pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 14C 145/2021-50,
JUDr. Ivana Hesová · Rozhodnutí ze dne 2. 3. 2022
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Hesové a soudkyň JUDr. Věry Sýkorové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci
žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci]
proti
žalované: [osobní údaje žalované]
pro náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem
k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14C 145/2021-50,
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky jako náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem - dále jen zákon, která jí byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení, které vedl finanční arbitr pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo] 2018. Uvedla, že správní řízení trvalo od [datum], kdy jako spotřebitel podala návrh proti [právnická osoba] jako instituci a bylo skončeno dne [datum], kdy rozhodl finanční arbitr o námitkách proti jeho nálezu, tedy trvalo 23 měsíců a 21 dní. Předmětem posuzovaného řízení bylo určení neplatnosti pojistné smlouvy (životní pojištění) a vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] s příslušenstvím. Nález finančního arbitra nebyl vydán v zákonné lhůtě, žalobkyně byla extrémně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku sporu a v nejistotě existenční a zatěžovalo ji to psychicky i časově. Za 1 rok řízení požadovala částku [částka], tu navýšila o 20 % pro nevydání nálezu a ani rozhodnutí o námitkách v zákonných lhůtách a nevydání rozhodnutí o prodloužení lhůty, tedy požadovala částku [částka]. Žalovaná na její výzvu odmítla plnit a pouze se za nesprávný úřední postup finančního arbitra omluvila, což je nedostatečné. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť konstatování porušení práva se žalobkyni již dostalo, což je dostačující. Podle žalované byla délka řízení přiměřená a takto již v jiném řízení rozhodl Městský soud v Praze, který shledal délku 24 měsíců jako přiměřenou.
3. Mezi účastníky není sporné, že řízení před finančním arbitrem bylo zahájeno dne [datum] a trvalo do [datum] a není sporný ani průběh tohoto řízení. [příjmení] zůstalo, zda jde o nepřiměřenou délku řízení a zda samotné konstatování nesprávného úředního postupu je postačující formou zadostiučinění. Dále v odůvodnění soud prvního stupně rekapituloval průběh řízení před finančním arbitrem a zjistil, že žalobkyně se na žalovanou obrátila s výzvou na náhradu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne [datum] a požadovala [částka], přičemž žalovaná dopisem ze dne [datum] konstatovala porušení práva a vyslovila omluvu za nesprávný úřední postup finančního arbitra. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 13 odst. 1, 2 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona, která citoval a postupoval i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, publikované ve Sbírce zákonů pod [číslo] podle ustanovení § 1 písm. e), § 8, § 15 odst. 1, § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi. Soud řešil otázku, zda na projednávanou věc, tedy správní řízení před finančním arbitrem, dopadá § 13 odst. 1 věty druhé nebo § 13 odst. 1 věty třetí zákona a předběžně řešil, zda na předmětné řízení dopadá právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy či nikoliv. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 344/2014, a podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2330/2016, na řízení před finančním arbitrem dopadá čl. 6 Úmluvy a tedy i Stanovisko, neboť jde o nárok podle § 13 odst. 1 věta třetí zákona - nepřiměřenou délku řízení.
4. Poté se soud zabýval tím, zda celková délka řízení v trvání téměř 24 měsíců s ohledem na složitost případu, z hlediska shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí, je přiměřená, a dospěl k závěru, že tomu tak je. Ztotožnil se se závěry rozsudků odvolacích senátů Městského soudu v Praze č. j. 13Co 140/2021-85 a č. j. 62Co 213/2020-96. Uzavřel, že délka řízení před finančním arbitrem byla zásadně ovlivněna hmotněprávní složitostí daného případu, do celkové délky řízení se promítla obrana pojišťující instituce z hlediska posuzování platnosti smlouvy životního pojištění, od jejíž neplatnosti žalobkyně odvíjela nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně namítala neplatnost z důvodu omylu na její straně při jejím uzavírání, její neurčitost, rozpor se zákonem a dobrými mravy a nezpůsobilost instituce takovou smlouvu uzavřít. V dalším odkázal soud prvního stupně na závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 62Co 213/2020, s nimiž se ztotožnil a které se velmi podrobně zabývalo problematikou finančního arbitra a podmínkami řízení před ním. Zároveň odvolací soud uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že pokud je tato problematika řešena alternativní soudní cestou, pak řízení před soudem prvního stupně přesahují i přes možnost koncentrace řízení délku 24 měsíců a na ně navazují ještě řízení odvolací, rozhodnutí soudu prvního stupně čítají přes 20 stran (např. řízení vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14Co 195/2020 či 30Co 242/2020). Není proto správný názor žalobkyně, že alternativa soudní cesty by byla zárukou rychlejšího dosažení cíle, neboť jde o mimořádně obtížnou problematiku. Finanční arbitr byl zahlcen stovkami obdobných návrhů a nelze připustit, aby kdokoliv těžil z této situace. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 150 o. s. ř., neboť délka řízení u finančního arbitra sice byla přiměřená, ale šlo o hraniční případ.
5. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně, která namítala, že napadený rozsudek je nesprávný a je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí odvolacího soudu (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 68Co 98/2020 a sp. zn. 29Co 417/2020). Soud vyšel z nesprávných východisek a v odůvodnění odcitoval jeden rozsudek Městského soudu v Praze vydaný ve věci vedené pod sp. zn. 62Co 213/2020, který je pro souzenou věc však nepřípadný, a proto je napadený rozsudek nesprávný. Ve věci je třeba stanovit, kdy finančnímu arbitrovi objektivně začala běžet lhůta pro vydání nálezu, v řízení před finančním arbitrem se neuplatňuje koncentrace řízení, což však neznamená, že termín, odkdy začne arbitrovi běžet lhůta pro vydání nálezu, je na jeho libovůli. Tento termín je objektivně podle obsahu spisu stanovitelný. V souzené věci tato lhůta začala běžet od [datum], kdy finanční arbitr obdržel od instituce vyjádření ve věci, když veškeré relevantní podklady od žalobkyně měl již od [datum] O tom svědčí výzva finančního arbitra ze dne [datum], v níž kompletně shrnuje svoje skutková zjištění, uvádí právní hodnocení a vyzývá žalobkyni ke zpětvzetí návrhu. Tato výzva byla bezpředmětná, neboť o 7 měsíců později finanční arbitr rozhodl, jak prezentoval ve výzvě. Odkaz na závěry uvedené v jiném řízení jsou tedy nepřípadné, neboť v dané věci finanční arbitr fakticky od konce roku [rok] nic nevyšetřoval a pouze se snažil přimět žalobkyni ke zpětvzetí návrhu, aby nemusel rozhodovat. Zjištěné průtahy v řízení jsou proto neakceptovatelné. Ani průtahy v řízení o vydání rozhodnutí o námitkách nejsou odůvodnitelné a nešlo o nové vyšetřování z jeho strany, neboť pouze ověřoval rozpor ve vyčíslení uplatňovaného nároku, což však pro vydání rozhodnutí ve věci samé nemělo žádné faktické důsledky, protože námitky proti nálezu v plném rozsahu zamítl a potvrdil zamítavý nález. Nelze akceptovat závěr, že řízení, které nepřesáhne 24 měsíců trvá přiměřenou dobu, neboť je třeba zkoumat každé jednotlivé řízení samostatně. V době zahájení tohoto řízení před finančním arbitrem i v době krátce před zahájením řízení finanční arbitr vydal celou řadu ve skutkově i právně obdobných kauzách, takže se pro něho nejednalo o rozhodování nějaké nové a neznámé materie. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a přiznal jí žalovanou částku včetně příslušenství, a požadovala náklady řízení před soudy obou stupňů.
6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného a požadovala náklady odvolacího řízení. Odkázala na závěry rozsudků Městského soudu v Praze č. j. 62Co 213/2020-96 nebo č. j. 13Co 140/2021-85, a rovněž na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010. Akcentovala podrobnou argumentaci, kterou v průběhu řízení uplatnila ve vyjádření k žalobě ze dne [datum]. Nesouhlasila s tvrzením žalobkyně, že finanční arbitr měl veškeré podklady pro vydání rozhodnutí již dne [datum]. Finanční arbitr vedl strany ke smírnému vyřešení sporu výzvou ze dne [datum], ve stanovené lhůtě se žalobkyně nevyjádřila, a proto byla arbitrem vyzvána znovu dne [datum] a dne [datum] mu pak sdělila, že s jeho předběžným právním názorem nesouhlasí a trvá na autoritativním rozhodnutí ve věci. Dne 4. a [datum] finanční arbitr vyzval účastníky řízení k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, instituce to učinila dne [datum], žalobkyně požádala o zaslání spisu v elektronické podobě a dne [datum] jí bylo vyhověno. Od [datum] počala finančnímu arbitrovi běžet zákonná 90 denní lhůta pro vydání rozhodnutí (nálezu). Finanční arbitr nález vydal po uplynutí této lhůty, ale v rámci 180 denní lhůty předpokládané zákonem. Lhůtu 90 dní překročil o 77 dní proto, že administrativním nedopatřením lhůtu pro vydání rozhodnutí neprodloužil. Rozhodnutí o námitkách finanční arbitr vydal až po uplynutí zákonem předpokládané lhůty, aniž by žalobkyni o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí informoval. Snaha vést strany ke smírnému vyřešení sporu nemůže být považována za zbytečný průtah řízení, jak tvrdí žalobkyně. Žalovaná trvá na tom, že se finanční arbitr dopustil nesprávného úředního postupu, když neinformoval žalobkyni o prodloužení lhůty, jak k vydání nálezu, tak následně i k vydání rozhodnutí o námitkách. Toto žalovaná v dopise ze dne [datum] konstatovala jako porušení práva a za tento dílčí průtah se žalobkyni rovněž omluvila. Tento dílčí průtah neměl vliv na celkovou dobu řízení a lze ho s ohledem na složitost věci tolerovat. Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění předpokládanou zákonem a žalovaná je považuje za dostačující.
7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející v odvolacím jednání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
8. Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky (§ 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen o. z.).
9. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 27C 207/2019-48, řešil obdobnou skutkovou a právní problematiku, žalobu zamítl a jeho rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 62Co 213/2020-96. Soud posuzoval řízení před finančním arbitrem, které probíhalo 24 měsíců, což považoval za dobu hraniční, ovšem přiměřenou. Usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3234/20, byla ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze odmítnuta, Ústavní soud považoval napadený rozsudek za pečlivý a argumentačně přesvědčivě odůvodněný, se všemi relevantními aspekty věci.
10. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13Co 140/2021-85, ve skutkově obdobné věci zamítl žalobu, přičemž délku řízení před finančním arbitrem v trvání 24 měsíců považoval ještě za přiměřenou.
11. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 16Co 402/2020-75, ve věci skutkově obdobné částečně žalobě vyhověl, celková délka řízení byla 31 měsíců a byla tedy nepřiměřená.
12. Finanční arbitr je orgánem veřejné moci z pravomocí správního orgánu rozhodovat v individuálních případech o subjektivních soukromých právech účastníků řízení před ním (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 2Afs 176/2006, uveřejněný pod [číslo] Sb. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Za škodu způsobenou při výkonu funkce finančního arbitra odpovídá stát podle odškodňovacího zákona (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25Cdo 4744/2010).
13. Podle § 13 odst. 1 zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zákona).
14. Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 zákona).
15. V posuzované věci soud prvního stupně zjistil, že celková doba řízení, která je předmětem odškodnění odvolatelky, tak, jak ji vymezila na základě vylíčení rozhodujících skutečností žalobou, činila 23 měsíců a 21 dní. Při posuzování přiměřenosti délky řízení bylo třeba vycházet podle platné soudní judikatury z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona, která v každém jednotlivém případu musí být posuzována ve vztahu ke konkrétním okolnostem, vztahujícím se k odškodňovanému řízení tak, aby mohla být posuzována jeho individuálnost.
16. Mezi tato kritéria patří složitost věci, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci a význam předmětu řízení pro poškozeného. Rozhodující vliv na délku řízení v této věci měla složitost posuzovaného případu, která byla zásadně ovlivněna hmotněprávní složitostí věci, neboť bylo třeba zvažovat obranu pojišťující instituce z hlediska posuzování platnosti smlouvy životního pojištění, na základě neplatnosti této smlouvy žalobkyně požadovala nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně dále namítala neplatnost z důvodu omylu na její straně při uzavření smlouvy, neurčitost smlouvy a její rozpor se zákonem a dobrými mravy a nezpůsobilost finanční instituce takovou smlouvu uzavřít.
17. Odvolací soud z těchto důvodů nepovažuje za důvodné odvolací námitky žalobkyně a akcentuje, že jestliže finanční arbitr nedodržel zákonnou devadesátidenní lhůtu pro vydání rozhodnutí (nálezu) a vydal ho v rámci stoosmdesátidenní lhůty předpokládané zákonem a tuto lhůtu o 77 dní překročil, neboť administrativním nedopatřením ji neprodloužil, pak žalovaná konstatovala nesprávný úřední postup v tomto spočívající, když navíc žalobkyně o prodloužení lhůty nebyla informována, a to o prodloužení lhůty, jak k vydání nálezu, tak i k vydání rozhodnutí o námitkách. Z tohoto důvodu právě žalovaná v dopise ze dne [datum] konstatovala toto počínání jako porušení práva a za tento dílčí průtah se žalobkyni omluvila. Odvolací soud považuje konstatování porušení práva v tomto případě za plnohodnotnou formu zadostiučinění, kterou zákon předpokládá a takto vykládá judikatura Nejvyššího soudu. Posuzované řízení, jak vyplývá ze Stanoviska, nelze řadit mezi ta řízení, kterým je ve smyslu soudní judikatury přisuzován zvýšený význam pro účastníky, jako jsou řízení trestní, vazební, o ochranu osobnosti, péče o nezletilé, o výživné, řízení ve věcech osobního stavu nebo o pracovněprávních nárocích. [ulice] význam nelze žalobkyni přiznat ani z titulu věku, ani z titulu zdravotního stavu.
18. Z výše uvedených důvodů považuje odvolací soud napadený rozsudek za správný, a proto jej potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
19. Rozsudek byl potvrzen i ohledně výroku o nákladech řízení, který nebyl žalovanou napaden. Soud prvního stupně postupoval podle § 150 o. s. ř., čemuž formulačně odpovídá, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
20. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v této fázi řízení procesně úspěšná a vznikly jí náklady ve výši [částka] za tři paušální náhrady nákladů za tři úkony po [částka] (§ 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a/, b/, c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za sepis vyjádření k odvolání, přípravu účasti na jednání a účast na jednání).
Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.