pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 22C 154/2021-43,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka] způsobenou v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce konkurzního řízení vedeného před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. [spisová značka]. Na celkové délce řízení se podílel incidenční spor vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], který byl zatížen průtahy, jakož i postup konkurzního soudu, který akceptoval neodůvodněné žádosti správce konkurzní podstaty o prodloužení lhůty. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že délka řízení byla nepřiměřená, ale poskytnutí zadostiučinění v penězích není důvodné s ohledem na minimální význam řízení pro žalobkyni.

3. Soud prvního stupně provedl důkaz spisy Krajského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] a Krajského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka], z nichž zjistil celý průběh a výsledek posuzovaného řízení, a zjištěné skutečnosti podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (zjištění soudu prvního stupně jsou mezi účastníky nesporná); skutkový stav právně posoudil podle ustanovení, která citoval v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Odvolací soud na toto odůvodnění odkazuje a na tomto místě stručně skutkové a právní závěry soudu prvního stupně shrnuje. Posuzované konkurzní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, neboť jeho incidenční řízení Krajského soudu v Brně sp. zn. 12Cm 135/2008 bylo stiženo bezdůvodnou nečinností v období od [datum], kdy se k věci vyjádřila žalobkyně do [datum], než soud nařídil jednání. Odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené době je v projednávané věci dán. Při hodnocení odpovědnostního titulu, příčinné souvislosti a případné formy zadostiučinění soud vzal v potaz význam konkursního řízení pro žalobkyni. Soud poukázal na skutečnost, že u konkurzního řízení a vzniku nemajetkové újmy je nutné pro jeho posouzení vycházet z konečné částky, které se žalobkyni v rámci rozvrhového řízení také fakticky dostalo. V tomto směru soudu odkázal na závěr, který vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29Cdo 2012/2010, jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkurzního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele, co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky. Za uvedené situace, kdy žalobkyně v rozvrhovém usnesení neobdržela žádné poměrné uspokojení své pohledávky, neboť zpeněžený majetek podstaty ani nepostačoval k úhradě nákladů konkurzu, lze shledat nepatrný význam řízení pro žalobkyni. Z průběhu konkursního řízení potom nevyplynuly žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že by žalobkyně mohla očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, než které se jí dostalo. Soud prvního stupně dovodil, že poskytnuté zadostiučinění ve formě morální satisfakce je tedy dostačující. Své rozhodnutí tak založil na minimálním významu řízení pro žalobkyni s ohledem na nulové poměrné uspokojení žalobkyně v rámci konkurzního řízení, což není v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 2888/2010 O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně měla částečný úspěch, avšak plnění záviselo na úvaze soudu.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Argumentovala, že soud správně shledal, že základ uplatněného nároku je dán, avšak nesrozumitelná a zjevně nesprávná je jeho úvaha„ Při hodnocení odpovědnostního titulu, příčinné souvislosti a případné formy zadostiučinění soud vzal v potaz taktéž význam konkursního řízení pro žalobkyni.“ Není zřejmé, jak by na hodnocení„ odpovědnostního titulu“ nebo„ příčinné souvislosti“ mělo mít to, jaký význam mělo konkurzní řízení pro žalobkyni. Je patrné, že soud rozhodnutí celé podřadil kritériu významu sporu pro žalobkyni a žádné další aspekty věci pro něj neměly význam. Kritérium významnosti je však pouze jedním z kritérií, kterým se nárok na přiměřené zadostiučinění hodnotí. Dalšími kritérii jsou pak 1) samotná délka řízení, 2) chování účastníka, tzn., zda přispěl pozitivně nebo negativně k průtahům řízení, 3) složitost věci, a 4) počet soudů, které ve věci rozhodovaly. Žádné z těchto kritérií však soud nevzal v potaz a ani je nijak nehodnotil. Tím řízení zatížil vadou, pro kterou je rozhodnutí v zásadě nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Není možné, aby si soud v konkrétním případě vybral to kritérium, které se peněžitému zadostiučinění vzdaluje co nejvíce, a na tom postavil svoje rozhodnutí. Žalobkyně poukazovala na„ Manuál pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na případy odškodňování průtahů v řízení“ z května 2006 vydaného Ministerstvem spravedlnosti. [jméno] je uveden algoritmus, resp. mechanismus výpočtu zadostiučinění na základě judikatury ESLP, kde snížení nebo zvýšení základní částky 15 000 Kč/ročně je možné z důvodu nižšího významu krátit maximálně o 50 %. Pokud tedy soud základní nárok krátil o celých 100 %, pochybil, protože takový postup jednoznačně bagatelizuje smysl peněžitých náhrad a jde proti smysl odškodňovací judikatury, které je v metodice podrobně sumarizována v Manuálu. V projednávaném případě soud v zásadě konkurzní řízení vyčleňuje z odpovědnostního režimu státu a to na základě kritéria, které nemůže žalobkyně ani jinak ovlivnit. Tím spíše pokud bylo uspokojení věřitelů v konkurzním řízení nulové, tím méně by měl mát soud pochopení pro takto dlouhé řízení a nárok přiznat, resp. ho opřít o jiná kritéria pro přiznání nároku, jak jsou uvedena výše. Žalobkyně také nesouhlasila se závěrem, že by bylo možné v konkurzu očekávat nulové uspokojení, protože jak plyne z konkurzního spisu, příjmy majetkové podstaty činily [částka], tedy částku nikoliv zanedbatelnou. V daném případě je patrné, že se nejednalo o nijak složitý spor (skutkově či právně), na jehož délce se žalobkyně nijak negativně nepodílela. Věc byla projednávána pouze jedním soudem, tedy nikoliv opakovaně. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu nemá v tomto případě suplovat malé (nebo nulové) uspokojení v konkurzu, ale nahradit nemajetkovou újmu na průtahy v řízení. [jméno] očekávaného uspokojení lze nárok snížit, ale nelze ho nepřiznat. Podle žalobkyně zcela extrémně vystupuje do popředí to, že došlo k průtahům, které nelze nazvat, že než zásadní. Délka řízení přesahující přes 12 let a končící nulovým uspokojením není ničím jiným, než selháním státu na úseku organizace konkurzního řízení, které bylo dlouhou dobu terčem kritiky a nahrazeno propracovanější úpravou nového insolvenčního řízení. O co význam řízení pro žalobkyni možný nárok snižuje, o to více jej vyvažují další okolnosti případu, pro které žalobkyni navrhuje, aby soud přiznal nárok v základní výši. Skutečnost, že soud moderací základního nároku nárok snížil o 100 % vnáší do právní praxe nejistotu a to jak pro žadatele, tak pro žalovaného, který už ani sám nerespektuje jím vydaný Manuál a častěji přenáší rozhodování na soudy. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci rozhodnutí a ve stejné lhůtě jí zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně postupem podle ust. § 212 a § 212a a § 214 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v odvolacím jednání, ke kterému se řádně a včas omluvili oba účastníci s tím, že nežádali o odročení jednání. Odvolací soud proto jednal v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Vady řízení, k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud neshledal.

8. Žalobkyně uplatnila vůči žalované (státu) nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jež jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Stát odpovídá za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci spočívající v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a takovou odpovědnost je nutné posuzovat v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo]).

9. Soud prvního stupně správným způsobem a v dostatečném rozsahu zjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, tedy úplně zjistil skutkový stav věci a skutková zjištění podrobně popsal v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud na tato skutková zjištění odkazuje a z nich také při přezkoumávání rozsudku vyšel. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku přehledně vyložil, jaká ustanovení právní předpisů aplikoval, správně přihlížel k judikatuře vyšších soudu a jeho právní posouzení projednávané věci je správné.

10. V projednávané věci je třeba zdůraznit, že konkursní řízení je zcela specifickým řízením. Na rozdíl od většiny jiných soudních řízení totiž nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Přiměřenost délky konkursního řízení je však třeba posuzovat s ohledem na specifika tohoto typu řízení. Konkursní řízení se člení na několik relativně samostatných fází, z nichž první, přípravná fáze počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu, druhá, realizační fáze se v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku, a třetí, závěrečná fáze počínající rozvrhovým usnesením, postihuje vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29Odo 208/2003 a sp. zn. 29Cdo 2917/2007). Co do určení počátku konkursního řízení pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění je v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, rozhodující den, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu, pro určení konce doby konkursního řízení rozhodné pro posouzení přiměřenosti celkové délky konkursního řízení je u konkursního věřitele podstatné, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoli to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení.

11. Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného je (při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění) podstatná též hodnota uplatněného peněžitého nároku. S přihlédnutím k výše rozebrané povaze konkursního řízení (v němž se prosazuje princip jen poměrného uspokojení věřitelů) však tuto hodnotu nelze směšovat s nominální výší uplatněného nároku. Jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29Cdo 2012/2010). V poměrech projednávané věci žalobkyně v rozvrhovém usnesení neobdržela žádné poměrné uspokojení své pohledávky, neboť zpeněžený majetek podstaty ani nepostačoval k úhradě nákladů konkurzu. Z daných zjištění pak lze shledat jen nepatrný význam řízení pro žalobkyni. Nelze potom spatřovat na straně žalobkyně nejistotu z výsledku řízení. Soud prvního stupně správně poukázal na smysl odškodňovacího řízení, jímž je mimo jiné odškodnit nejistotu z výsledků řízení, jíž jsou při dlouhotrvajícím řízení účastníci vystaveni. Význam předmětu řízení je ale při takto nízké míře uspokojení nutné hodnotit jako malý a konstatování porušení práva jako přiléhavou formu kompenzace. Námitka žalobkyně, že soud prvního stupně zkrátil její zadostiučinění o 100 %, je tudíž zcela nepřípadná. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 30Cdo 4024/2019), ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Pouhé konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobkyně. K tomu lze odkázat na rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 30Co 61/2021 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 12Co 97/2021 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 53Co 55/2021 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 70Co 192/2021 ze dne [datum rozhodnutí] Odvolací soud nemá důvod odchylovat se od takto označených rozhodnutí odvolacího soudu, a to se zřetelem k ust. § 13 občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.), podle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnuti a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.

12. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně včetně správného výroku o nákladech řízení jako věcně správný.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy procesně úspěšné žalované náklady v odvolacím řízení nevznikly.