o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. března 2024, č. j. 14 C 311/2020-127,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků ve vlastnictví žalobce. Tvrdil, že je vlastníkem pozemků parc. č[číslo], vše v k. ú. [adresa]. Žalovaná je pak vlastníkem stavby, která se nachází na pozemcích v jejím vlastnictví a také na pozemcích ve vlastnictví žalobce, a to parc. č. [číslo] žalobcovy pozemky jsou zastavěny stavbou vestibulu metra [adresa], dlážděných chodníků, dlážděného nástupiště a dalších obslužných staveb souvisejících s provozem žalované. K výzvě soudu I. stupně pak žalobce doplnil konkrétní tvrzení, jakým způsobem má žalovaná ten který pozemek užívat. Pozemky parc. č. [číslo] nejsou zastavěny stavbou žalované, avšak částečně nad ně přesahuje nadzemní zateplení a konstrukce budovy metra, zároveň se jedná o pozemky, které vznikly oddělením z pozemku parc. [číslo] a parc. č. [číslo] a v důsledku tohoto oddělení jsou pro žalobce ekonomicky neupotřebitelné. Žalobce nedal souhlas s výstavbou stavby žalované, žalobce pozemky získal v restituci coby volnou plochu, žalovaná je poté zastavěla, tedy to byla právě žalovaná, kdo z pozemků učinila veřejná prostranství. Žalobce svůj nárok vyčíslil na základě znalcem určené ceny obvyklého nájemného ve výši [částka]/m2 v roce 2017, [částka]/m2 v roce 2018, [částka]/m2 v roce 2019 a [částka]/m2 v roce 2020, přičemž zohlednil plochu 1 428,6 m2, kterou mají žalovanou užívané pozemky ve vlastnictví žalobce, avšak při zohlednění plochy zabírané stánkem, jenž provozoval nájemce žalobce na pozemku parc. [číslo]

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v její převážné části. Především namítla nedostatek pasivní věcné legitimace na své straně. Argumentovala, že většinu žalobcem vlastněných pozemků je nutno považovat za veřejné prostranství a částečně i účelové komunikace. Ve smyslu konstantní judikatury pak žalovaná není povinna k vydání bezdůvodného obohacení za užívání takových pozemků, neboť náhradou je povinna obec. Žalovaná učinila nesporným, že užívá pozemky parc. č. [číslo], na kterých stojí stavba v jejím vlastnictví. Namítla pak promlčení nároku za období listopadu 2017, neboť žaloba byla podána až [datum].

4. Soud I. stupně již jednou ve věci rozhodl, a to rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Žalobě vyhověl co do částky [částka] s příslušenstvím, kdy přiznal žalobci bezdůvodné obohacení za to, že žalovaný užívá jeho pozemky parc. č. [číslo] za období prosinec 2017 až listopad 2020, ve zbývajícím rozsahu (výrok II uvedeného rozsudku) žalobu zamítl s tím, že se jedná o veřejná prostranství nebo pozemky nejsou žalovaným užívány.

[právnická osoba] odvolání žalobce pak odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II a v nákladovém výroku III zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soud I. stupně se totiž dle odvolacího soudu nezabýval námitkou absence souhlasu žalobce s umístěním stavby vestibulu metra na jeho pozemcích, a potažmo tak s otázkou jeho souhlasu se vznikem veřejného prostranství v okolí vestibulu metra, přičemž vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu označené žalobcem, tedy rozsudku sp. zn. [spisová značka], dle kterého je souhlas vlastníka předpokladem vzniku veřejného prostranství k pozemku, odvolací soud považoval tuto otázku za zásadní. Soudu I. stupně tedy uložil, aby se zabýval existencí souhlasu žalobce či jeho právních předchůdců s umístěním staveb vestibulu metra a s užíváním přilehlých prostor zahrnujících některé z předmětných pozemků jako veřejného prostranství a aby za tím účelem vyzval žalobce dle § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazů.

6. Soud I. stupně následně dle pokynu odvolacího soudu vyzval žalobce k doplnění tvrzení, kdy se stal vlastníkem dotčených pozemků a jakým způsobem se on či jeho právní předchůdci ohrazovali proti jejich užívání žalovanou. Žalobce upřesnil, že se stal vlastníkem pozemku parc. [číslo] na základě darovací smlouvy ze dne [datum] a vlastníkem pozemku parc. č. [číslo] a [číslo]/[číslo], od kterého byl následně oddělen geometrickým plánem pozemek parc. [číslo] na základě darovací smlouvy ze dne [datum].

7. Žalovaná trvala na své argumentaci, že zbývajících 6 pozemků, nyní parc. [číslo], dále jen „předmětné pozemky“, jsou buď veřejným prostranstvím, nebo nejsou žalovanou užívány.

8. Soud I. stupně doplnil skutková zjištění pro zrušujícím usnesení následovně: Předseda MNV rozhodl, že rodina žalobce je povinna se kde dni [datum] vystěhovat m. j. i z předmětných pozemků. V darovacích smlouvách ze dne [datum] a [datum] uzavřených mezi paní D. [jméno] (matka žalobce) a žalobcem, žalobce jako obdarovaný výslovně prohlásil, že si převáděné nemovitosti (tehdy parc. č. [číslo]) prohlédl a že je mu znám jejich stavební stav a přejímá je ve stavu, v jakém je shledal. Dne [datum] nesouhlasil Magistrát hl. m. Prahy s předloženým záměrem – oplocení pozemků tomto dopise uvedených. V dopise ze dne [datum] sdělila žalovaná žalobci, že má stále zájem na odkoupení části pozemků zastavěných stavbami, a [datum] mu sdělila, že má zájem užívání pozemků v lokalitě stanice metra [adresa] dořešit. Dopisem ze dne [datum] informoval Magistrát Hl. m Prahy – odbor dopravních agend žalobce a žalovanou že „trasa metra 5B – stranice [adresa]“ je umístěna na pozemcích parc. [číslo]/[číslo], k. ú. [adresa] v souladu s geometrickým plánem č. [hodnota]-[číslo] ze dne [datum], a to tak, že na pozemku parc. č. [číslo] je umístěno schodiště a na pozemku parc. č. [číslo] je umístěna zídka. Dne [datum] sdělil Úřad MČ [adresa], obor výstavby žalobci, že schvaluje podmínky pro dělení pozemku parc. č. [číslo][číslo], k. ú. [adresa], na kterých byla povolena a zkolaudována stavba V. provozního úseku trasy B – metra stavba V. B., a zaslala žalovavému odsouhlasený a potvrzený situační plánek.

9. Pokud jde tedy o zbývající pozemky, za něž žalobce touto žalobou požaduje bezdůvodné obohacení, tedy předmětné pozemky, soud I. stupně vyšel ze zjištění, že na pozemku parc. č. [číslo] se nachází chodník, který vede podél budovy, v níž se nachází nástupiště konečné stanice metra, zároveň se na pozemku částečně nachází schodiště vedoucí od tohoto chodníku na [adresa]. Účastníci zároveň shodně uvedli, že přes tento pozemek vede jediný přístup do prostor ve vlastnictví žalované a na jejím pozemku, v nichž se nachází čerpací stanice fekální a nefekální. Uvedený chodník končí kolmo ke zdi, v níž se nachází zatarasený průchod pod tělesem kolejí. Pozemek parc. č. [číslo] má rozlohu pouze 1 m2 a je zcela zastavěn schodištěm vedoucím z [adresa] na úroveň chodníku na pozemku parc. č. [číslo]. Pozemek je tak součástí schodiště spojující veřejnou komunikaci a ji lemující chodník s chodníkem vedoucím podél budovy stanice metra a umožňujícím chodcům přístup k vestibulu metra, aniž by museli přecházet [adresa]; vstup na schodiště byl však v době místního šetření zatarasen.

10. Pozemek parc. [číslo] nachází mezi východem z vestibulu metra a nástupišti autobusů, přičemž pozemek žalobce nezabírá celý tento prostor, ale jeho výraznou část od okraje budovy s výstupy z metra až po cca konec vedlejší budovy servisního charakteru. Pozemek je částečně zastřešen, jsou na něm vztyčeny nosníky o půdorysu cca velikosti papíru A4, které nesou pásy střechy kolmo k budově žalované, mezi nosníky lze volně procházet. Pozemek je vydlážděn. S tímto pozemkem sousedí pozemek parc. č[číslo], který přiléhá k boční stěně (servisní) budovy žalovaného a je kolmý k [adresa]. Tento pozemek je pokryt dlažbou a tvoří jediný přístup do této části (servisní) budovy žalované, přičemž se zde nachází toalety řidičů autobusů a byla zde i umístěna trafostanice, která však vyhořela a nyní (v době místního šetření) byl prostor připraven k renovaci.

11. Pokud jde o pozemky parc. č. [číslo], zde soud I. stupně zjistil, že, že se nacházejí v prostoru mezi budovou žalované s nástupišti metra a chodníkem na pozemku parc. [číslo]. Jedná se o poměrně úzké pruhy pozemku, které jsou zarostlé neudržovanou vegetací.

12. V rámci právního hodnocení soud I. stupně odkázal na § 2911 odst. 1 a 2 o. z. upravující problematiku bezdůvodného obohacení, dále odkázal na § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, vymezující veřejné prostranství. Odkázal také na konkrétní rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu a komentářovou literaturu.

13. V poměrech posuzovaného případu pak uvedl, že se zabýval otázkou udělení souhlasu vlastníka s veřejným užíváním jeho pozemku či části pozemku. Vyzval žalobce, aby prokázal, že se jeho právní předchůdce či žalobce sám aktivně ohrazovali proti užívání předmětných pozemků žalovanou. Žalobce u jednání dne [datum] uvedl, že takovéto jednání svého právního předchůdce není schopen doložit. Žalobce prokázal, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl v roce 2000 od své matky na základě darovacích smluv, a dále prokázal, že v roce 2015 a 2018 jednal se žalovanou o odkupu pozemků. Z důkazů, které žalobce předložil, však nebylo nikterak prokázáno, že by se žalobce od nabytí vlastnictví k uvedeným pozemkům, tj od roku 2000 jakkoliv aktivně ohrazoval proti jejich užívání. Žalobce uvedl, že se snažil pozemky oplotit, avšak z důkazu, který soudu založil (dopis ze dne [datum]), tato skutečnost nevyplývá, neboť se týká zcela jiných pozemků, než jsou uváděny v žalobě. Dle soudu I. stupně tak žalobce nikterak neprokázal, že by se on či jeho právní předchůdce, jakkoliv bránili užívání předmětných pozemků žalovanou. Žalobce tak touto dlouhodobou nečinností, tj. od roku 2000 udělil konkludentní souhlas s veřejným užíváním jeho pozemku.

14. K obraně žalobce, že posuzovat aktivní obranu matky žalobce, která předmětné pozemky nabyla v restituci v době, kdy jí bylo téměř 90 let, je v rozporu s dobrými mravy, soud I. stupně uvedl, že matka žalobce byla vlastníkem pozemků od roku 1994 do roku 2000, tj. 6 let a žalobce byl pak jejich vlastníkem od roku 2000. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že restituent, který nabyl pozemky v restituci, není vázán předchozím souhlasem veřejného užívání, je tedy na bodu nula a od nabytí svého vlastnictví se tak může bránit veřejnému užívání svého pozemku. Doba, po kterou může být restituent nečinný, však není neomezená a je potřeba se v rozumně dlouhé době začít bránit. Pokud by soud I. stupně odhlédl od doby, kdy vlastníkem předmětných pozemků byla matka žalobce (1994-2000), je třeba tuto dobu nečinnosti počítat od nabytí vlastnictví předmětných pozemků žalobcem, tj od roku 2000. Jelikož žalobce neprokázal, že by se jakkoliv bránil užívání pozemků žalovanou a současné jejich veřejnému užívání minimálně do roku 2015, když z dopisu ze dne [datum] pouze vyplývá, že žalobce jednal se žalovanou o odkupu předmětných pozemků a o nesouhlasu s jejich užíváním jako veřejného prostranství nebylo v dopise ničeho uvedeno, udělil tak žalobce konkludentní souhlas s jejich užíváním.

15. U pozemků parc. č[číslo] dospěl soud I. stupně tedy k závěru, že se jedná o veřejná prostranství a žalovaná není povinna hradit žalobci bezdůvodné obohacení. Tyto pozemky jsou totiž přístupné neomezenému okruhu uživatelů a jsou jimi užívány právě jako chodníky či plochy užívané k pohybu osob. Ani žalobce a ani žalovaná coby provozovatel MHD nejsou oprávněni pozemky vyloučit z veřejného užívání, aniž by došlo k omezení naplňování funkce veřejného prostoru, ke kterému prostory evidentně funkčně slouží. Pozemky jsou v místě součástí stavební infrastruktury a mají svou logiku při fungování prostoru, jedná se o chodníky vedoucí různými směry a zajišťující obslužnost místa. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit v případě pozemku parc. [číslo] ani umístění nosníků zastřešení části jeho rozlohy. Ostatně právě zastřešení části plochy samo o sobě zdůrazňuje charakter celého prostoru jako veřejného prostranství, který je určen k užívání coby prostor pohybu osob čekajících na spoje. Pokud by žalovaná na pozemku neměla umístěnu část stavby (nosníky), pozemek by (stále) byl celý veřejným prostranstvím. Faktické vyloučení z veřejného užívání v rozsahu nosníků tak nečiní z prostoru prostor výlučně užívaný žalovanou, která reálně nemá jakýkoliv ekonomický prospěch z vybudování/údržby a existence zastřešení. Žalovaná se tedy v tomto rozsahu, jakkoliv neobohacuje na úkor žalobce. Stejně tak je lichý argument žalobce, že žalovaná pozemek v jeho vlastnictví využívá k obsluze jím vlastněných prostor (zásobování provozoven, které žalovaná pronajímá 3. osobám). Žalovaná sice v řízení nepopřela, že by prostory uvedeným způsobem využívala, avšak toto zjištění nemůže převážit celkový charakter obecného užívání; zde je třeba opět zdůraznit, že žalovaná nemůže jakkoliv vyloučit ostatní uživatele pozemku z užívání pozemku, byť za účelem zásobování. Totéž pak platí pro pozemek parc. č. [číslo] sloužící též jako přístup k budově žalované, zejm. k toaletám využívaným řidiči autobusů.

16. Soud I. stupně také nemohl dospět k závěru, že uvedené pozemky (především parc. č. [číslo] užívá výlučně žalovaná, která zde zabezpečuje výkon své hlavní činnosti (provoz MHD). Je sice velmi pravděpodobné, že většina osob, které se po pozemcích pohybují, směřuje z nebo do přepravních prostor metra, avšak ostatní osoby nejsou z užívání vyloučeny; rozhodně se zde nejedná již o placený přepravní prostor, z něhož by příp. mohla žalovaná určité osoby vyloučit či mohla zde kontrolovat účel pobytu osob. Soud I. stupně ještě zdůraznil rozdíl mezi žalovanou coby veřejným dopravcem, avšak osobou soukromého práva (byť vlastnicky propojenou s obcí), a obcí jakožto veřejnoprávní korporací, která zajišťuje životní podmínky pro fungování všech svých členů a veřejného prostoru.

17. Pokud jde o pozemky parc. [číslo], tedy úzké pruhy zarostlé neudržovanou vegetací, které se nacházejí v prostoru mezi budovou žalované s nástupišti metra a chodníkem na pozemku parc. [číslo] žalobce o nich tvrdí, že v důsledku oddělení od jiných pozemků jsou pro svou rozlohu a umístění bezcenné. Tato tvrzení je však dle soudu I. stupně nutné považovat za tvrzení směřující ke vzniku škody a zároveň tedy právnímu posouzení z hlediska odpovědnosti za škodu. Žalobce však žádným způsobem i přes poučení ze strany soudu I. stupně netvrdil, jakým jednáním žalované měla žalobci vzniknout v souvislosti s těmito pozemky škoda, zároveň žalobce ani netvrdil, že žalovaná tyto pozemky využívá a jakým způsobem. Nárok na peněžní plnění ohledně těchto pozemků tak též nemůže být důvodný. Pokud žalobce zmiňoval, že nad tyto pozemky částečně zasahuje zastřešení budovy s nástupišti metra, resp. opláštění parkoviště P+R, toto tvrzení se v řízení neprokázalo. V rámci místního šetření bylo zjištěno, že část budovy žalované, v níž jsou nástupiště metra a na její střeše je pak umístěno parkoviště P+R, zasahuje při své hraně též na pozemek parc. [číslo]. Právě tyto úzké pruhy tohoto pozemku a ve výšce parkoviště P+R pak pokrývají právě ten rozšiřující se půdorys budovy. Soud I. stupně tak uzavřel, že pozemky parc. č. [číslo] nejsou žalovanou užívány a též žalobce netvrdil a tím spíše neprokázal, že by měl žalovaný svým jednáním způsobit vznik újmy žalobci (zřejmě spočívající ve znehodnocení pozemků).

18. Žalobu proto i ve zbývající části zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

19. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalobce. Zrekapituloval průběh dosavadního řízení a obsah napadeného rozsudku. Nesouhlasil s posouzením předmětných pozemků jako veřejného prostranství. I pokud by se však o veřejné prostranství jednalo, žalobci příslušní bezdůvodné obohacení od žalované, neboť majitel stavby je za svou stavbu odpovědný a je povinen hradit bezdůvodné obohacení majiteli pozemku, a to bez ohledu na to, zda se jedná o veřejné prostranství. Zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Dle názoru žalobce je nerozhodné, zda žalovaná svou stavbu užívá či zda ji přenechala do užívání jiné osobě úplatně či bezplatně. Dále žalobce argumentoval ekonomickým prospěchem žalované, neboť předmětné pozemky užívají buď cestující MHD, nebo zaměstnanci žalované. Jiné osoby předmětné pozemky neužívají. Zde přirovnal předmětné pozemky k veřejně přístupné prodejně, kam také vstupují jen nakupující, a nejedná se o veřejné prostranství. Navrhl proto změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě.

20. Žalovaná ve svém vyjádření opětovně namítla nedostatek pasivní legitimace. Setrvala na své argumentaci s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, že předmětné pozemky jsou veřejným prostranstvím a staly se jím ze zákona. Žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům v plné míře v roce 2000. K udělení souhlasu s užíváním pak postačila pouhá nečinnost, souhlas byl udělen konkludentně. Předmětné pozemky jsou užívány širokou veřejností, nemusí se jednat výlučně o cestující MHD, ani jiné osoby nejsou z užívání vyloučeny. Je pak nerozhodné, že předmětné pozemky mohou být užívány i k zásobování provozoven žalovanou pronajímaných nebo k obsluze žalovanou vlastněných prostor a nemovitostí. Nesouhlasila s argumentací, že pokud se jedná o veřejné prostranství, stejně je možné požadovat úhradu po majiteli staveb z titulu bezdůvodného obohacení. V poslední řadě nesouhlasila ani s výší bezdůvodného obohacení. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

21. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, (§ 212, § 212a.), a odvolání žalobce neshledal důvodným.

22. Soud I. stupně splnil pokyny odvolacího soudu uvedené ve zrušujícím usnesení, dostatečně zjistil skutkový stav a věc správně právně posoudil. Na jeho správné, podrobné a výstižné odůvodnění lze pak zcela odkázat včetně odkazů na přiléhavou judikaturu.

23. Odvolací soud jen upřesňuje skutkové zjištění vyplývající z přiloženého kolaudačního rozhodnutí z podzimu 1994, že stavba Trasy metra 5. B – stanice [adresa] – povrchové úpravy byla kolaudována [datum] s právní mocí ke dni [datum]. Stavba byla povolena dne [datum].

24. Pokud jde o odvolací námitky, v nichž žalobce v zásadě opakuje svou argumentaci z řízení před soudem I. stupně, tyto jsou liché. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že pozemky parc. [číslo] jsou veřejná prostranství, když jsou přístupné neomezenému počtu osob v rámci zpevněných komunikací (vydlážděné plochy, chodníky, schodiště apod.). Soud I. stupně přiléhavě argumentoval, že i pokud bychom odhlédli od doby, kdy vlastníkem předmětných nemovitostí byla matka žalobce, u níž se s ohledem na její věk nějaká aktivita v tomto směru dala stěží předpokládat, žalobce byl od roku 2000, kdy předmětné pozemky nabyl od matky darováním, do zahájení jednání o případném odkupu v roce 2015 zcela nečinný, tedy nijak se nevymezoval proti tomu, že tyto pozemky slouží veřejnosti a jsou jí přístupné v rámci fungování stanice metra [adresa]. Z této nečinnosti žalobce lze konkludentní souhlas s užíváním těchto pozemků dovodit a ten je postačující (viz soudem I. stupně citovaná judikatura Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]). Je přitom nerozhodné, že tyto pozemky jsou užívány i zaměstnanci žalované či je užívají i nájemci nebytových prostor pronajímaných žalovanou. Odkaz žalobce na rozsudek sp. zn. [spisová značka] není přiléhavý, neboť v něm se nejednalo o užívání veřejného prostranství. Skutečnost, že se jedná o veřejná prostranství obklopující stavbu žalované, vylučuje povinnost žalované k vydání bezdůvodného obohacení, jak již přiléhavě vysvětlil soud I. stupně. Také argument, že prostory využívají hlavně platící cestující, tedy lapidárně řečeno „klienti“ žalované, a ta má z toho ekonomický prospěch, nemůže na těchto závěrech ničeho změnit. Jak již správně uvedl soud I. stupně, tyto pozemky se nacházejí vně placeného přepravního prostoru a jsou volně přístupné, proto jsou veřejným prostranstvím. V případě veřejného prostranství je pak rozdíl v tom, že k náhradě za užívání veřejného prostranství je povinna obec, nikoliv žalovaná, jak zde bylo již opakovaně konstatováno (viz bod 12. napadeného rozsudku).

25. U pozemků parc. č. [číslo] pak nebylo prokázáno, že by je žalovaná užívala, to vylučuje její povinnost hradit bezdůvodné obohacení. Není ani zřejmé, jakého porušení povinností by se mohla žalovaná dopustit, aby odpovídala z titulu náhrady škody za ztrátu možnosti ekonomického využití těchto pozemků. Umístění zpevněné komunikace na pozemku parc. [číslo] oddělující úzké pruhy pozemků parc. [číslo] vzniklo historicky na základě stavebního povolení z roku 1987. To nelze v žádném případě klást k tíži žalované, která v té době nemohla předvídat změnu politických poměrů a započetí restitucí nezákonně zabraného majetku.

26. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek dle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný včetně správného výroku o nákladech řízení.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř. dle zásady úspěchu ve věci. Ta je činěna 3 x paušální náhradou dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., za vyjádření ve věci, přípravu na odvolací jednání a účast na tomto jednání.