o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 43 C 522/2021-48

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka], zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrok ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy by celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhl částky [částka] (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedených částek z titulu nesplaceného úvěru s příslušenstvím poskytnutého žalované na základě úvěrové smlouvy uzavřené stranami sporu dne [datum] a smluvní pokuty sjednané v téže smlouvě. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k nařízenému ústnímu jednání se nedostavila.

3. Ve skutkové rovině soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne [datum] byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši [částka], který se zavázala spolu s úrokem z úvěru splatit ve 48 měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy k 25. dni v měsíci počínaje lednem 2020. Celková částka k zaplacení činila [částka]. Pro případ prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 30 dnů se žalovaná zavázala žalobkyni zaplatit smluvní pokutu ve výši [částka] splatnou do 10 dnů, a to za každou splátku s tím, že souhrn veškerých pokut, které je žalobkyně oprávněna takto požadovat činí maximálně [částka] ročně. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni náklady související s prodlením s tím, že jejich výše činí za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení po dobu delší než 15 dnů [částka] splatných ve lhůtě 10 dnů. Pro případ prodlení s úhradou jakékoli splátky nebo její části po dobu delší než 65 dnů, pak automaticky dochází k zesplatnění úvěru a celá dosud nezaplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru, přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, se stávají součástí nové jistiny úvěru. Jestliže po zesplatnění úvěru nebude úvěr uhrazen, by byla žalovaná zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny s tím, že souhrn uplatněných pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru, nejvýše však [částka]. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřována na základě dokladů a informací od žalované, která předložila doklad o výši měsíčního příjmu ze zaměstnání a doklady týkající se výdajů; z takto učiněného prohlášení žalované a z vlastního šetření žalobkyně dovodila, že volné zdroje žalované ke splácení úvěru jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích [příjmení] a NRKI, k žádosti žalované byl povolen odklad splátek z důvodu pracovní neschopnosti a rovněž jí bylo vyhověno ohledně úpravy splátkového kalendáře. Žalovaná na úvěr zaplatila celkem částku ve výši [částka]. Po výzvě k zaplacení dluhu s upozorněním na možnost zesplatnění ze strany žalobkyně, byl úvěr zesplatněn ke dni [datum] z důvodu prodlení se splátkami po dobu delší než 65 dnů, předžalobní upomínka k úhradě žalované částky s příslušenstvím byla žalované odeslána dne [datum].

4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle § 13, § 576, § 577, § 580 odst. 1, § 588, § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), jejichž znění v napadeném rozsudku citoval. Smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., uzavřenou adhesním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.) žalovanou jako spotřebitelem (§ 419, § 420 a § 1810 o. z.). Vycházeje ze závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a dále z rozsudků Městského soudu v Praze (např. č. j. 22 Co 197/2019-99, č. j. 17 Co 271/2020-112, č. j. 30 Co 61/2019-90) při posuzování platnosti předmětné smlouvy s ohledem na její mravnost ve smyslu ustanovení § 580 a § 588 o. z. uzavřel, že se jedná o smlouvu absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Je tomu tak proto, že v předmětné smlouvě byl sjednán úrok v efektivní sazbě ve výši 139,98 % ročně, což odpovídá nominální úrokové sazbě 90,81 %, což je sazba mnohonásobně převyšující úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době blízké uzavření úvěrové smlouvy; v této souvislosti odkázal na zjištění týkající se úrokové míry poskytovaných spotřebitelských úvěrů v [právnická osoba], [právnická osoba] Hodnocení smlouvy jako neplatné odpovídá i hodnocením v skutkově a právně obdobných věcech a je tak na místě i vzhledem k zásadě jednotného rozhodování podle § 13 o. z. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku, nemá žalobkyně právo na zaplacení úroku z úvěru, ale ani na zaplacení dalších nároků, jako smluvních pokut a nákladů žalobkyně spojených s prodlením žalované.

5. K námitce žalobkyně, že úrok z úvěru u nebankovních poskytovatelů je„ o něco vyšší“, než úrok z úvěru u bankovních subjektů, z důvodu vyšší rizikovosti úvěru, soud prvního stupně rovněž odkázal na to co již opakovaně uvedl Městský soud v Praze ve svých rozsudcích (rozsudek č.j. 30 Co 61/2019-90 ze dne [datum rozhodnutí], rozsudek č. j. 22 Co 197/2019- 99 ze dne [datum rozhodnutí]): ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Soud přihlédl k tomu, že v daném případě se sice jednalo o nebankovní úvěr, nešlo ale o specifický úvěrový vztah, jakým je např. tzv. mikropůjčka na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun (kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou), ani nešlo o úvěr poskytnutý prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra.

6. Uzavřel, že neplatné ujednání o úroku nelze ani změnit (moderovat) ve smyslu ustanovení § 577, neboť by tak tím nedošlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Nahrazování neplatně sjednaného úroku zásahem soudu by bylo v rozporu s účelem a smyslem ustanovení §582 o. z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. Taková interpretace ustanovení § 577 je v souladu s judikaturou Soudního dvora EU, který zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze [datum], Banco Español de [právnická osoba] proti [příjmení] [příjmení] [příjmení], C [číslo] nebo rozsudek SDEU ze [datum], [právnická osoba] Nijs a Deroga, C [číslo] – C [číslo]).

7. Soud prvního stupně plnění přijaté žalovanou bez právního důvodu (na základě absolutně neplatné smlouvy) posoudil ve smyslu § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení, které by byla žalovaná povinna žalobkyni případně vrátit. Za daného stavu, kdy žalovaná obdržela částku [částka] a uhradila částku [částka], vzniklo žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka]. Proto soud prvního stupně výrokem I. rozsudku uložil žalované tuto částku žalobkyni zaplatit, a to spolu s úrokem z prodlení, jehož výše odpovídá občanskoprávním předpisům (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou výrokem II. rozsudku zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl částečně podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. ve vztahu k částce, ve které bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby žalobkyní, tedy z důvodu jejího procesního zavinění a dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ohledně částky, ve kterém bylo žalobě vyhověno rozsudkem, a částečně byla rozsudkem zamítnuta. Zároveň bylo třeba přihlédnout k tomu, že s ohledem na extrémní výši původně požadovaného úroku z úvěru tvořil právě tento úrok podstatnou část předmětu řízení, ohledně kterého částečně žalobkyně vzala žalobu zpět a částečně byla žaloba zamítnuta. S odkazem na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze ve věci č. j. 22 Co 197/2019-99 a č. j. 55 Co 421/2021-91 vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované žádné náklady řízení nevznikly.

1. Proti výroku II a III. rozsudku podala žalobkyně odvolání s odůvodněním, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle § 205 písm. g) o. s. ř. a na nesprávném skutkovém zjištění ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.. Žalobkyně odvolání omezila ohledně smluvního úroku zamítnutého ve výroku II. napadeného rozsudku, a to v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně nepřiznal sjednaný úrok za poskytnutí úvěru do výše 20 % ročně a v částce převyšující 20 % odvolání není podáváno.

2. Žalobkyně odůvodnila odvolání tím, že má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech,

když je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je úrok o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů a žalobkyní požadovaná sazba je v rámci„ judikatorního čtyřnásobku“.

V této souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 8 Co 36/2018, Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 64 Co 104/2020-45, Okresního soudu Plzeň- město ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 16 C 72/2020-45 a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. S odkazem na uvedená rozhodnutí konstatovala, že sazba 86,08% ročně představuje pouze 3,58 násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž za nepřiměřené jsou současnou judikaturou považovány sazby, které převyšují obvyklou míru až čtyřnásobně. Uvedla současně, že by mělo být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, což znamená, že v tomto případě měl být sjednaný úrok posuzován ve vztahu k sazbě 24,04% ročně, což byla sazba, která v prosinci 2019 představovala sazbu úvěru z kreditních karet.

3. Dále žalobkyně v odvolání uvedla, že vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně

se smlouvou sjednat a určit její obsah. Pokud se smluvní strany dohodly na poskytnutí úvěru

za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. V této souvislosti poukázala na nález

Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1783/11, v němž Ústavní soud uvedl,

že jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. Dále žalobkyně odkázala na závěr Ústavního soudu, podle něhož ten, kdo se staví

k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum],

sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo]). K výši přiměřenosti úroků a úrokové sazbě poukázala na ustanovení § 1813 o. z., a v souvislosti s ním na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018 ([insolvenční spisová značka]). Dle žalobkyně v případě, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše sjednaného úroku odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo jeho úkolem smluvní úrok moderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru, v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše doby úvěru a jeho nezajištění, sjednaný úrok nemůže být v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník zná tzv. neúměrné zkrácení dle § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaný dovolat, což neučinil.

4. Žalobkyně ve svém odvolání dále nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, že úvěrová smlouva je pro rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy neplatná jako celek. Měl-li soud prvního stupně za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký, takto sjednaná výše úroků by teoreticky představovala nezákonné určení množstevního rozsahu. Z dikce tohoto ustanovení o. z. je dle žalobkyně patrné, že právní řád počítá s existencí platného právního jednání, které je stiženo jen tou vadou, že plnění jedné smluvní strany je v hrubém nepoměru k plnění druhé smluvní strany. I kdyby soud nepřisvědčil uvedenému argumentu o neplatnosti ujednání o úrocích, je třeba odkázat na § 2395 o. z., resp. na § 1802 o. z. Žalobkyně je ve vztahu k uvedeným ustanovením toho názoru, že není možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný. Dále žalobkyně namítla, že soud prvního stupně vycházel z toho, že smlouva je buď platná, nebo absolutně neplatná, což za účinnosti nového občanského zákoníku možné není. Dle žalobkyně nelze dospět k závěru, že smlouva byla neplatná jako celek, neboť úroky přiznává sám zákon. V případě, že bude následné ujednání o nich neplatné, bude jejich výše určena zákonným ustanovením § 1802 občanského zákoníku. Přehlédnout nelze ani § 577 o. z., dle kterého platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran.

5. Zároveň žalobkyně nesouhlasila s nepřiznáním smluvní pokuty, která byla uplatněna v souladu se zákonem, a žalobkyni na ní nepochybně vzniklo právo. Smluvní pokuty v daném případě plnily funkci utvrzovací, sankční a nahrazovací a byly sjednány v souladu se zákonem.

6. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud výrok II. napadeného rozsudku změnil tak, že žalovaná

je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem ve výši 8,25% ročně od [datum] do zaplacení, částku ve výši částku [částka] a úrok ve výši 10 % ročně

z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Výrok IV. napadeného rozsudku navrhla žalobkyně změnit tak, že žalovaná

je povinna zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

Dále navrhla, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

7. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. Ač byla k odvolacímu jednání řádně předvolána, k jednání se nedostavila, odvolací soud proto v souladu s ustanovením § 103 odst. 1 o. s. ř. jednal v jeho nepřítomnosti.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalobkyně neshledal důvodným.

9. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v míře dostatečné pro své rozhodnutí, odvolací soud proto ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vychází a plně na ně odkazuje. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně i správně právně posoudil.

10. Pro posouzení otázky, zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z úvěru, byť jen v nyní požadované výši, a smluvní pokuty a dalších smluvních poplatků je rozhodné posouzení platnosti účastníky sjednané úvěrové smlouvy jako celku. Pro tuto otázku je přitom rozhodné porovnání výše úroku z úvěru sjednané mezi účastníky s obvyklou výší úroku, kterým se zcela správně zabýval soud prvního stupně.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ustanovení

§ 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy. Dle § 2395 o. z. (pojmovým) znakem smlouvy o úvěru je závazek úvěrovaného zaplatit úroky.

Je-li jejich výše sjednána neplatně, není další existence smlouvy o úvěru právně možná a smlouva o úvěru je tudíž absolutně neplatná dle § 588 o. z. V této souvislosti považuje odvolací soud

za vhodné podotknout, že opakovaně (např. v rozhodnutích ve věci sp. zn. 30 Co 61/2019,

sp. zn. 22 Co 197/2019, sp. zn. 11 Co 334/2020, sp. zn. 13 Co 346/2021,

sp. zn. 19 Co 102/2022, sp. zn. 22 Co 61/2022 a sp. zn. 53 Co 47/2022, 11 Co 171/2022) v poměrech obdobných nyní posuzované věci (stejná žalobkyně, úrok sjednaný ve výši 72,3% ročně a vyšší), shledal úvěrové smlouvy absolutně neplatnými pro zjevně nepřiměřenou výši sjednaného úroku. Je na místě dodat, že v uvedených rozhodnutích se odvolací soud zabýval též námitkami, které žalobkyně uplatnila i v této věci (požadavek aplikace § 576, § 577 či § 1813 o. z., argumentace tím, že žalobkyně je poskytovatelkou nebankovních úvěrů spojených s vyšší mírou rizika, resp. argumentace nevhodnosti použití údajů z databáze [příjmení]). Odvolací soud,

i s přihlédnutím k § 13 o. z. neshledal důvody, pro které by se měl v nyní posuzované věci

ve vztahu k těmto námitkám odchýlit od závěrů, které již ve vztahu k nim učinil.

13. Žalobkyně (shodně jako ve věcech shora uvedených) namítala nevhodnost použití databáze [obec] národní banky [příjmení], resp., pokud již byla soudem použita, měla dle žalobkyně

být ke srovnání použita nejvyšší úroková sazba evidovaná v této databázi pro rozhodné období. Uvedla, že při srovnání s nejvyšší sazbou dle databáze [příjmení] (pro úvěry z kreditních karet)

byla v souzené věci sjednána úroková sazba„ jen“ 3,58 krát vyšší. Argumentovala-li žalobkyně tím, že„ požadovaná sazba úroku z úvěru je v rámci judikatorního čtyřnásobku“,

jde o argumentaci zjevně nepřípadnou, neboť Nejvyšší soud nevyslovil závěr o přípustnosti čtyřnásobku, nýbrž závěr o nepřípustnosti podstatného převýšení obvyklé sazby, přičemž v konkrétní věci sazbu, která přesahuje takovou obvyklou sazbu téměř čtyřnásobně, vyhodnotil jako rozhodně nepřípustnou (v rozporu s dobrými mravy a tak neplatnou). Není podstatné,

zda při úvaze o přiměřenosti výše sjednaného úroku měl soud prvního stupně přihlížet k sazbě úroků úvěrů poskytovaných domácnostem, která činila 8,6% ročně (jak soud učinil),

nebo zda měl přihlížet k sazbě dle databáze [příjmení] nejvyšší (čehož se domáhala žalobkyně).

I ze žalobkyní požadovaného srovnání výše sjednaného úroku (žalobkyní uváděných 86,08 % ročně) s nejvyšší sazbou dle databáze [příjmení], tj. sazbou pro kreditní karty (která činila 24,04 % ročně), totiž nelze učinit jiný závěr, než závěr o absolutní neplatnosti smlouvy, neboť jde o čtyři a půl krát vyšší sazbu sjednaného úroku (109,37 % ročně), než bylo obvyklé, což činí úrok zjevně nepřiměřeným. Na smlouvu, která byla s takto nastaveným úrokem uzavřena, je třeba hledět ve světle judikatury jako na smlouvu absolutně neplatnou.

14. K námitce žalobkyně, že soud měl postupovat dle § 576, resp. § 577 o. z., odvolací soud uvádí, že vada spočívající v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu se (z povahy věci) vztahuje vždy jen k části právního jednání. Důsledkem může být jak částečná neplatnost, tak neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možné od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost (ve smyslu § 576 o. z.) včas. Ujednání o úrocích je předpokladem uzavření platné smlouvy o úvěru, nelze ho tedy oddělit, ani výši neplatné úrokové sazby moderovat. Navíc, jak opakovaně odvolací soud konstatoval, z řady rozhodnutí zdejším soudem posuzovaných je patrné, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Odůvodňuje-li žalobkyně výši sjednaného úroku rizikovostí poskytování úvěrů v nebankovním sektoru, lze to chápat i tak, že žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti kalkuluje (sjednáním nepřiměřeně vysokého úroku) s tím, že platby klientů, kteří poskytnuté úvěry budou splácet, vyváží ztráty, které žalobkyni vzniknou z úvěrů nesplácených.

15. Případný není ani poukaz žalobkyně na § 1813 o. z., dle něhož jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Vzhledem k tomu, že použití jiných ustanovení o. z. (například § 580 a § 588 o. z.) není tímto ustanovením (§ 1813 o. z.) vyloučeno, setrval odvolací soud na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené

mezi žalobkyní a žalovaným, což platí i ve vztahu k dalším námitkám (poukaz na § 1793 o. z.

aj., resp. dovolávání se obecné občanskoprávní zásady, že smlouvy musí být plněny), které cílí k tomu, aby soud aproboval zjevně nemravnou výši úrokové sazby, tj. usilují o takovou aplikaci právních norem, v jejímž důsledku by se nemravnému jednání dostalo soudní ochrany.

Proto je v poměrech souzené věci nepřiléhavý poukaz žalobkyně na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 46 ICm 2408/2017.

16. Nepřiléhavý je též poukaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne [datum],

sp. zn. IV. ÚS 1783/11, v němž Ústavní soud uvedl, že jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, jakož i poukaz na závěr

Ústavního soudu, podle něhož ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], publikované pod [číslo] Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) - učiněný v kontextu se skutečností, že žalovaný byl v řízení pasivní - neboť soud byl povinen (ve smyslu § 588 o. z.) přihlédnout k neplatnosti právního jednání, které

se zjevně příčí dobrým mravům, i bez návrhu.

17. Lze tedy shrnout, že - vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku - nenáleží žalobkyni nároky na sjednaný úrok z úvěru (ani na jeho část), poplatky a smluvní pokuty.

Soud prvního stupně správně použil ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka [částka] a žalovaná uhradila částku [částka], vznikl žalobkyni nárok pouze na rozdíl mezi poskytnutým plněním a vráceným plněním ([částka]) a nárok na zákonný úrok z prodlení, který byl žalobkyni přiznán odvoláním nedotčeným výrokem II. napadeného rozsudku.

18. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně výroku III. o nákladech řízení

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalované náklady odvolacího řízení nevznikly.