o zaplacení částky 13 680 Kč s příslušenstvím,

1. Soud I. stupně rozsudkem označeným v záhlaví zamítl žalobu, jíž se žalobci po žalované domáhali zaplacení částky 13 680 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 4. 2024 do zaplacení ve výši 14,75% ročně (výrok I). Žalobcům uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 14 592,60 Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Soud I. stupně rozhodl o žalobě na základě svého závěru o skutkovém stavu. Vyšel z toho, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. [číslo], zahrada, o výměře 1022 m2, v k. ú. [adresa], část tohoto pozemku o výměře 20 m2 není oplocená a nachází se na ní veřejně přístupná účelová komunikace sloužící k užití chodci a silničními vozidly, určená k obecnému užívání ve smyslu § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Rozhodl o tom Městský úřad [adresa], [orgán] – [Oddělení] dne 18. 5. 2023 pod č. j. [číslo]. Žalovaná část tohoto pozemku přiléhajícího k jejímu pozemku užívá k příchodu a příjezdu na svůj pozemek parc. č. [číslo]. Žalobci žalovanou vyzvali ke zdržení se neoprávněného užívání předmětného Pozemku a k úhradě částky ve výši 13 680 Kč, která vychází z částky 19 Kč za 1 m2 o výměře 20 m2 za dobu 36 měsíců, z titulu vydání bezdůvodného obohacení.

3. V rámci právního posouzení soud I. stupně aplikoval ust. § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, podle nějž smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny. Citoval § 34 zákona č. 128/2000 Sb. zákona o obcích ve znění pozdějších předpisů („zákon o obcích“) a posoudil část pozemku, který žalovaná užívá k přístupu na svou nemovitost jako veřejné prostranství, jímž se v judikatuře Nejvyššího soudu rozumí prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství ze zákona (§ 34 zákona o obcích, resp. § 14b zákona o [adresa]) a který je předmětem veřejného užívání předem neomezeným okruhem uživatelů. Musí jít o užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z užívání téhož statku jiné uživatele. Není-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného prostranství vlastnicky náležejícího třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu. Na podporu tohoto posouzení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 28 Cdo 699/2019, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018.

4. Soud I. stupně dospěl k závěru, že pozemek, o jehož užívání žalobcům jde, užívá neurčitý počet osob včetně žalované, což nebrání v jeho stejném užívaní žalobcům. Pouze část neoplocené části pozemku žalobců parc. č. [číslo], zahrada, v k. ú. [adresa], žalovaná překračuje či přejíždí motorovým vozidlem, a to při vstupu na svůj pozemek parc. č. [číslo]. Část pozemku žalobců parc. č. [číslo] o výměře 20 m2 tvoří součást funkčního celku veřejně přístupné účelové komunikace, sloužící k obecnému užívání chodci a silničními vozidly ve smyslu § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Veřejně přístupná účelová komunikace je vedena od rozhraní pozemků parc. č. [číslo] a [číslo] (podélná hranice mezi objekty č. p. [číslo] a č. e. [číslo]) v k. ú. [adresa], až po rozhraní pozemků parc. č. [číslo] a [číslo] v k. ú. [adresa]. Mezi komunikací a pozemkem parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] je travnatý pás proměnné šíře 1,3 až 1,5 m, na něj navazuje komunikace o šířce 0,5 – 0,7 m a délce 14,5 m. V terénu tvoří komunikace s pozemkem parc. č. [číslo] a částí pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] dopravní koridor o šířce 2,5 m, zhutněný zeminou a vymezený pásy zeleně. Koridor navazuje na komunikaci na pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa]. Je tedy zřejmé, že část pozemků žalobců parc. č. [číslo] je užívána neurčitým počtem osob, a to chodci a řidiči vozidel, tedy nejen žalovanou. Soud I. stupně proto dovodil, že žalovaná není pasivně legitimována k vydání jakéhokoliv bezdůvodného obohacení. Žalovaná užívá část pozemku tak, že přes něj přejíždí nebo přechází při vstupu na svůj pozemek. Nejedná se o protiprávní užití cizí hodnoty, přičemž pozemek neužívá bez spravedlivého důvodu. Žalovaná žalobcům v zásadě nijak nebrání, aby ho mohli sami užívat. Soud I. stupně uzavřel, že u předmětného pozemku žalobců je splněno materiální kritérium spočívající ve funkci uspokojování potřeb občanů obce jako veřejně přístupné účelové komunikace, lze jej považovat za veřejné prostranství. Proto nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobcům platila jakékoliv finanční částky jako bezdůvodné obohacení, neboť se svým jednáním na jejich úkor neobohatila. Vzhledem ke všem uvedeným důvodům soud žalobu jako nedůvodnou zamítl a úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení.

5. Žalobci podali proti rozsudku včasné odvolání. Uplatnili odvolací důvody podle ustanovení § 205 odst. 2, písm. e) a g) o. s. ř. Zdůraznili, že je třeba rozlišit jejich pozemek parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] o celkové výměře 1022 m2 a rozdělit jej na část, na které je účelová komunikace, a na část s travnatým porostem mezi touto účelovou komunikací a pozemkem žalované o výměře 20 m2 (dále jen Část pozemku). Měli za to, že soud nesprávně posoudil způsob a míru užívání jejich pozemku žalovanou a třetími osobami, že se těmito skutečnostmi dostatečně nezabýval. Žalobci popírají, že by Část pozemku užívaly jakékoli třetí osoby. Naopak žalovaná jej využívá bezplatně a soustavně v takové míře, že je to podle nich nepřípustné.

6. Pokud žalovaná argumentovala tím, že jí dal právní předchůdce žalobců [jméno FO] dne 27. 1. 2014 souhlas ke stavebním úpravám jejího rekreačního objektu v k. ú. [adresa], nelze to vyložit jako souhlas se soustavným užíváním Části pozemku pro přístup k její nemovitosti. Pro realizaci stavebních úprav a přístavby stanovil příslušný [orgán] žalované podmínku napojení na komunikaci na pozemku parc. č. [číslo] a podmínku zajištění nakládání se srážkovými vodami. Žalovaná nemá právní titul pro užívání Části pozemku. Srážkovou vodu odvádí na jejich Část pozemku, kde dochází při větším dešti k rozlivu. Podle žalobců tedy nesplnila podmínky stanovené ve stavebním povolení.

7. Žalobci nesouhlasí s posouzením Části pozemku jako veřejného prostranství. Předmětná Část pozemku je sice přístupná veřejnosti bez omezení, ale není splněn druhý znak veřejného prostranství – veřejně prospěšný účel, kterému by měl pozemek sloužit. Žalobci odkázali na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 21/02, který doporučil vykládat ustanovení § 34 zákona o obcích restriktivně s tím, že nelze za veřejné prostranství považovat jakýkoli fakticky přístupný prostor, ale jen takový, který svou povahou a účelovým určením odpovídá charakteru typových veřejných prostranství (náměstí, tržiště, komunikace, parky, veřejná zeleň). Takový charakter Část pozemku podle žalobců nemá. Obdobně judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí 28 Cdo 1498/2014 a 28 Cdo 4208/2016).

8. Žalobci dále v odvolání namítli, že soud I. stupně nevyhověl jejich důkaznímu návrhu na účastnický výslech žalobců. Rozhodnutí soudu I. stupně bylo pro žalobce nepředvídatelné a překvapivé. Závěrem navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná podala k odvolání žalobců písemné stanovisko. Podle ní bylo prokázáno, že Část pozemku tvoří součást funkčního celku veřejně přístupné komunikace, je krajnicí této komunikace. Úzký travnatý pás, o který se v řízení jedná, slouží pro vjezd na její pozemek, ale také chodcům a vozidlům při vyhýbání. Žalovaná využívá tento pozemek po řadu let bez jakéhokoli projevu nesouhlasu žalobců a jejich právního předchůdce. Žalobci pozemek parc. č. [číslo] koupili s vědomím, že je takto veřejně užíván. Je nereálné, aby tento pozemek byl žalobci využíván jako zahrada. Popřela, že by na Část pozemku sváděla dešťovou vodu. Navrhla napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Po provedeném jednání došel k závěru, že odvolání je neopodstatněné.

11. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu za tím účelem, aby zjistil skutkový stav v míře potřebné pro rozhodnutí ve věci samé. Z provedených důkazů logicky vyplývají skutková zjištění, která soud popsal v odst. 6 až 15 odůvodnění rozsudku a odůvodnil, že neshledal potřebu provádět další důkazy. Co se týče odvolací výhrady, týkající se neprovedení účastnických výslechů žalobců, připomíná odvolací soud, že tento druh důkazu se provádí v případě, že tvrzenou skutečnost není možné prokázat jinak. Účastnický výslech je totiž vždy zatížen subjektivním zájmem účastníků na výsledku řízení, jde tedy o důkaz s omezenou důkazní hodnotou (srov. např. rozsudek NS 32 Odo 981/2006). Soud I. stupně shromáždil dostatek skutkových zjištění a žádná jedinečná skutečnost, kterou by bylo nutno prokazovat účastnickým výslechem žalobců, v řízení sporná nezůstala. Proto odvoláním vytčený postup soudu není vadou procesního postupu soudu I. stupně. Žalobcům nic nebránilo sdělit prvoinstančnímu soudu, co považovali za důležité, v rámci skutkových tvrzení.

12. Skutkový závěr soudu I. stupně, že předmětná Část pozemku žalobců o výměře 20 m2, travnatý pás vedle komunikace o délce 14,5 m a proměnné šířce 1,3 až 1,5 m je součástí dopravního koridoru, je správný. I bez podrobného pátrání, kdo na tento úzký pás pozemku vstupuje nebo vjíždí, vyplývá způsob jeho využití z fotografií provedených k důkazu. Travnatých mezí a krajnic tohoto druhu účelových a místních komunikací je bezpočet a veřejný způsob jejich užívání je součástí obecné zkušenosti, jakož i zkušenosti z rozhodovací soudní praxe. Jde o nezbytnou plochu přiléhající ke komunikaci, s níž tvoří funkční celek, kterou není reálně možné využívat k jiným účelům (s určitými výjimkami v podobě umístění reklamních ploch apod., což v projednávané věci v úvahu nepřipadá). Je zapotřebí uvážit, jakou konkrétní možnost využití tohoto pozemku má jeho vlastník, a tímto měřítkem poměřit, zda třetí osoba, která přes pozemek přejde a přejede nebo na něm dočasně zastaví vozidlo, tomuto (omezenému) užívání vlastníkem brání. V daném případě je z fotografií zřejmé, že úzký travnatý pás, ohraničený z jedné strany komunikací a z druhé strany oploceným pozemkem žalované, žádné speciální využití neumožňuje.

13. Pokud žalobci jako vlastníci předmětné Části pozemku tvrdí, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, k němuž se váže jejich nárok na vydání jeho hodnoty vyjádřené v penězích, chybí této argumentaci prokázání nespravedlivého důvodu obohacení a rovněž majetkové újmy žalobců jako ochuzených. Soud I. stupně to správně postihl v odst. 23 rozsudku, na jeho přesvědčivé odůvodnění odvolací soud pro stručnost odkazuje.

14. Nejvyšší soud rozhoduje ustáleně, že veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru [srov. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů]. Ovšem ne každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj, lze považovat za veřejné prostranství; pro takový závěr Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, (srov. např. rozhodnutí NS 28 Cdo 4208/2016, NS 28 Cdo 1498/2014, NS 28 Cdo 3847/2022). Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu veřejné prostranství tedy vzniká souhrnným naplněním jeho znaků. Prvním je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Dle současné judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníkem pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně. Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni (srov. např. NS 28 Cdo 1884/2022, NS 22 Cdo 2442/2021 a NS 28 Cdo 254/2025). Tyto judikatorní závěry dopadají i na projednávanou věc. V řízení nebylo zpochybněno tvrzení žalované, že předmětná Část pozemku byla dlouhodobě se souhlasem vlastníka užívána veřejností. Veřejně prospěšný účel vyplývá z toho, že přilehlá účelová komunikace by nemohla být bez této krajnice užívána. Posouzení předmětné Části pozemku jako veřejného prostranství je tak správné, přičemž současné stanovisko žalobců, uplatněné vůči žalované, není způsobilé tento stav zvrátit.

15. Soud I. stupně se nezabýval obranou žalované, spočívající v tvrzení, že vydržela v dobré víře právo odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy přes předmětný pozemek, neboť vyloučil usnesením ze dne 27. 2. 2025, čj. [spisová značka] k samostatnému projednání u místně příslušného soudu její žalobní nárok žalované na určení, že předmětný pozemek je ve prospěch vlastníků parc. č. st. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] zatížen služebností stezky a cesty. Odvolací soud se k této otázce nemohl vyjádřit, neboť k ní nebylo provedeno dokazování a v odůvodnění rozsudku se jí soud I. stupně nezabýval.

16. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.

18. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, proto má právo na náhradu nákladů. Náhrada nákladů řízení obnáší náklady na zastoupení advokátem vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, tj. odměnu za advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a účast na jednání soudu II. stupně dne 6. 11. 2025) po 1 660 Kč dle ust. § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1, písm. g) a k) vyhlášky a 2 x paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky. Dále k náhradě náleží dle ust. § 137 odst. 3, písm. a) o. s. ř. 21% daň z přidané hodnoty, jíž je právní zástupce žalované plátcem, a to ve výši ve výši 886,20 Kč. Celkem náhrada představuje 5 106,20 Kč.

19. Dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. jsou žalobci povinni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení k rukám jejího právního zástupce. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.