o ochranu osobnosti a nemajetkovou újmu

1. Rozsudkem ze dne 12. 9. 2024, č. j. 27 C 412/2023-22, soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 150 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy (výrok I.). Dále soud I. stupně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 22 200 Kč (výrok II.). Následně soud I. stupně vydal dne 15. 10. 2024, pod č. j. 27 C 412/2023-26, doplňující rozsudek, kterým rozhodl o zbytku předmětu řízení. Konkrétně zamítl žalobu i v té části, kterou se žalobkyně domáhala na žalované písemné omluvy následujícího znění: „Vážená paní, upřímně se Vám omlouvám za to, že jsem v čestném prohlášení ze dne 27. 11. 2020, o němž jsem věděla, že bude předloženo soudu rodiči nezletilého [jméno FO], narozeného [datum], jako důkaz v řízení před Okresním soudem [adresa], ohledně úpravy styku s Vámi jako babičkou nezletilého [jméno FO] uvedla nepravdivé a smyšlené informace o Vaší nezpůsobilosti s nezletilým [jméno FO] se stýkat.“ (výrok I. doplňujícího rozsudku); a dále v části, kterou se žalobkyně domáhala toho, aby žalovaná zaslala omluvu téhož znění zaslat [právnická osoba] se sídlem v [adresa] (výrok II. doplňujícího rozsudku).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě na ochranu osobnosti, kterou žalobkyně odůvodnila tím, že žalovaná pro účely soudního řízení vedeného u Okresního soudu [adresa] (sp. zn. [spisová značka]), v němž se žalobkyně domáhala určení styku se svým vnukem nezl. [jméno FO], poskytla jeho rodičům (kteří si styk žalobkyně s ním nepřáli) čestné prohlášení (datováno 17. 11. 2020), ve kterém žalobkyni očerňovala. Konkrétně žalovaná v uvedeném čestném prohlášení mimo jiné uvedla, že žalobkyně je osobnost, která by se se svým nezletilým vnukem či jinými dětmi vůbec neměla stýkat, přičemž tento svůj názor podpořila dalšími nepravdivými tvrzeními. Uvedené čestné prohlášení se přitom stalo stěžejním podkladem pro rozhodnutí opatrovnického soudu, který nakonec nařídil takové předběžné opatření (usnesení ze dne 12. 1. 2021, č. j. [číslo]), kterým byl odchylně od předchozího předběžného opatření (z procesních důvodů zrušeného odvolacím soudem) a odchylně od pozdějšího rozhodnutí ve věci samé (rozsudku) styk žalobkyně s vnukem značně omezen jen na jednu hodinu jedenkrát za dva týdny (namísto tří hodin), a to v asistované podobě v prostorách [právnická osoba]. Žalovaná tedy svým jednáním poškodila žalobkyni v rámci uvedeného opatrovnického řízení, což vedlo k omezení jejího styku s vnukem; žalobkyně byla nucena ke styku cestovat z [adresa] do [adresa] a rovněž se při styku musela podrobovat dohledu pracovníků [právnická osoba]. Režim uvedeného předběžného opatření přitom žalobkyně byla nucena snášet po dobu 15 měsíců (do konečného rozhodnutí soudu). Žalobkyně v souvislosti s tím utrpěla rovněž duševní újmu, trpěla úzkostmi. Žalobkyně dále zdůraznila, že žalovaná byla její [funkce]; předmětné čestné prohlášení přitom podepsala jakožto [funkce], což mělo pro soud větší váhu.

3. Žalovaná uplatněné nároky neuznala a navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Konkrétně proti tvrzením žalobkyně uvedla, že v předmětném čestném prohlášení pouze uvedla svůj názor na žalobkyni a její chování v době, kdy ještě byly přítelkyně; toto prohlášení nečinila z pozice [funkce].

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování, jehož závěry rekapituloval v bodech 3 až 9 rozsudku ze dne 12. 9. 2024 (odvolací soud zde pro stručnost na jeho skutková zjištění plně odkazuje), a citaci aplikovaných ustanovení občanského zákoníku věc právně uzavřel tak, že žaloba není důvodná. Konkrétně soud I. stupně dospěl k závěru, že předmětným čestným prohlášením žalovaná nemohla zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně, neboť se z její strany jednalo pouze o vyjádření osobních domněnek (o hodnotící soud, a nikoliv o skutkové tvrzení). Nadto předmětné čestné prohlášení nepůsobilo veřejně, ale bylo učiněnou pouze pro účely soudního řízení, mělo tedy nulové veřejné působení. Žalovaná potom toto prohlášení neučinila jakožto [funkce], ale jako bývalá přítelkyně žalobkyně. Soud I. stupně rovněž podtrhl, že žalobkyně se ani nedostavila k soudnímu jednání, a proto jí nemohlo být dáno poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“). Výrok II. doplňujícího rozsudku soud odůvodnil dále tím, že žalobkyně nebyla oprávněna domáhat se morálního zadostiučinění (omluvy) ve prospěch třetí osoby.

5. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Žalobkyně ve věci podala dne 29. 10. 2024 blanketní odvolání, ve kterém jako napadený rozsudek označila rozsudek soudu I. stupně ze dne 12. 9. 2024, č. j. 27 C 412/2023-22 (ten jí byl doručen dne 15. 10. 2024). Doplňující rozsudek, který byl vyhlášen při jednání soudu I. stupně dne 15. 10. 2024, při němž žalobkyně ani žalovaná (resp. jejich zástupci) nebyly přítomny (a nebyly o jeho konání ani nijak vyrozuměny), byl potom žalobkyni doručen dne 13. 11. 2024. Následně na výzvu soudu I. stupně (po zásahu odvolacího soudu) žalobkyně učinila dne 17. 2. 2025 podání, ve kterém zdůvodnila své odvolání, přičemž jako napadená rozhodnutí označila jak rozsudek ze dne 12. 9. 2024, tak doplňující rozsudek. Rovněž z odvolacího návrhu (žalobkyně navrhla zrušení obou rozsudků) a samotné argumentace bylo zřejmé, že napadá oba dva rozsudky (s výjimkou výroku II. doplňujícího rozsudku, o němž žalobkyně výslovně uvedla, že ho nenapadá).

7. Odvolací soud se tedy nejprve zabýval splněním podmínek pro projednání odvolání. Podání žalobkyně posoudil následovně: blanketní odvolání žalobkyně ze dne 29. 10. 2024 posoudil jako odvolání směřující výlučně proti rozsudku ze dne 12. 9. 2024, č. j. 27 C 412/2023-22; žalobkyně jej totiž v podaném odvolání výslovně označila uvedením čísla jednacího, vedle toho jí v době, kdy jej podávala, ještě nebyla známa skutečnost, že ve věci byl vydán dne 15. 10. 2024 doplňující rozsudek (ten jí byl oznámen až dne 13. 11. 2024). Z uvedených důvodů nelze uvedené odvolání ze dne 29. 10. 2024 považovat rovněž za odvolání proti doplňujícímu rozsudku. Podání nadepsané jako „Zdůvodnění odvolání žalobkyně“ ze dne 17. 2. 2025 potom odvolací soud posoudil jednak jako doplnění odvolání ze dne 15. 10. 2024 a dále jako samostatné odvolání proti doplňujícímu rozsudku. Poprvé právě až tímto úkonem totiž žalobkyně vyjádřila vůli odvolat se proti doplňujícímu rozsudku.

8. Z hlediska projednatelnosti uvedených odvolání odvolací soud konstatuje, že odvolání proti rozsudku ze dne 12. 9. 2024 bylo podáno včas a je přípustné. Odvolání proti doplňujícímu rozsudku (resp. proti jeho výroku I.) nicméně bylo podáno opožděně, neboť doplňující rozsudek byl žalobkyni doručen dne 13. 11. 2024, odvolání proti němu bylo ale podáno až dne 17. 2. 2024, tedy po uplynutí lhůty 15 dnů podle § 204 odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného důvodu odvolací soud nemohl postupovat jinak, než odvolání proti doplňujícímu rozsudku jako opožděné podle § 218a o. s. ř. odmítnout. Doplňující rozsudek přitom marným uplynutím odvolací lhůty oběma účastníkům nabyl právní moci.

9. Dále se tedy odvolací soud zabýval toliko odvoláním žalobkyně proti rozsudku ze dne 12. 9. 2024. Žalobkyně v něm konkrétně namítala, že soud I. stupně dostatečně nezohlednil její tvrzení, že rodiče jejího vnuka použili čestné prohlášení žalované v opatrovnickém řízení, přičemž to ovlivnilo rozhodnutí soudu o předběžném opatření, kterým byl upraven styk žalobkyně s jejím vnukem. Jednání žalované tak žalobkyni jednoznačně poškodilo. Vedle toho se ze strany žalované jednalo nikoliv jen o podmíněná hodnotící vyjádření, ale o nepravdivá skutková tvrzení. Např. pokud jde o skutečnosti uvedené žalovanou stran [jméno FO], ty prošetřovala i [orgán], nicméně věc byla odložena. Žalovaná nadto předmětné čestné prohlášení podala jako [funkce], což mělo na rozhodování opatrovnického soudu zajisté větší vliv (žalovaná byla v minulosti [funkce] žalobkyně). Soud I. stupně zásadně pochybil v tom, že se vůbec nezabýval tím, zda jsou skutková tvrzení obsažená v čestném prohlášení pravdivá (přičemž důkazní povinnost v tomto případě tížila žalovanou).

10. Žalovaná ve svém vyjádření odmítla argumentaci žalobkyně a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Podle žalované předmětné čestné prohlášení žalobkyni žádnou újmu nezpůsobilo, žalovaná v něm pouze uvedla svůj názor. Dále žalovaná upozornila, že k jednání soudu I. stupně se žalobkyně ani její zástupce bez omluvy nedostavili, což vypovídá o přístupu žalobkyně k věci. Rovněž upozornila na to, jaké názory mají na žalobkyni její nejbližší (její děti). V souvislosti s tím žalovaná opakovaně navrhla vyhotovení znaleckého posudku z oblasti psychiatrie na osobu žalobkyně.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Podle § 81 odst. 1 a 2 občanského zákoníku je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

13. Podle § 2956 občanského zákoníku vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

14. Podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

15. Odvolací soud na podkladě posouzení existence nároku na peněžité zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu přezkoumal závěry soudu I. stupně ohledně toho, zda žalovaná předmětným čestným prohlášením, které poskytla dceři žalobkyně v rámci opatrovnického řízení, nezákonně zasáhla do osobnostních práv žalobkyně. S jeho závěry se přitom ztotožnil. Předmětné čestné prohlášení bylo jednoznačně psáno z pozice dlouhodobé (dřívější) kamarádky žalobkyně a žalovaná v něm vyjádřila svůj negativní názor na žalobkyni. Tento názor, byť byl – spíše pro dokreslení – podpořen některými dílčími skutkovými tvrzeními (o společné dovolené v [stát] nebo o chování žalobkyně k paní [jméno FO]), představoval zejména hodnotící úsudek žalované o osobě žalobkyně. Skutečnost, že žalovaná je [funkce] (a že příslušný akademický titul [tituly před jménem] připojila ke svému jménu při podpisu předmětného čestného prohlášení), sama o sobě ještě neznamená, že by se k dané věci vyjadřovala z pozice [funkce]. To konečně vyplývá z textu předmětného čestného prohlášení, jež v žádném ohledu není formulováno jako odborné [funkce] vyjádření. Pokud tedy žalobkyně tvrdí, že žalovaná zneužila toho, že v minulosti byla její [funkce], pak k tomu odvolací soud konstatuje, že předmětné čestné prohlášení tímto způsobem hodnotit nelze. Žalovaná se v něm odvolává toliko na osobní zkušenost se žalobkyní z pozice její bývalé kamarádky, přičemž neodkazuje na žádné skutečnosti, které by zjistila v souvislosti s výkonem své [funkce].

16. Jak již s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (viz bod 16 napadeného rozsudku) uvedl soud I. stupně, u hodnotících soudů nelze zkoumat jejich pravdivost, postačí, že nevybočují z rámce slušnosti, resp. že nevybočují z mezí racionality. Vedle toho odvolací soud zdůrazňuje, že předmětné čestné prohlášení bylo učiněno v rámci soudního řízení, jeho účelem tedy bylo působit toliko v rámci příslušného opatrovnického řízení. Nejvyšší soud přitom konstantně judikuje, že výroky uvedené v rámci soudního řízení (typicky v rámci účastnické výpovědi, podání apod.) obecně představují výkon práva, a proto standardně (i když zasahují do osobnosti jiné osoby) nemají být posuzovány jako nezákonné zásahy do osobnostních práv dotčených osob. Výjimku představují pouze tzv. excesy; zda se jedná o exces, je pak třeba posoudit v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností v soudním řízení plní (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, nebo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007). V posuzovaném případě se, vzhledem k tomu, že předmětné čestné prohlášení obsahovalo zejména vlastní hodnotící úsudky žalované, o takový exces jednat nemohlo.

17. Ze všech výše uvedených důvodů tedy odvolací soud napadený rozsudek ze dne 12. 9. 2024, č. j. 27 C 412/2023-22, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

18. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšné žalované náleží právo na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem, jejíž výše vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Konkrétně jí náleží náhrada za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 12. 3. 2025 a účast na jednání odvolacího soudu dne 6. 5. 2025) x 7 100 Kč (tarifní hodnota ve výši 150 000 Kč dle § 9a odst. 1, písm. a) advokátního tarifu); dále pak 2x režijní paušál ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupkyně žalované není plátkyní DPH. Celkově tak náhrada nákladů odvolacího řízení činí 15 100 Kč.