o žalobě na uveřejnění odpovědi,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na uveřejnění odpovědi ve znění uvedeném ve výroku I napadeného rozsudku a výrokem II uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč k rukám jeho advokáta.

2. Takto rozhodl o žalobě na uveřejnění odpovědi v návaznosti na informace uvedené v pořadu „[název]“ dne [datum], dostupného na [www]. V tomto pořadu byl žalobce dle svých tvrzení nepravdivě označen za původce hluku na [adresa] a dále bylo nepravdivě, neúplně a zavádějícím způsobem informováno o sporech mezi žalobcem a městem [adresa]. Žalobce uvedl, že své právo uplatnil u žalovaného dne 11. 1. 2024 žádostí ve smyslu § 37 zákona č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „ZRTV“), žalovaný odpověděl dne 18. 1. 2023, že nevyhoví, a to ani částečně. Žalobce chtěl uvést na pravou míru, doplnit či zpřesnit následující okruhy: sdělení, že žalobce je pachatelem přestupku a původcem hluku na [adresa]; sdělení, vyznívající tím způsobem, že žalobce je kverulant a neúspěšně se soudí kvůli maličkostem s městem [adresa]; sdělení, že se město [adresa] snažilo s žalobcem dohodnout a že žalobce možnost dohody zmařil. Žalobce tvrdil, že byl žalovaným nařčen z toho, že páchá přestupky, když to není pravda, protože byl ve správním řízení očištěn; že se výjimka podle § 40 odst. 1, písm. c) ZRTV nepoužije, protože to, že žalobce se dopustil přestupku, je tvrzením žalovaného, který na podporu tohoto tvrzení využil citace třetích osob; a že žalovaný v negativní reakci na žádost o uveřejnění argumentoval, že správní řízení se týkalo jiných skutků. Žalobci vadí, že v reportáži bylo uvedeno, že „[právnická osoba] to odmítá a chce muže zažalovat.“, dále že je bez kontextu uvedeno: „[funkce] [právnická osoba] [jméno FO] přitom ujišťuje, že se snaží hluk z akcí minimalizovat. Dokonce jsme udělali spoustu úplně konkrétních opatření, co se týče ozvučení programu.“ a rovněž neúplné, nepřesné a zkreslující informace o soudním řízení: Tehdy nad městem vyhrál soudní spor, další rozsudky ale daly za pravdu [právnická osoba].“ Žalobce tvrdil, že ve sporu vyhrál, až následně exekuční soudy dospěly k závěru, že je rozsudek materiálně nevykonatelný. Žalobci dále vadí část reportáže: [funkce] [adresa] [jméno FO] tvrdí, že domluva s mužem, který městskou část opět zažaloval, není možná. [jméno FO] se dožaduje jakési osobní újmy, která je mu způsobena tím, že na [adresa] se konají například vánoční trhy nebo oslavy [Událost]. Vždy, když něco navrhneme, tak pan [jméno FO] nakonec tuto dohodu neakceptuje a odmítá ji za své strany dodržet. Takže v současné době zvažujeme, že podáme žalobu na pana [jméno FO]. Žalobce tvrdí, že s ním nikdo nejednal.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Dle názoru žalovaného předmětná reportáž pravdivě shrnula skutkový stav týkající se rušení vánočních trhů, předestřela posluchačům podstatu sporů mezi žalobcem a Statutárním městem [adresa] a v souladu s novinářskou praxí a povinnostmi vysílatele dala žalobci dostatečnou příležitost se vyjádřit, a lépe tak vysvětlit veřejnosti svoje postoje. Žalobce možnosti vyjádřit se nevyužil, což zřejmě nyní hodnotí jako chybný krok, a hodlá jej napravit prostřednictvím institutu práva na odpověď. K tomu však institut práva na odpověď není určen a žalovaný je přesvědčen, že pokud by v tomto případě měl žalovaný uveřejnit žalobcem navrženou odpověď, představovalo by to nepřiměřený zásah do ústavně zaručeného práva žalovaného na svobodu projevu. Žalovaný postupoval vůči žalobci korektně, v souladu s novinářskou etikou a dal žalobci příležitost se k celé věci vyjádřit, čehož žalobce nevyužil. I přesto žalovaný pak prezentoval starší vyjádření žalobce, aby v reportáži zazněl názor druhé strany. Dle žalovaného výroky, které zazněly, jsou v zásadě pravdivé, nebylo jimi nijak zasaženo do cti, důstojnosti nebo soukromí žalobce. Žalobcem navrhovaná odpověď pak trpí těmito zásadními nedostatky: co do rozsahu je zcela nepřiměřená napadeným výrokům, které jsou obsahem reportáže, naprostá většina textu navržené odpovědi přímo nereaguje na konkrétní výroky, které jsou obsahem reportáže, a jedná se tak o informace relativně samostatného charakteru, žalobce se brání proti tvrzením, z nichž některá jsou již uvedena přímo v reportáži, nebo se jedná o pravdivá tvrzení, na některé z napadených výroků (výroky [funkce] [právnická osoba]) se vztahuje výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď v souladu s § 40 odst. 1, písm. c) ZRTV a žalobce uplatňuje právo na odpověď v případě, kdy se jedná o hodnotící soud, u nějž je uplatnění práva na odpověď dle ZRTV vyloučeno.

4. Soud I. stupně nepřipustil změnu žaloby a podmíněnou změnu žalobního petitu na petit eventuální z důvodů uvedených v bodě 4 a 5 napadeného rozsudku.

5. Soud I. stupně shrnul svá skutková zjištění především k obsahu předmětné reportáže a sporům žalobce se Statutárním městem [adresa] v bodě 7 napadeného rozsudku. Odvolací soud pro stručnost na tato zjištění odkazuje a vychází z nich. Odvolací soud dále konstatuje, že žalobce se domáhal u žalovaného uveřejnění odpovědi ve shodném znění, jako byl poté petit podané žaloby.

6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil dle § 35 odst. 1 a 2, § 36 odst. 1, § 37 odst. 1 až 3, § 39 odst. 1 a 2 a § 40 odst. 1 ZRTV, když jednotlivá ustanovení zákona v napadeném rozsudku citoval. S odkazem na judikaturu vyšších soudů dále v bodě 17 vymezil podstatu práva na odpověď. Lhůty stanovené zákonnou úpravou shledal zachovány. V poměrech posuzovaného případu pak popsal rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního (viz bod 16 napadeného rozsudku), a to tak, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně rozhodné skutečnosti, že bylo uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, tížilo v řízení žalobce. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že informace označené žalobcem jako nepravdivé, neúplné, nepřesné a zkreslující, byly naopak pravdivé, úplné, přesné a nic nezkreslovaly, tížilo žalovaného.

7. Soud I. stupně uvedl, že žalobce se v řízení domáhal práva na odpověď, v níž jednak předesílal, že byl označen za viníka narušování hudebních produkcí na [adresa] s poukazem na výsledek správního řízení, které ho shledalo nevinným, a dále že reportáž řešila hluk na [adresa] a spory žalobce s městem [adresa]. Dále v odpovědi žalobce rozebíral podstatu jeho sporu s [adresa], skutečnost, že ve sporu s městem [adresa] uspěl, i když rozsudek byl označen za materiálně nevykonatelný. Dále je v odpovědi řešeno působení dlouhodobé hlukové zátěže, a také, že město [adresa] nedovoluje změnu bytů na kanceláře v centru, okolnosti jednání s městem [adresa] a představy žalobce o způsobu využití [adresa] v [adresa]. S ohledem na rozsah požadované odpovědi však již tuto neshledal přiměřenou k uveřejněné reportáži, a to jak po stránce kvantitativní, tak po stránce kvalitativní. Odpověď výrazně překračuje rozsah textového přepisu uveřejněné reportáže a věnuje se tématům, která v předmětné reportáži vůbec nezazněla.

8. Soud I. stupně sice shledal, že skutečnosti uváděné v reportáži, tedy že žalobce se měl přiznat k narušení [Akce] houkáním, jakým způsobem dopadl soudní spor s městem [adresa], tvrzení, že byl označen za pachatele přestupku, jsou tvrzení, která jsou způsobilá dotknout se cti a důstojnosti žalobce. Neshledal však splnění podmínek pro uveřejnění odpovědi, neboť v řízení bylo buď prokázáno, že informace v reportáži uvedené jsou pravdivé, případně v části, kde byly shledány zavádějícími, nebylo možné relevantní část oddělit z požadované odpovědi, případně žalobce nastolil až v řízení otázky, které však nijak nenacházely svůj odraz v požadované odpovědi. I kdyby se tak prokázala jejich nepravdivost, nebylo by, jak je odrazit ve výroku soudního rozhodnutí (v podrobnostech viz bod 22 a 23 napadeného rozsudku).

9. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Náhradu nákladů řízení přiznal úspěšnému žalobci, nikoliv však náklady na právní zastoupení, když s ohledem na citovanou rozhodovací praxi Ústavního soudu se přiklonil k závěru, že náklady žalovaného jako veřejnoprávní korporace na právní zastoupení v otázce její agendy nebyly účelně vynaložené. Přiznal je proto jen v rozsahu vyhlášky č. 254/2015 Sb.

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Žalobce namítal, že řízení před soudem I. stupně bylo stiženo vadou, protože soud neumožnil rozhodnout o eventuálním petitu ani o navržené změně žaloby, přestože tyto návrhy vycházely ze stejného skutkového stavu a jejich účelem bylo hospodárné vedení řízení. Dále tvrdil, že soud I. stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když považoval za prokázané, že se žalobce přiznal k narušení akce houkáním, ačkoliv z článku, na který soud odkázal, takové přiznání nevyplývalo. Nakonec žalobce namítal nesprávné právní posouzení věci, protože soud I. stupně odmítl aplikovat povinnost provozovatele vysílání ověřovat pravdivost informací, ačkoliv tato povinnost vyplývá z judikatury správních soudů a její neexistence by vedla k nelogickým důsledkům při posuzování práva na odpověď. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

11. Do výroku o nákladech řízení podal odvolání i žalovaný. Namítal, že soud I. stupně nesprávně přiznal pouze částečnou náhradu nákladů řízení, když vycházel z judikatury Ústavního soudu k veřejnoprávním korporacím, a považoval spor za natolik jednoduchý, že nevyžadoval zastoupení advokátem. Podle žalovaného však šlo o věc složitější, zahrnující otázky aplikace nálezu ÚS k citaci třetí osoby a interpretaci správních rozhodnutí o hluku a přestupcích, což přesahovalo běžný rámec sporů o uveřejnění odpovědi. Zdůraznil, že jeho právní oddělení je malé a nemá kapacity ani specializaci na spory o ochranu osobnosti, proto bylo účelné využít externího advokáta. Argumentoval, že zastoupení advokátem šetřilo veřejné prostředky a náklady byly vynaloženy legitimně. Navrhl proto změnu napadeného rozsudku tak, aby žalobce zaplatil žalovanému plnou výši náhrady nákladů řízení, jak byla uplatněna v závěrečném návrhu, tj. za jeden úkon nezastoupeného účastníka a za čtyři úkony právního zastoupení včetně paušálních náhrad.

12. Žalovaný se také vyjádřil k odvolání žalobce. Uvedl, že rozsudek soudu I. stupně považuje ve výroku I. za správný. K námitce žalobce ohledně nepřipuštění změny žaloby zdůraznil, že navržené znění odpovědi nebylo jen zkrácením, ale obsahovalo nové formulace a změny pořadí, což je nepřípustné vzhledem k prekluzivním lhůtám podle ZRTV. Dále uvedl, že i kdyby byla změna žaloby připuštěna, žaloba by musela být zamítnuta. K námitce nesprávných skutkových zjištění žalovaný poukázal na vyjádření [funkce] [adresa], které soud I. stupně správně zohlednil, a článek z roku 2018 označil za podpůrný důkaz. K právní argumentaci žalobce zdůraznil, že judikatura NSS o ověřování informací nedopadá na právo na odpověď, které je specifickým institutem s výlukami dle § 40 odst. 1, písm. c) ZRTV. Připomněl také, že navržené znění odpovědi nesplňovalo požadavky zákona, bylo nepřiměřeně rozsáhlé, obsahovalo hodnotící soudy a žalobce měl možnost se vyjádřit při přípravě reportáže. Trval na potvrzení napadeného rozsudku ve věci samé a jeho změně v otázce nákladů řízení, jak bylo uvedeno v jeho odvolání.

13. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že náklady na zastoupení advokátem byly vynaloženy neúčelně, protože vedení sporu o uveřejnění odpovědi představovalo běžnou agendu žalované, která má vlastní právní oddělení a fakticky spor sama řešila. Zdůraznil, že judikatura Ústavního soudu nepřipouští přiznání náhrady za nedůvodné právní zastoupení státních orgánů a stejný standard se vztahuje i na žalovanou. Podle žalobce nebyly splněny podmínky pro výjimku, protože věc nesouvisela s mimořádně složitou problematikou ani s prvky, které by vyžadovaly specializovanou právní pomoc. Argumenty žalovaného o složitosti sporu, o nutnosti interpretace právní úpravy či soudních rozhodnutí označil za nepřesvědčivé, neboť tyto činnosti spadají do její každodenní hlavní činnosti.

14. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř rozsudek soudu I. stupně a došel k závěru, že odvolání žalobce ani žalovaného nejsou důvodná.

15. Pokud jde o námitky proti procesnímu postupu soudu I. stupně stran nepřipuštění změny žaloby a petitu žaloby, tyto odvolací soud neshledává důvodnými a plně odkazuje na argumentaci soudu I. stupně v bodech 4 a 5 napadeného rozsudku, se kterou zcela souhlasí.

16. Soud I. stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v míře dostatečné pro jeho rozhodnutí a tento i správně právně posoudil. Odvolací soud se s právními závěry soudu I. stupně zcela ztotožňuje a plně na ně odkazuje.

17. Žalobce při uplatnění svého práva na odpověď nevyhověl striktním požadavkům § 35 a násl. ZRTV a také předmětná reportáž byla v zásadě pravdivá a vyvážená.

18. Obecně je informace o tom, že konkrétní osoba ruší hudební produkci v centru města a že vede s městem spory, způsobilá zasáhnout do osobnostních práv dotčené osoby. Žalobce v posuzovaném případě nevyužil možnosti vyjádřit se v rámci přípravy předmětné reportáže. Pokud tedy jako jeho stanovisko bylo citováno z článku ze dne [datum] s názvem: „[název]“ a bylo uvedeno, že se žalobce k narušení jedné [Akce] přiznal, je tato skutečnosti pravdivá, neboť z obsahu tohoto článku vyplývá, že skutečně [Akce] narušil zvuky vycházejícími z jeho bytu, což žalobce nepopřel, ať již byly tyto zvuky ze strany zúčastněných nazývány jakkoli. Tento svůj postup v uvedeném článku navíc žalobce považoval za zcela adekvátní a v článku přímo prohlásil, že tak to bude nadále běžné.

19. Lze dále souhlasit s žalovaným, že žalobcem navrhovaná odpověď je co do rozsahu zcela nepřiměřená v porovnání s rozsahem přepisu reportáže. Navíc naprostá většina textu navrženého v odpovědi přímo nereaguje na konkrétní výroky, které jsou obsahem reportáže, obsahuje velké množství informací relativně samostatného charakteru, které nejsou přímo reakcí na konkrétní obsah reportáže ve smyslu § 35 a násl. ZRTV, byť s obsahem reportáže souvisejí (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4322/2019).

20. Odpověď žalobce je koncipována spíše jako sdělení občanům města [adresa] ze strany žalobce k dané problematice a bylo by zřejmě vhodné, ovšem v poněkud kratší verzi, je v předmětné reportáži uveřejnit, pokud by však žalobce využil před uveřejněním reportáže možnost takto se k věci vyjádřit. Jako odpověď však text, jehož uveřejnění se žalobce žalobou domáhá, zákonným požadavkům pro odpověď ve smyslu § 35 a násl ZRTV nevyhovuje. Žalobce striktně a nezaměnitelně neoznačuje jednotlivá skutková tvrzení, která se dotýkají jeho cti, důstojnosti nebo soukromí, a ve vztahu vždy ke konkrétnímu sdělení se nedomáhá jeho doplnění, zpřesnění či uvedení na pravou míru způsobem, který by vyhověl zákonným požadavkům. Odvolací soud také souhlasí s tím, že vyjádření zástupce [právnická osoba] či zástupce [orgán] v předmětné reportáži spadá pod výjimku danou § 40 odst. 1, písm. c) ZRTV (opět srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4322/2019) a odkaz na rozhodnutí vydané ve správním soudnictví týkající se navíc otázky řešení přestupků [právnická osoba] je pro nyní řešenou věc nepřiléhavý. Nejedná se také o situaci řešenou rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Vyjádření [funkce] [právnická osoba] je pak s ohledem na jeho obsah třeba považovat spíše za hybridní výrok s hodnotícími prvky, nikoliv za čistě skutkové sdělení.

21. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný včetně správného výroku o nákladech řízení potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl rovněž podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., a úspěšnému žalovanému přiznal jejich plnou náhradu. Odvolací soud neshledal stejně jako soud I. stupně u žalovaného jako veřejnoprávní korporace účelnost v zastoupení advokátem, když se řešená problematika týkala předmětu činnosti žalovaného, tj. odvysílání reportáže, a spor nebyl složitý do té míry, aby zastoupení advokátem bylo nezbytné. Rozhodnutí Ústavního soudu, na která žalovaný poukazoval, nejsou pro tuto konkrétní situaci (uplatnění práva na odpověď ve vztahu vůči [právnická osoba]) přiléhavá a v zásadě, a to ve vztahu k obci, argumentaci žalovaného ani nepodporují. Proto i odvolací soud přiznal žalobci jen náhradu nákladů řízení za úkony dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. Podle uvedeného právního předpisu přísluší nezastoupenému účastníkovi náhrada nákladů řízení ve výši 300 Kč za každý úkon. Náklady žalovaného tak sestávají ze tří úkonů po 300 Kč za sepis vyjádření, přípravu na odvolací jednání a účast na něm; celkem 900 Kč.