o ochranu osobnosti

1. Rozsudkem ze dne 3. 4. 2025 soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných (solidárního) zaplacení částky 1 000 000 Kč jakožto peněžitého zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu (výrok I.), a rovněž písemné omluvy ve znění: „Omlouváme se Vám za skutečnosti, které jsme uvedli ve stížnosti na Vaši osobu k [právnická osoba] ze dne [datum].“ (výrok II.). Současně žalovaným proti žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 73 955 Kč (výrok II.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou žalobce odůvodnil tím, že mu žalobci způsobili nemajetkovou újmu nezákonným zásahem do jeho osobnostních práv (jeho cti). Tohoto nezákonného zásahu se měli dopustit tím, že na žalobce podali u [právnická osoba] („[právnická osoba]“), jíž je žalobce členem, dne [datum] stížnost v souvislosti s architektonickým projektem, který pro ně měl žalobce, resp. spol. [právnická osoba] (v níž žalobce vystupuje jako jednatel) zpracovat. Žalovaní v roce 2016 poptávali stavební firmu na rekonstrukci svého rodinného domu ve [adresa]. Spol. [právnická osoba] začala na základě jejich zadání zpracovávat projekt rekonstrukce, žalovaní ale následně přestali komunikovat. Uvedené práce byly následně vyúčtovány na částku 96 827 Kč, kterou žalovaní odmítli zaplatit. Věc byla následně řešena soudně, v řízení u Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka]. Žalovaní v uvedené stížnosti podané u [právnická osoba] uvedli nepravdivé informace o žalobci, zejména jej spojovali s uvedeným projektem, který ale řešili zejména s jednatelkou dodavatelské spol. [právnická osoba]. paní [jméno FO]. Nepravdivé konkrétně byly informace, že 1) se žalovaní obrátili s žádostí o nabídku projektového řešení na žalobce, 2) že se od počátku zajímali o cenu zpracování projektu, 3) že je žalobce ujistil, že zpracování projektu nebude nic stát, 4) že žalovaní s žalobcem řešili práce na rekonstrukci domu.

3. Žalovaní uplatněný nárok neuznali a navrhli zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Konkrétně se proti vzneseným nárokům bránili tím, že jejich podnět k [právnická osoba] neobsahoval žádné hodnotové soudy či vědomě nepravdivé či urážlivé informace, jež by byly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Žalovaní v tomto podnětu žalobci zejména vytýkali, že v rozporu s vnitřními předpisy [právnická osoba] nepředcházel sporům s nimi jakožto klienty, neboť s nimi včas nesjednal zejména smluvní cenu. Řízení u [právnická osoba] bylo odloženo z důvodu nedostatku podkladů, nelze tedy tvrdit, že se jednalo o podnět neopodstatněný či šikanózní. Řízení bylo neveřejné, dobrou pověst žalobce tedy nemohlo významněji ohrozit. Žalovaným nebylo známo, jakou společnost žalobce zastupuje, o její existenci se dozvěděli až z provedeného vyúčtování na částku 3 809 EUR (v přepočtu 96 827 Kč). K samotnému poskytování služeb žalovaní uvedli, že u žalobce poptávali vypracování prvotního konceptu projektu rekonstrukce vnitřních prostor nemovitosti, nikoliv zpracování kompletního projektu. Na opakované žádosti o sdělení ceny žalobce sděloval, že „pár čar nic nestojí“, čímž žalované utvrzoval v přesvědčení, že se jedná o nezávaznou nabídku.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování, jehož závěry rekapituloval v bodech 11 a 12, přičemž odvolací soud zde pro stručnost na jeho podrobná zjištění odkazuje, a po citaci aplikovaných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), Profesního a etického řádu [právnická osoba] a Disciplinárního a smírčího řádu [právnická osoba], věc právně uzavřel tak, že žaloba není důvodná. Konkrétně na základě provedeného dokazování (zejména soud I. stupně vycházel ze skutkových zjištění, která učinil v řízení o zaplacení fakturované ceny za poskytnuté služby, pravomocně skončeném rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. [spisová značka]) konstatoval, že informace, které žalovaní uvedli ve své stížnosti k [právnická osoba], byly v zásadě pravdivé. Žalobce totiž s žalovanými nejednal (ve vztahu profesionála a spotřebitelů) dostatečně transparentně a důsledně. Žalovaným tak ze začátku nebylo známo postavení žalobce (zda plnění poskytuje sám, či je poskytuje spol. [právnická osoba], nebo jiná osoba); dále s nimi žalobce nejednal tak, aby byl smluvně jednoznačně vymezen předmět plnění a jeho cena (nedošlo tak ani k platnému uzavření smlouvy o dílo). Žalobce přitom i přes opakované dotazy žalovaným nesdělil cenu díla, naopak je sděleními, že „pár čar nic nestojí“, udržoval v mylné představě, že návrhy rekonstrukce (za předpokladu, že nakonec nedojde k uzavření smlouvy na rekonstrukční práce) budou vypracovány bezplatně. Podnět (stížnost) k [právnická osoba] tedy neměl potenciál nezákonně zasáhnout do práv žalobce, neboť neobsahoval nepravdivé informace, byl formulován věcně, a nikoliv hrubým nebo urážlivým způsobem. Tento podnět rovněž žalovaní nijak nezveřejňovali. [právnická osoba] tím, že podnět odložila, nedospěla k závěru o jeho nedůvodnosti, ale pouze o nedostatku k podkladů pro vedení disciplinárního řízení.

5. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“). Odměnu advokáta určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif („a. t.“).

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, ve kterém navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Konkrétně žalobce své odvolání odůvodnil tím, že stížnost žalovaných k [právnická osoba] byla nedůvodná, resp. v ní byly uvedeny nepravdivé skutečnosti způsobilé zasáhnout do jeho osobnostních práv. Žalobce uvedl, že přibližně [období] let působí v ČR, přičemž během této doby nikdy nevypracovával projekty pro třetí osoby samostatně. Vždy dodával ucelené projekty stavební společnosti [právnická osoba], která následně dodávala komplexní „dílo“ svým klientům. Žalobce tedy s žalovanými jednal skrze svou společnost, nikoliv samostatně; konkrétní práce na projektu pro žalované pak vypracovávala paní [jméno FO] z [stát] spol. [právnická osoba] Žalovaní si byli po celou dobu tohoto dodavatelského schématu vědomi; společně s žalobcem se pohybují v rámci stejné komunity v [adresa]. Žalobce rovněž odmítl, že by žalovaným i přes opakované dotazy odmítal sdělit konkrétní cenu za poskytované služby, resp. že by jim naznačil, že se bude jednat o služby bezplatné. Závěr soudu I. stupně o pravdivosti takových tvrzení obsažených v stížnosti nemá oporu v provedených důkazech.

7. Žalovaní k podanému odvolání uvedli, že jejich stížnost k [právnická osoba] byla formulován věcně, byla prostá jakýchkoliv negativních hodnotících soudů či pejorativních a znevažujících výrazů. Žalovaní nadto stížnost zaslali pouze [právnická osoba], nikde ji dále nezveřejňovali či nerozesílali třetím osobám. Žalobce proto nemohl utrpět žádnou újmu na svých osobnostních právech; podání stížnosti bylo právem žalovaných. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jim proti žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Podle § 81 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odst. 2 téhož ustanovení, ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

10. Podle § 2956 o. z., vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

11. Podle § 2951 odst. 2 o. z., nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

12. Odvolací soud v prvé řadě konstatuje, že podání stížnosti (podnětu) k [právnická osoba] ze strany žalovaných, s cílem iniciovat disciplinární řízení proti žalobci, mohlo – v obecné rovině – představovat nezákonný zásah do jeho osobnostních práv, a to zejména za předpokladu, že by obsahovalo vědomě nepravdivé údaje způsobilé snížit jeho dobré jméno (čest). Skutečnost, že se jedná svou povahou o disciplinární podnět, k jehož podání má kdokoliv právo, totiž neznamená, že toto právo může vykonávat zneužívajícím způsobem cíleně poškozujícím práva druhé strany. V této souvislosti lze odkázat zejména na judikaturu soudů týkající se podání nepravdivých či šikanózních trestních oznámení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1017/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 297/2009). Odvolací soud je nicméně toho názoru, že s ohledem na procesní funkci stížnosti ke [právnická osoba] jakožto disciplinárního podnětu (učiněného ve formě neveřejného podání) k prošetření určité záležitosti právě ze strany [právnická osoba] nelze klást na žalované (jeho původce) takové nároky jako na původce veřejných výroků s difamačním obsahem. Původce difamačního výroku obsahujícího skutkové tvrzení je totiž obecně povinen v případném soudním řízení prokázat pravdivost svých výroků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1300/2021). Pokud by se ale takový standard bez dalšího uplatnil i na různé disciplinární podněty či na trestní oznámení, potom by byl v mnoha případech fakticky zmařen účel takových podání. Ten spočívá v tom, že podatel upozorní příslušný orgán veřejné moci na protiprávní jednání konkrétní osoby (např. uvede skutečnosti, kterých byl sám účasten, pro které ale nemusí mít další důkazy), právě úkolem tohoto orgánu je potom věc prošetřit – tedy zjistit skutkový stav (opatřovat důkazy) za účelem zjištění, zda k porušení zákona skutečně došlo a zda má být zahájeno příslušné řízení. Podatel takového podnětu sice je povinen uvádět pravdivé skutečnosti, zásadně ale není povinen v jakémkoliv navazujícím řízení jejich pravdivost přímo prokazovat. V opačném případě by bylo na podatele kladeno neúměrné břemeno (v podobě rizika občanskoprávních sporů), které by vedlo k neoznamování protiprávních jednání, a tedy výraznému oslabení jejich postihu a vymáhání práva vůbec. Disciplinární podnět (či trestní oznámení) tedy nelze ztotožňovat s veřejným difamačním projevem; orgány veřejné moci (zde orgán profesní samosprávy), resp. konkrétní úřední osoby jsou tu od toho, aby takové podněty prošetřovaly; jejich úkolem je mít od věci odstup – vyhodnocovat svůj postup na základě shromážděných důkazů, a nikoliv podléhat (difamačnímu) vlivu dosud neověřených tvrzení.

13. V posuzované věci přitom odvolací soud – ve shodě se soudem I. stupně – musí zdůraznit, že předmětná stížnost žalovaných k [právnická osoba] byla formulována věcně (nikoliv např. urážlivě), přičemž jejím obsahem nebylo obvinění z žádného zásadního pochybení (hrozící disciplinární postih by tak zajisté nebyl nijak závažný). Dále, že informace obsažené ve stížnosti (ani fakt, že stížnost byla podána) nebyly ze strany žalovaných jakkoli šířeny či zveřejněny. Její projednávání potom žalobce nijak významně nezatížilo, neboť věc byla po základním (neveřejném) prověření, v rámci něhož byl žalobce povinen [právnická osoba] poskytnout součinnost (zejména byl vyzván k předložení deníků autorizované osoby – viz bod 6 napadeného rozsudku), odložena (pro nedostatek podkladů pro zahájení disciplinárního řízení). Samotné disciplinární řízení s žalobcem tak ani nebylo zahájeno. Již z uvedené rekapitulace je zřejmé, že i pokud by předmětná stížnost k [právnická osoba] obsahovala nepravdivé informace, byl by zásah do osobnostních práv žalobce (snížení jeho cti) jí způsobený jen velmi nízké intenzity, resp. jí způsobená nemajetková újma by byla jen minimální. Za takových okolností by bylo možné uvažovat v souladu s § 2951 odst. 2 o. z. případně pouze o přiznání morálního zadostiučinění (žalobcem požadované omluvy), nikoli však zadostiučinění peněžitého (nadto ve značně nadhodnocené výši 1 000 000 Kč). Už jen na základě uvedených okolností lze tedy uzavřít, že požadavek žalobce na peněžité zadostiučinění nebyl důvodný.

14. Soud I. stupně se – pro účely důvodnosti žaloby v části požadované omluvy (morálního zadostiučinění) – dále zabýval pravdivostí těch skutečností, které žalovaní uvedli ve své stížnosti k [právnická osoba]. Jak ale uvedl odvolací soud výše, nebylo procesní povinností žalovaných přímo prokázat pravdivost těchto tvrzení (to by bylo procesní povinností příslušného orgánu veřejné moci v disciplinárním řízení); takový standard ochrany dotčené osoby v případě disciplinárních podnětů či trestních oznámení vůči jejich podateli není případný. Jejich odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostních práv by byla dána pouze v případě, že by buď byla přímo prokázána nepravdivost jejich tvrzení ve stížnosti ke [právnická osoba] (procesní odpovědnost žalobce), či pokud by žalovaní nebyli s ohledem na konkrétní obsah svých tvrzení schopni prokázat alespoň ty dílčí skutečnosti, k jejichž prokázání se jim musí dostávat důkazních prostředků (procesní odpovědnost žalovaných). Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že žalovaní skutečně s žalobcem vstoupili do jednání ohledně rekonstrukce jejich rodinného domu ve [adresa] a že žalobce při těchto jednáních jednoznačně neuvedl, že zastupuje spol. [právnická osoba] Netrval na písemné formě smlouvy a zahájil plnění, aniž bylo mezi stranami vyjasněno zadání a uzavřena dohoda o ceně za poskytnuté služby. Komunikace obou stran přitom byla nedůsledná a nepřesná, a vedla tak k oboustrannému nepochopení (viz bod 11 podbod 12 napadeného rozsudku; soud I. stupně zde vycházel zejména ze skutkových zjištění učiněných v řízení sp. zn. [spisová značka]). Skutečnost, jestli žalobce žalovaným sdělil, že za poskytnuté služby nebude požadovat žádnou úplatu, sice nebyla v řízení přímo prokázána, nicméně ostatní zjištěné skutečnosti takový skutkový děj nevylučují, dokonce jej činí pravděpodobným. Vzhledem k tomu, že se mělo jednat o ústní rozhovor mezi žalobcem a žalovanými, je pochopitelné, že se žalovaným k jejich prokázání kromě vlastní výpovědi (tvrzení) nedostává dalších důkazních prostředků. Relevantní přitom není ani tvrzení žalobce uvedené v odvolání, že dlouhodobě poskytuje své služby projektanta prostřednictvím spol. [právnická osoba], a nikoliv samostatně. Podstatné pro posouzení věci totiž nebylo to, jak měl žalobce nastaveny právní vztahy s uvedenou společností, ale jak sám své služby prezentoval žalovaným (a jaký v nich mohl vzbudit dojem).

15. Odvolací soud tedy uzavírá, že zjištěný skutkový stav postačuje pro závěr, že stížností ke [právnická osoba] se žalovaní nedopustili nezákonného zásahu do osobnostních práv žalobce.

16. S ohledem na právě řečené odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil; neshledal přitom důvod ani pro revizi výroku o nákladech řízení.

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšným žalovaným náleží právo na náhradu nákladů za 2 úkony právní služby advokáta (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), á 10 300 Kč, resp. 8 240 Kč (viz § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif; výše tarifní hodnoty stanovena podle § 9a odst. 1, písm. a) advokátního tarifu částkou 500 000 Kč), dále celkem 2 paušální náhrady á 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a 21% DPH, tj. celkem 45 955,80 Kč.