pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 24C 468/2018-155, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24C 468/2018-189, po zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28Co 9/2020-238 a 28Co 58/2020-238, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25Cdo 3471/2020-263,

1. Napadeným rozsudkem ze dne [datum] ve znění doplňujícího usnesení ze dne [datum] soud prvního stupně uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku ve výši [částka] s úroky z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení a částku [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku, žalované a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení ve výši [částka] k rukám zástupce žalobkyně, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve stejné lhůtě také zaplatit České republice na účet tamního soudu náklady řízení ve výši [částka].

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky (po částečném zpětvzetí žaloby se souhlasem soudu) ve výši [částka] s příslušenstvím a náhrady nákladů na uplatnění pohledávky ve výši [částka] z titulu odpovědnosti advokáta za škodu podle § 16 zákona o advokacii, neboť žalovaná zejména nesprávnou formulací žalobního petitu (žádání) způsobila, že žalobkyně byla v řízení o soudním prodeji zástavy vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7Nc 316/99 neúspěšná a nemůže se tak domoci zaplacení pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy za situace, kdy původní dlužník již zanikl a žalovaná zhatila uspokojení zajištěné pohledávky žalobkyně ze soudního prodeje zástavy. Žalovaná (i vedlejšího účastnice) se bránila tvrzením, že právní zastoupení žalobkyně v uvedeném sporu o prodej zástavy převzala v únoru 2016 za stavu, kdy původně bylo žalobě na nařízení soudního prodeje zástavy zcela vyhověno, následně byla podle pravomocného usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy nařízena exekuce, která byla až po pěti letech zastavena s tím, že exekuční titul nebyl po materiální stránce vykonatelný, neboť ve výrokové části chybělo uvedení částky, pro kterou byl prodej zastavených nemovitostí nařízen; exekuční titul byl tak zrušen výhradně z důvodu materiální nevykonatelnosti pro nedostatek informace o výši zajištěné pohledávky. Žalovaná za tohoto postupovala na základě právních názorů příslušných soudů a neměla žádný důvod pochybovat o správnosti a zákonnosti petitu dané žaloby, jak byl původně formulován v červenci [rok]. Nezapříčinila a nezavinila vznik případné škody na straně žalobkyně a navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

3. Soud prvního stupně provedl dokazování účastníky navrženými důkazy, zejména listinami ze spisů Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7Nc 316/99, sp. zn. 50Nc 5316/2006 a dalšími, které citoval v odůvodnění napadeného rozsudku. Na podkladě provedených důkazů a nesporných tvrzení účastníků uzavřel, že žalovaná jako advokátka zastupující žalobkyni ve výše uvedeném řízení nejednala svědomitě a důsledně nevyužila všechny zákonné prostředky v zájmu svého klienta, jestliže nezkontrolovala správnost žaloby (jejího petitu) podané již v roce [rok], a to i s ohledem na judikaturu vyšších soudů, která byla ohledně daného právního problému (tedy ohledně otázky, jaké znění zákona má být v daném případě užito) již dlouhodobě ustálena a vyřešena, a nezměnila žalobní petit tak, aby mohl soud žalobě vyhovět. Tím způsobila„ prohru“ svého klienta (žalobkyně) v daném sporu, neboť žaloba byla zamítnuta výhradně z důvodu nesprávně formulovaného žalobního petitu. Nic jiného nebránilo tomu, aby se žalobkyně domohla splnění své pohledávky na zástavním dlužníkovi. Žalobkyni v příčinné souvislosti s tímto jednáním žalované vznikla újma, neboť tak ztratila možnost uspokojení své pohledávky z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí (jejichž obvyklá minimální cena byla znalcem stanovena na [částka]) a zároveň neměla jakoukoliv jinou možnost, jak se domoci uspokojení této pohledávky na původním dlužníkovi. Vyhověl zcela žalobě na zaplacení částky [částka], včetně požadavku na zaplacení úroků z prodlení a včetně nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. a výši přiznaných nákladů v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vyčíslil. O společné a nerozdílné povinnosti žalované a vedlejší účastnice na straně žalované zaplatit náhradu nákladů řízení státu soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaná a vedlejší účastnice na její straně odvolání.

5. Žalovaná i vedlejší účastnice shodně namítaly, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno naplnění všech atributů, které vyžaduje zákon v případě posouzení odpovědnosti advokáta za vznik škody. Měly za to, že žalovaná svoji povinnost vůči klientovi neporušila a soud prvního stupně v tomto směru na ni klade nepřiměřené nároky. Zdůraznily, že žalovaná se totiž nacházela v situaci, kdy formulace žalobního petitu byla soudem v předchozím řízení pravomocně vyřešena a akceptována a po značnou dobu podle tohoto petitu probíhala exekuce. Pokud je součástí žalobního nároku vůči žalované rovněž částka, kterou žalobkyně zaplatila v původním řízení tehdejším žalovaným jako náhradu nákladů odvolacího řízení, pak soud zcela pominul skutečnost, že žalovaná v předmětném odvolacím řízení nepochybně žádnou povinnost neporušila, neboť předmětné odvolání podala podle pokynu klienta (žalobkyně). Soud prvního stupně se také nevypořádal s námitkou, že žalobkyně neprokázala, že by byl prodejem zástavy zcela uspokojen její žalobní nárok. Poukazovaly na to, že předchozí rozhodnutí byla soudem zrušena pro materiální nevykonatelnost z důvodu absence informace o výši soudní zástavou zajištěné pohledávky, kdy soud opomenul vepsat do výroku částku obsaženou v petitu návrhu, nikoli pro nesprávně formulovaný petit. Za situace, kdy advokát neřešil otázku správnosti formulace petitu, neboť samotná formulace petitu již byla soudem pravomocně aprobována (problém byl pouze v nevykonatelnosti s ohledem na konkrétní částku) by na advokáta byly kladeny nepřiměřené požadavky, pokud by bylo dovozováno, že se nemůže spolehnout na správnost řešení otázky již předtím soudem (který zná právo) pravomocně vyřešené. Navrhly, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku zamítl žalobu v plném rozsahu a přiznal žalované a vedlejší účastnici na její straně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalobkyně v podrobném vyjádření k odvoláním považovala rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, neboť se soud srozumitelně vypořádal s relevantními argumenty žalované i vedlejší účastnice, řádně zhodnotil předložené důkazy a z jeho odůvodnění vyplývá, jakými úvahami se při rozhodování řídil, jaké důkazy soud provedl a které z nich považoval pro své rozhodnutí za rozhodné a co z nich vyvodil. Navrhla, aby napadený rozsudek byl potvrzen.

7. V průběhu odvolacího řízení odvolací soud připustil, aby na místo vedlejší účastnice na straně žalované [právnická osoba], [IČO], do řízení vstoupila [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa].

8. Odvolací soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], čj. 28Co 9/2020-238 a 28Co 58/2020-238, změnil na základě podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím a dále částku [částka] zamítl (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici na straně žalované náklady řízení ve výši [částka] (výrok II.), rozhodl, že mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši [částka] (výrok IV.). Odvolací soud vycházel z toho, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav, avšak jím provedené právní posouzení není správné. V daném případě chybí jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za újmu způsobenou při výkonu advokacie, totiž vznik škody představující výši pohledávky z úvěrové smlouvy zajištěné zástavním právem, a to v příčinné souvislosti s postupem žalované v řízení o nařízení prodeje zástavy. Odvolací soud přitom vycházel z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze realizace zástavního práva, které není klasickým nalézacím řízením, v němž by soudy bezezbytku zkoumaly veškeré hmotněprávní vztahy účastníků související se zástavou zajištěnou pohledávkou zástavního věřitele. Soud v tomto řízení neprovádí dokazování ke sporným tvrzením, a není proto rozhodné, zda dříve vzniklá pohledávka zástavního věřitele existuje i v okamžiku rozhodování o nařízení prodeje zástavy, popřípadě v jaké výši. Postup žalované nebyl sice zcela profesionální, neboť neupřesnila žalobní petit o informaci ohledně výše zajištěné pohledávky tak, aby byl materiálně vykonatelný. Samotné porušení právní povinnosti však ke vzniku odpovědnostního vztahu nestačí, nevznikne-li z protiprávního jednání (události) škoda. V řízení o soudním prodeji zástavy nemohla žalobkyně přijít o pohledávku zajištěnou zástavním právem a ani zánik dlužníka nemohl být v tomto řízení posuzovanou skutečností. Proto nelze dospět k závěru, že žalobkyni vznikla škoda ve výši pohledávky zajištěné zástavním právem, neboť majetková práva žalobkyně nebyla významnou skutečností, kterou by soud v řízení o soudním prodeji zástavy řešil.

9. Rozsudek odvolacího soudu napadla v plném rozsahu žalobkyně dovoláním. Na základě tohoto dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25Cdo 3471/2020-263, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28Co 9/2020-238, 28Co 58/2020-238, a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávných úvahách a nesprávném právním posouzení věci.

10. Dovolací soud přisvědčil odvolacímu soudu, že soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou procesně oddělených fázích; v první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto, nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Rovněž přitakal i v tom, že samotným zamítnutím návrhu na nařízení prodeje zástavy pohledávka (zajištěná zástavním právem) nezaniká. Ovšem pod prizmatem judikaturních závěrů, která v odůvodnění rozsudku citoval a které se vztahují se k odpovědnosti advokáta za újmu způsobenou při výkonu advokacie, dovolací soud uzavřel, že ztratí-li zástavní věřitel možnost domoci se uspokojení své pohledávky prodejem zástavy, vzniká na jeho straně majetková škoda ve výši, ohledně které by - nebýt pochybení advokáta - byla jeho pohledávka z výtěžku prodeje zástavy uhrazena. Zástavní právo je právním institutem, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Jestliže tedy zástavní věřitel přijde o možnost uspokojit svou pohledávku z výtěžku zpeněžení zástavy a jinou možností, jak se domoci jejího uhrazení, nedisponuje (například jako v souzeném sporu z toho důvodu, že obligační dlužník zanikl bez právního nástupce), je zřejmé, že v jeho majetkové sféře došlo ke vzniku újmy spočívající v tom, že nedosáhl zvětšení svých aktiv, a to právě v tom rozsahu, v jakém by bylo možno za pravidelného chodu událostí očekávat uhrazení jeho pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Jinými slovy řečeno, jestliže se zamítnutím návrhu na nařízení prodeje zástavy stane pohledávka (zástavního) věřitele soudně nevymahatelnou, lze dovodit, že na jeho straně došlo ke vzniku majetkové újmy (škody). Nemůže být proto rozhodné, že se soud v řízení o návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy nezabýval a ani zabývat nemohl existencí či výší zástavním právem zajištěné pohledávky. I kdyby se tak stalo, mohla by být táž otázka znovu otevřena i v řízení o žalobě na náhradu škody, neboť po skončení řízení o návrhu na nařízení prodeje zástavy by mohlo dojít k částečnému či úplnému zániku zajištěné pohledávky (například z důvodu prekluze nebo poskytnuté úhrady), anebo by naopak mohlo dojít k jejímu navýšení (například z důvodu nárůstu příslušenství pohledávky, které je rovněž zástavním právem zajištěno).

11. Odvolací soud znovu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně na základě podaných odvolání (postupem podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř.), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v odvolacím jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), a vázán názorem dovolacího soudu, dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

12. Soud prvního stupně správným způsobem a v dostatečném rozsahu zjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, tedy úplně zjistil skutkový stav věci a skutková zjištění podrobně popsal v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud na tato skutková zjištění odkazuje a z nich také při přezkoumávání rozsudku vyšel. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku přehledně vyložil, jaká ustanovení právní předpisů aplikoval, a jeho právní posouzení projednávané věci je správné, dospěl-li k závěru, že žalovaná způsobila žalobci škodu v zažalované výši při výkonu advokacie. V důsledku zamítnutí návrhu na nařízení prodeje zástavy se stala pohledávka žalujícího zástavního věřitele soudně nevymahatelnou, proto je třeba dovodit, že na jeho straně došlo ke vzniku škody tím, že ztratil možnost domoci se pohledávky, která - nebýt pochybení advokátky - by byla z výtěžku prodeje zástavy uhrazena. Zástavní právo je právním institutem, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn. Právě tím, že v tomto případě, kdy žalující zástavní věřitel přišel o možnost uspokojit svou pohledávku z výtěžku zpeněžení zástavy a jinou možností jak se domoci jejího uhrazení nedisponuje, neboť obligační dlužník zanikl bezu právního nástupce, je zřejmé, že v majetkové sféře žalobkyně došlo ke vzniku škody.

13. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvého stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně výroků o nákladech řízení.

14. O nákladech odvolacího a dovolacího řízení rozhodl podle úspěchu žalobkyně (ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř.) ve věci. Uložil proto žalované a vedlejší účastnici na její straně povinnost nahradit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení, jejichž výši vyčíslil podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, takto: odměna advokáta za 4 úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání, podání dovolání a účast u dvou odvolacích jednání ve dnech [datum] a [datum]), tj. 4x [částka], paušální náhrada hotových výdajů 4x [částka], soudní poplatek z dovolání [částka], celkem [částka], a 21 % DPH ze součtu odměny a náhrady hotových výdajů, tj. [částka], dohromady [částka] Lhůta a místo plnění byly stanoveny podle ustanovení § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o. s. ř.