pro [část Prahy] dne 27. října 2021, č. j. 34C 115/2021-18,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zatímco žalobu, aby žalovaný zaplatil částku [částka], kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka], zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrok ve výši 93,59 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], úrok ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], zamítl (výrok II.). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], a to na základě tvrzení, že žalovanému poskytla úvěr dne [datum] ve výši [částka] s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 93,59 % ročně, který se žalovaný zavázal splácet v 18 měsíčních splátkách po [částka] počínaje měsícem duben 2020, žalovaný na splátkách uhradil dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka]. Před zesplatněním úvěru vzniklo žalobkyni též právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši [částka]. V důsledku prodlení došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru, a to ke dni [datum]. Dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru, která tak činí [částka]. Žalobkyni dále vzniklo právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou od [datum] do zaplacení, kterou žalobkyně kapitalizovala k datu vyhotovení žaloby částkou [částka]. Žalobkyně rovněž nárokuje úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru [částka] ve výši 93,59 % ročně (v nominální úrokové sazbě) ode dne [datum] do [datum] kapitalizovaný ve výši [částka], a také zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Žalovaný dlužnou částku přes výzvu neuhradil, ani k žalobě se nevyjádřil.

3. Soud prvního stupně provedl navržené důkazy listinami, které označil v odůvodnění napadeného rozsudku, a na základě jejich hodnocení dospěl ke zjištěním, která popsal v přezkoumávaném rozsudku, přitom vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, které skutečnosti má prokázány a které nikoli a o které skutečnosti opřel svá skutková zjištění. Skutkový stav právně posoudil podle ustanovení, která citoval v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud na toto odůvodnění odkazuje a na tomto místě stručně skutkové a právní závěry soudu prvního stupně shrnuje. Žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru dne [datum], na základě které žalovanému poskytla [částka] s úrokovou sazbou ve výši 93,59 % a výší RSPN 146,25 %. Žalovaný se úvěr zavázal splácet ve formě 18 měsíčních splátek ve výši [částka] počínaje měsícem duben [rok] s tím, že zesplatněním je povinen hradit smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy, a to ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle bodu 6.2. smlouvy se žalovaný zavázal hradit žalobkyni rovněž účelně vynaložené náklady, které žalobkyni vznikly v důsledku prodlení, a to ve výši [částka] za splátku. Před poskytnutím úvěru žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a zjistila, že žalovaný neměl žádný dluh ani u jiné společnosti, jeho příjmy jsou ve výši [částka] měsíčně a jeho volné zdroje činí [částka] měsíčně. Registr klientských informací vyhodnotil žalovaného jako klienta s vyšším rizikem. Dne [datum] byla na účet žalovaného ze strany žalobkyně poukázána částka [částka]. Žalovaný uhradil žalobkyni pouze tři splátky v plné výši a [datum] čtvrtou splátku ve výši [částka], a to i přes opakované výzvy žalobkyně a předžalobní výzvu žalobkyně. Žalobkyně využila svého práva a zesplatnila závazek žalovaného. Žalobkyně vystupovala jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, smlouva o úvěru tedy představuje smlouvu spotřebitelskou. Po porovnání sjednaného úroku s výší úroku vyplývajícího z databáze [příjmení] a [právnická osoba], vyšel soud prvního stupně z úrokové sazby na spotřebu pro domácnost ve výši 8,15 % ročně. Sjednaná nominální úroková sazba 93,59 % ročně tak převyšuje zjištěnou obvyklou výši úrokové sazby více než desetinásobně. Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost všech ujednání, netýká se pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť nelze předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud prvního stupně poznamenal, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně jako poskytovatel úvěrů uzavírá smlouvy o úvěru s ujednáním o úrocích obdobně vysokých, jako v této věci, jejichž výši obhajuje právě tím, že je nebankovním subjektem a že ve výši úroku zohledňuje rizikovost úvěrů. Žalobkyně by bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích předmětnou smlouvu o úvěru neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model. Odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22Co 197/2019, kde bylo vyjádřeno, že„ žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala.“ V projednávané věci proto soud prvního stupně uzavřel, že předmětná smlouva o úvěru je z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná, přičemž se jedná o neplatnost absolutní, ke které přihlíží soud ex officio. Neplatné je tedy i ujednání o úroku z úvěru a o paušální náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného. K moderaci sjednaného úroku za této situace přistoupit nelze. Jelikož je smlouva o úvěru neplatná, žalovaný se na úkor žalobkyně obohatil o částku [částka] a žalobkyni vzniklo právo na vrácení plnění v rozsahu, v němž dosud trvá. Po odečtu již zaplacených [částka] je proto povinen zaplatit žalobkyni [částka]. V tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno, zatímco ve zbytku co do požadované jistiny (zahrnující i zesplatněné smluvní úroky) byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, které směřovalo proti zamítavému výroku o věci samé a výroku o nákladech řízení. Odvolání ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II. napadaného rozsudku podala jen v rozsahu, ve kterém jí soud nepřiznal částku [částka] (přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % p.a.) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka]; odvoláním nenapadla úrok v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p.a. Odvolání žalobkyně také směřuje co do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru ve výši [částka] a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši [částka], tedy v částce ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, a co do smluvní pokuty dle bodu 6. 5. smlouvy ve výši [částka]. Žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8Co 36/2018 a vyjádřila přesvědčení, že úrok byl sjednán v zákonných limitech. Většina finančních institucí uvádí sazbu nominální, proto měl soud porovnávat tyto sazby a nikoliv sazbu efektivní. Žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a je zcela běžné a spravedlivé, že tito poskytovatelé mívají úroky o něco vyšší, neboť musí zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Žalobkyně dále zdůraznila zásady pacta sunt servanda a vigilantibus iura scripta sunt s tím, že dohodly-li si smluvní strany úvěr za určitých podmínek, je nutné předpokládat, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Úrok je povinnou náležitostí úvěru a jeho výše se odvíjí od celé řady faktorů; lze-li na základě těchto faktorů očekávat úrok relativně vysoký, je na stranách, aby se rozhodly, zda do smluvního vztahu vstoupí. Základním východiskem uzavřených smluv je presumpce jejich platnosti a závaznosti. Podle názoru žalobkyně nepředstavuje ujednání o výši úroků nepřiměřené ujednání ve smyslu ustanovení § 1813 o. z., neboť žalovaný byl s úrokovou sazbou seznámen předem jasným a srozumitelným způsobem. Dospěl-li i přesto soud prvního stupně k závěru, že lze výši úrokové sazby přezkoumat, mohlo se jednat maximálně o nezákonné množstevní určení dle ustanovení § 577 o. z., které je ve vztahu speciality k ustanovením, na něž odkazoval soud prvního stupně. Pokud proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že úroková sazba je v rozporu s dobrými mravy z důvodu své výše, měl smluvní úrok snížit na výši přiměřenou poskytování půjček v nebankovním sektoru. Sjednaný úrok ovšem nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 o. z., může se jednat leda o neúměrné zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., které by se ovšem žalovaný musel dovolat, což neučinil. Žalovaný za poskytnutý úvěr úroky zaplatit musí v souladu s ustanovením § 2395 o. z. Není možné, aby byl celý úrok zamítnut, soud musí vždy přiznat alespoň úrok obvyklý. Žalobkyně dále poukázala na nedostatky databáze [příjmení] pro určování obvyklé výše úroků s tím, že tyto nedostatky potvrdily i [ulice] národní banka, [ulice] spořitelna a Equa bank. Dle žalobkyně nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip a aplikovat jej zcela neomezeně. Je třeba vycházet i z jiných zásad jako např. zásady právní jistoty a zásady legální licence. Závěrem žalobkyně uvedla, že ačkoliv je přesvědčena o zákonnosti sjednaného úroku, v rámci odvolání se domáhá přiznání úroku pouze ve výši 20 % ročně z dlužné částky. Tato výše úroku je podle žalobkyně pod úrovní průměrné výše úroku v rámci nebankovního sektoru při poskytování půjček. Z uvedených důvodu se žalobkyně domáhá, aby odvolací soud změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně v napadeném rozsahu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a zároveň přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Navrhla, aby odvolací soud vydal rozsudek, že výrok II. napadeného rozsudku se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, částku ve výši [částka] a úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrok III. napadeného rozsudku se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a náhradu nákladů odvolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně postupem podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v odvolacím jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Vady řízení, k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud neshledal.

7. Rozsudek soudu prvního stupně má náležitosti předepsané občanským soudním řádem, soud prvního stupně stručně jasně vyložil, z jakých skutkových zjištění vyšel, podrobně vysvětlil, jak věc posoudil po právní stránce, odůvodnění rozsudku je přesvědčivé a jde o rozhodnutí přezkoumatelné. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť rozhodné skutečnosti byly zjištěny procesně správným způsobem a v dostatečném rozsahu. Na odůvodnění napadeného rozsudku lze zcela odkázat a odvolací námitky nemohou obstát.

8. Soud prvního stupně se správně zabýval tím, zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroků z úvěrů, byť jen v nyní požadované výši, což je rozhodné pro posouzení platnosti sjednané úvěrové smlouvy jako celku, především pak porovnáním výše sjednaného úroků z úvěrů s obvyklou výší úroků. Tomuto porovnání se soud prvního stupně zevrubně věnoval. Rovněž odvolací soud nemá důvod odchýlit se od závěru přijatých v rozsudku zdejšího soudu spisové značky 20Co 197/2019 ohledně naplnění objektivního prvku, přičemž je třeba poukázat i na to, že žalobkyně proti uvedenému rozsudku nebrojila prostřednictvím dovolání.

9. [příjmení] bylo možné označit smlouvu za lichevní, musí být dát jednak objektivní prvek lichvy v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran, jednak prvek subjektivní, spočívající ve zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti strany úvěrové smlouvy. V projednávaném případě je bezesporu naplněn první znak. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za hrubý i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr. Argumentace žalobkyně poukazující na nepoužitelnost databáze [příjmení] při určováním výše obvyklé úroků je ne případná, neboť soud prvního stupně i odvolací soud v nyní posuzované věci nevychází z této databáze, ale z údajů sdělených jinými poskytovateli úvěrů. V důsledku pasivity žalovaného však nebylo prokázáno naplnění subjektivního znaku, proto odvolací soud toto ustanovení neaplikoval. To však nic nemění na právním závěru, že ujednání o výši úroků z úvěru je pro svou zjevnou nemravnost absolutně neplatným podle ustanovení § 588 o. z., jak správně uzavřel soud prvního stupně. Také odvolací soud dospívá k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou výši úroků z úvěrů, zde není možná. Úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky je tak absolutně neplatná jako celek.

10. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na zaplacení úroků z úvěru a soud prvního stupně tedy rozhodl věcně správně, pokud v této části žalobu zamítl; stejně tak ohledně smluvní pokuty.

11. Uvedené závěry nelze považovat za absolutizaci ochrany spotřebitele, jak se domnívá žalobkyně, a nepředstavují ani popření žalobkyní zmiňovaných zásad autonomie vůle, pacta sunt servanda či vigilantibus iura scripta sunt. Výrazná nevyváženost smlouvy, jako programová součást podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, zde překračuje přípustnou hranici smluvní autonomie a mezi základní slušnosti. Z uvedených důvodů odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.

12. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., arg. a contrario, ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná, žádné náklady nevznikly.