o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost omluvit se žalobci tak, jak je uvedeno ve výroku I napadeného rozsudku ve znění opravného usnesení. Zamítl požadavek na peněžité plnění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok II). Žalované pak uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 31 400,50 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok III).

2. Dne 24. 2. 2025 vydal soud I. stupně v důsledku pokynu odvolacího soudu vyjádřeného v jeho usnesení ze dne 9. 1. 2025, č. j. [spisová značka], doplňující rozsudek č. j. [spisová značka], kterým rozsudek ze dne 29. dubna 2024, č. j. [spisová značka], doplnil výrokem IV. Tímto výrokem žalobní požadavek na uložení povinnosti žalované zveřejnit omluvu žalobci, uvedenou ve výroku I rozsudku, po dobu dvou měsíců na webové stránce [orgán] počínaje pátým dnem od právní moci rozsudku, zamítl.

3. Takto soud rozhodl o nároku žalobce na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou správního řízení včetně přezkumu rozhodnutí správního úřadu ve správním soudnictví, přičemž příslušné sp. zn. správních řízení a řízení před správními soudy jsou specifikovány ve výroku I napadeného rozsudku ve znění opravného usnesení (celé řízení dále též jako „posuzované řízení“).

4. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Již poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení povinnosti dle § 13 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a omluvy považovala za dostatečné.

5. Soud I. stupně činil podrobná skutková zjištění, jež popsal v bodech 5 až 17 napadeného rozsudku. Ta pak shrnul v bodě 19 napadeného rozsudku. Odvolací soud na tato zjištění pro stručnost odkazuje a vychází z nich.

6. Po právní stránce soud I. stupně odkázal na relevantní ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb., Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1992 Sb., a OdpŠk.

7. V poměrech posuzovaného případu pak soud I. stupně shledal důvodným nárok na omluvu, nikoliv však na peněžitou satisfakci. V doplňujícím rozsudku zamítl nárok na zveřejnění omluvy, jak bylo výše uvedeno.

8. Soud I. stupně v napadeném rozsudku konstatoval, že žalobce uplatnil nárok u [orgán] na poskytnutí zadostiučinění dle § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk, to následně postoupilo nárok [orgán] příslušnému dle § 6 odst. 4 OdpŠk, které žádost projednalo a o jejím vyřízení informovalo žalobce dopisem ze dne 27. 3. 2023, doručeným mu dne 14. 4. 2023 (zásilka s informací byla připravena k vyzvednutí dne 4. 4. 2023). Délku posuzovaného řízení od 21. 8. 2015 do 6. 10. 2022, resp. do 25. 10. 2022 již shledal soud I. stupně nepřiměřeně dlouhou (7 let a cca 1 měsíc), a to z důvodu období nečinnosti uvedených v bodě 33 napadeného rozsudku. Pokud jde o kritéria § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, soud I. stupně považoval posuzované řízení za složité s ohledem na průběh řízení před správními i soudními orgány, a dále i s ohledem na procesní aktivitu žalobce. I s ohledem na rozhodovací praxi soudů však dovodil pouze nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobce. Neshledal tedy důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích. Nicméně neshledal dostatečnou omluvu, která byla v rámci vyřízení žádosti v dopise ze dne 27. 3. 2023 obsažena, proto žalobě v této části vyhověl. Požadavek na peněžité plnění však zamítl. Žalobci přiznal náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Vedle požadavku na vydání opravného usnesení a doplňujícího rozsudku, kterým bylo vyhověno, jak bylo popsáno výše, namítal nesprávně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení. Dle obsahu pak samotné odvolání směřuje do zamítavého výroku II napadeného rozsudku. Žalobce sice nepodal po vydání doplňujícího rozsudku odvolání do výroku IV doplněného tímto rozsudkem, argumentoval však, že jeho vůle k odvolání do zamítavého výroku IV na zveřejnění omluvy na webových stránkách [orgán] plyne i z obsahu původně podaného odvolání, kterým se domáhal vydání doplňujícího rozsudku a samozřejmě i toho, aby bylo jeho požadavku zcela vyhověno. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve sbírce pod č. 37/2015. (Odvolací soud žalobci nakonec v této argumentaci přisvědčil a přezkoumal tedy i výrok IV doplňujícího rozsudku, byť po jeho vydání již tento nebyl formálně napaden dalším odvoláním). Žalobce v odvolání k věci samé argumentoval především rozporem závěrů soudu I. stupně s rozhodovací praxí Ústavního soudu, kdy primární forma kompenzace za nepřiměřenou délku řízení by měla být především peněžitá. Nepeněžité zadostiučinění se poskytuje jen výjimečně. Zde odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 862/10. Namítal, že nelze upřednostnit jen některá kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk. Výše kompenzace má být spravedlivá, rychlá a zásadně peněžitá. Zde opět odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Tvrdil také, že je třeba orgánům veřejné moci vyslat určitý preventivní signál, aby při vyřizování žádostí dle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím postupovaly v souladu se zákonem, a nikoliv obstrukčně, neboť jde o jeden z nástrojů kontroly veřejné moci. Často pak takto pozdě poskytnutá informace po obstrukcích povinných orgánů ztrácí svůj význam. V poměrech posuzovaného případu žalobce pociťoval frustraci z průtahů i obstrukčních postupů povinných orgánů veřejné moci, z faktické nevymahatelnosti práva. Význam řízení tedy nemohl být pro něj zanedbatelný nebo nepatrný. Ostatně skutečnost, že řízení zahájil, svědčí o tom, že pro něj význam mělo. Zde odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1536/11. Proto je bagatelizace významu řízení pro žalobce, jak ji uzavřel soud I. stupně, nesprávná. Odmítl pak, že by byl kverulantem nebo sudičem či že by u něj docházelo ke zneužití práva. Pokud jsou mu práva opakovaně upírána, musí se o ně s úřady „přetahovat“, tedy soudit. Odkázal v této souvislost na publikaci JUDr. Vladimíra Čermáka, Hodnoty, normy a instituce publikovanou Nakladatelstvím Olomouc v roce 1997, s. 218 a 219. Argumentoval dále s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, že samotná skutečnost, že řízení nemá pro žalobce vyšší význam, ještě neznamená, že by byl význam tohoto řízení snížený. Při standardním významu řízení by však mělo být poskytnuto zadostiučinění v penězích. Opět s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu uvedl, že peněžité zadostiučinění by nemělo být přiznáváno jen ve zcela výjimečných případech. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná podala odvolání do výroku I napadeného rozsudku. Jí poskytnutou kompenzaci v dopise ze dne 27. 3. 2023, a to konstatování porušení práva a omluvu, považovala za dostatečnou. Brojila pak proti některým úkonům přiznané náhrady nákladů řízení. Navrhla proto změnu rozsudku, zamítnutí žaloby a přiznání náhrady nákladů řízení.

11. Žalobce na odvolání žalované reagoval vyjádřením, ve kterém argumentoval především k nedostatečnosti žalovanou tvrzené poskytnuté omluvy a účelnosti žalovanou zpochybňovaných úkonů.

12. K odvolání žalobce se vyjádřila i žalovaná, která setrvala na své argumentaci o dostatečnosti poskytnutého zadostiučinění, tedy konstatování a omluvy. Pokud jde o otázku zveřejnění omluvy, trvala na nevykonatelnosti tohoto požadavku. Dále vysvětlovala, proč by žalobci neměly být přiznány náklady řízení.

13. Žalobce následně ještě podáním ze dne 19. 6. 2025 upozornil na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] v otázce povinnosti uveřejnit omluvu.

14. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o. s. ř., a po konaném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, naopak odvolání žalované důvodné je.

15. Soud I. stupně zjistil skutkový stav v míře dostatečné pro rozhodnutí ve věci a věc v převážné míře i správně právně posoudil. Odvolací soud odkazuje na skutkové a právní závěry soudu I. stupně, pokud dále nebude uvedeno jinak.

16. Soudu I. stupně je třeba přisvědčit v tom, že délka posuzovaného řízení dosahující téměř 7 let a 2 měsíců je již nepřiměřená. Posuzované řízení, bez ohledu na skutečnost, že částečně probíhalo před správními orgány a částečně ve správním soudnictví, je třeba, vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, posuzovat jako jeden celek. Pokud tedy prvotní žádosti žalobce o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“), nebylo vyhověno zcela a žalobce se odvolával k nadřízenému orgánu, a následně podal i žalobu ve správním soudnictví, nelze všechny žalobcem nastolené otázky vyřídit do 15 dnů, nelze je často vyřídit ani v řádech měsíců, nicméně délka 7 let a 2 měsíců je již skutečně nepřiměřená i s ohledem na nečinnost Městského soudu v [adresa] v řízení před správními soudy od října 2017 do srpna 2019. Je třeba souhlasit se závěrem soudu I. stupně, že posuzované řízení bylo procesně složité z důvodu projednávání věci na více instancích před správními úřady a ve správním soudnictví, a dále z důvodu procesní aktivity žalobce. Ten ve své žádosti o osvobození od soudních poplatků ve správním soudnictví nastolil otázku diskriminace při vybírání soudních poplatků od účastníků za situace, kdy se tyto poplatky nevybírají od správních orgánů. Existence takové diskriminace však byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta (viz rozhodnutí č. j. [spisová značka]). Žalobce se v menší míře na délce řízení podílel tím, že nepodal řádnou žalobu k soudu ve správním soudnictví a musel být vyzýván k odstranění vad. Prodloužení posuzovaného řízení však rozhodně nelze zcela přičítat na vrub žalobce. Žalovaná dále v tomto nyní řešeném odškodňovacím řízení od počátku řízení tvrdila minimální význam posuzovaného řízení pro žalobce. Žalobce k významu posuzovaného řízení pro svoji osobu tvrdil a posléze též vypověděl, že se právním otázkám a právním případům věnuje minimálně od roku 1988, kdy zastupoval několik osob, následně ukončil právnické studium a získal titul Mgr., později titul [tituly před jménem] a [tituly za jménem] Celkově se žalobce na [orgán] obracel přibližně čtyřikrát, vždy se žádostí o informace. V těchto řízeních žalobce opakovaně podával opravné prostředky a žaloby ke správním soudům. Obdobně postupuje rovněž spolek [název], v jehož rámci žalobce působí. Informace o dotčených osobách žalobce zjišťoval pro jejich tvrzený podíl na nezákonném stíhání [tituly před jménem] [jméno FO], jehož zástupcem v odškodňovacím řízení byl právě žalobce. Kdyby žalobce věděl, že řízení o jeho žádosti bude probíhat přes 7 let, zvážil by vůbec podání takové žádosti. Výsledek řízení pro něj byl zklamáním, velkou deziluzí, byť to pro něj, pro dosavadní poznatky o fungování [orgán], nebylo velkým překvapením. Informace získané po uplynutí doby pro jejich poskytnutí měly pro něj jen historickou nebo akademickou hodnotu, jejich význam zde byl v době podání žádosti. Z důkazů provedených před soudem I. stupně je dále zřejmé, že žalobce dopisem ze dne 11. 3. 2018 upozorňoval [orgán] na případy protiprávního jednání [orgán] včetně postupu proti bývalému [funkce] [jméno FO]. V tomto podání si žalobce stěžoval mj., že mu k případu byla podána neúplná informace ze strany [orgán] a že zjevně k vymáhání regresivního nároku vůči svým členům ze strany [orgán] nedošlo. Žalobce v minulosti vedl i v současné době vede řadu soudních řízení převážně proti [orgán], která souvisejí s nesprávným úředním postupem (viz zjištění soudu I. stupně v bodě 17 napadeného rozsudku).

17. Odvolací soud zde přisvědčuje závěru soudu I. stupně o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2023, č. j. [spisová značka], ve skutkově velmi podobné věci, v bodech 31 až 33 tohoto rozhodnutí: „V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3, písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Z výše citované judikatury je zřejmé, že žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný. Pro úplnost je třeba dodat, že není možné a priori konstatovat zvýšený význam předmětu řízení o poskytnutí informace pro žadatele, a to kvůli tomu, že význam posuzovaného řízení se zásadně odvíjí od významu informace pro žadatele, jak je výše vysvětleno, a ten může být velmi vysoký, ale také nepatrný.“ Odvolací soud je toho názoru, že z žádosti o poskytnutí informací v předmětné věci nebylo zřejmé, k čemu žalobce tyto informace potřebuje, chyběla výše uvedená „zjevná reálnost potřeby“ požadovaných informací. Žalobce nevystupoval v žádosti jménem bývalého [funkce] [tituly před jménem] [jméno FO]. Nebylo tedy zjevné, k čemu informace o profesní minulosti, výši platu a odměn, roku narození a místě bydliště, u jedné osoby i otázky na členství v [strana] a spolupráci s [orgán], jím označených příslušníků [orgán] potřebuje, stejně jako k čemu potřebuje celkový přehled důvodných stížností na činnost příslušníků [orgán], jakož i informaci, kdo rozhodl o stíhání [tituly před jménem] [jméno FO] a zda byl za toto rozhodnutí po jeho zproštění regresivně postižen. Žalobce má sice pravdu, že při žádosti dle InfZ důvody této žádosti uvádět nemusí, je pak na úvaze povinného subjektu, zda shledá podmínky pro poskytnutí požadované informace, či zda např. v zájmu ochrany osobních údajů tyto informace neposkytne. Ostatně judikatura Nejvyššího správního soudu v této oblasti se stále vyvíjí. Uvedením důvodu žádosti lze však napomoci vyřízení této žádosti ve smyslu výše uvedeného. V posuzovaném řízení se požadované informace týkaly čistě osobního zájmu žalobce, v rámci kterého takto provádí specifickou kontrolu státních orgánů. Za této situace závěr o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce obstojí. Na tom nemůže změnit ničeho ani dopis ze dne 11. 3. 2018, který žalobce odeslal na [orgán] a kterým žádal o vyvození odpovědnosti [funkce] [orgán] v rámci jím tvrzených kauz. Ostatně i Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstatoval, že podstatné je, zda se v konkrétním případě přiznaná forma satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nález ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10).

18. Za přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení tak lze považovat konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě dle § 13 odst. 1 OdpŠk a omluvu. V poměrech nyní řešené věci žalobce svůj nárok dle § 14 odst. 1 uplatnil dopisem ze dne 30. 9. 2022. Již 2. 1. 2023 však podal žalobu v této věci, kdy argumentoval, že lhůta 6 měsíců uvedená v § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk je v rozporu s Ústavním pořádkem, a navrhl předložení věci Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy na zrušení § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk. K tomuto postupu však není důvod, stanovená lhůta je přiměřená i s ohledem na skutečnost, že žádosti jsou vyřizovány centrálně ústředními správními úřady a zpracování jakékoliv žádosti včetně připojení spisu určitý čas vyžaduje. Nelze ji vyřídit ze dne na den. Žalovaná prostřednictvím [orgán] konstatovala v dopise ze dne 27. 3. 2023, který si žalobce vyzvedl dne 14. 4. 2023, nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení a za to se žalobci omluvila. Z tohoto dopisu je zcela zřejmé, že je reakcí na uplatnění nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, který byl uplatněn dopisem ze dne 30. 9. 2022, a že se k posuzovanému řízení vztahuje také omluva. K požadavku zveřejnění omluvy na webových stránkách [orgán] žalovaná uvedla, že není možné omluvu zveřejnit na stránkách [orgán] pro absenci dispozičních oprávnění žalované k těmto stránkám (viz zjištění soudu I. stupně v bodě 6 napadeného rozsudku). Formulace omluvy a způsob jejího učinění (žalobce si dopis s konstatováním a omluvou převzal dne 14. 4. 2023) jsou dle názoru odvolacího soudu zcela dostatečné. Žalobce ani při uplatnění nároku u žalované neuváděl jednotlivá č. j. či sp. zn. dílčích řízení před správními orgány a ve správním soudnictví způsobem, jak následně činí v této žalobě, dožadoval se pouze omluvy za porušení povinnosti projednat věc v přiměřené lhůtě a požadoval její zveřejnění na webových stránkách. Z žalovanou formulované omluvy je zcela zřejmé, jakého řízení se týká. Omluva je jasná a srozumitelná. K posuzovanému řízení je třeba přistupovat jako k celku. Odvolací soud také nevidí důvod pro zveřejnění omluvy na webových stránkách [orgán], když posuzované řízení, ve kterém byla řešena otázka nároku na poskytnutí požadovaných informací, nebylo samo o sobě nijak medializováno. Za tohoto stavu je tak zcela nadbytečné hodnotit přiléhavost závěrů Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] pro nyní projednávaný případ, a to v otázce přístupu k webovým stránkám, na nichž má být zveřejněna omluva.

19. Pokud žalobce odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 428/2023 a nutnost preventivní funkce odškodnění, tento odkaz není pro danou věc zcela přiléhavý, neboť v tomto odkazovaném řízení byl řešen spor na ochranu osobnosti, kde výše odškodnění plní i preventivní funkci. Tuto funkci však odškodnění primárně nemá při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., zde převažuje funkce reparační.

20. Výše uvedenou argumentací považuje odvolací soud všechny relevantní odvolací námitky za vypořádané.

21. Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku I dle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. tak, že požadavek na uložení povinnosti žalované omluvit se žalobci zamítl, neboť tato tak již dostatečným způsobem učinila dopisem ze dne 27. 3. 2023. V zamítavých výrocích na poskytnutí peněžitého zadostiučinění (výrok II) a zveřejnění omluvy na webových stránkách [orgán] (výrok IV) pak tyto výroky jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal 10 paušálních náhrad po 300 Kč za vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání soudu dne 13. 12. 2023, přípravu a účast na jednání soudu dne 20. 3. 2024, odvolání žalované, vyjádření k odvolání žalobce do procesního rozhodnutí, vyjádření k odvolání žalobce do rozsudku, přípravu a účast na jednání odvolacího soudu dne 26. 6. 2025, a to dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem tedy 3 000 Kč. Žalobce podal žalobu předčasně a po poskytnutí zadostiučinění ze strany žalované žalobu neomezil, je tedy na něj nutné pohlížet jako na neúspěšného účastníka ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.