o zaplacení 589 500 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 589 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 66 308 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky s tím, že se žalovaná o tuto částku obohatila užíváním jeho pozemků parc. č. [číslo], jehož součástí stavba č. p. [číslo], a parc. č. [číslo], obou v k. ú. [adresa], od 16. 6. 2002 bez právního důvodu. Do uvedeného data svědčilo žalované právo užívat výše uvedenou stavbu i pozemky na základě práva stavby zřízeného na dobu 80 let smlouvou o stavebním právu ze dne 26. 5. 1922, přičemž tato doba uplynula dnem 15. 6. 2002, a stavba se tak stala od následujícího dne součástí pozemku, na kterém byla postavena, jehož vlastníkem a taktéž vlastníkem pozemku parc. č. [číslo] se stal na základě zákona č. 172/1991 Sb. žalobce. Předmětnou částku určil jako obvyklé nájemné v místě a čase za dobu od 3. 4. 2021 do 2. 2. 2023.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, namítala zejména nedostatek věcné aktivní legitimace žalobce pro nesplnění jedné z podmínek dle zákona č. 172/1991 Sb., a to podmínky faktického výkonu práva hospodaření k předmětným pozemkům. Odkazovala zároveň na řadu soudních rozhodnutí, jimiž byly žaloby žalobce v obdobných případech zamítnuty.

4. Soud I. stupně o žalobě rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které zde není třeba podrobně opakovat. Ve stručnosti lze jen uvést, že odkázal na ust. § 13, § 984 odst. 1, § 2291 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále o. z.) a na § 1 zákona č. 172/91 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přičemž se primárně zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce a dovodil, že není dána. Vzal přitom v úvahu rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] z 13. 1. 2022, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] z 12. 5. 2022, č. j. [spisová značka], který se sice týkal rodinného domu žalované č. p. [číslo] na pozemku parc. č. [číslo], jehož závěry však lze vztáhnout i k pozemkům parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo]. Uzavřel pak, že pozemky parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v kat. úz. [adresa] nepřešly na žalobce dle zákona č. 172/1991 Sb., nýbrž zůstaly ve vlastnictví České republiky, a to z toho důvodu, že žalobce fakticky právo hospodaření nevykonával (nevybíral pachtovné /nerozhodno v jaké výši/, ani k pozemkům nečinil žádné jiné úkony). Byla tak vyvrácena domněnka správnosti zápisu vlastnického práva žalobce k pozemkům parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v katastru nemovitostí (§ 980 odst. 2 o. z.), pročež na úkor žalobce k žádnému bezdůvodnému obohacení žalované nedošlo. O náhradě nákladů soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž namítl, že soud I. stupně zjistil skutkový stav neúplně a nesprávně, a nesouhlasil ani s jeho právním posouzením. Odmítl, že by nebyl ve věci aktivně legitimován, neboť podle jeho názoru byly naplněny podmínky pro přechod z majetku České republiky do vlastnictví žalobce dle § 1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb., přestože k rozhodnému datu [datum] nebylo jeho právním předchůdcem vymáháno pachtovné, neboť jeho výběr s ohledem na výši pachtovného a náklady potřebné k jeho vymáhání by byl v rozporu s povinností postupovat s péčí řádného hospodáře. Poukázal na rozhodnutí Městského soudu v [adresa] vydaná pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], v nichž uvedený soud v souvisejících věcech dospěl k opačným závěrům, v nichž dovodil, že k přechodu vlastnictví došlo. Na uvedená rozhodnutí žalobce upozorňoval, nicméně soud I. stupně se v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1687/17 s jejich řešením shodné právní otázky dostatečně nevypořádal. Podle žalobce je přitom odkaz na předchozí relevantní rozhodnutí soudu v obdobné věci z pohledu účastníka zásadním argumentem, který má potenci daný spor rozhodnout. Dovolal se znovu své argumentace, že pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům byly naplněny všechny zákonné podmínky, přičemž žalobci k rozhodnému období nezbývalo nic jiného, než primárně s předmětnými pozemky hospodařit prostřednictvím oprávněných ze stavebního práva, a nerušit tak výlučná práva oprávněných tyto pozemky užívat. Případný výběr pachtovného v symbolické výši pak dle něj nejen nepředstavoval adekvátní náhradu za umožnění realizace tohoto práva, ale sám výběr pachtovného či jakékoliv jiné úkony hospodaření by byly v rozporu s povinností postupovat s péčí řádného hospodáře. K tomu se přiklonil i Městský soud v [adresa] v usnesení ze dne 25. 3. 2022, č. j. [spisová značka]. Konečně se žalobce dovolal závěrů Ústavního soudu ČR vyjádřených v usnesení ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 2762/2022, podle nichž v obdobné věci o určení vlastnického práva ke stavbě konstatoval, že pozemky zatížené stavebním právem přešly do vlastnictví žalobce na základě zákona č. 172/1991 Sb. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě vyhověl, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce poukázala na to, že žalobce stále opakuje tutéž argumentaci a dovolává se rozhodnutí ve věcech jiných účastníků, ač mezi žalobcem a žalovanou již proběhlo řízení o určení vlastnického práva žalobce ke stavbě č. p. [číslo], vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], které pravomocně skončilo zamítnutím žaloby, správnost tohoto rozhodnutí byla potvrzena odvolacím soudem a rozhodnutí byla přezkoumána Nejvyšším soudem i Ústavním soudem ČR, jimiž byly dovolání i ústavní stížnost odmítnuty. V uvedených rozhodnutích byla řešena i otázka přechodu pozemků, za jejichž užívání požaduje v tomto řízení žalobce vydání bezdůvodného obohacení, z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce na základě zákona č. 172/1991 Sb. s tím, že zákonné podmínky pro tento přechod vlastnictví nebyly naplněny. Pokud se žalobce dovolává závěrů Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2762/22, odkázala na to, že se v ní Ústavní soud nezabýval otázkou správnosti rozhodnutí obecných soudů. Dle žalované není žalobce ve věci aktivně legitimován, neboť nejen, že nenaplnil podmínku hospodaření svého právního předchůdce s předmětnými pozemky pro možný přechod podle § 1 cit. zák., ale podle jejího názoru byly předmětné pozemky vyloučeny z možnosti přechodu jejich vlastnictví dle § 4 cit. zákona jako pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, a pozemky, které byly k tomuto účelu přiděleny, což je obdobou užívání pozemku v rámci práva stavby. Žalovaná zdůraznila, že soud I. stupně rozhodl v souladu s legitimním očekáváním, když stejným způsobem bylo již rozhodnuto ve věcech projednávaných u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] z 13. 3. 2024, sp. zn. [spisová značka] z 24. 11. 2023, sp. zn. [spisová značka] ze 4. 4. 2023, sp. zn. [spisová značka] z 31. 1. 2024 či sp. zn. [spisová značka] z 23. 5. 2024. Stejný závěr pak přijala i skupina občanského práva hmotného v rámci [nazev] porady MS v [adresa] konané dne 4. 5. 2022 právě za účelem sjednocení rozhodovací praxe tohoto soudu v uvedených věcech. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s argumentací, jež byla podrobně vyložena v odůvodnění rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 3. 10. 2024 č. j. [spisová značka], který se týkal obdobného nároku žalobce, a to za dobu od 3. 12. 2026 do 2. 4. 2021, tj. za období bezprostředně předcházející době, za kterou je tvrzené bezdůvodné obohacení žalované požadováno v tomto řízení. Se zřetelem k tomu, že jde o skutkově prakticky identické případy lišící se pouze v časovém období, za něž je žalobcem nárok uplatňován, odvolací soud zde může jen odkázat na odůvodnění shora uvedeného rozhodnutí, jež považuje za přesvědčivé a vystihující podstatu sporu.

9. Jak uvedl odvolací soud v citovaném rozhodnutí č. j. [spisová značka], „soud I. stupně správně zjistil, že ke dni účinnosti cit. zákona, tj. k [datum], s pozemkem, jehož součástí je předmětná stavba, určení jejíhož vlastnictví se žalobce domáhá, hospodařil právní předchůdce žalované, [jméno FO], a to na základě práva stavby zřízeného smlouvou o stavebním právu ze dne 27. 5. 1922 uzavřenou mezi [orgán] a [orgán] a převedeného tímto [orgán] na právní předchůdce žalované jako jeho členy trhovou smlouvou ze dne 27. 1. 1922. Stavební právo bylo sjednáno do 15. 6. 2002 a dle režimu tohoto práva v souladu s jeho původní i současnou úpravou, která je provedena zákonem č. 88/1947 Sb., uplynutím doby, na kterou bylo právo zřízeno, stavba na pozemku zřízená připadne vlastníku pozemku. Soud prvního stupně se tedy správně zabýval otázkou, zda žalobce je opravdu vlastníkem předmětných pozemků, neboť jako jeho vlastník byl zapsán v katastru nemovitostí pouze na základě svého prohlášení ze dne 11. 9. 2000.

10. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nenaplnil podmínky § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., a není tak ve věci aktivně legitimován, neboť nelze dovodit hospodaření [orgán] [adresa] s předmětným pozemkem ke dni účinnosti cit. zákona, byť uvedený [orgán] byl v rozhodné době v katastru nemovitostí uveden u označení státu jako vlastníka pozemku. Pojem hospodaření, jak vyplývá z recentní judikatury, v sobě zahrnuje reálné hospodaření ve smyslu nejen evidence majetku, ale také péče o jeho údržbu, ochranu i využívání, tj. faktické nakládání s majetkem k zabezpečení úkolů hospodařícího subjektu. Pokud organizace se svým majetkem nehospodařila, tj. nepotřebovala jej k plnění svých úkolů, právní úprava ji vedla k převodu takového práva či umožňovala dočasné užívání jinou organizací či občany. Ani v této věci nemohl [orgán] [adresa] ke dni účinnosti cit. zákona s předmětným pozemkem hospodařit, byť mu ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření s předmětným pozemkem, neboť v nakládání s ním a ve faktickém výkonu práva hospodaření mu bránilo existující stavební právo, které umožňovalo v rozhodné době chovat se k předmětnému pozemku jako k vlastnímu právním předchůdcům žalované. Uvedený správní úřad tak byl k předmětnému pozemku v obdobném vztahu, jako by k němu bylo zřízeno právo osobního užívání. Takové pozemky však zákon z přechodu vlastnického práva ze státu na obce vylučoval (§ 4 odst. 1, písm. a/ cit. zák.). Jak dovodila skupina občanského práva hmotného v rámci [nazev] porady Městského soudu v [adresa] konané dne 4. 5. 2022 právě za účelem sjednocení rozhodování uvedeného soudu v těchto věcech, bylo-li úmyslem zákonodárce nepřevést do vlastnictví obcí pozemky v osobním užívání občanů zastavěné rodinnými domky, je namístě argumentem a simili vztáhnout tento závěr i na pozemky, na nichž se nacházejí rodinné domky postavené na základě práva stavby. Jedinou možnou realizací hospodaření pak mohlo být opravdu jen vybírání pachtovného, což uvedený správní úřad v rozhodné době nečinil. Skutečnost, že s předmětným pozemkem uvedený správní úřad v rozhodné době nehospodařil, tj. nevyužíval jej k plnění svých úkolů (ani jej nepronajímal či svým aktem nepřenechával do užívání), soud I. stupně správně promítl do jediného možného závěru, že na žalobce nemohlo ani přejít vlastnické právo podle zák. č. 172/1991 Sb. Skutečnost, že žalobce byl pouze knihovním a nikoliv faktickým držitelem pozemku, je pak třeba ve smyslu platné judikatury vyhodnotit jako okolnost bránící možnosti žalobce předmětný pozemek vydržet. Uvedené závěry odpovídají i aktuální judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, řešící totožnou otázku, tj. vlastnictví staveb postavených na pozemcích v rámci práva stavby a v souvislosti s ním i vlastnictví pozemků (viz usnesení NS ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. [spisová značka], proti němuž byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením ÚS ze dne 5. 9. 2022, sp. zn. [spisová značka], usnesení NS ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. [spisová značka], usnesení NS ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. [spisová značka], usnesení NS ze dne 18. 10. 2022, usnesení NS sp. zn. [spisová značka], usnesení NS ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. [spisová značka], či usnesení NS ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. [spisová značka]).

11. Tento závěr zároveň neodporuje ani stále platné judikatuře, která připouští naplnění znaku hospodaření s majetkem státu ve smyslu § 1 odst. 1 cit. zák. i přenecháním věci do nájmu či bezplatného užívání. V této věci je však řešena skutkově zcela odlišná situace, kdy právní předchůdce žalované neužíval pozemek a stavbu na základě realizace práva hospodaření [orgán] [adresa], tj. přenecháním do nájmu či užívání v rámci hospodaření s národním majetkem jím zřízenou organizací, ale na základě vlastního užívacího práva založeného výkonem práva stavby jako primárního užívacího institutu ve vztahu k pozemku ve vlastnictví státu, přičemž tento stav trval i ke dni účinnosti cit. zákona, a fakticky tak bránil hospodaření [orgán] [adresa] s tímto pozemkem, a tím i jeho přechodu na žalobce.

12. Pokud se žalobce dovolává neekonomičnosti výběru pachtovného, nepovažuje odvolací soud tyto pohnutky za rozhodné pro posouzení věci, neboť z provedeného dokazování je zřejmé, že právní předchůdce žalobce v rozhodném období na své hospodaření s předmětnými pozemky zcela rezignoval, stejně jako žalobce na svá tvrzená oprávnění vlastníka pozemku, a to i po zániku práva stavby v roce 2002, jak prokazuje skutečnost, že se začal svých „práv z bezdůvodného obohacení“ domáhat až o mnoho let později, cca kolem roku 2019.

13. V podstatě ke stejným závěrům pak došly soudy všech instancí ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], projednávající otázku vlastnictví stavby č. p. [číslo] na předmětných pozemcích, které se velmi podrobně zabývaly právě otázkou možnosti přechodu těchto pozemků na žalobce a tuto možnost vyloučily. V souladu s těmito závěry byla pravomocně rozhodnuta i věc vedená u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], která řešila mezi týmiž účastníky taktéž otázku vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků, pouze za jiné období. Za relevantní pak nelze považovat závěry vyjádřené v rozhodnutích Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], kterých se dovolává žalobce, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že tato rozhodnutí byla vydána v době, kdy ještě nebyla k dané otázce vydána sjednocující judikatura, která takové závěry odmítla.“

14. Odvolací soud považuje výše uvedenou právní argumentaci za plně přiléhavou a vyčerpávající, pročež na ni zcela odkazuje, když zároveň s odkazem na zásadu legitimního očekávání zakotvenou v ust. § 13 o. z. zdůrazňuje, že vzhledem k množství obdobných sporů řešených Městským soudem v [adresa] (identifikovaných v bodě 6 shora) nebylo žádného důvodu se od již ustálivší se judikatury zdejšího soudu odchylovat. Proto odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný včetně správného výroku o nákladech řízení podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované přiznal jejich plnou náhradu. Výši nákladů určil jako náhradu nákladů právního zastoupení žalované představující odměnu advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalobce ze dne 14. 2. 2025, účast na odvolacím jednání dne 22. 5. 2025) po 10 660 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 a. t., paušální náhradu hotových výdajů za uvedené dva úkony po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.) a DPH ve výši 4 666,20 Kč, tedy v celkové částce 28 886,20 Kč.