o zrušení společného nájemního práva k bytu,

1. Soud I. stupně rozsudkem označeným v záhlaví rozhodl, že společné nájemní právo k bytu [číslo] o velikosti 3+1 s příslušenstvím, o celkové výměře 83,70 m2, který je umístěn v [číslo]. nadzemním podlaží domu č. p. [číslo], na adrese [adresa], se zrušuje a byt je nadále oprávněna užívat žalobkyně jako jediný nájemce (výrok I). Žalovanému uložil byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náhradu za ztrátu práva nájmu ve výši 115 656 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Vzájemný návrh žalovaného, aby soud rozhodl, že společné nájemní právo k bytu [číslo] o velikosti 3+1 s příslušenstvím, o celkové výměře 83,70 m2, který je umístěn v [číslo]. nadzemním podlaží domu č. p. [číslo], na adrese [adresa], se zrušuje a byt je nadále oprávněn užívat žalovaný společně s nezl. dcerou jakožto jediný nájemce, zamítl (výrok IV). Vzájemný návrh ze strany žalovaného, aby soud rozhodl, že žalobkyně je povinna byt vyklidit a byt řádně předat žalovanému do 30 dní od právní moci rozsudku, rovněž zamítl (výrok V). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení společného nájemního práva k bytu [číslo] o velikosti 3+1 s příslušenstvím, o celkové výměře 83,70 m2, v [číslo]. nadzemním podlaží domu č.p. [číslo], na adrese [adresa] (dále „společný byt“) a určení, že byt je nadále oprávněna výlučně užívat žalobkyně. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně ke skutkovému závěru, že žalobkyně se stala dne 24. 1. 2000 výlučným nájemcem bytu [číslo], o velikosti 1+1, ve [číslo]. podlaží v [adresa]. Dne 2. 10. 2015 jej vyměnila za nynější byt [číslo] na adrese [adresa]. Účastníci uzavřeli dne [datum] manželství, narodila se jim dne [datum] dcera [jméno FO]. Žalobkyně a žalovaný v postavení společných nájemců dne 17. 7. 2019 uzavřeli nájemní smlouvu ke společnému bytu. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa], č. j. [spisová značka], ze dne 12. 7. 2023 byla schválena dohoda účastníků (rodičů), o svěření nezletilé dcery do střídavé péče, rozsudek nabyl právní moci dne 24. 8. 2023. Nájemní smlouvou ze dne 17. 7. 2023 si žalobkyně pronajala jiný byt a ze společného bytu se v červenci 2023 odstěhovala. Žalovaný v něm zůstal bydlet. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa], č. j. [spisová značka] ze dne [datum], rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Žalovaný v období od 16. 5. 2022 až do 15. 10. 2024 zasílal žalobkyni částku 15 400 Kč měsíčně na úhradu nájemného a služeb ke společnému bytu. Žalobkyně hradila prostřednictvím plateb SIPO nájemné a služby za společný byt.

3. Po právní stránce soud I. stupně spor posoudil podle § 768 a násl. a § 1040 občanského zákoníku, zákona číslo 89/2012 Sb. (dále jen o. z.). přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně se zasloužila o získání bytu, neboť před uzavřením manželství byla jeho výlučnou nájemkyní, dále k tomu, že se z bytu dočasně odstěhovala pro nevhodné chování žalovaného (bylo osvědčeno tvrzení žalobkyně o domácím násilí). Zohlednil rovněž majetkové poměry obou účastníků. Výrazně vyšší příjem žalovaného umožňuje najít si náhradní bydlení, žalovaný vlastní několik nemovitostí, mohl by svou bytovou potřebu realizovat v nich. S odkazem na to, že od července 2023 žalobkyně nehradí žádné platby související s nájmem a užíváním společného bytu, přiznal žalovanému náhradu za ztrátu práva nájmu podle § 768 odst. 1 o. z. ve výši 115 656 Kč, představující jednu polovinu nájemného společného bytu za období od října 2023 do března 2025.

4. Poté obvodní soud rozhodl, jak je uvedeno v odst. 1, a potřebou včasného a stabilního vyřešení bydlení účastníků odůvodnil 30denní lhůtu k vyklizení bytu žalovaným. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., věc posoudil jako iudicium duplex.

5. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání. Zopakoval tvrzení, že žalobkyně společný byt dlouhodobě neužívá, ani o něj nepečuje a od 17. 7. 2023 nehradí nájemné, úhrady za služby a náklady spojen s údržbou bytu. Tyto náklady hradí v plné výši žalovaný, proto mohl pronajímatel sdělit soudu, že za užívání bytu je řádně placeno. Odmítl hodnocení soudu, že se žalobkyně odstěhovala v zájmu nezletilé dcery. Bylo to podle něj účelové jednání. Argumentoval tím, že žalobkyně za trvání manželství bez dohody s ním byt společný byt opustila a pronajala si jiný byt za situace, kdy její příjmy nedostačovaly na to, aby platila polovinu nákladů na společný byt a navíc náklady na další byt.

6. Co se týče přiznané náhrady za ztrátu práva nájmu, žalovaný ji má za nesprávně vypočtenou, její výše neobsahuje náklady na služby spojené s užíváním bytu. Uvedl, že tento nárok může uplatnit podle § 2991 o. z. Rovně ž namítl, že přiznaná náhrada neodpovídá hodnotě tržního nájemného a neumožňuje mu ve lhůtě 30 dní najít v dané lokalitě odpovídající bytovou náhradu. Nalézací soud měl žalovanému umožnit užívání společného bytu po dobu 1 roku po rozvodu, poté by nemusel stanovit náhradu za ztrátu práva nájmu. Soud rovněž nesprávně hodnotil majetkové poměry žalovaného. Nemovitosti, které žalovaný vlastní, nejsou určeny k bydlení, jedná se o zahrady. Nadto by změna bydliště nebyla v zájmu střídavé péče o nezletilou dceru.

7. Závěrem odvolatel navrhl, aby odvolací soud zrušil právo společného nájmu k předmětnému bytu, určil, že byt je oprávněn výlučně užívat žalovaný s nezletilou dcerou, žalobkyně je povinna jej vyklidit do 30 dní, dále aby odvolací soud zamítl žalobní návrhy žalobkyně.

8. Žalobkyně podala písemné stanovisko k odvolání, navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Zdůraznila, že byla nucena společný byt dočasně opustit pro chování žalovaného. Dále tento byt využívá tak, jak je to možné, má v něm své věci, dochází tam. Platby nájemného a za služby poskytování v bytě jsou hrazeny z jejího účtu. Co se týče výpočtu náhrady za ztrátu nájemního práva, má žalobkyně za to, že je vypočtena nesprávně. Odmítla úvahu, že se na úkor žalovaného bezdůvodně obohatila. Smyslem ust. § 768 o. z. je ochrana slabší strany. Soud měl přihlédnout k sociálním a majetkovým poměrům, k příčinám rozvratu manželství, k chování účastníků apod. Důvodem pro nepřiznání náhrady je jednání v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný prosazuje své zájmy kompulzivně-.obsedantním způsobem. Nemovitosti žalovaného mohou sloužit např. k prodeji a zajištění finančních prostředků na pořízení bydlení. Žalovaný připustil, že víkendy tráví s dcerou v [adresa], kde vlastní nemovitosti. Odvolací argumentace je rozporuplná, účelová, nevěrohodná.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Po provedeném jednání došel k závěru, že odvolání je neopodstatněné.

10. Odvolací soud hodnotí rozsah dokazování provedeného soudem I. stupně jako dostatečný. Skutková tvrzení z něj vytěžená postačují k učinění závěru o skutkovém stavu a právnímu posouzení uplatněných nároků. Spornou skutkovou otázku, zda se žalovaný dopustil vůči žalobkyni domácího násilí, nebylo nezbytné v tomto řízení vyřešit. Pro účely rozhodnutí o žalobních nárocích je dostatečně prokázaná skutečnost, že soužití účastníků bylo v době před tím, než si žalobkyně pronajala jiný byt, problematické. Jejich sporů nebyla ušetřena ani nezletilá dcera. Tím je rozhodnutí žalobkyně bydlet do vyřešení sporu v jiném bytě logicky odůvodněno, a nelze jí tudíž přičíst k tíži, že disponuje jiným bydlením. Bylo totiž rovněž prokázáno, že náhradní bydlení je pro žalobkyni nákladnější, což je nevýhodné zejména ve vztahu k výši jejích příjmů. Žalovaný sice na jedné straně argumentoval tím, že žalobkyně byt nikterak neužívá, nemá tam osobní věci, na straně druhé bylo ovšem prokázáno, že v bytě vyměnil zámek a žalobkyně nemá klíč k samostatnému přístupu do bytu bez jeho dohledu.

11. Odvolací soud se ztotožnil také s právním posouzením zásadní otázky, kdo se má stát výlučným nájemcem bytu, k němuž účastníkům po rozvodu jejich manželství zaniklo právo společného nájmu. Podle ustanovení § 768 o. z. platí, že 1) Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k rozhodnutí o péči rozvedených manželů o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení. 2) Rozvedený manžel, který má dům nebo byt opustit, má právo tam bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v řízení podle odstavce 1 náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má právo v domě nebo bytě bydlet nejdéle jeden rok. Pečuje-li však o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené, které s ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho prospěch právo bydlení; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně. Norma uvozuje slovem „zejména“ (tedy příkladmo) okolnosti, které je třeba zohlednit při rozhodování, komu soud přizná výlučné právo užívat dříve společný byt. Soud I. stupně správně zohlednil skutečnost, že se žalobkyně o získání bytu zasloužila, neboť původní byt po svém dědečkovi vyměnila za větší předmětný byt a teprve poté účastníkům vzniklo právo společného nájmu k němu. Nebylo by tudíž spravedlivé rozhodnout, aby byt opustila, neboť na straně žalovaného srovnatelný aspekt neexistuje. Ohled na péči o nezletilé dítě je v projednávané věci vyrovnaný, neboť účastníci mají dceru ve střídavé péči. Stanovisko pronajímatele je v dané věci rovněž neutrální. Žalovaný akcentoval skutečnost, že sám hradí od odstěhování žalobkyně nájem a úhrady za služby související s nájmem předmětného bytu. Tuto okolnost soud I. stupně správně neposoudil jako rozhodující. Žalobkyně užívá byt minimálně, navíc byla problematickým soužitím se žalovaným donucena společnou domácnost opustit a hradit pro sebe a nezletilou dceru jiné, dražší bydlení. Její majetková situace je důvodem pro přiznání sociálního příspěvku na bydlení. V neposlední řadě je to sám žalovaný, kdo zasílá částky odpovídající úhradám za užívání bytu na účet žalobkyně, a z vlastního rozhodnutí tak tyto náklady zajišťuje. Většinu požitků z titulu nájmu bytu a poskytovaných služeb konzumuje sám žalovaný. K rozhodnutí soudu I. stupně ve prospěch žalobkyně dále přispěla skutečnost, že žalovaný na rozdíl od žalobkyně vlastní několik hodnotných nemovitostí, které mu mohou k zajištění bytové potřeby sloužit. Odvolací soud doplňuje, že z dokazování plyne, že žalovaný má dostatečný příjem, aby si mohl pronajmout jiný byt. Ze všech těchto důvodů bylo na místě rozhodnout, že právo společného nájmu se ruší, právo nájmu bude nadále svědčit žalobkyni, a vyhovět tak žalobě a zamítnout vzájemný návrh žalovaného.

12. Dále soud I. stupně rozhodoval o náhradě za ztrátu práva nájmu, což mu zákon nikoli ukládá, ale upravuje právo na náhradu v podobě eventuality („případně zároveň rozhodne o způsobu náhrady“- srov. citované zákonné ustanovení § 768 o. z.). Bytové náhrady (tj. náhrada v podobě zajištění adekvátní možnosti bydlení) v současných společensko-ekonomických poměrech takřka ztratily význam, současná právní úprava je ani nedefinuje. Soud I. stupně posoudil okolnosti, za kterých žalovanému zaniká právo nájmu k předmětnému bytu, a dospěl k závěru, že je zapotřebí přiznat mu peněžitou náhradu. Toto rozhodnutí vázal na vcelku krátkou dobu 30 dnů, kterou žalovanému uložil k vyklizení bytu. Toto řešení má oporu v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. NS 26 Cdo 705/2022, kde se uvádí mimo jiné: Nebyla-li rozvedenému manželovi přiznána náhrada za ztrátu práva nájmu, lhůtu k vyklizení bytu stanoví soud podle § 768 odst. 2 obč. zák. v délce maximálně jednoho roku od rozhodnutí).

13. Soud I. stupně dospěl k výši peněžité náhrady za ztrátu práva nájmu tak, že vyčíslil poloviční výši nájemného za dobu od rozvodu manželství účastníků do rozhodnutí soudu o zrušení společného nájmu. Žalovaný k soudem předestřenému nároku na peněžitou náhradu uvedl, že jde o nárok z bezdůvodného obohacení, který by mohl uplatnit žalobou v samostatném řízení, domáhal se ještě zvýšení této náhrady o podíl na úhradách za služby související s užíváním bytu. Odvolací soud s tímto odůvodněním výše náhrady nesouhlasí, neboť v tomto řízení rozhodně nejde o nárok z bezdůvodného obohacení. Případné řízení o takovém nároku žalovaného by se jen obtížně vypořádávalo s tím, že z tohoto titulu byla žalovanému přiznána určitá částka v tomto řízení. Odvolací soud nezasáhl do výroku III napadeného rozsudku především proto, že proti němu žalobkyně odvoláním nebrojila. Ospravedlnění výše přiznané náhrady lze spatřit v tom, že částka 115 656 Kč není zjevně nepřiměřená souhrnným nákladům spojeným se změnou bydlení: např. stěhovacím nákladům, běžné dvouměsíční kauci na nájemné nového bytu a části zařizovacích nákladů v novém bytě. Jako důvod pro přiznání náhrady lze akceptovat 30denní lhůtu k vyklizení bytu. Majetkové ani jiné (etické) důvody pro přiznání náhrady ze skutkových okolností případu ve prospěch žalovaného nevyplývají. Vzhledem k tomu, že o povinnosti vyklidit byt rozhodl soud I. stupně v březnu 2025, měl žalovaný více než půl roku čas, aby se na vyklizení bytu připravil, proto je 30denní lhůta k vyklizení bytu akceptovatelná.

14. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení. Ztotožnil se s názorem soudu I. stupně, že jde typově o iudicium duplex, kdy zásadně žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, souladně s rozhodnutím o nákladech prvostupňového řízení.