnou judikaturu. V řízení bylo prokázáno, že žalobce splňoval všechny předpoklady [podezřelý výraz] podle čl. 3 Směrnice, když byl získán ke spolupráci utajeným způsobem, s pracovníky [podezřelý výraz] udržoval konspirativní styk, dostával od nich úkoly, které plnil, a předával příslušníkům potřebné informace. Jmenovaný dostal také první úkol v souladu s čl. 61 Směrnice pro práci s [podezřelý výraz]. Tvrzení žalobce, že žádné konkrétní úkoly od důstojníků StB nedostával, byla zpochybněna jím samotným, když potvrdil, že poskytl informace o studentech cestujících do [název], což byl jeden z úkolů, který příslušníci kontrarozvědky ve spise přímo specifikovali. Žalobce plnil v rámci své činnosti v mezinárodních vysokoškolských organizacích (podle čl. 8 Směrnice pro práci s [podezřelý výraz] československé kontrarozvědky) úkoly spočívající v získávání poznatků o skrytých nepřátelských projevech i tendencích a úkoly preventivně výchovného charakteru. Soud I. stupně proto uzavřel, že žalobce se ke spolupráci s StB zavázal a v materiálech bývalé StB byl zaevidován oprávněně, v důsledku čehož nelze dovodit neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, jakožto nezbytného předpokladu pro úspěšné uplatnění ochrany osobnosti. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

7. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce včasné odvolání, které směřovalo proti všem výrokům napadeného rozsudku. Namítal, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav a na základě provedených důkazů došel k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalobce navrhoval svůj účastnický výslech a výslech svědka [jméno FO], kterými mělo být prokázáno, že žalobce nemohl tehdejší StB předávat informace zmíněné ve svazku StB, protože k těmto informacím ani nemohl mít přístup. Soud I. stupně uvedl, že žalobce splnil úkol, který mu byl uložen, a předal příslušníkům StB seznam osob, které se zúčastnili zájezdu do [název], ačkoliv k tomu neměli vízum. Tento závěr je však v rozporu se skutečností. Oddělení vysokoškolských organizací ÚV SSM schválilo tehdy účastníky studentské praxe v zahraničí. Na základě toho dostali tito účastníci výjezdní doložku a mohli na praxi vycestovat. Někteří účastníci ale bohužel porušili tehdejší předpisy a jeli i na výlet do [název], kam výjezdní doložka neplatila. Proto StB zahájila vyšetřování okolností, přišla za žalobcem a vyžádala si seznam všech účastníků zahraniční praxe. Žalobce tedy neplnil žádný úkol v roli agenta StB, s StB spolupracoval pouze na pokyn svého nadřízeného a ze své zákonné povinnosti poskytl dokument, který si StB vyžádalo v rámci prováděného vyšetřování. Žalobce se navíc domnívá, že ani nebyl oprávněn nesplnit žádost StB o poskytnutí seznamu, která byla podána v rámci jejich vyšetřování porušení výjezdních doložek. U žalobce se nemohlo v žádném případě jednat o dobrovolnou spolupráci. Soud I. stupně zcela nekriticky přejal smyšlené údaje uvedené ve spisu, ačkoliv neexistuje žádný důkaz o pravdivosti spisu. Žalobce nad to upozornil, že nikdy se svou evidencí ve svazcích StB nevyslovil písemný ani ústní souhlas. Soud I. stupně si navíc v napadeném rozsudku odporuje i v otázce rozlišování mezi oprávněnou evidencí a spoluprací, když soudu postačuje oprávněnost evidence podle interní směrnice. V předmětné interní směrnici se uvádí, jaké osoby mají být evidovány a jaké úkoly tyto osoby plní. Žalobce však nesplňuje ani formálně ani materiálně žádný ze znaků, který je ve směrnici uveden, zejména nebyl agentem, neplnil úkoly, nevyhledával rozvědčíky apod. Žalobce je proto přesvědčen, že jeho evidence byla v rozporu i s tehdy platnou směrnicí. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání, nebo aby napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl. V doplnění svého odvolání pak žalobce uvedl, že je přesvědčen o tom, že předmětem řízení má být především otázka oprávněnosti evidence žalobce ve svazcích StB, s tím, že je přesvědčen o tom, že znaky [podezřelý výraz], resp. agenta nesplňuje a v řízení před soudem I. stupně ani nebylo prokázáno, že by tyto znaky splňoval.

8. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud I. stupně provedl dostatečné dokazování, přičemž ke každému z provedených důkazů se podrobně vyjádřil, dostatečně odůvodnil, na základě jakých důkazů došel ke konkrétnímu skutkovému stavu, zhodnotil i důkazy, které neměly na posouzení věci žádný vliv, a uvedl, proč neprovedl další navržené důkazy.

10. Soud I. stupně provedl všechny důkazy řádně postupem podle § 122 a násl. o. s. ř. Ohledně samotných skutkových zjištění pak soud I. stupně veškeré provedené důkazy řádně zhodnotil podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Skutková zjištění mají v provedených důkazech oporu; soud I. stupně přesvědčivě vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoli, tedy učinil správná skutková zjištění a na základě provedených důkazů dospěl ke správnému skutkovému závěru.

11. Odvolací soud je oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem I. stupně pouze tehdy, jestliže hodnocení důkazů soudem I. stupně neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Domnívá-li se odvolací soud, že by provedené důkazy měly být hodnoceny odlišně, než se stalo za řízení před soudem I. stupně, je povinen je zopakovat, a to včetně tzv. pominutých důkazů, které soud I. stupně sice provedl, ale nehodnotil je, ač tak měl učinit. Odvolací soud zde může dokazování i doplnit o důkazy, které dosud nebyly provedeny, ledaže by se jednalo o doplnění dokazování příliš rozsáhlé. V případě, že odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně navíc neodpovídá požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje všechny informace, které by z hlediska § 132 o. s. ř. mělo obsahovat, není zopakování důkazů provedených soudem I. stupně ani doplnění dokazování možné, a odvolací soud je povinen vždy rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jestliže však hodnocení důkazů soudem I. stupně respektuje zásady vyplývající z § 132 o. s. ř., byl by za této situace v rozporu se zákonem takový postup odvolacího soudu, který by rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a uložil by mu, aby se v dalším řízení zabýval možným jiným hodnocením těchto důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

12. Soud I. stupně správně v napadeném rozsudku citoval relevantní normy objektivního práva (které tedy již soud odvolací znovu neopakuje), učinil správný závěr o skutkovém stavu a dospěl ke správnému právnímu posouzení věci.

13. K samotné evidenci osoby žalobce v materiálech Státní bezpečnosti odvolací soud souhlasí se závěrem prvoinstančního soudu, že zanesení do evidence bývalé Státní bezpečnosti byl evidenční akt, pro nějž musely být splněny určité předpoklady, mezi které v roce 1977, kdy byl žalobce evidován jako [podezřelý výraz], patřil buď písemný závazek ke spolupráci či ústní příslib spolupráce. Odvolací soud je ve shodě se soudem I. stupně na základě provedených důkazů přesvědčen, že žalobce ústní příslib dal a že tento slib na něm nebyl vylákán. V tomto směru lze plně odkázat na přesvědčivé závěry vyslovené v odůvodnění napadeného rozsudku, zejména v odst. 55 – 57, s nimiž odvolací soud bez výhrad souhlasí. Pokud žalobce v odvolání namítá, že pracovníky bývalé Státní bezpečnosti a dokumenty jimi vytvořené lze považovat za nevěrohodné a neseriózní a stěží je možné se o svědectví kohokoliv z těchto složek opírat, pak s tímto závěrem odvolatele lze sice do jisté míry obecně souhlasit, zároveň však není možné [právnická osoba] předpokládat, že obsah těchto dokumentů je kompletně smyšlený. Současně je pak třeba vzít v úvahu, že lustrační zákon v § 2 písm. b) zakotvil, že toliko samotná evidence osoby v materiálech [podezřelý výraz] v kategoriích v tomto ustanovení uvedených a v období uvedeném v odst. l brání výkonu funkce vyjmenované v § 1 tohoto zákona. Zákonodárci tedy při tvorbě tzv. lustračního zákona muselo být zřejmé, jak vysoká je asi míra věrohodnosti pracovníků uvedených složek, kteří tyto materiály tvořili, a jakými metodami tito pracovníci pracovali, přesto však v lustračním zákoně zakotvil, že samotná existence evidence určitých osob v materiálech StB v období od [datum] do [datum] tvoří překážku tomu, aby ta která osoba mohla vykonávat funkce obsazované volbou, jmenováním nebo ustanovováním vyjmenované v § 1 odst. 1. Lustrační zákon nedává ve svém znění jakýkoliv právní nástroj osobě, která obdržela tzv. pozitivní lustrační osvědčení, aby se bránila proti jeho obsahu (vyjma § 19 lustračního zákona, což s případem žalobce nesouvisí), a toliko následnou judikaturou soudu bylo osobám, které se cítí být obsahem tzv. lustračního osvědčení postiženy, umožněno, aby žalobou o ochranu osobnosti mohly docílit eventuální satisfakce za to, že byly evidovány v materiálech [podezřelý výraz] v kategoriích uvedených [číslo]. b) lustračního zákona. Tedy i zákonodárce měl za to, že evidence vytvořené bývalou Státní bezpečností jsou zřejmě prosté chyb, pokud na jejich základě byla následně vydávána tzv. lustrační osvědčení, jež měla a mají závažné důsledky ve všech oblastech činnosti a života osob, jichž se týkají.

14. Odvolací soud zdůrazňuje, že při vydávání tzv. lustračních osvědčení MV nezohledňuje, zda osoba s StB spolupracovala a jaké měla spolupráce důsledky, ale osvědčuje toliko fakt „evidence“ v materiálech StB bez ohledu na to, co této evidenci předcházelo. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně, včetně akcesorického nákladového výroku, podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. V odvolacím řízení zcela úspěšné žalované náleží podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů odvolacího řízení, a to ve výši, která náleží účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř., tj. 2 úkony podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. příprava na jednání a jednání odvolacího soudu dne [datum], celkem tak [částka]. Odvolací soud uložil žalobci zaplatit tyto náhrady nákladů řízení v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).