o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 10 C 140/2021-74

1. Shora označeným rozsudkem soud I. zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II.).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobním návrhu na zaplacení škody, která měla být žalobkyni způsobena nesprávným úředním postupem insolvenčního soudu v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [insolvenční spisová značka], konkrétně tím, že soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka [jméno] [příjmení] a dlužníka od zbývajících dluhů osvobodil, ačkoliv jej insolvenční správce informoval o existenci zapodstatové pohledávky žalobkyně za dlužníkem, přihlášené žalobkyní ve výši [částka].

3. Ve skutkové rovině vyšel soud prvního stupně ze zjištění uvedených pod body 4, 5 a 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které pro stručnost odkazuje. Mezi účastníky není sporu, že žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok dle ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb. u žalované dne [datum] s negativním výsledkem. Ministerstvo odmítlo odškodnění poskytnout pro absenci odpovědnostního titulu.

4. Zjištěné skutečnosti soud I. stupně posoudil dle ust. § 1 odst. 1, § 2, § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8, § 13 odst. 1, § 14, § 15 a § 26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon“), zabývaje se primárně posouzením existence nesprávného úředního postupu, příp. nezákonného rozhodnutí, jejichž podstatu vyložil. Uzavřel, že ve věci není dán odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí, když žalobkyně ani netvrdila, že by existovalo rozhodnutí, které by bylo pravomocné či předběžně vykonatelné a které by bylo zároveň pro nezákonnost zrušeno či změněno. Za naplněné neshledal ani existenci nesprávného úředního postupu. Primárně je tak tomu proto, že i kdyby insolvenční soud nesprávně vyhodnotil kritéria pro to, že vzal usnesením ze dne [datum] na vědomí splnění oddlužení, a zároveň osvobodil dlužníka od placení pohledávek, pak by takovéto vyhodnocení kritérií pro vydání tohoto usnesení bylo bezpochyby činností, která se bezprostředně projevila právě v naříkaném rozhodnutí – konkrétně tedy v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka] – B – 43. Nesprávný úřední postup je - dle svého negativního vymezení - postupem, který sám o sobě k vydání rozhodnutí nevede, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Vztaženo na danou věc namítané vadné/nesprávné vyhodnocení podmínek pro vydání naříkaného usnesení je typicky činností, která se přímo a bezprostředně projeví v tom, že je dané rozhodnutí vydáno. Pojmově tak nemůže jít o nesprávný úřední postup - mohlo by se tak jednat pouze o odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí (v jehož obsahu se namítané chybné hodnocení kritérií projevilo), což žalobce netvrdil a toto nevyplynulo ani z dokazování.

5. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně poukázal na ust. § 203 ins. zákona, který stanoví způsob uplatnění pohledávek za podstatou a pohledávek jim postavených na roveň a okamžik jejich uhrazení tak, že se pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními (odst. 1). O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis. Dle § 209 odst. 3 písm. e) ins. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními dlužník v době od povolení oddlužení. Dle § 203 odst. 3 ins. zák. osoba s dispozičními oprávněními uspokojí pohledávky podle odstavce 1 (zapodstatové) z majetkové podstaty a dle odst. 4 neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Podle § 169 odst. 1 písm. a) jsou pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou i pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak; a dle odst. 2 není-li dále stanoveno jinak, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.

6. Žalobkyně uplatnila svou pohledávku postavenou naroveň pohledávkám za majetkovou podstatou v insolvenčním řízení přihláškou. V případě, že je pohledávka postavená na roveň pohledávkám za podstatou uplatněna věřitelem prostřednictvím formuláře přihlášky pohledávky, nemůže být tato pohledávka zařazena na přezkumném jednání a řádně přezkoumána. Tyto pohledávky nepodléhají režimu přezkumného jednání a uvedené bylo důvodem, pro který pohledávka žalobkyně nebyla zařazena na přezkumné jednání dne [datum]. Pravidlo stanovící, že se pohledávky postavené na roveň pohledávkám za podstatou hradí kdykoliv po rozhodnutí o úpadku, neznamená, že by tyto pohledávky musely či měly být uhrazeny ihned po svém vzniku. Pokud tedy dlužník – [příjmení] [příjmení] – odmítal zapodstatovou pohledávku hradit, pak žalobkyni nezbývalo, než se této domáhat žalobou dle § 203 ins. zák. Řízení o takovém nároku přímo předpokládá § 203 ins. zák. právě v době probíhajícího insolvenčního řízení. Pokud tedy žalobkyně svou zapodstatovou pohledávku tímto zákonem předvídaným způsobem neuplatnila, je pravou příčinou toho, že jí tvrzená pohledávka nebyla uhrazena to, že žalobu dle § 203 ins. zák. za situace, kdy tuto osoba s dispozičními oprávněními odmítá uhradit, nepodala a pohledávky se soudně nedomáhala. Žalobkyně sice zahájila řízení o určení neplatnosti výpovědi, které bylo vedeno u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12C 20/2013, nicméně předmětem tohoto byl požadavek na určení neplatnosti předmětné výpovědi a až podáním ze dne [datum] žalobkyně blíže specifikovala, že požaduje i konkrétní nárok na ušlou mzdu a vyčíslila jeho měsíční výši. Přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení podala žalobkyně dne [datum]. Tuto je třeba obsahově hodnotit jako požadavek na úhradu zapodstatové pohledávky vůči dlužníkovi dle § 203 odst. 1 ins. zák., přičemž o tomto byl evidentně informován i správce (pohledávku výslovně nezařadil do přezkumu, neboť je pohledávkou zapodstatovou). Žalobkyni tak muselo být již v polovině roku 2014 známo, že ani dlužník, ani správce tuto oznámenou pohledávku neuhradili. Žalobkyně mohla případně trvat na pokračování řízení vedeného Okresním soudem v Chomutově s tím, že nárok doplněný podáním ze dne [datum] je nárokem dle § 203 ins. zák. a řízení má být o tomto nadále vedeno i v době probíhajícího insolvenčního řízení. Vznik žalobkyní tvrzené škody proto není v příčinné souvislosti s tvrzeným pochybením insolvenčního soudu, ale primární příčinou neuhrazení nároku na náhradu mzdy za 03/ 2013 – [číslo] je to, že žalobkyně svou pohledávku nevymáhala zákonem předvídaným postupem dle § 203 ins. zák.

7. Důvodem pro zamítnutí žaloby je nenaplnění (krom neexistence odpovědnostního titulu a příčinné souvislosti mezi tvrzeným pochybením insolvenčního soudu a tvrzenou škodou) i samostatná existence škody, neboť provedeným dokazováním nebyl prokázán nárok žalobkyně na náhradu mzdy za tvrzené období březen 2013 až březen 2014.

8. Rozsudek soudu I. stupně napadla žalobkyně včasným odvoláním, ve kterém namítala na základě provedeného dokazování nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Uvedla, že v insolvenčním řízení žádný spor s dlužníkem či s insolvenčním správcem ohledně úhrady pohledávky žalobkyně nebyl. Žalobkyně svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásila nad rámec své povinnosti, neboť se jednalo o pohledávku pracovněprávní, insolvenční správce ji vzal na vědomí a zařadil ji mezi pohledávky za majetkovou podstatou. Žalobkyně byla opakovaně ubezpečena, že tato pohledávka jí bude uhrazena v plné výši v průběhu insolvenčního řízení. Pokud by insolvenční správce pohledávku považoval za nesprávnou, mohl zahájit soudní spor (viz. komentářová literatura – [příjmení], J.: [příjmení], P., [příjmení], A., [příjmení], L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení rady [příjmení] o úpadkovém řízení. Komentář 2. Vydání [obec]: [právnická osoba], 2013 506 k § 203 odst. 2 insolvenčního zákona – kdy pro pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, platí zvláštní pravidlo, pokud jde o uznání výše nároku. Kdy uplatní-li zaměstnanec svůj pracovněprávní nárok v částce vyšší nebo nižší než odpovídá účetní evidenci dlužníka, je na úvaze insolvenčního správce, zda nárok zaměstnance dlužníka (bývalého zaměstnance dlužníka) uzná, nebo zda o jeho úhradu povede soudní spor. Svůj nárok žalobkyně uplatnila i žalobou u nalézacího soudu. Skutečnost, že dané řízení bylo přerušeno, nemůže jít k tíži žalobkyně. Mezní moment pro uspokojení neuspokojených pohledávek za majetkovou podstatou je okamžik před podáním návrhu na rozvrhové usnesení. V opačném případě se správce vystavuje možnému postihu za nesprávný postup v insolvenčním řízení (srov. [příjmení], J.: [příjmení], P., [příjmení], A., [příjmení], L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení rady [příjmení] o úpadkovém řízení. Komentář 2. Vydání [obec]: [právnická osoba], 2013 420). Odvolatelka zdůraznila, že na nesprávný postup insolvenčního správce insolvenční soud upozornila a vyzvala insolvenční soud, aby postup insolvenčního správce přezkoumal. Pokud tak neučinil a coby dozorující orgán nad činností insolvenčního správce ponechal zapodstatovou pohledávku žalobkyně neuhrazenou, ačkoli měla být uhrazena v průběhu insolvenčního řízení a insolvenční řízení ukončil, znemožnil její úhradu. Uvedené opomenutí či nedůslednost insolvenčního soudu je porušení pravidel předepsanými právními předpisy pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, při níž došlo k porušení postupu daného právními předpisy. Na základě uvedeného navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl změněn tak, že žalobě bude vyhověno.

9. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když odkázala na své procesní stanovisko vyjádřené v průběhu řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

11. Skutkový stav, jak byl soudem I. stupně zjištěn, odpovídá výsledkům provedeného dokazování a představuje dostatečný podklad pro rozhodnutí věci. Věc rovněž správně právně posoudil. Na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí, s ním se odvolací soud ztotožňuje, lze pro stručnost odkázat.

12. Otázkou uplatnění pracovněprávních pohledávek v insolvenčním řízení se zabýval Vrchní soud (srovnej usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 1 VSPH 258/2010), který shrnul, že pracovněprávní pohledávka se považuje za uplatněnou – aniž by bylo třeba ji přihlašovat – ve výši plynoucí z účetnictví dlužníka nebo z evidence, kterou dlužník vedl podle zvláštního právního předpisu, jinak ji věřitel může uplatnit – bez ohledu na lhůtu pro přihlášení pohledávek (§ 173 odst. 1 ins.zák.) – přímo vůči insolvenčnímu správci postupem podle § 203 ins.zák., a nikoliv vůči insolvenčnímu soudu přihláškou podle § 173 ins zák. K uspokojení pracovněprávní pohledávky může dojít kdykoliv po rozhodnutí o úpadku dlužníka – umožňuje-li to stav majetkové podstaty – bez toho, že by ji bylo třeba přezkoumat na přezkumném jednání. V případě, že ji insolvenční správce v plné výši a včas neuspokojí, je odpovídajícím právním prostředkem pro její vymožení žaloba podaná u příslušného okresního soudu proti insolvenčnímu správci o její zaplacení s tím, že po právní moci rozhodnutí o žalobě určí insolvenční soud lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství a to, která část majetkové podstaty může být použita k jejímu uspokojení. Je pojmově vyloučeno uvažovat o pracovněprávní pohledávce věřitele tak, že měla být uplatněna přihláškou a ve smyslu § 244 ins.zák. zásadně poměrně uspokojena z výnosu zpeněžení majetkové podstaty.

13. Od těchto závěrů se soud prvního stupně neodchýlil a odvolací soud proto napadený rozsudek dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, potvrdil.

14. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení má oporu v ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. procesně úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 1 režijního paušálu [částka] dle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření k odvolání..