o ochranu osobnosti

1. Rozsudkem ze dne 24. 4. 2025 soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč jakožto peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným zásahem do rodičovských práv žalobce k jeho dceři [jméno FO], narozené [datum] (výrok I.). Současně žalované proti žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 106 100 Kč (výrok II.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou žalobce odůvodnil tím, že jeho nezl. dcera [jméno FO] s ním měla v minulosti nadstandardní vztah. V době, kdy dceři bylo 3,5 roku, však žalovaná podala návrh na rozvod manželství účastníků a současně také žalobu týkající se týrání své vlastní osoby a návrh na vykázání žalobce z domova. Rozsudkem Okresního soudu [adresa] z 25. 9. 2014, sp. zn. [spisová značka] byla později dcera svěřena do péče žalované a současně byl upraven styk se žalobcem. Žalovaná neplnila své povinnosti plynoucí z právních předpisů a rozhodnutí soudů, zejména tak dceru žalobci řádně nepředávala a sabotovala i asistovaný styk se žalobcem či styk dcery s prarodiči z žalobcovy strany. V období let 2014–2018 žalovaná styk různě narušovala pozdním předáváním, scénami atp. [jméno FO] května 2018 pak dceru přestala žalobci zcela předávat s odůvodněním, že dcera k žalobci nechce. Žalovaná rovněž žalobce neinformovala o důležitých záležitostech týkajících se jejich společné dcery, například dceru bez žalobcova vědomí nechala podrobit se plastické operaci uší. Rovněž žalobci před zahraniční dovolenou odmítla předat dceřin pas, odmítala mu sdělit jméno a adresu dceřiny lékařky nebo s žalobcem neřešila dceřin přestup na gymnázium. Žalovaná také dceru manipulovala proti žalobci. V roce 2024 nakonec soudy svěřily dceru do péče žalované a styk se žalobcem nechaly neupravený. Jako zásadní důvod k tomu posloužil znalecký posudek z roku 2023, který konstatoval, že vztahy dcery k žalobci jsou narušené, schopnosti obou rodičů jsou srovnatelné a dcera přebírá názory žalované. Znalci pak rovněž konstatovali, že chování dcery naplňuje znaky tzv. syndromu zavrženého rodiče. Náhradu nemajetkové újmy (v celkové výši 1 mil. Kč) žalobce požadoval konkrétně za: 500 000 Kč za rozvoj tzv. syndromu zavrženého rodiče (v důsledku jednání žalované), 369 000 Kč za celkem 369 dnů, během kterých soudem nařízený styk v období od 18. 5. 2018 do 11. 1. 2022 neproběhl, 131 000 Kč za omezení svých rodičovských práv (nemožnost na dceru rodičovsky působit, neinformování ze strany žalované).

3. Žalovaná uplatněný nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Konkrétně se proti vzneseným nárokům bránila tím, že žalobci nevznikla žádná újma a žalovaná se nedopustila ani žádného protiprávního jednání. Otázka rodičovské odpovědnosti k nezletilé dceři účastníků má být řešena před opatrovnickým soudem zcela jiným typem návrhu. V opatrovnickém řízení však soud žalobci za pravdu nedal. Žalovaná styku žalobce s dcerou [jméno FO] nebránila. Dcera účastníků byla po rozvodu v roce 2014 svěřena do péče žalované a byl upraven styk s žalobcem každý sudý víkend. Už po několika měsících však žalobce zahájil první řízení o změně výchovy. Od té doby probíhají ve věci péče o nezletilou, žalobce podal k soudu více než 100 návrhů na výkon rozhodnutí a neustále podával rovněž návrhy na předběžná opatření či návrh na zbavení rodičovské odpovědnosti žalované. Často ze strany žalobce jedná o šikanózní návrhy. Už od poloviny roku 2018 styk nezletilé se žalobcem většinou neprobíhal či proběhl jen v neděli. Dělo se tak však z vlastního rozhodnutí dcery, která se žalobce bála a nepřála si stýkat se s ním. Žalovaná styku s žalobcem nebránila, a naopak k němu dceru podněcovala. Žalovaná dále poukázala na to, že žalobce byl v roce 2019 odsouzen za přečin porušování domovní svobody žalované a že žalovanou několikrát fyzicky napadl. Žalobce také žalované neustále dokola zasílá velmi urážlivé zprávy. V minulosti žalobce kontaktoval zaměstnavatele žalované a šířil o ní pomluvy. Žalovaná rovněž v řízení vznesla námitku promlčení.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování, jehož závěry rekapituloval v bodech 12 až 107, přičemž odvolací soud zde pro stručnost na jeho podrobná zjištění odkazuje, a po citaci aplikovaných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), věc právně uzavřel tak, že žaloba není důvodná. Konkrétně soud I. stupně na základě provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru (viz body 104 až 107 napadeného rozsudku), že od rozvodu účastníků je v opatrovnickém řízení, jehož předmětem je péče o nezl. [jméno FO], v důsledku četné procesní aktivity žalobce (několik desítek návrhů na předběžná opatření, více než sto návrhů na výkon rozhodnutí) v zásadě kontinuálně řešena otázka výchovy nez. dcery a styku žalobce s ní. Až do května 2018 probíhal styk žalobce s jeho dcerou v zásadě bez komplikací (v soudem stanoveném režimu), v květnu 2018 při termínu předání [jméno FO] žalobci řekla, že k němu již nechce a došlo i k fyzické potyčce účastníků vyvolané žalobcem za přítomnosti [jméno FO]. Od té doby začala [jméno FO] soustavně vyjadřovat, že k žalobci nechce. Žalovaná ji pak přestala žalobci předávat. Od dané doby již kontakt žalobce s dcerou na základě další úpravy v předběžných opatřeních a rozsudcích fakticky proběhl pouze několikrát v rámci asistovaných kontaktů a několika zkrácených styků o nedělích v květnu a červnu 2020. [jméno FO] postupně vůči žalobci zaujala výrazně negativní postoj a opakovaně ze žalobce vyjádřila strach. V průběhu řízení v opatrovnické věci bylo znalci, popř. soudy opakovaně konstatováno, že oba účastníci [jméno FO] používají jako nástroj v jejich vzájemném konfliktu a že dochází k manipulaci dcery žalovanou proti žalobci; takovou tendenci nicméně mají oba účastníci, žalovaná k tomu však má větší příležitost. Mezi účastníky v průběhu let opakovaně docházelo k vyostřeným konfliktům, a to včetně fyzických, v řadě případů i za [jméno FO] přítomnosti.

5. Po právní stránce soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobci nárok na náhradu nemajetkové újmy nevznikl. I pokud by tomu bylo opačně, byl by uplatněný nárok v rozsahu újmy, které se měla žalovaná dopustit přede dnem 23. 5. 2021, v souladu s § 629 odst. 1 o. z. promlčen (námitka promlčení přitom byla řádně uplatněna). Podle soudu I. stupně sice bylo v řízení prokázáno protiprávní jednání žalované (spočívající v určité manipulaci dcery a v jejím nepředávání ke styku v souladu s rozhodnutím opatrovnického soudu), nebyla ale dána příčinná souvislost mezi tímto jejím jednáním a škodním následkem (porušením práva žalobce na ochranu osobnosti – jeho rodičovských práv). Protiprávní jednání žalované totiž nebylo rozhodující příčinou aktuálního stavu vzájemných stavů mezi žalobcem a jeho dcerou. Tento výsledek (absence pravidelného styku a dalších projevů vztahu) je zejména důsledkem vlastního rozhodnutí dcery žalobce, opřeného o relevantní důvody, a to zejména o opakované nátlakové jednání žalobce, jeho konfrontační vztahy s žalobkyní apod. Žalobce tak tento přístup své dcery svým dlouhodobým chováním zapříčinil (společně s žalovanou). Soud I. stupně za odlišnou považoval pouze situaci týkající se několika (pěti) neproběhnuvších asistovaných styků. Jednalo se ale pouze o krátkodobý zásah do práv žalobce, který v kontextu celé věci neodůvodňuje přiznání peněžitého zadostiučinění. Soud I. stupně dále zdůraznil, že mu v nynějším řízení nepřísluší revidovat výsledek opatrovnických řízení.

6. Rozhodnutí o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“).

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, ve kterém navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Konkrétně žalobce své odvolání odůvodnil tím, že soud I. stupně nesprávně zhodnotil provedené důkazy. Žalobce upozornil na to, že negativní vztah dcery [jméno FO] k němu se musel vyvinout v době přerušení vzájemného kontaktu a musela jej zapříčinit žalovaná (ta dceru manipulovala proti žalobci a vytvořila u ní syndrom zavrženého rodiče). Matka také odmítla rodinnou terapii, kterou navrhl [orgán]. Odmítavý přístup dcery k žalobci také nebyl důvodem, pro který by žalovaná nemohla o ní poskytovat žalobci informace. Soud I. stupně rovněž nepřiléhavě bagatelizoval význam neproběhlých asistovaných styků. Minimálně ve vztahu k nim měl tedy žalobci zadostiučinění přiznat.

8. Žalovaná se k odvolání písemně nevyjádřila. Při jednání soudu setrvala na svém původním stanovisku a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Podle § 81 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odst. 2 téhož ustanovení, ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

11. Podle § 2956 o. z., vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

12. Podle § 2951 odst. 2 o. z., nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

13. Odvolací soud předně zdůrazňuje základní východisko pro posouzení nynějšího případu, a sice že spory a neshody rodičů týkající se péče o nezletilé mají být řešeny především v opatrovnických řízeních, a nikoliv návazně v sekundárních sporech o ochranu osobnosti; poskytnutí ochrany touto cestou přichází do úvahy zejména v obzvláště závažných případech, kdy jeden z rodičů evidentně narušuje osobnostní právo druhé z rodičů na rodinný život (obdobně srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. [spisová značka] /bod 30/).

14. Odvolací soud přitom neshledal důvody k revizi toho, jak soud I. stupně hodnotil zjištěný skutkový stav. Soud I. stupně nezpochybnil, že žalovaná jednala ve vztahu k výkonu svých rodičovských práv protiprávně (nevedla dceru [jméno FO] k pozitivnímu vztahu s žalobcem, ale naopak u ní podporovala nechuť a odtažitý vztah k němu). Prvoinstanční soud ale provedeným dokazování zjistil, že toto protiprávní jednání matky nemělo určující vliv na následek – nerealizovatelnost rodičovských práv žalobce (zejména jeho styků s nezl. [jméno FO]). Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že odmítání styku i jakéhokoliv jiného kontaktu s žalobcem ze strany nezl. [jméno FO] bylo jejím rozhodnutím – jakousi „únikovou strategií“ z opakovaných konfliktů mezi účastníky řízení (které měly velmi intenzivní povahu z obou stran; jeho součástí byl i psychický nátlak žalobce na nezl. [jméno FO] – srov. jen některé případy rekapitulované v bodě 132 napadeného rozsudku). Lze tedy říci, že žalobce sám byl aktivním účastníkem rodičovského konfliktu účastníků a svým jednáním (např. až urputnou procesní aktivitou v opatrovnickém řízení) jej opakovaně rozdmýchával. Byť má na tomto konfliktu (který vedl k protiprávnímu následku – stavu) nepochybně významný podíl rovněž žalovaná, žalobci proti ní za jeho důsledky (odmítání jakéhokoliv kontaktu s žalobcem ze strany nezl. [jméno FO]) nemůže náležet právo na náhradu nemajetkové újmy. Míra, v jaké jednání účastníků vedlo k protiprávnímu následku, totiž byla v zásadě shodná (popř. by větší míru konfliktního jednání, resp. původ vyhrocených konfliktů bylo možné vysledovat spíše u žalobce – srov. bod 132 napadeného rozsudku). Skutečnost, že se nezl. [jméno FO] rozhodla ze situace, kdy byla dlouhodobě vystavována zcela nevhodnému chování obou účastníků, „uniknout“ tím, že ukončila jakýkoliv kontakt se žalobcem, nelze přičítat žalované. Jednalo se o autonomní rozhodnutí nezl. [jméno FO], jakožto samostatného subjektu práva nadaného svobodnou vůlí; v tomto ohledu se odvolací soud plně ztotožnil se soudem I. stupně (viz bod 131 napadeného rozhodnutí). Jinými slovy, žalobce nemůže cestou sporu o ochranu osobnosti přenášet jednostranně na žalovanou odpovědnost za okolnosti, které buď nejsou v její moci (přístup nezletilé k žalobci), nebo které měl v moci sám žalobce (jeho přístup k nezletilé a k celému rodinnému konfliktu).

15. Ve vztahu k pěti neproběhlým asistovaným stykům v roce 2021 soud I. stupně konstatoval, že se ze strany žalované jednalo o nezákonný zásah do žalobcových osobnostních práv (práva na rodinný život). Soud I. stupně tedy toto jednání žalované nijak nebagatelizoval. Prvoinstanční soud nicméně dále musel zhodnotit významnost tohoto nezákonného zásahu v kontextu celého případu (celkových vztahů mezi účastníky a nezl. [jméno FO] a délky trvání konfliktu) a v souvislosti s žalobcem požadovanou formou zadostiučinění. Žalobce se totiž žalobou domáhal toliko peněžitého zadostiučinění, to ale v souladu s § 2951 odst. 2 o. z. poškozenému náleží pouze v případě, že nepostačí zadostiučinění morální (typicky omluva). Odvolací soud se ztotožňuje se soudem I. stupně, že uvedený nezákonný zásah byl v kontextu celé věci jen krátkodobý a méně významný, a neodůvodňuje tedy přiznání peněžitého zadostiučinění. Jako přiměřená by se v tomto případě zřejmě jevila morální satisfakce, tu však žalobce nepožadoval.

16. Podle § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

17. Odvolací soud se se soudem I. stupně neztotožnil pouze v otázce nákladů řízení. Podrobné dokazování provedené prvoinstančním soudem ukázalo na neutěšené vztahy mezi účastníky, které zásadním a negativním způsobem dopadají především na jejich společnou nezletilou dceru [jméno FO]. Jak žalobce, tak žalovaná dlouhodobě rozvíjejí vzájemné konflikty a ani v zájmu nezl. dcery se nepokoušejí o jejich konstruktivní řešení. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovaná sama svá rodičovská práva vykonává nezákonným způsobem, byť tato skutečnost nemohla vést k úspěchu žaloby. Tyto skutečnosti je nicméně podle odvolacího soudu třeba zohlednit jako důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. a v řízení plně úspěšné žalované nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení. V kontextu dlouhodobého protiprávního jednání žalované by se totiž uložení povinnosti k jejich náhradě žalobci jevilo jako hrubě nespravedlivé.

18. S ohledem na právě řečené odvolací soud napadený rozsudek, pokud jde o výrok ve věci samé, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil; výrok o náhradě nákladů řízení potom podle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil ve výše uvedeném smyslu.

19. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn shodně § 150 a § 224 odst. 1 o. s. ř.