o určení dědického práva

1. Rozsudkem ze dne 10. 4. 2025 soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je dědicem ze závěti po zůstavitelce [jméno FO], narozené dne [datum], zemřelé dne [datum], v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (výrok I.). Současně žalované proti žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v částce 1 200 Kč (výrok II.). Usnesením ze dne 16. 5. 2025 potom soud I. stupně uvedený rozsudek doplnil o rozhodnutí o nákladech řízení státu tak, že rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro [adresa] částku 1 265 Kč (výrok III.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou žalobce odůvodnil tím, že byl k podání žaloby odkázán usnesením pozůstalostního soudu, resp. soudního komisaře. Jeho nevlastní matka mu v allografní závěti sepsané dne 23. 6. 2022 v Nemocnici [adresa] odkázala veškerý majetek. Žalovaná v dědickém řízení platnost této závěti napadla. Předmětná závěť byla sepsána na žádost zůstavitelky sociální pracovnicí nemocnice [jméno FO], jež byla následně i jedním ze svědků pořízení závěti. Závěť splňuje veškeré zákonné náležitosti, přičemž obě svědkyně, tj. [jméno FO] a [jméno FO], podpisem závěti stvrdily, že zůstavitelka před nimi výslovně prohlásila, že se jedná o její poslední vůli. Tyto svědkyně neměly jakýkoliv zájem na obsahu samotného pořízení a jejich podpisy na závěti byly úředně ověřeny úřednicí [jméno FO]. [jméno FO] lze navíc fakticky považovat za třetího svědka pořízení závěti. [jméno FO] při svém výslechu potvrdila, že byla zůstavitelku požádána o sepsání závěti v tom smyslu, že vše odkazuje žalobci jako svému nevlastnímu synovi, a dále, že na zůstavitelku v tomto směru nikdo nevyvíjel jakýkoliv nátlak. Uvedená allografní závěť tak splňuje veškeré zákonné náležitosti.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Argumentovala tím, že z dokazovaní provedeného v rámci pozůstalostního řízení vyplynulo, že nebyly splněny veškeré zákonné náležitosti potřebné pro platnost allografní závěti. Konkrétně nebyla splněna podmínka, že by zůstavitelka před dvěma současně přítomnými svědky dala najevo, že předmětná listina obsahuje její poslední vůli. Žalovaná má s ohledem na obsah výpovědi paní [jméno FO] a paní [jméno FO] pochybnosti, zda zůstavitelka takovýto projev vůbec učinila. Navíc není vyloučeno, že zůstavitelka v době pořízení závěti trpěla kognitivní poruchou, v jejímž důsledku ani nebyla schopna pořídit platnou závěť.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování, jehož závěry rekapituloval v bodech 3 až 11 rozsudku, dospěl ke skutkovému závěru, že při pořízení předmětné závěti dne [datum] zůstavitelka v přítomnosti dvou současně přítomných svědků neučinila jakékoliv prohlášení v tom smyslu, že se jedná o její poslední vůli. V závěti jsou uvedeny jako svědkyně závěti [jméno FO] a [jméno FO], přičemž [jméno FO] byla přítomna pouze tomu, jak zůstavitelka hledí na papír obsahující text závěti, a následně podpisu závěti zůstavitelkou, aniž by ta své jednání jakkoliv komentovala. Podpisy zůstavitelky i svědkyň ověřovala pracovnice Obecního úřadu [adresa] [jméno FO]. Z dokazování rovněž vyplynulo, že zůstavitelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 22. 5. 2023, č. j. [spisová značka], omezena ve svéprávnosti tak, že mimo jiné nebyla nadále způsobilá nakládat s majetkem, jehož hodnota přesahuje 500 Kč týdně, či nebyla způsobilá pořizovat pro případ smrti. Řízení o omezení svéprávnosti zůstavitelky bylo zahájeno na návrh žalobce ze dne [datum] (k tomuto řízení podrobně viz body 9 a 10 napadeného rozsudku).

5. Po právní stránce soud I. stupně věc zhodnotil tak, že předmětná allografní závěť není platným pořízením pro případ smrti, neboť nebyly dodrženy všechny zákonné podmínky k jejímu učinění dle § 1534 a § 1539 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“). Svědkyně závěti [jméno FO] totiž na závěť pouze připojila svůj podpis, aniž by byla (současně se svědkyní závěti [jméno FO]) přítomna jakémukoliv prohlášení zůstavitelky, že se jedná o její poslední vůli. Úřednice [jméno FO] ověřující pravost podpisů zůstavitelky a svědkyň závěti (jejíž podpis se nachází na ověřovacích doložkách) nevystupovala v pozici svědka závěti. Za něj lze podle soudu I. stupně považovat pouze osobu, která je takovouto funkcí předem pověřena a je s tímto pověřením srozuměna; není jím naopak ten, kdo byl tomuto úkonu přítomen pouze náhodně, byť by šlo o osobu ověřující pravost podpisu zúčastněných. Nadto je třeba považovat závěť a prohlášení o pravosti podpisu zůstavitele a svědků na závěti za dvě rozdílné listiny v právním smyslu slova, i když jsou obsaženy na jediném materiálním nosiči (listu papíru); nemohla být proto naplněna ani podmínka dle § 1539 odst. 1 o. z. V této souvislosti soud I. stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3504/2017.

6. Soud I. stupně se (z důvodu, že přisvědčil první námitce žalované postačující k zamítnutí žaloby) dále podrobně nezabýval druhou námitkou žalované, že zůstavitelka nebyla v době pořízení závěti k takovému právnímu jednání ve smyslu § 581 o. z. způsobilá. O její pořizovací způsobilosti nicméně vyjádřil pochybnost; poukázal přitom na to, že řízení o omezení svéprávnosti bylo zahájeno ještě před sepsáním předmětné závěti, přičemž z návrhu vyplynulo, že zůstavitelka na tom duševně nebyla nejlépe přinejmenším od ledna 2022.

7. O náhradě nákladů mezi účastníky soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. s tím, že žalované náleží čtyři paušální náhrady ve výši 300 Kč. O náhradě nákladů státu pak soud I. stupně rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku a rovněž proti doplňujícímu usnesení podal žalobce včasná a přípustná odvolání, ve kterých navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a dále mu proti žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rovněž navrhl, aby výrok o náhradě nákladů státu změnil tak, že povinnost k jejich náhradě uloží žalované. Konkrétně žalobce své odvolání odůvodnil tím, že rovněž úřednici [jméno FO] je třeba považovat za svědkyni závěti (závěť tedy podle něj byla pořízena před třemi svědky). Skutečnost, že u jejího jména není připojena doložka, že se jedná o svědka závěti, je bez významu, neboť užití takové doložky má pouze pořádkový charakter (zákon uvádí, že se „zpravidla“ užije). Podle žalobce k tomu, aby byl někdo svědkem závěti, není třeba žádného formálního úkonu (pověření). Podpis [jméno FO] se nachází přímo na závěti (pod jejím textem); bylo by příliš formalistické požadovat, aby na ni byla podepsána dvakrát, neboť jeden podpis může mít současně ověřovací funkci a současně být podpisem svědka závěti. Podle žalobce bylo v řízení prokázáno, že to byla zůstavitelka, kdo předmětnou závěť podepsal (to potvrzují všechny tři svědkyně závěti), rovněž má za to, že bylo prokázáno, že zůstavitelka před současně přítomnými svědkyněmi potvrdila, že se jedná o její poslední vůli, alespoň ve formě rozhovoru o ní (to potvrzuji nejméně dvě svědkyně závěti). Žalobce přitom zpochybnil věrohodnost té části výpovědi svědkyně závěti [jméno FO], v níž uvedla, že nebyla přítomna prohlášení zůstavitelky. Z její výpovědi dále vyvozuje, že se ostatní dvě svědkyně se zůstavitelkou bezprostředně po jejím podepsání několik minut o závěti bavily (přičemž svědkyně [jméno FO] se v tu dobu věnovala jiným pacientům a zřejmě nedávala pozor). Žalobce v této souvislosti dále zdůraznil, že svědkyně závěti [jméno FO] nebyla v pozůstalostním řízení řádně vyslechnuta (žalobce nebyl předvolán k jednání), přičemž později zemřela, a tedy v nynějším řízení již vyslechnuta být nemohla. Současně vyzdvihl věrohodnost svědkyně [jméno FO]. V obecnější rovině potom žalobce uvedl, že soud I. stupně nepostupoval tak, aby v co nejširší míře šetřil vůli zůstavitele, ale naopak postupoval formalisticky. Porušil tak ochranu dědického práva žalobce zaručeného rovněž na ústavní úrovní v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále namítal, že to byl stát, koho v řízení tížilo důkazní břemeno ohledně prokázání toho, že zůstavitelka žádné prohlášení o poslední vůli neučinila.

9. Žalovaná ve svém vyjádření k podaným odvoláním uvedla, že není možné, aby se osoba, která je povolána jako svědek závěti, současně zabývala jinou prací (rehabilitací s jinými pacienty), jak to mělo být v případě svědkyně závěti [jméno FO]. Rovněž z výpovědi [jméno FO] učiněné v rámci pozůstalostního řízení přitom mělo vyplynout, že [jméno FO] zřejmě v době, kdy zůstavitelka podepisovala závěť, nebyla přítomna v místnosti. Žalovaná rovněž zpochybnila to, že by [jméno FO] byla svědkyní závěti; svědky závěti si volí sám zůstavitel (mělo by se jednat o osoby, které jej a jeho zdravotní stav znají), nemůže se jednat o náhodné osoby. V dalším se žalovaná postavila za odůvodnění napadeného rozsudku.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. Dospěl přitom k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Podle § 1534 o. z., závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

12. Podle § 1539 odst. 1 o. z., svědci se zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědek se podepíše na listinu obsahující závěť; k podpisu zpravidla připojí doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž ho lze zjistit.

13. Odvolací soud shrnuje, že v základu nynějšího sporu stojí otázka platnosti závěti zůstavitelky ze dne 23. 6. 2022. Tato závěť byla sepsána jako závěť tzv. allografní, tedy nikoliv vlastní rukou zůstavitelky. Pro tento typ závěti občanský zákoník stanoví relativně přísné podmínky, zejména stran účasti svědků při jejím pořízení, a to především z důvodu ochrany vůle samotného zůstavitele (kterou u něj již nelze dodatečně zjišťovat). Tito svědci (nejméně dva) tak jednak musí být současně přítomni osobnímu prohlášení zůstavitele, že příslušná listina obsahuje jeho poslední vůli (§ 1534 o. z.), a současně se tito svědci (vedle samotného zůstavitele) musí podepsat na listinu, která závěť obsahuje (§ 1539 odst. 1 o. z.).

14. Odvolací soud se na prvním místě zabýval otázkou, zda lze úřednici Obecního úřadu [adresa] [jméno FO], jež podle provedeného dokazování byla přítomna podpisu závěti (jak zůstavitelkou, tak povolanými svědkyněmi), považovat rovněž za svědkyni závěti ve smyslu uvedených ustanovení občanského zákoníku. Dospěl přitom ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že nikoliv. Odvolací soud se přitom neztotožnil s argumentací žalované, která argumentovala tak, že svědkem závěti nemůže být náhodná osoba, ale naopak jen ten, koho si zůstavitel vybral (koho tímto úkolem osobně pověřil), kdo zůstavitele zná a zná rovněž jeho zdravotní stav. Takový požadavek ze zákona nevyplývá. Svědkem naopak může být i relativně náhodná osoba, která musí být schopna potvrdit pouze to, že pořizovatel závěti je skutečně zůstavitel (srov. § 1539 odst. 1 o. z. a např. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018). Vedle toho si taková osoba musí být vědoma svého postavení jakožto svědka závěti (musí být touto úlohou pověřena), nemůže se jednat o osobu, která byla pořízení závěti pouze náhodně (resp. z jiného důvodu) přítomna (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96). (K uvedenému rovněž Salák, P. In Melzer, F. Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. § 1475–1720. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 1534).

15. Už jen z uvedeného je ale zřejmé, že úřednici [jméno FO] není možné považovat za svědkyni závěti v požadovaném smyslu. Touto úlohou totiž nebyla (primárně zůstavitelkou, popř. jinou osobou s alespoň konkludentním souhlasem zůstavitelky) – jak vyplynulo z provedeného dokazování – pověřena. Byť byla přítomna pořízení závěti, její úloha byla od začátku limitována pouze na ověření podpisů zúčastněných osob (zůstavitelky a svědkyň závěti). Vedle toho byla [jméno FO] podepsána pouze na ověřovacích doložkách, které z právního hlediska představují samostatnou listinu, a nikoliv na samotné závěti, byť se tyto dvě listiny nacházejí na témže fyzickém nosiči (na témže listu papíru). V této souvislosti soud I. stupně přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3504/2017. Skutečnost, že se v citovaném případu řešeném Nejvyšším soudem jednalo o ověření podpisu provedené advokátem (a nikoliv úřední osobou), nemůže na věci nic změnit, neboť povaha ověření podpisů na závěti zůstává v obou případech stejná. Odkázat lze konečně na shodné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004.

16. Dále se odvolací soud na podkladě odvolací námitky žalobce zabýval tím, zda byly splněny zákonné podmínky pro pořízení allografní závěti ve vztahu k účasti svědkyň [jméno FO] a [jméno FO] při tomto právním jednání. Žalobce v této souvislosti především zpochybnil skutková zjištění učiněná soudem I. stupně, která neumožňují jiný závěr, než že je předmětná závěť neplatná. Soud I. stupně totiž vycházel ze zjištění, že zůstavitelka přinejmenším před svědkyní závěti [jméno FO] neučinila žádné výslovné prohlášení, kterým by vyjádřila, že předmětná závěť (příslušná listina) obsahuje její poslední vůli (před touto svědkyní měla uvedenou listinu pouze držet v ruce a následně ji podepsat).

17. Odvolací soud důvody k revizi skutkových zjištění soudu I. stupně neshledal. Žalobce svědeckou výpověď [jméno FO] zpochybňuje zejména poukazem na svědeckou výpověď úřednice [jméno FO]. Ta nicméně vypovídala zejména v obecné rovině o tom, jak standardně postupuje v případech, kdy je jako úřednice Obecního úřadu [adresa] volána k ověření podpisu při sepisu závěti (s tím, že je pro takové případy rovněž proškolena); okolnosti pořízení předmětné závěti si již ale nepamatovala. Odvolací soud je ve shodě se soudem I. stupně toho názoru, že takováto obecně formulovaná výpověď (jakkoliv věrohodná), není sama o sobě (bez přistoupení dalších důkazů) dostatečným podkladem ke znevěrohodnění výpovědi svědkyně [jméno FO] (resp. k přijetí zcela opačného skutkového závěru). Nutno zdůraznit, že zde nejsou žádné jiné indicie, které by koherentní a (z hlediska relevantních skutečností) relativně konkrétní výpověď svědkyně [jméno FO] zpochybňovaly. Pokud jde o výpověď svědkyně závěti [jméno FO] v pozůstalostním řízení, odvolací soud souhlasí s žalobcem, že při jejím provedení zřejmě došlo k procesnímu pochybení, neboť žalobci (jakožto účastníku pozůstalostního řízení) nebyla dána možnost se tohoto úkonu účastnit, a tedy možnost klást svědkyni [jméno FO] dotazy. Toto pochybení, které již nebylo možné – z důvodu úmrtí svědkyně [jméno FO] – v nynějším řízení napravit, nicméně samo o sobě nemůže vést k úspěchu žalobce ve věci. Jinými slovy, ze skutečnosti, že svědkyně [jméno FO] nemohla být v nynějším řízení řádně vyslechnuta, nelze dovozovat, že by v opačném případě uvedla skutečnosti podporující závěr o platnosti závěti. Vycházet lze totiž – i při vědomí procesního pochybení, ke kterému došlo – pouze z toho, co svědkyně [jméno FO] uvedla (nelze domýšlet nic navíc). Svědkyně [jméno FO] sice ve své výpovědi uvedla, že se úřednice [jméno FO] zůstavitelky zeptala, jestli ví, co podepisuje, na druhou stranu ale z její výpovědi nevyplývá, že by tomuto dílčímu úkonu byla přítomna svědkyně závěti [jméno FO]. Konečně z výpovědi svědkyně [jméno FO] vyplynulo, že před i po podepsání závěti spolu zůstavitelka a svědkyně [jméno FO] a [jméno FO] hovořily, k prohlášení zůstavitelky ve smyslu § 1534 o. z. tedy při takovém rozhovoru mohlo dojít. Uvedené výpovědi tedy nejsou neslučitelné; výpověď svědkyně [jméno FO] proto bez dalšího nezpochybňuje výpověď svědkyně [jméno FO].

18. Odvolací soud tudíž skutková zjištění soudu I. stupně posoudil jako souladná s provedenými důkazy, stejně tak se ztotožnil s právními závěry prvoinstančního soudu. Jestliže totiž přinejmenším svědkyně závěti [jméno FO] nebyla přítomna jakémukoliv prohlášení zůstavitelky o tom, že předmětná závěť obsahuje její poslední vůli (prohlášení ve smyslu § 1534 o. z.), potom taková závěť nemůže být platná.

19. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. 5. 2025) jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl na základě § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch, přičemž jí podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. vznikly náklady řízení za 2 úkony, a sice za přípravu účasti na jednání odvolacího soudu a za účast na tomto jednání, tedy celkem ve výši 600 Kč.