o nahrazení projevu vůle

1. Obvodní soud pro [adresa], dále soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 21. 8. 2025, č. j. [spisová značka], zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného, spočívající v uzavření podnájemní smlouvy se žalobkyní, jejímž obsahem by byl podnájem prostor v přízemí a suterénu [právnická osoba] na adrese [adresa], stavba č. p. [číslo] - objekt občanské vybavenosti, v katastrálním území [adresa], obec [adresa], ve znění specifikovaném v žalobě ze dne 11. 12. 2024, a neúspěšné žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 380 097,30 Kč.

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované k uzavření podnájemní smlouvy o podnájmu prostoru sloužícího k podnikání v přízemí a suterénu [právnická osoba] ([adresa]) v [adresa], jehož je žalovaný vypůjčitelem. Žalobkyně v žalobě popsala historii svého působení v předmětných prostorách na základě smlouvy o spolupráci ze dne 28. 6. 1990 a následně smluv o pronájmu. Žalovaný dne 6. 4. 2024 vyhlásil veřejnou soutěž o nájemce předmětných prostor, žalobkyně splňovala podmínky soutěže a nabídla měsíční nájemné 400 000 Kč. Hodnotící komisí žalovaného byl vybrán uchazeč [právnická osoba]. s nabídkou měsíčního nájemného 420 000 Kč měsíčně. Žalovaný ale pochybil při hodnocení splnění požadavků soutěže, neboť vybraný účastník nesplnil podmínku tříleté praxe s provozováním kulturně - společenského zařízení, soutěž byla netransparentní a byly porušeny zásady rovného zacházení. Dne 15. 8. 2025 žalobkyně navrhla vstup vedlejšího účastníka na straně žalované - [adresa], tj. vlastníka budovy, do řízení.

3. Žalovaný na svoji obranu uvedl, že vybraný účastník soutěže [právnická osoba]. podmínky soutěže splnil a jeho nabídka byla nejvýhodnější. Navrhl, aby žaloba byla zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, nadto nelze, aby smlouva byla uzavřena se zpětnou účinností k datu 16. 1. 2025. Dodal, že v důsledku vydaného a posléze zrušené předběžného opatření nařízeného na popud žalobkyně, nedošlo k uzavření zamýšlené smlouvy s vybraným účastníkem soutěže k datu 16. 1. 2025, uzavření smlouvy k tomuto datu bylo přitom podmínkou soutěže a samotná soutěž proto ztratila své právní účinky.

4. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; zjištěný skutkový stav věci právně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též „o. z.“, a vyložil, jak citovaná ustanovení aplikoval, jakož i k jakým právním závěrům dospěl a jakou judikaturu vzal při rozhodování v úvahu. Odvolací soud na odůvodnění rozsudku odkazuje a na tomto místě skutkové a právní závěry stručně shrnuje.

5. Prostory budovy [právnická osoba] byly ze strany žalovaného pronajímány žalobkyni již od počátku 90. let, naposledy na podkladě podnájemní smlouvy č. [číslo] ze dne 9. 9 2020 na dobu určitou; předmětem nájmu byla zahrada objektu, přilehlá přízemní budova s terasou, 1. podzemní podlaží - sklepy pod koncertním sálem a 1. nadzemní podlaží včetně koncertního sálu. Žalobkyně vypsala poptávkové řízení (veřejnou soutěž) na nového nájemce popsaných prostor sloužících k podnikání a podle podmínek soutěže uchazeč byl povinen předložit k přihlášce výpis z obchodního rejstříku, živnostenské oprávnění a doklad prokazující nejméně tříletou praxi v provozování podobného zařízení. Uzavírka nabídek byla do 13. 6. 2024 do 11:00 hodin. Soutěž měla pevně stanovený počátek nájmu k datu 16. 1. 2025 s tím, že do této doby budou prostory předány nájemci. Podle čl. IX. odst. 1 poptávky si žalovaný vyhradil právo nevybrat žádného uchazeče, či nájemní smlouvu neuzavřít, a podle odst. 2 si vyhradil, že výběrem nejvhodnější nabídky nevzniká právní vztah. Z přílohy č. 3 poptávky bylo zjištěno, že prokázat nejméně tříletou praxi s provozováním obdobného zařízení bylo možno např. čestným prohlášením, nájemní smlouvou, referencemi apod. Žalobkyně se veřejné soutěže účastnila a nabídla měsíční nájemné 400 000 Kč. Hodnotící komise žalovaného vybrala jako vítěze uchazeče [právnická osoba]. s nabídkou měsíčního nájemného 420 000 Kč (na druhém místě se umístila žalobkyně a na třetím [právnická osoba]). Výsledky soutěže byly neúspěšné žalobkyni oznámeny písemně dne 25. 6. 2024. Z doložených prohlášení vzal soud prvního stupně za prokázané, že vítěz soutěže prokazoval tříletou praxi listinou ze dne 11. 6. 2024, tj. čestným prohlášením o provozování činností souvisejících s organizací kulturních a společenských akcí v [právnická osoba] a výpisem z živnostenského rejstříku doložil aktivní živnostenské oprávnění k „provozování kulturních, kulturně-vzdělávacích a zábavních zařízení, pořádání kulturních produkcí, zábav, výstav, veletrhů, přehlídek, prodejních a obdobných akcí“ od 27. 4. 2010 do 21. 10. 2021 a poté od 16. 5. 2024. Dále bylo prokázáno, že žalovaný vyzval žalobkyni k vyklizení předmětných prostor po uplynutí sjednané doby podnájmu, leč žalobkyně jeho požadavek odmítla s tím, že se považuje za vítěze soutěže a jediný oprávněný subjekt, kterému svědčí právo na uzavření smlouvy o dalším podnájmu.

6. Usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 28. 1. 2025, č. j. [spisová značka], bylo změněno předběžné opatření nařízené Obvodním soudem pro [adresa] dne 12. 11. 2024, č. j. [spisová značka], a byl odmítnut návrh žalobkyně, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se uzavření nájemní smlouvy o nájmu shora popsaných prostor se společností [právnická osoba].

7. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni právo tak, jak je žalobou uplatňováno, nesvědčí. Tento závěr opřel o skutečnost, že citovaný institut veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku má svou předlohu v § 281 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (rozdíl je pouze terminologický, nikoli obsahový, viz důvodová zpráva k § 1772 až 1784 o. z.), a proto vzal v úvahu judikaturu vztahující se k dřívějšímu § 281 obchodního zákoníku. Judikatura dovodila, že při porušení podmínek soutěže mohou poškozenému neúspěšnému účastníku soutěže náležet práva: a) na náhradu škody způsobené porušením zákonné povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 32Odo 960/2006), či b) určení neplatnosti smlouvy uzavřené na základě výsledků soutěže mezi vyhlašovatelem a vybraným účastníkem soutěže, za předpokladu věcné aktivní a procesní legitimace, a to i v případě, že si vyhlašovatel v podmínkách vyhradil možnost odmítnout všechny nabídky (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 31Cdo 4001/2013). Právo domáhat se uzavření smlouvy, či nahrazení projevu vůle o takové smlouvě vůči vyhlašujícímu subjektu, neúspěšnému účastníku soutěže nenáleží.

8. Soud prvního stupně dovodil, že popsané právní závěry jsou uplatnitelné i za podmínek aktuální právní úpravy, a to nejen s ohledem na přímou inspiraci zákonodárce obchodním zákoníkem, ke kterému se vztahuje shora uvedená judikatura, ale také s ohledem na základní východiska občanského zákoníku, především s ohledem na zásadu autonomii vůle (např. § 1 odst. 2 o. z.). V podmínkách současné úpravy a fungování moderního právního státu nelze přistoupit na myšlenku, že by žalobkyně mohla v rámci soukromých vztahů vnutit (za pomoci soudu) žalovanému svou zcela komplexní a konkrétní vůli (vyjádřenou v obsahu žaloby) k uzavření konkrétního právního poměru (podnájemní smlouvy), o jejíž uzavření s žalobkyní však žalovaný nejeví žádný zájem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20). Dodal, že projev vůle, jehož nahrazení se žalobkyně dovolává, neexistuje; s ohledem na předběžné opatření ze dne 12. 11. 2024, č. j. [spisová značka] (posléze odklizené odvolacím soudem), k uzavření podnájemní smlouvy s vítězem soutěže (konkurentem žalobkyně) totiž nikdy nedošlo. Dále podmínkou soutěže bylo uzavření smlouvy do 16. 1. 2025, což bylo zmařeno, tudíž výsledky vyhlášené soutěže pozbyly právní účinky.

9. Z popsaných důvodů soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není po právu. Podotkl k tomu, že i kdyby žalobkyni svědčilo právo domáhat se žalobou specifikovaného nahrazení projevu vůle, beztak by se jednalo o nárok nedůvodný. Žalovaný jako vyhlašovatel si v souladu s § 1778 o. z. vyhradil možnost smlouvu neuzavřít, z čehož lze dovodit, že ani potenciální vítězství v soutěži by nezaložilo právo žalobkyně na uzavření smlouvy.

10. Dále argumenty žalobkyně, jimiž hodlala prokázat, že vybraný účastník soutěže nesplnil podmínky soutěže, byly vyvráceny provedenými důkazy, jimiž bylo naopak prokázáno, že tento účastník podmínky splnil. Žalobkyně ani po poučení soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 o. s. ř. pak neuvedla rozhodné skutečnosti o tom, že soutěž měla být netransparentní a že měly být porušeny zásady rovného zacházení s účastníky. Pro nadbytečnost soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy žalobkyně - výslech jednatele konkurenta a členů výběrové komise, neboť s ohledem na skutkový a právní stav věci měl pro účely rozhodnutí skutkový stav za dostatečně prokázaný a žalobkyně ani nespecifikovala, jaká její tvrzení o rozhodných skutečnostech by měla být těmito důkazy prokázána.

11. K návrhu žalobkyně na vstup vedlejšího účastníka na straně žalované do řízení soud prvního stupně s odkazem na § 1 a § 6 o. s. ř. nepřihlédl, neboť tento návrh posoudil jako obstrukční a zhola neúspěšný, neboť vedlejší účastenství by beztak připuštěno být nemohlo, protože žalovaný, na jehož podporu měl navržený vedlejší účastník do řízení vstoupit, jednoznačně vyjádřil nesouhlas se vstupem vedlejšího účastníky do řízení. Soud prvního stupně připomněl, že vyjádří-li nesouhlas se vstupem vedlejšího účastníka účastník, na jehož straně hodlá vedlejší účastník v řízení vystupovat, jeho vedlejší účastenství končí bez dalšího (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29Odo 806/2002).

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšnému žalovanému přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů na zastoupení advokátem vyčíslenou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif; odvolací soud odkazuje na odstavce 30. až 32. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

13. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Uvedla, že žalovaný v podmínkách poptávky v článku IX. uvedl: „[v]ýběrem nejvýhodnější nabídky nevzniká právní vztah. [právnická osoba] si vyhrazuje právo jednat o smlouvě a upřesnit její konečné znění“. Z uvedeného je zřejmý zásadní rozdíl mezi předchozí právní úpravou v obchodním zákoníku a současnou právní úpravou v občanském zákoníku, která umožňuje vyhlašovateli stanovit si, že výběrem nejvhodnější nabídky nevzniká právní vztah. Za této situace se žalobkyně nemohla, v souladu s judikaturou citovanou soudem prvního stupně, domáhat určení neplatnosti smlouvy uzavřené v rámci veřejné soutěže mezi vyhlašovatelem a jiným účastníkem, neboť k uzavření smlouvy mezi žalovaným a společností [právnická osoba]. nedošlo. Pokud by žalobkyně přistoupila na argumentaci soudu prvního stupně, neměla by za této situace žádnou možnost právní ochrany proti žalovanému, který postupoval v rozporu se zákonem a vlastní poptávkou. Žalobkyně je přesvědčena, že soud prvního stupně ve svých úvahách dospěl k nesprávným závěrům ohledně aplikovatelnosti judikatury, která se vztahovala v předchozí právní úpravě v obchodním zákoníku, která však na rozdíl od nynější právní úpravy byla kogentní. Žalobkyně je přesvědčena, že jí jako vítězi do dnešního dne nezrušené poptávky svědčí nárok domáhat se uzavření smlouvy se žalovaným. Soud prvního stupně dále dospěl ke zcela chybným závěrům ve věci nesplnění podmínek poptávky společností [právnická osoba]. Jmenovaná společnost svojí tříletou praxi v provozování zařízení zajišťující kulturní činnost doložila pouze vlastním prohlášením o nepřetržitém provozování činnosti od roku 2005 s tím, že k tomuto prohlášení bylo přiloženo potvrzení společnosti [právnická osoba]. Toto prohlášení a potvrzení neodpovídalo skutečnosti, jak doložila žalobkyně, zejména výpisem živnostenského rejstříku jmenované společnosti a fakturami touto společností vystavenými [právnická osoba]. Bylo by absurdní nahlížet na celou záležitost natolik formalistickým výkladem, že povinnost společnosti [právnická osoba]. doložit tříletou praxi v provozování zařízení zajišťující kulturní činnost byla řádně splněna nepravdivým čestným prohlášením. Dále žalobkyně uvedla, že soud prvního stupně svým procesním postupem zatížil řízení závažným pochybením, když nepřihlédl k návrhu žalobkyně na vstup vedlejšího účastníka na straně žalovaného do řízení. Soud prvního stupně neseznámil vedlejšího účastníka se skutečností, že je navrhován jako vedlejší účastník předmětného řízení. Toto pochybení nemůže zhojit fakt, že žalovaný s účastí vedlejšího účastníka na své straně nesouhlasil. Soud prvního stupně také nesprávně vyčíslil náhradu nákladů řízení žalovaného. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobnímu návrhu zcela vyhověl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

14. Žalovaný včasným a přípustným odvoláním napadl rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení a brojil proti tomu, že mu soud prvního stupně nepřiznal náhradu za tyto úkony právních služeb: sepis právního rozboru věci ze dne 18. 11. 2024; jednání s protistranou dne 16. 12. 2024 a dne 19. 8. 2025. Zástupcem vypracovaný právní rozbor přesahoval přípravu a převzetí zastoupení v soudním řízení o předběžném opatření, neboť se věnoval také otázce pro žalovaného zcela zásadní, a to, jak naložit s probíhající veřejnou soutěží a jak má žalovaný postupovat dále ve vztahu k vybranému uchazeči, a to s přihlédnutím k tomu, zda bude soudem vydané předběžné opatření trvat k rozhodnému datu 16. 1. 2025. Předmětem právního rozboru tak byly otázky hmotněprávní týkající se postupu žalovaného mimo soudní spor. Žalovaný vynaložil náklady na právní analýzu týkající se situace za stavu, kdy mu bylo doručeno předběžné opatření zakazující mu uzavřít nájemní smlouvu s cenou plnění 19 200 000 Kč krátce předtím, než mělo dojít k uzavření smlouvy. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že pod náklady řízení spadají rovněž náklady vynaložené na právní analýzu situace vyvolané předběžným opatřením (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29Cdo 3403/2012, sp. zn. 25Cdo 3453/2024). Soud prvního stupně dále nepovažoval za účelné náklady vynaložené na jednání s protistranou, ačkoli je jednání s protistranou o smíru „chvályhodné“. Žalovaný má za to, že jednání s protistranou je úkon právní služby předvídaný vyhláškou č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). První jednání se žalobkyní se konalo dne 16. 12. 2024 za situace, kdy bylo vydáno předběžné opatření zakazující žalovanému uzavření nájemní smlouvy a stále ještě bylo možné, že dojde ke smírnému vyřešení věci, zpětvzetí návrhu ze strany žalobkyně a ke zrušení předběžného opatření, aby žalovaný stihl uzavřít nájemní smlouvu a zveřejnit ji v registru smluv tak, aby tato nabyla účinnosti před datem 16. 1. 2025. Trval na tom, že postupoval účelně, pokud uskutečnil schůzku se žalobkyní, jejímž cílem na jeho straně bylo odklizení předběžného opatření. Další jednání se konalo dne 19. 8. 2025, krátce před nařízeným jednáním ve věci, jednalo se o hospodárný krok, který mohl předejít soudnímu řízení, resp. vést k mimosoudnímu vyřešení sporu. Situace byla značně nejistá od vydání předběžného opatření až do doby, kdy uplynulo datum 16. 1. 2025, k němuž měla být uzavřena nová nájemní smlouva s vybraným uchazečem. Žalovaný jakožto subjekt hospodařící s veřejnými prostředky musel postupovat tak, aby byl jeho postup zcela v souladu s právem a současně, aby docházelo k hospodárnému nakládání s majetkem, který mu byl svěřen. Navrhl, aby odvolací soud změnil výrok o nákladech řízení tak, že navýší náhradu nákladů řízení o popsané tři úkony právní služby. Dále se písemně vyjádřil k odvolání žalobkyně a navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o věci samé potvrzen.

15. Odvolací soud přezkoumal postupem podle § 212, § 212a, § 214 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.

16. Vady řízení, k nimž u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), v postupu soudu prvního stupně neshledal.

17. Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který vyplývá z důkazů provedených procesně správným způsobem a v dostatečném rozsahu, přičemž neshledal, že by soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování; jeho skutkové závěry jsou výsledkem hodnocení provedených důkazů opírajícím se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Soud prvního stupně dokazování soustředil na zjištění skutečností významných pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

18. Právní posouzení věci soudem prvního stupně je rovněž správné, neboť soud použil právní předpis, který měl použít a aplikovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, správně vyložil. Odůvodnění rozsudku má náležitosti podle § 157 odst. 2 o. s. ř. a z odůvodnění rozsudku je zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jeho právními závěry.

19. Odvolací námitky žalobkyně posoudil odvolací soud jako nedůvodné.

20. Soud prvního stupně vysvětlil, proč k návrhu žalobkyně na vstup vedlejšího účastníka na straně žalovaného ve smyslu § 1 a § 6 o. s. ř. nepřihlédl a odvolací soud neshledal, že by jeho postup byl nepřípustný. Za situace, kdy žalovaný jednoznačně vyjádřil nesouhlas se vstupem vedlejšího účastníka na jeho straně do řízení, nelze považovat za vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže soud neseznámil žalobkyní navrženého vedlejšího účastníka s možností účastenství v řízení.

21. Ustanovení § 1772 o. z. není obsahově rozdílné od dřívějšího ustanovení § 281 obchodního zákoníku a odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že pro právní posouzení projednávané věci je přiléhavá judikatura, která se vztahovala k § 281 obchodního zákoníku, z níž vyplývá, že při porušení podmínek soutěže mohou poškozenému neúspěšnému účastníku soutěže náležet práva: a) na náhradu škody způsobené porušením zákonné povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 32Odo 960/2006), či b) určení neplatnosti smlouvy uzavřené na základě výsledků soutěže mezi vyhlašovatelem a vybraným účastníkem soutěže, za předpokladu věcné aktivní a procesní legitimace (naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř.), a to i v případě, že si vyhlašovatel v podmínkách vyhradil možnost odmítnout všechny nabídky (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 31Cdo 4001/2013).

22. Právo domáhat se uzavření smlouvy, či nahrazení projevu vůle o takové smlouvě vůči vyhlašujícímu subjektu, neúspěšnému účastníku soutěže nenáleží. Vyhlášení veřejné soutěže je zvláštním druhem výzvy k podávání nabídek, který má zákonem stanovené právní následky (§ 1773, § 1774 o. z.) a jehož cílem je vyhledání nejvhodnější nabídky. Následkem podání nabídky je vyjádření souhlasu s podmínkami soutěže a povinnost vyhlašovatele dodržet podmínky soutěže a zákonná pravidla. Následkem podání nabídky není kontraktační povinnost jedné nebo obou stran, což žalovaný ještě výslovně zmínil v čl. IX. vyhlášené poptávky č. j. 2024/1232/NM (podle čl. IX. odst. 1 si žalovaný vyhradil právo nevybrat žádného uchazeče, či nájemní smlouvu neuzavřít a v odst. 2 uvedl, že výběrem nejvhodnější nabídky nevzniká právní vztah, že si vyhrazuje právo jednat o smlouvě a upřesnit její konečné znění).

23. Jestliže žalovaný neměl povinnost uzavřít zamýšlenou smlouvu s úspěšným účastníkem soutěže, pak ani úspěšnému účastníku soutěže nesvědčí právo domáhat se uzavření smlouvy, či nahrazení projevu vůle o takové smlouvě. Soud prvního stupně přiléhavě poukázal zásadu autonomii vůle a nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20).

24. Soud prvního stupně v odstavci 26. odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč neprovedl i další důkazy navržené žalobkyní a odvolací soud považuje jeho závěr o tom, že skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci samé byly na podkladě provedeného dokazování zjištěny za správné a jeho vysvětlení za dostatečné.

25. Soud prvního stupně se rovněž dostatečně zabýval námitkami žalobkyně stran údajné netransparentnosti soutěže i stran úspěšného účastníka soutěže, odvolací soud s jeho závěry souhlasí a pro stručnost zcela odkazuje na stručné a jasné odůvodnění (viz odstavce 21. až 25.) přezkoumávaného rozsudku.

26. Důvodné není ani odvolání žalovaného.

27. Ústavní soud v usnesení ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3104/11, uvedl, že „ne všechny úkony právní služby (§ 16 odst. 2 zákona o advokacii) jsou zároveň úkony, za něž je poskytována mimosmluvní odměna podle § 11 advokátního tarifu. Přitom na tento princip již judikatura Ústavního soudu opakovaně odkazovala; to kupř. v nálezu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1099/09, v usnesení ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 435/06, v usnesení ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. III. ÚS 791/07, v usnesení ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1855/07. V citované judikatuře Ústavního soudu bylo dále poukazováno na fixovaný závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho právo na zisk z podnikání (čl. 11 Listiny), a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 Listiny). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, jestliže odpovídá principu proporcionality, a zásadní průmět do sféry základních práv či svobod nemá“.

28. Soud prvního stupně žalovanému nepřiznal náhradu za úkon právní úkon právní služby „sepis právního rozboru věci ze dne 18. 11. 2024“, neboť tento úkon obsahově spadá pod přípravu a převzetí právního zastoupení; odvolací soud s tímto posouzením souhlasí a dodává, že je nerozhodné, jak náročný, obsáhlý nebo důležitý pro zastoupeného vypracovaný právní rozbor věci byl. Dále soud prvního stupně nepřiznal náhradu za úkon právní služby „jednání s protistranou ze dne 16. 12. 2024 a ze dne 19. 8. 2025“. K tomu odvolací soud dodává, že jednání dne 16. 12. 2024 se uskutečnilo ještě před udělením plné moci zástupci žalovaného v této právní věci, pročež již z tohoto důvodu nelze tento úkon právní služby podřadit ustanovení § 11 advokátního tarifu. Stran jednání dne 19. 8. 2025, které si podle e-mailové komunikace zastupující advokáti naplánovali, žalovaný nic bližšího nedoložil, tudíž bez dalšího nelze zmíněný úkon právní služby zahrnout do náhrady nákladů řízení.

29. Odvolací neshledal důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení plně úspěšnému žalovanému podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, namísto vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

30. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi zabýval již mnohokrát otázkou účelnosti vynaložených nákladů, resp. náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a opakovaně uvedl, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však stát učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008, nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09, ze dne 24. 11. 2009, nález sp. zn. II. ÚS 3855/14, ze dne 1. 9. 2015). Obdobné závěry pak Ústavní soud vztáhl i na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty), hospodaří s veřejnými prostředky apod., jako jsou statutární města a jejich městské části (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012, nález ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2434/19). Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nepředstavují dle ustálené soudní judikatury náklady na zastoupení státu a statutárních měst advokátem účelně vynaložené náklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22Cdo 2596/2015, ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26Cdo 149/2016). Zaměstnávají-li uvedené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28Cdo 1627/2018).

31. Žalovaný je státní příspěvkovou organizací, přičemž v řízení vyšlo najevo, že zaměstnává jednu osobu na pozici právničky a jednu osobu na pozici její sekretářky, tedy dva zaměstnance na právním oddělení, jejichž předmětem činnosti je dle tvrzení žalovaného zejména zpracovávání agendy pracovněprávní k cca 500 zaměstnancům žalovaného, tvorba a posuzování obsahu obvyklých právních jednání a právní ochrana sbírkových předmětů. Za této situace a s přihlédnutím k značnému významu předmětu řízení pro žalovaného a složitosti sporu odvolací soud uzavřel, že náklady na zastoupení žalovaného advokátem jsou náklady účelně vynaložené a vzhledem k tomu, že žalovaný má v řízení plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vyčíslených podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Soud prvního stupně náhradu nákladů řízení správně vyčíslil a odvolací soud odkazuje na odstavce 30., 31. a 32. přezkoumávaného rozsudku.

32. Odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, neboť je v těchto výrocích věcně správný.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšnému žalovanému přiznal náhradu vyčíslenou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), takto: odměna advokáta 2x 51 980 Kč za úkony právní služby - vyjádření k odvolání žalovaného, účast na jednání odvolacího soudu dne 18. 3. 2026, podle § 6, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), g), paušální náhrada hotových výdajů 2x 450 Kč podle § 13 odst. 3, daň z přidané hodnoty 21 % ze součtu odměny a náhrady výdajů, tj. 22 020,60 Kč, celkem 126 880,60 Kč. O lhůtě a místě plnění odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.