o určení, že žalobce je dědicem zůstavitele, o odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. dubna 2024, č. j. 27 C 172/2023-140,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že žalobce je dědicem zůstavitele [jméno FO], narozeného [datum], zemřelého [datum], (výrok I), uložil žalované 1 povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně (výrok II), uložil žalované 2 povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně (výrok III), a konečně rozhodl, že žalovaná 1 a žalovaná 2 jsou povinny společně a nerozdílně České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši [částka] (výrok IV).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že je dědicem zůstavitele. K podání žaloby byl žalobce odkázán usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], jež bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Souhlas k podání takové žaloby žalobci udělil Obvodní soud pro [adresa] rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Žalovaná 2 byla manželkou zůstavitele a je žalobcovou matkou. Žalobce není synem zůstavitele (žalobce přijal zůstavitelovo příjmení). Žalovaná 1 je matkou zůstavitele. Žalobce tvrdil, že zůstavitel a žalovaná 2 spolu dne [datum] uzavřeli manželství, přičemž již před uzavřením tohoto manželství žalobce, žalovaná 2 a zůstavitel spolu žili ve společné domácnosti v zůstavitelově bytě na adrese [adresa]. Žili spolu obvyklým rodinným životem; společně hospodařili a každý podle svých schopností a možností pečoval o společnou domácnost. Žalobce pečoval o společnou domácnost přiměřeně svému věku, zejména tím, že vynášel odpadky, utíral a uklízel nádobí a pomáhal s nákupy. Zůstavitel neměl vůči žalobci vyživovací povinnost, ale z důvodu špatné ekonomické situace žalované 2 (insolvenční řízení) a absencí biologického otce (není znám) byl žalobce odkázán na zůstavitele výživou.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění popsaných v bodech 7 až 24 napadeného rozsudku. Odvolací soud z těchto zjištění též vychází a pro stručnost na ně dále odkazuje.

4. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil dle § 886 a § 1636 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.”). Tato ustanovení ve svém rozhodnutí citoval.

5. Soud I. stupně se primárně zabýval otázkou, zda ve věci byly naplněny podmínky stanovené v § 1636 o. z. Konstatoval, že žalobce prokázal, že nejpozději od [datum] žil se zůstavitelem a se žalovanou 2 v zůstavitelově bytě, a to až do zůstavitelova úmrtí, k němuž došlo dne [datum]. Žalobce tedy se zůstavitelem a se žalovanou 2 společně žili více než 2 roky. Soud I. stupně se dále velmi podrobně zabýval posouzením existence společné domácnosti, přičemž dospěl k závěru, že žalobce prokázal, že po uvedenou dobu on, zůstavitel a žalovaná 2 spolu společnou domácnost vedli. V tomto směru soud I. stupně k námitce žalované 1, že žalobce jako [název] neprojevil svobodně vůli trvale spolu žít a podílet se na zajišťování společných potřeb, uvedl, že platí, že nezletilé dítě je členem společné domácnosti, v níž spolu s jejími dalšími příslušníky na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu anebo jiných rozhodujících skutečností trvale žije a v níž je odkázané svou výživou na jiné členy společné domácnosti, a tak tomu bylo i v daném případě. Žalobce kromě toho, že pečoval o společnou domácnost, byl také odkázán výživou na zůstavitele. Dále se soud I. stupně zabýval námitkou žalované 1, ohledně příjmů žalované 2, přičemž uzavřel, že je nerozhodné, jestli byl žalobce fakticky finančně odkázán výživou na zůstavitele proto, že žalovaná 2 byla nebo nebyla schopna žalobce uživit sama. Pokud rodinné uspořádání bylo takové, že zůstavitel zajišťoval výživu žalované 2 a žalobci – a toto uspořádání by nemuselo vycházet z nutnosti, nýbrž by mohlo vycházet z dohody mezi zůstavitelem a žalovanou 2 – potom žalobce byl na zůstavitele odkázán výživou. Na základě uvedeného soud I. stupně dospěl k závěru, že v žalobcově případě byly naplněny zákonné předpoklady dědění, které jsou stanoveny v § 1636 odst. 1 o. z., proto žalobě vyhověl.

6. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v souladu s § 2 odst. 3 a 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, uložil žalovaným, aby zaplatily České republice soudní poplatek za žalobu společně a nerozdílně.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná 1 v celém rozsahu včasné a přípustné odvolání, žalovaná 2 podala odvolání do výroků II až IV.

8. Žalovaná 1 namítala, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a k nesprávnému právnímu posouzení. Uvedla, že v řízení vyšlo najevo, že žalovaná 2 se se zůstavitelem seznámila v roce 2017, v polovině roku 2017 spolu začali žít, dne [datum] zůstavitel zemřel. Žalobce se narodil v roce 2011, tedy je zjevné, že žalovaná 2 se zůstavitelem žila pouhé 3 roky z celého období života žalobce. Žalovaná tak byla schopna žalobce živit před tím, než potkala zůstavitele, a je jej schopna živit i po smrti zůstavitele. Nelze tedy připustit závěr, že žalobce byl výživou na zůstavitele odkázán. Žalovaná 1 dále rozporovala tvrzení žalované 2 o jejím nízkém příjmu a namítala, že vyživovací povinnost k žalobci měla a má podle zákona právě žalovaná 2, případně její rodiče, nikoliv zůstavitel jako osoba cizí. Podle žalované 1 tak v řízení nebyla splněna podmínka odkázanosti výživou dle § 1636 odst. 1 o. z. Žalovaná dále opětovně namítala, že zůstavitel se žalobcem nevedli společnou domácnost, neboť žalobce nemohl vzhledem ke svému věku takovou vůli projevit. Žalobce je podle občanského zákoníku jako nezletilý vyloučen z možnosti právně jednat, přičemž poukázala na § 867 o. z. a k tomu na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 2482/13. Žalovaná také nesouhlasila s názorem soudu I. stupně, že výklad žalované 1 ohledně toho, že žalobce nesplňuje definici dědice 2. třídy z důvodu absence společné domácnosti, by vylučoval nezletilé z dědění podle § 1636 odst. 1 o. z. Dítě v 1. skupině dědiců je neopominutelným dědicem a vydědit ho lze jen ze zákonných důvodů. Pokud však má dědit někdo cizí, umožňuje to buď závět, nebo institut osvojení. V projednávané věci však nenastalo ani jedno. Žalobce tedy podle žalované 1 nesplňuje ani podmínku vedení společné domácnosti. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a rozhodl tak, že žalobce není dědicem po zůstaviteli.

9. Žalovaná 2 namítala, že žalobci byla povinnost podat žalobu na určení, že je dědicem, uložena v důsledku jednání žalované 1, která dne [datum] popřela dědické právo žalobce. Žaloba musela směřovat i proti žalované 2 jakožto účastnici řízení o pozůstalosti; žalovaná 2 dědické právo žalobce nepopřela a nárok uplatněný žalobou uznala. Žalovaná 2 neměla ve věci úspěch, nicméně svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby, proto jí podle § 143 o. s. ř. náleží právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci. Tohoto práva se žalovaná 2 vzdává. Protože příčinu k podání žaloby svým chováním zavdala výlučně žalovaná 1, nechť je jí uložena povinnost nahradit náklady řízení jak žalobci, tak i státu. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II, III a IV změnil tak, že žalovaná 1 je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci i státu.

10. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

11. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalované 1 neshledal důvodným, odvolání žalované 2 shledal důvodným částečně.

12. Odvolání žalované 2 do výroku II napadeného rozhodnutí odvolací soud odmítl jako nepřípustné, neboť podle § 201 o. s. ř. platí, že účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Z daného však vyplývá, že legitimaci k odvolání nemá účastník řízení bez dalšího. Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku je zřejmé, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu I. stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu I. stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který soud I. stupně pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní. Jelikož bylo výrokem I napadeného rozsudku ukládá povinnost žalované I a do práv žalované 2 nijak nezasahuje, nezbylo odvolacímu soudu než odvolání odmítnout.

13. Žalovaná 1 uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2, písm. e) a g) o. s. ř., přičemž soudu I. stupně vytkla nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné právní posouzení věci.

14. Soud I. stupně provedl podrobné dokazování, kromě listinných důkazů vyslechl navržené svědky.

15. Soud I. stupně provedl všechny důkazy řádně postupem podle § 122 a násl. o. s. ř. Ohledně samotných skutkových zjištění pak soud I. stupně veškeré provedené důkazy řádně zhodnotil podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Skutková zjištění mají v provedených důkazech oporu; soud I. stupně přesvědčivě vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoli, tedy učinil správná skutková zjištění a na základě provedených důkazů dospěl ke správnému skutkovému závěru.

16. Odvolací soud je oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem I. stupně pouze tehdy, jestliže hodnocení důkazů soudem I. stupně neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Domnívá-li se odvolací soud, že by provedené důkazy měly být hodnoceny odlišně, než se stalo za řízení před soudem I. stupně, je povinen je zopakovat, a to včetně tzv. pominutých důkazů, které soud I. stupně sice provedl, ale nehodnotil je, ač tak měl učinit. Odvolací soud zde může dokazování i doplnit o důkazy, které dosud nebyly provedeny, ledaže by se jednalo o doplnění dokazování příliš rozsáhlé. V případě, že odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně navíc neodpovídá požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje všechny informace, které by z hlediska § 132 o. s. ř. mělo obsahovat, není zopakování důkazů provedených soudem I. stupně ani doplnění dokazování možné, a odvolací soud je povinen vždy rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jestliže však hodnocení důkazů soudem I. stupně respektuje zásady vyplývající z § 132 o. s. ř., byl by za této situace v rozporu se zákonem takový postup odvolacího soudu, který by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a uložil by mu, aby se v dalším řízení zabýval možným jiným hodnocením těchto důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

17. Jak je uvedeno výše, soud I. stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi provedenými důkazy. Nespokojil se pouze s listinnými důkazy, ale vyslechl i svědky (rodinné přátele), přičemž v bodě 14 napadeného rozsudku pečlivě jejich svědecké výpovědi vyhodnotil. Dále vyhodnotil i věrohodnost všech důkazních prostředků (bod 26 napadeného rozsudku) a vyložil svou úvahu, proč má tvrzení žalobce za prokázaná.

18. Podle § 1636 odst. 1 o. z. nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

19. Nelze se ztotožnit s námitkou žalované 1, že žalobce žil se zůstavitelem pouhé 3 roky ze svého života. Výše citované ustanovení totiž zcela jasně určuje, že rozhodné období je v daném případě od [datum] do [datum], přičemž žalobkyně nijak nepopírala, že by žalobce v tuto dobu se zůstavitelem nežil. Odvolací soud k tomu podotýká, že i se skutečností, zda žil žalobce v domácnosti zůstavitele a zda tvořili společnou domácnost, se soud I. stupně dostatečně vypořádal se všemi tvrzenými a doloženými skutečnostmi. Odvolací soud pouze doplňuje, že judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) vymezená definice uvádí v zákonném znění již dlouho vypuštěnou zmínku o tom, že postavení spolužijící osoby v domácnosti zůstavitele mělo být takové povahy, jako by spolužijící osoba byla členem rodiny, což lze považovat za jasný znak společného žití ve smyslu komentovaného ustanovení.

20. Odvolací soud se neztotožňuje ani s námitkou žalované 1, že žalobce z důvodu svého věku nemohl projevit jakoukoliv vůli tvořit se zůstavitelem společnou domácnost. V souladu s ustálenou judikaturou totiž existence společné domácnosti nezávisí na tom, zda osoby, které společnou domácnost mají tvořit, znají a chápou pojem „společná domácnost“ a jsou obeznámeny s tím, jaké jsou znaky společné domácnosti; podstatné je, zda zjištěný způsob soužití dvou či více osob znaky společné domácnosti (zjištěný dokazováním) podle okolností konkrétního případu naplní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). V dané věci soud I. stupně na základě zjištěného skutkového stavu i při zohlednění věku žalobce dospěl k závěru, že žalobce, zůstavitel a žalovaná 2 společně žili jako rodina a žalobce řádně pečoval (s ohledem na své možnosti a schopnosti) o domácnost, přičemž odvolací soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit.

21. Závěr soudu I. stupně o naplnění první podmínky podle § 1636 odst. 1 o. z. je tak správný a soud tak ani nemusel dále zkoumat naplnění podmínky odkázanosti žalobce na výživu zůstavitele. Odvolací soud se však i v tomto ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, neboť odkázanost na výživu nemusí nutně znamenat existenci vyživovací povinnosti (§ 910 a násl. o. z.) mezi zůstavitelem a spolužijící osobou. Typickými spolužijícími osobami jsou sice právě osoby, ke kterým má zůstavitel vyživovací povinnost (děti a manžel), ale tyto zpravidla dědí z důvodu příbuzenství nebo manželství. Odkázaností na výživu se tak rozumí situace, ve které zůstavitel, aniž k tomu má zákonnou povinnost, zaopatřuje výživu spolužijící osoby zcela nebo alespoň ve významné míře. K tomuto lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], který uvedl, že: „Požadavek „odkázanosti“ dědice „výživou“ na zůstavitele ve smyslu § 474 odst. 1 (§ 475 odst. 1) ObčZ je splněna, zajišťoval-li zůstavitel i bez povinnosti vyplývající ze zákona pokrytí všech potřeb výživy dědice nebo pokud se na pokrytí těchto potřeb alespoň významnou měrou podílel; v druhém případě není rozhodné, jakým způsobem a z jakého (právního) důvodu byly zbývající potřeby výživy dědice pokryty. Otázka „významnosti“ míry je vždy otázkou posouzení konkrétních okolností daného případu.“ Odvolací soud tedy shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že pokud žalobce se zůstavitelem a žalovanou 2 žili jako rodina a zůstavitel pokrýval z vlastní svobodné vůle žalobcovu výživu, a to nejen zajištěním bydlení, ale financováním společné domácnosti a samotnou péčí o žalobce, byla naplněna i druhá podmínka § 1636 odst. 1 o. z. Koneckonců zůstavitel svou vůli a srozuměnost s tímto stavem vyjádřil mimo jiné tím, že uplatňoval slevu na vyživované dítě – žalobce.

22. S ohledem na výše uvedené odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně, včetně akcesorického výroku II o náhradě nákladů řízení, ve kterém nebylo shledáno pochybení, potvrdil jako věcně správný dle § 219 o. s. ř.

23. Ohledně odvolání žalované 2 do výroků III a IV, odvolací soud dává za pravdu žalované 2, že od počátku samotného řízení žalobcův nárok uznávala, ovšem s ohledem na povahu řízení a ustálenou judikaturu musela být jako účastník vtažena do řízení o určení dědického práva žalobce. Protože však podání žaloby nijak nezavinila, soud I. stupně pochybil, pokud jí uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vůči žalobci a státu. V souladu s § 143 o. s. ř. tedy žalovaná 2 měla právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, tohoto práva se však výslovně vzdala. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. výrok III rozsudku soudu I. stupně změnil tak, že mezi žalobcem a žalovanou 2 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

24. Stejně tak ohledně výroku IV napadeného usnesení, s ohledem na výše uvedené, kdy by žalovaná 2 měla právo na náhradu nákladů řízení, v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, náleží povinnost k úhradě soudního poplatku v celém rozsahu žalované 1. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil výrok IV rozsudku soudu I. stupně tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozhodnutí.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s výše uvedeným, kdy vůči žalované 1 žalobci přiznal jejich plnou náhradu. Celková výše nákladů odvolacího řízení činí [částka] a sestává z odměny za 1 úkon právní služby (účast u odvolacího jednání) ve výši [částka] podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 3, písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) a částky [částka] za náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. Odvolací soud uložil žalované 1 zaplatit tuto náhradu nákladů řízení v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

26. Žalovaná 2 byla se svým odvoláním plně úspěšná, svého práva na náhradu nákladů řízení se však vzdala, proto odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou 2 tak, jak uvedeno ve výroku IV tohoto rozhodnutí.