o zaplacení 290 620 Kč

1. Obvodní soud pro [adresa], dále soud prvního stupně, rozsudkem ze dne ze dne 13. 8. 2025, č. j. 11C 185/2024-67, zamítl žalobní návrh, aby žalovaná žalobci zaplatila 290 620 Kč (výrok I.) a neúspěšnému žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení žalované částky jako náhrady majetkové a nemajetkové újmy (zaplacení nákladů pohřbu ve výši 20 620 Kč a zadostiučinění ve formě peněžitého plnění ve výši 270 000 Kč za duševní útrapy žalobce v důsledku úmrtí otce, která mu podle jeho tvrzení měla vzniknout v důsledku úmrtí jeho otce, k němuž došlo aplikací vadné očkovací látky proti COVID-19. Žalobcův otec byl dne 9. 11. 2021 očkován vakcínou [Značka], [název], [právnická osoba] (unikátní identifikátor certifikátu: [Označení]) a dne [datum] zemřel. Z pitevního protokolu vyšlo najevo, že bezprostřední příčinou smrti bylo akutní cor pulmonale. Dne 9. 11. 2021, před aplikací očkovací vakcíny, byl otec žalobce vyšetřen [tituly před jménem] [jméno FO] s výsledkem bez akutního infektu, v době od 5. 11. 2021 (provedeno EKG) do [datum] (den úmrtí) nebyla sledována žádná událost, nebo rizikový faktor pro plicní embolii, otec žalobce nebyl kardiak, neměl maligní onemocnění, respirační infekt, COVID-19, otoky končetin, ani dušnost. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], znalce pro obor zdravotnictví, ze dne 18. 8. 2022, vyplývá, že příčinná souvislost mezi podáním očkovací látky proti COVID-19 a vznikem plicní embolie je vysoce pravděpodobná. Žalobce v souvislosti s úmrtím otce uplatnil dne 13. 11. 2022 u žalované nárok na přiznání náhrady za duševní útrapy, náhrady za závažné ublížení na zdraví a vytrpění bolesti za zemřelého a náhrady za úmrtí zemřelého, tento nárok posléze Obvodní soud pro [adresa] zamítl rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č. j. [spisová značka], potvrzeným rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 29. 5. 2024, č. j. [spisová značka]; věc je s dovoláním žalobce předložena Nejvyššímu soudu, řízení sp. zn. [spisová značka] není dosud skončeno. V rozhodné době žalovaná byla podle zákona č. 569/2020 Sb. distributorem a vlastníkem očkovací látky (vakcín), což podle názoru žalobce mělo a má vliv na otázku odškodňování poškozených osob, mj. žalovaná nese odpovědnost za vady výrobku. Výrobci vakcín za vytvoření „rychlokvašky“ odmítli nést odpovědnost. Vada výrobku - vakcíny v takovém případě spočívá v neinformování spotřebitele o všech rizicích souvisejících s podáním vakcíny (včetně možnosti úmrtí); v souhrnu údajů o přípravku k vakcíně [Značka] o tromboembolii není ani zmínka. Žalovaná jakožto výrobce/spoluvýrobce, vlastník a distributor nezajistila soulad údajů o daném přípravku s textem přílohy k vyhlášce č. 483/2021 Sb. Daná vyhláška vstoupila v platnost 17. 12. 2021 (na případ zesnulého otce žalobce působí tato legislativa retroaktivně). Žalovaná neinformovala občany o možnostech tromboembolie v důsledku vakcíny, ani o možnostech úmrtí po vakcíně. Očkování přitom bylo v zásadě povinné, pokud člověk chtěl vykonávat veškerá občanská práva v právním státě běžná, nadto očkování proti COVID-19 nebránilo šíření nemoci. Podle mínění žalobce takové uspořádání bylo šikanózní, neproporcionální a v zásadě povinné. Vyhláška č. 466/2021 Sb., stanovující očkovací povinnost osob nad 60 let, vyšla v účinnost dne 7. 12. 2021, tedy necelý měsíc po provedeném očkování. Žalovaná dle žalobce odpovídá za vady předmětné vakcíny, v jejímž důsledku zemřel otec žalobce, a tedy i za způsobenou újmu sekundární oběti, tj. žalobci. Pro případ, že by soud měl nejasnosti ohledně pasivní legitimace žalované, navrhl vznesení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie ohledně postavení České republiky ve světle Směrnice Rady 85/374/EHS a ve vztahu k výrobě, distribuci a vlastnictví vakcín proti COVID-19.

3. Žalovaná na svoji obranu uvedla, že žádost žalobce o náhradu újmy odmítla jako nedůvodnou a odkázala na předchozí řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka], mezi týmiž účastníky, v němž žalobce uplatnil obdobný nárok. Zdůraznila, že lex specialis § 2 zákona č. 569/2020 Sb., má přednost před ustanoveními občanského zákoníku a že taxativně vymezuje nároky, jež může očkovaná osoba uplatnit, přičemž zákonný výčet nezahrnuje žádné náhrady, jež by bylo možné uplatnit jinou osobou, než očkovaným, a to ani náhradu za psychickou újmu - šok z úmrtí. Podle pravidla lex specialis derogat lex generali se obecné ustanovení § 2959 občanského zákoníku, dále o. z., z důvodu existence speciální právní úpravy zakotvené v § 2 zákona č. 569/2020 Sb. neuplatní. Žalobce dále ani nepopsal, tudíž ani neprokázal, konkrétní vadu aplikované vakcíny proti COVID-19. Dále uvedla, že nebyla výrobcem, spoluvýrobcem nebo zadavatelem výroby vakcíny, ani žádným jiným subjektem, který by byl odpovědný za údajnou vadu výrobku (vakcíny) podle § 2939 a násl. o. z. Z důvodu opatrnosti přesto uplatnila liberační důvod podle § 2942 odst. 2 písm. c) o. z., protože [orgán] vystupovalo při organizaci očkování proti onemocnění COVID-19 jako orgán ochrany veřejného zdraví v rámci své kompetence podle § 10 zákona č. 2/1969 Sb., nikoliv v rámci jakékoliv podnikatelské činnosti. Pokud má žalobce za to, že vakcína byla vadná, měl se obrátit se svým nárokem z odpovědnosti za vadu na výrobce vakcíny uvedené v příbalové informaci. Navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

4. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jak věc posoudil po právní stránce; odvolací soud na odůvodnění rozsudku odkazuje a na tomto místě skutkové a právní závěry shrnuje.

5. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. 1. 2024, č. j. [spisová značka], potvrzeným rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 29. 5. 2024, č. j. [spisová značka], byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované náhrady za své duševní útrapy ve výši 250 000 Kč, za svou újmu vzniklou i v důsledku úmrtí blízké osoby ve výši 200 000 Kč a náhrady za závažné ublížení na zdraví a vytrpění bolesti zemřelého ve výši 250 000 Kč, to ve vztahu k úmrtí otce žalobce, k němuž mělo dojít v důsledku očkování vakcínou [Značka], [název], [právnická osoba] dne 9. 11. 2021; žaloba byla zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce, vadou výrobku - očkovací látky se soudy nezabývaly, žalobce vadu výrobku - očkovací látky netvrdil. Dovolací řízení je vedeno pod sp. zn. [spisová značka] a o dovolání dosud nebylo rozhodnuto. Soud prvního stupně dovodil, že zde není překážka věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., protože v řízení sp. zn. [spisová značka] žalobce uplatněný nárok nezaložil na tvrzení, že očkovací látka (vakcína) byla vadná a nedovolával se odpovědnosti žalované za vady výrobku, tudíž skutkové vymezení bylo odlišné od vymezení v předmětné právní věci.

6. Soud prvního stupně dále vzal za prokázané, že výrobci očkovací látky [Značka] byly společnosti [právnická osoba][stát]), [právnická osoba] ([stát]) a [právnická osoba] ([stát]), výrobci odpovědnými za propouštění šarží předmětné očkovací látky byly společnosti [právnická osoba][stát]) a [právnická osoba] ([stát]), držitelem rozhodnutí o registraci předmětného léčivého přípravku byla společnost [právnická osoba][stát]).

7. Za obecně známou skutečnost vzal soud prvního stupně, že očkovací látky proti COVID-19 nakoupila a dovezla do České republiky žalovaná, která také zajišťovala distribuci očkovacích látek, která se podle § 5 odst. 5 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, provádí ve spolupráci s výrobci, jinými distributory nebo s lékárnami a jinými osobami oprávněnými vydávat léčivé přípravky veřejnosti, příp. léčivé přípravky používat, k čemuž byl přijat speciální zákon č. 569/2020 Sb.

8. Při právním posouzení věci vzal soud prvního stupně v úvahu, že Soudní dvůr EU rozhodl ve věci sp. zn. C-157/23 o předložené předběžné otázce takto: „Článek 3 odst. 1 směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky musí být vykládán v tom smyslu, že dodavatel vadného výrobku musí být považován za „osobu, která vystupuje jako výrobce“ tohoto výrobku ve smyslu tohoto ustanovení, pokud tento dodavatel na uvedeném výrobku fyzicky neuvedl svůj název, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak, ale ochranná známka, kterou na tomto výrobku uvedl výrobce, se shoduje jednak s názvem uvedeného dodavatele nebo s jeho rozlišovacím znakem a jednak s názvem výrobce“. Dále uvedl, že přijetí zákona č. 569/2020 Sb. nelze vykládat způsobem, že by tento zákon představoval speciální právní přepis ve vztahu k odpovědnosti za jakoukoliv újmu vzniklou v souvislosti s očkováním proti COVID-19 a že jinak než způsobem a za podmínek stanovených tímto zákonem, nelze újmu vzniklou v souvislosti s takovým očkováním uplatňovat. Kdyby tomu tak bylo, došlo by k nepřípustnému zúžení případné odpovědnosti státu např. za pochybení při poskytování zdravotních služeb podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), pokud by byl stát poskytovatelem zdravotní služby (prováděl očkování), anebo za újmu způsobenou vadou výrobku (očkovací látky), pokud by stát měl za takovou újmu odpovídat.

9. Soud prvního stupně právně posoudil projednávanou věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále „o. z.“, konkrétně podle § 2939 a násl., o škodě způsobené vadou výrobku. Uvedl, že žalovaná jako dodavatel (dovozce a současně distributor) očkovacích látek by mohla být odpovědná za škodu způsobenou případnou vadou očkovací látky podle § 2940 odst. 2 o. z., a to spolu s výrobcem této očkovací látky, ale vzhledem k tomu, že předmětné činnosti žalovaná prováděla při plnění svých úkolů a povinností na úseku ochrany veřejného zdraví (podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů) nikoliv v rámci své podnikatelské činnosti, dovodil, že i v případě, že by zde odpovědnost žalované za újmu způsobenou vadou očkovací látky aplikované otci žalobce měla být dána, žalovaná by se této odpovědnosti zprostila podle § 2942 odst. 2 písm. c) o. z., které stanoví, že povinnosti k náhradě škody způsobené vadou výrobku se škůdce zprostí, prokáže-li, že výrobek nevyrobila pro prodej nebo jiný způsob použití pro podnikatelské účely, ani že výrobek nevyrobila nebo nešířila v rámci své podnikatelské činnosti. Dodal, že žalovaná nebyla výrobcem očkovacích látek a žalobce neprokázal své tvrzení, že žalovaná ve smlouvě s výrobcem smluvně převzala závazky výrobce očkovací látky z titulu odpovědnosti za újmu způsobenou vadou očkovací látky, že by takto smluvně vstoupila do postavení výrobce mělo by být na žalovanou pohlíženo jako na výrobce očkovací látky, který očkovací látku vyrobil v rámci podnikatelské činnosti.

10. Závěrem soud prvního stupně uvedl, že na projednávanou věc nedopadají závěry žalobcem zmíněného rozsudku Soudního dvora EU ve věci sp. zn. C-157/23. Žalobce totiž netvrdil, že by žalovaná na předmětné očkovací látce uvedla svůj název, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak, či že by se ochranná známka, kterou na očkovací látce uvedl výrobce, shodovala s názvem žalované nebo s jejím rozlišovacím znakem. Předmětnou věc bylo možné posoudit podle aplikovaných ustanovení občanského zákoníku, která jsou téměř doslovnou transpozicí příslušných ustanovení směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985, o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky, přičemž při aplikaci dané právní úpravy nevznikají žádné pochybnosti o výkladu.

11. S ohledem na popsané závěry, na nichž založil zamítavé meritorní rozhodnutí, se již soud prvního stupně nezabýval otázkou, zda očkovací látka měla vadu, konec konců žalobce ani konkrétní vadu očkovací látky netvrdil.

12. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1, § 151 odst. 3 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal paušální náhradu vyčíslenou podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř.

13. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Namítl, že rozsudek je zatížen vadou nepřezkoumatelnosti, neboť jeho odůvodnění je vnitřně rozporné. Soud prvního stupně na jedné straně uzavřel, že žalovaná je v řízení pasivně legitimována a současně konstatoval, že žalovaná splnila tzv. liberační důvody, které vylučují její odpovědnost za škodu. Tyto závěry jsou logicky neslučitelné. Uplatnění liberačního důvodu podle § 2942 odst. 2 o. z. je vyloučeno. Soud prvního stupně zcela opomněl odpovědnost státu podle zákona č. 569/2020 Sb., dle kterého je při vyvozování odpovědnosti lhostejno, zda žalovaná prováděla předmětné činnosti při plnění svých úkolů a povinností na úseku ochrany veřejného zdraví a nikoli např. v rámci své podnikatelské činnosti. Stát převzal podle § 2 zákona č. 569/2020 Sb. plnou zodpovědnost za újmu způsobenou očkováním proti COVID-19, a to bez ohledu na to, v jakém rámci provádí „předmětné činnosti“. Jedinou otázkou ve zmíněném paragrafu nejednoznačně upravenou je otázka odškodnění pozůstalých v případě úmrtí po vakcíně proti COVID-19. Soud prvního stupně vůbec nevyložil, proč by v situaci, kdy žalobce uplatňuje nárok jako pozůstalý po osobě zemřelé v důsledku očkování proti COVID-19, neměl být primárně aplikován zákon č. 569/2020 Sb., který byl zákonodárcem přijat právě za účelem řešení odpovědnosti státu za újmy vznikající v souvislosti s očkováním proti tomuto onemocnění. Jestliže soud prvního stupně v bodě 31. odůvodnění rozsudku připustil, že zákon č. 569/2020 Sb. upravuje pouze nároky očkované osoby a výslovně nepamatuje na pozůstalé, měl se následně zabývat otázkou, zda tato mezera v zákoně je skutečná, nebo pouze zdánlivá, a dál, jakým způsobem ji lze vyložit či překlenout s ohledem na účel zákona, jeho legislativní záměr a systematiku odpovědnostního režimu státu. Soud prvního stupně nepřerušil dané řízení, ačkoliv u Nejvyššího soudu probíhá dovolací řízení pod sp. zn. [spisová značka], a ústředním tématem dovolacího řízení je problematika § 2 zákona č. 569/2020 Sb. I kdyby soud prvního stupně chtěl argumentovat, že liberační důvod podle § 2942 odst. 2 písm. c) o. z. je v dané věci formálně aplikovatelný, nemohl by jej použít, neboť jeho podstatou je ochrana nepodnikatele, který výrobek nevyrobil ani nešířil v rámci podnikání, ale zde žalovaná vakcínu distribuovala organizovaně a v pozici centrálního subjektu zajišťující očkování celé populace. Tato činnost sice není podnikáním, avšak není ani činností, kterou by § 2942 odst. 2 písm. c) o. z. zamýšlel chránit. Uplatnění liberačního důvodu je tedy i z tohoto důvodu nepřípustné. Stát se zcela jednoznačně stal garantem systému odškodňování v rámci problematiky vakcín COVID-19, a to dokonce s odůvodněním nižších nákladů pro stát, než kdyby je na něm regresně vymáhal výrobce. Žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 6. 2. 2025, č. j. [spisová značka], kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 7. 8. 2024, č. j. [spisová značka], jímž odvolací soud prakticky rozhodl o přiznání odškodného poškozenému, který utrpěl újmu po očkování proti COVID-19. V uvedeném případě odvolací soud vyložil § 2 odst. 1 zákona č. 116/2020 Sb., potažmo § 2 zákona č. 569/2020 Sb., ve smyslu vůle zákonodárce a též v souladu s požadavkem na spravedlivou náhradu podle článku 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Zmíněná úmluva se vztahuje i na odškodnění pozůstalých. Soud prvního stupně nezohlednil ani návrh Nejvyššího soudu na zrušení části zákona č. 569/2020 Sb. a zákona č. 116/2020 Sb., právní úprava je v rozporu s ústavním pořádkem. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby žalobě v plném rozsahu vyhověl.

14. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně vyjádřila, setrvala na své předchozí skutkové a právní argumentaci a navrhla, aby zamítavé meritorní rozhodnutí a rozhodnutí o nákladech řízení bylo potvrzeno.

15. Odvolací soud přezkoumal postupem podle § 212, § 212a, § 214 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.

16. Vady řízení, k nimž u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), v postupu soudu prvního stupně neshledal.

17. Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ale po právní stránce posoudil projednávanou věc jinak.

18. Odvolací soud posoudil uplatněný nárok předně podle zákona č. 569/2020 Sb., o očkování COVID-19. Z povahy tohoto zákona jako zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali), jinak řečeno, aplikace tohoto speciálního zákona má přednost před občanským zákoníkem jako obecným předpisem, podle nějž se postupuje jen tehdy, neobsahuje-li zvláštní zákon vlastní právní úpravu.

19. Podle § 2 odst. 1 zákona o očkování COVID-19 nahradí stát osobě, která se nechala očkovat léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1 (očkovací látka proti onemocnění COVID-19), újmu způsobenou očkováním léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, došlo-li následkem tohoto očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpění bolesti, ztrátě na výdělku nebo ztížení společenského uplatnění. Pro posouzení této újmy a rozsah náhrady se použije zákon o povinném očkování.

20. K uplatněnému nároku na náhradu majetkové a nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku úmrtí jeho otce, k němuž mělo dojít v příčinné souvislosti s očkováním COVID-19, odvolací soud tedy zdůrazňuje, že pro účely očkování COVID-19 byl přijat speciální zákon, který upravoval náhradu újmy v souvislosti s tímto očkováním. Jedná se o speciální zákon, proto se uplatní zásada lex specialis derogat legi generali, podle které aplikace tohoto speciálního zákona má přednost před občanským zákoníkem jako obecným předpisem, podle nějž se postupuje jen tehdy, neobsahuje-li zvláštní zákon vlastní právní úpravu. Pokud speciální zákon vymezil, že v souvislosti s očkováním COVID-19 může náhradu uplatňovat pouze osoba, která podstoupila očkování, nelze nárok na náhradu osobám blízkým odvozovat od obecné úpravy občanského zákoníku. Zákon o očkování COVID-19 nezaložil nárok na náhradu újmy osobám blízkým, nýbrž pouze těm osobám, které se nechaly očkovat léčivými přípravky proti COVID-19, jinak řečeno vymezil okruh osob, které jsou oprávněny uplatňovat nárok na náhradu újmy a toto jednoznačné vymezení nelze rozšiřovat výkladem. Důvodová zpráva k tomuto zákonu v bodě 5) uvádí, že toto opatření má za cíl ulehčit osobám, které se nechají očkovat, cestu k odškodnění, byla-li by těmto osobám způsobena daným očkování újma.

21. Stanoví-li zákon o očkování COVID-19 určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil některé podmínky odlišně. To znamená, že hledat řešení v obecném právním předpisu lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním.

22. Podle § 2 odst. 1 zákona o povinném očkování stát nahradí osobě, která se podrobila povinnému očkování, jež provedl poskytovatel zdravotních služeb, dojde-li následkem povinného očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpěné bolesti, ztrátu na výdělku a ztížení společenského uplatnění způsobené povinným očkování. Podle odst. 2 téhož ustanovení stát poskytne náhradu osobě blízké očkovanému za duševní útrapy, dojde-li následkem povinného očkování k usmrcení nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného.

23. Na očkování COVID-19 nelze aplikovat ustanovení zákona o povinném očkování s odůvodněním, že situace ve společnosti byla taková, že bylo očkování fakticky vnímáno jako povinné. Byť je nepochybné, že ve společnosti bylo očkování proti COVID-19 v daném období podporováno, a to nejen v rámci České republice, ale i v dalších zemích, kde se tato pandemie šířila, jednalo se v době aplikace očkovací látky otci žalobce, tj. 9. 11. 2021, fakticky o dobrovolné očkování. V případě, že by odmítl podstoupit tuto vakcinaci, nebyl v té době účinný žádný právní předpis, který by mohl po něm vakcinaci vymáhat, uplatňovat vůči němu jakékoli donucovací mechanismy. Z těchto důvodů nemohl žalobce úspěšně požadovat náhradu újmy jako osoba blízká, a to ani s odkazem na zákon o povinném očkování, který se vztahuje na náhradu újmy způsobenou povinným očkováním. Stát se zavázal nahradit újmu osobám, a to i osobám blízkým, pouze v případě, že dojde k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného následkem pouze povinného očkování.

24. Podle § 8 vyhlášky č. 466/2021 Sb., kterou se mění vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, se očkování proti nemoci COVID-19 provede u fyzické osoby, která dovršila 60 let věku. Tato část vyhlášky byla účinná od 8. 12. 2021 do 27. 1. 2022, kdy byla popsaná úprava zrušena vyhláškou č. 21/2022 Sb. V době úmrtí žalobcova otce ([datum]) vyhláška neplatila.

25. K návrhu žalobce, že je třeba přistoupit k retroaktivitě, tj. vztáhnout povinnost očkování a s tím související důsledky i na očkování, které bylo provedeno před účinností vyhlášky č. 466/2021 Sb., kterou se mění vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, odvolací soud konstatuje, že neshledal tento způsob výkladu, tj. za použití retroaktivity, přípustným. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 25Cdo 2479/2020 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz) reagoval na situaci, kdy v souvislosti s přijetím občanského zákoníku, právní řád České republiky do 1. 1. 2014 neobsahoval ustanovení vymezující odpovědnost zdravotnického zařízení za škodu na zdraví způsobenou podáním očkovací látky. Jelikož k nápravě tohoto stavu došlo až přijetím zákona o povinném očkování, který nabyl účinnosti 8. 4. 2020, Nejvyšší soud připustil v tomto případě retroaktivitu tohoto zákona, a stanovil, že stát odpovídá za podmínek tohoto zákona i za újmu způsobenou povinným očkováním v době od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020. V projednávaném případě však nenastala situace, že by zde nebyly stanoveny podmínky pro odpovědnost státu za očkování COVID-19. Tato právní úprava zde existovala, nicméně do okruhu oprávněných osob nezahrnula osoby blízké. K tomuto odvolací soud v souladu s odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 25Cdo 2479/2020, konstatuje, že je ústavní zásadou, že zákonodárnou pravomocí je nadán pouze parlament a soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, tedy aby právní normy aplikovaly a vykládaly, nikoli aby nahrazovaly jejich absenci. Jen ve zcela výjimečných situacích, není-li určitá právní otázka upravena v důsledku opomenutí zákonodárce (jedná se o tzv. mezeru v zákoně či v právním řádu zákonodárcem nezamýšlenou) a jevila-li by se tato absence právní úpravy nepřijatelnou, nezbývá, než aby se soud pokusil mezeru v právní úpravě překlenout. Jak uvedl odvolací soud výše, ve vztahu k očkování proti COVID-19, nenastala zde taková situace, která by vyžadovala překlenutí mezery v právní úpravě, neboť odpovědnost státu za očkování COVID-19 právně upravena byla.

26. V řízení zahájeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], jmenovaný soud vydal rozsudek dne 7. 8. 2024, pod č. j. [spisová značka], jímž zamítl žalobu osoby, která se nechala očkovat vakcínou proti COVID-19, neboť dospěl k závěru, že u této osoby nedošlo následkem tohoto očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví. Městský soud v [adresa] jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. [spisová značka], změnil odvoláním napadený rozsudek soud prvního stupně tak, že žaloba je co do základu po právu, protože v poměrech projednávané věci byl prokázán vznik vážné újmy na zdraví žalující osoby a je třeba se zabývat uplatněným nárokem na náhradu újmy na zdraví. Odvolací soud vyložil § 2 odst. 1 zákona č. 116/2020 Sb., potažmo § 2 zákona č. 569/2020 Sb., ve smyslu vůle zákonodárce a též v souladu s požadavkem na spravedlivou náhradu dle čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně tak, že stát je povinen odškodnit újmu na zdraví vyvolanou povinným očkováním a očkováním proti onemocnění COVID-19 vyjma zanedbatelných, přechodných a běžných (obvyklých) následků (komplikací) s očkováním spojených na úrovni např. zvýšené teploty po očkování nebo otoku místa vpichu očkovací látky. Popsaný právní případ se s daným případem neshoduje v podstatných znacích, neboť v daném případě nejde o nárok osoby, která se nechala očkovat vakcínou proti COVID-19 a mělo dojít následkem tohoto očkování k újmě na jejím zdraví.

27. Odvolací soud uzavřel, že uplatněný nárok není po právu a že zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé je věcně správné, byť z jiných právních důvodů.

28. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. a náhradu správně vyčíslil.

29. Odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., a úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů vyčíslenou podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř., na 900 Kč. Lhůta plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.