o náhradu nemajetkové újmy (o zaplacení 768 800 Kč s příslušenstvím)

1. Obvodní soud pro [adresa], dále soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 30. 7. 2025, č. j. [spisová značka], žalované uložil, aby žalobci zaplatila 244 300 Kč spolu s úrokem z prodlení od 4. 1. 2025 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení 113 308,69 Kč (výrok III.), co do částky 524 500 Kč s úrokem z prodlení od 4. 1. 2025 do zaplacení žalobní návrh zamítl (výrok II.); rozhodl ještě, že po právní moci rozsudku bude žalobci z účtu soudu vrácena část složené zálohy na náklady důkazů ve výši 4 541 Kč (výrok IV.).

2. Žalobce se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dále též „OdpŠk“ domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním pro podezření ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením [orgán] ze dne 22. 9. 2023 a dne 29. 9. 2023 byl žalobce vzat do vazby. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 3. 6. 2024 byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu a téhož dne byl usnesením Krajského soudu v [adresa] propuštěn z vazby, tedy ve vazbě byl žalobce 249 dnů.

3. Žalobce uplatněné návrhy (nároky) vymezil takto:

Ad a/ náhrada nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním - peněžité plnění 500 000 Kč; žalovaná před zahájením řízení žalobci zaplatila 30 000 Kč.

Žalobce tvrdil, že trestním stíháním byla zasažena jeho čest a dobrá pověst, byl ohrožen jeho společenský a rodinný život, jeho pracovní uplatnění, sdělení obvinění mu způsobilo značnou psychickou zátěž, útrapy a nejistotu, prožíval pocity úzkosti a beznaděje, duševní útrapy, které přetrvávají i po pravomocném skončení věci. V obžalobě krajský státní zástupce navrhl, aby mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody 13 let, hrozba takového trestu byla pro žalobce podstatným zásahem do jeho života. Navíc se jednalo o trestnou činnost proti životu a zdraví, což je veřejností považováno za velice zavrženíhodné jednání. Trestní věc byla nadto medializována.

Ad b/ náhrada nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby - za dobu od 29. 9. 2023 do 3. 6. 2024, tj. 249 dnů, žádá peněžité plnění 498 000 Kč (2 000 Kč za den); žalovaná před zahájení řízení žalobci zaplatila 199 200 Kč (800 Kč za den).

Žalobce tvrdil, že ve vazbě byl omezen denním řádem včetně volby oděvu, nemohl vést intimní život se ženou, pociťoval strach z osob pobývajících s ním ve věznici. V důsledku nezákonného stíhání již ve věznici vyhledal pomoc psychologa, užíval léky na spaní, léky na deprese a stres, od propuštění z vazby docházel k psychiatričce.

4. Žalovaná na svoji obranu uvedla, že k nezákonnému trestnímu stíhání žalobce došlo a žalobci zaplatila náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním 30 000 Kč, náhrada nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby 199 200 Kč a žalobci vyjádřila omluvu, poskytnutou náhradu má za zadostiučinění přiměřené, proto navrhla, aby žaloba byla zamítnuta. Poukázala na to, že trestní stíhání trvalo od 14. 9. 2023 do 11. 6. 2024, tj. 8 měsíců, což je délka zcela přiměřená. Pokud jde o nepříznivé následky trestního stíhání a výkonu vazby, žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jeho tvrzení zůstala v ryze obecné rovině. Významná v neprospěch žalobce je jeho rozsáhlá trestní minulost, žalobce má celkem 24 záznamů v rejstříku trestů pro různou trestnou činnost, přičemž byl i opakovaně umístěn ve výkonu trestu odnětí svobody (minimálně 16 nepodmíněných trestů odnětí svobody), naposledy v letech 2020 až 2022. Prožívání trestního stíhání je u takového člověka rozhodně jiné, než u osoby jinak bezúhonné. S ohledem na jeho trestní minulost lze důvodně pochybovat o tom, že by posuzovaným trestním stíháním vůbec mohlo dojít k narušení cti, důstojnosti a dobré pověsti žalobce, neboť čest a dobrou pověst v důsledku páchání trestné činnosti již pozbyl. Dle obsahu trestního spisu žalobce neměl v době vazebního stíhání trvalé bydliště, trvalé zaměstnání, sociální zázemí, užíval drogy, tedy ani jeho rodinný, společenský a pracovní život nemohl doznat újmy. Výkonem vazby pak nemohlo být ohroženo jeho pracovní uplatnění, jestliže do té doby zaměstnání ani neměl. Žalobce v průběhu vazby ani nežádal návštěvy, nevyužíval možnost telefonování, neboť nebylo koho kontaktovat z důvodu absence rodiny a blízkých přátel; popsané skutečnosti vyšly najevo z obsahu trestního spisu. Na omezení denním řádem, nemožnost volby oděvu a nemožnost vedení intimního života s ženou (partnerku žalobce neměl) byl žalobce zvyklý, nešlo o skutečnosti pro něj nové. Medializace případu byla jen důsledkem veřejnosti řízení (žalované je přičitatelné k tíži pouze mediální excesivní chování ze strany orgánů činných v trestním řízení, což vůbec nenastalo). Při stanovení přiměřeného zadostiučinění vzala žalovaná v úvahu soudní rozhodnutí v obdobných případech, které v průběhu řízení předestřela.

5. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že trestní[Anonymizováno]stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, tedy, že zde je nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 5, § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 OdpŠk a že žalobce předběžně a včas předmětné nároky uplatnil u žalované.

6. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu. Po právní stránce projednávanou věc posoudil podle zmíněného zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, aplikovaná ustanovení zákona v odůvodnění rozsudku citoval, odkázal na judikaturu, kterou vzal v úvahu a stručně vyložil, k jakým právním závěrům dospěl. Odvolací soud na odůvodnění rozsudku odkazuje a na tomto místě skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jen stručně shrnuje.

7. Usnesením [orgán] ze dne 22. 9. 2023 bylo vůči žalobci zahájeno trestní stíhání pro zločin čin vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, stížnost žalobce proti tomuto usnesení byla zamítnuta a dne 29. 9. 2023 byl žalobce vzat do vazby. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 3. 6. 2024 byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu a téhož dne byl usnesením Krajského soudu v [adresa] propuštěn z vazby; rozsudek nabyl právní moci dne 11. 6. 2024. Ve vazbě byl žalobce 249 dnů.

8. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce byl stíhán pro zvlášť závažný zločin vraždy a hrozil mu trest odnětí svobody v rozpětí 10 až 18 let; trestní stíhání trvalo 8,5 měsíce. V minulosti byl žalobce 24x soudně trestán, strávil ve výkonu trestu odnětí svobody řadu let a byl též opakovaně ve vazbě, tedy měl bohaté zkušenosti s trestním řízením i pobytem ve vězení a vazbě, tudíž předmětné vazební stíhání na něho působilo mnohem méně intenzivně a intenzita jeho nemajetkové újmy byla v důsledku toho nepochybně nižší, než by tomu bylo u osoby bezúhonné. Z lékařských zpráv z doby výkonu vazby a výpovědi žalobce vzal dále za prokázané, že předmětné trestní stíhání a výkon vazby žalobce vnímal úkorněji jen z toho důvodu, že byl stíhán pro zločin vraždy a hrozil mu vysoký trest, to byl jediný konkrétní nepříznivý následek, který byl v řízení prokázán. Soud prvního stupně vzal za vyvrácené žalobcovo tvrzení, že měl v době výkonu vazby problémy s ostatními osobami ve vazbě, že trestní stíhání a výkon vazby mělo za následek narušení jeho rodinného, společenského a pracovního života, narušení jeho cti a dobré pověsti. Žalobce neměl žádné rodinné zázemí, žil sám, bez partnerky, s členy rodiny se nestýkal, ve věznici ho nikdo nekontaktoval, nenavštívil, žalobce o možnost takového kontaktu nežádal. Bylo prokázáno, že žalobce byl uživatelem drog, nadměrně požíval alkohol, pohyboval se v obdobné společnosti, bydlel po ubytovnách a pracoval jen nárazově jako agenturní zaměstnanec. Z výpovědi svědka [tituly před jménem] [jméno FO] a vyjádření společnosti [právnická osoba] vzal soud prvního stupně za prokázané, že výkon vazby nenarušil, ani nezmařil, žalobci možnost být u těchto společností zaměstnán. Soud prvního stupně nevzal za prokázané tvrzení žalobce, že by (obdobně jako v jednom z porovnávaných případů) mělo být zohledněno, že byl obviněn z vraždy osoby blízké. V řízení totiž vyšlo najevo, že žalobce znal poškozeného [jméno FO]. asi tři měsíce, sice jej označoval za kamaráda, ale současně o něm „neřekl dobré slovo“, když [jméno FO]. zmizel, tak se po něm nesháněl, začal užívat jeho mobilní telefon, který i opakovaně dal do zastavárny, o smrti [jméno FO]. se dozvěděl až s odstupem několika měsíců; žádné konkrétní dopady do osobní sféry žalobce tedy nebyly prokázány. Pokud jde o tvrzené psychické problémy, bylo výpovědí [tituly před jménem] [jméno FO] a údaji obsaženými ve znaleckých posudcích založených v trestním spisu prokázáno, že žalobce trpěl psychickými problémy již před zahájením trestního stíhání. Po pravomocném zproštění obžaloby žalobce sice [tituly před jménem] [jméno FO] znovu vyhledal, stalo se tak ale až s odstupem několika měsíců a byly mu diagnostikovány stejné psychické problémy, jakými trpěl již dříve, a byla mu předepsána i obdobná medikace. Vyšlo rovněž najevo, že ke vzniku jeho psychických problémů mohl přispět i žalobcův abusus psychotropních látek. Soud prvního stupně uzavřel, že ke zhoršení psychických problémů u žalobce v důsledku předmětného trestního stíhání nedošlo.

9. Ad a/ náhrada nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním.

Soud prvního stupně vzal v úvahu délku trestního stíhání, povahu trestní věci, dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo a provedl srovnání s jinými případy. Vyšel z toho, že případ žalobce je bližší věci projednávané u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], potažmo u Městského soudu v [adresa], ale na rozdíl od srovnávaného případu byla délka trestního stíhání žalobce výrazně kratší, byl zproštěn obžaloby již rozsudkem soudu prvního stupně a nevykonal ani část nezákonného trestu odnětí svobody; následky poškozených v obou případech byly stejné. Soud prvního stupně vzal za přiměřené zadostiučinění peněžité plnění 70 000 Kč a tuto částku s ohledem na vývoj inflace v letech 2020 až 2024 zvýšil o 40 %; takto dospěl k odškodnění ve výši 100 000 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci zaplatila 30 000 Kč, žalobci přisoudil ještě 70 000 Kč.

10. Ad b/ náhrada nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o výkonu vazby.

Soud prvního stupně uzavřel, že je třeba vyjít z rozmezí částek 750 Kč až 2 250 Kč za den vazby, nikoliv v rozpětí 500 Kč až 1 500 Kč za den výkonu vazby, aprobovaného dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, která byla přijata před 13 lety, tj. za jiné ekonomické situace, zejména co do výše mezd a cen, tedy z rozmezí zvýšeného o 50 %. Přiznané zadostiučinění má poškozenému poskytnout zdroj, aby si mohl pořídit něčeho penězi ocenitelného (a uhraditelného), co oproti vytrpěnému příkoří přinese do imateriální sféry jeho života určitou „dávku radosti“, způsobilé alespoň částečně odčinit utrpěnou újmu. Na podkladě skutkových zjištění o žalobcově újmě vyšel z částky 1 500 Kč za den vazby a odškodnění vyčíslil na 373 500 Kč (249 dnů x 1 500 Kč) a vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci zaplatila 199 200 Kč, žalobci přisoudil ještě 174 300 Kč.

11. Dále soud prvního stupně dovodil, že žalovaná je v prodlení s plněním a přisoudil žalobci zákonné úroky z prodlení ze souhrnné částky 768 800 Kč od 21. 12. 2024 do[Anonymizováno]3. 1. 2025 a souhrnné částky 524 500 Kč od 4. 1. 2025 do zaplacení.

12. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci přisoudil náhradu ve výši 113 308,69 Kč.

13. Žalovaná včasným a přípustným odvoláním napadla vyhovující rozhodnutí o věci samé (výrok II.) a související rozhodnutí o nákladech řízení. Zopakovala, že žalobci poskytla odškodnění ve formě peněžitého plnění a ve výši 30 000 Kč (náhrada nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním) a 199 000 Kč (náhrada na vykonanou vazbu). Trvala na tom, že poskytnuté plněné je přiměřeným zadostiučiněním žalobcovy nemajetkové újmy a další navýšení není na místě. Žalobce byl v minulosti 24x soudně trestán, ve výkonu trestu i ve vazbě v době předcházející předmětnému trestnímu stíhání strávil řadu let, soud prvního vzal tuto skutečnost za prokázanou. Za vyvrácené označil soud prvního stupně tvrzení žalobce o problémech se spoluvězni, o narušení rodinného či společenského života, narušení dobré pověsti a zmaření možnosti zaměstnání. Jedinou újmu, kterou soud prvního stupně vzal za prokázanou, byla okolnost, že žalobce vnímal vazbu a trestní stíhání úkorněji, než stíhání a tresty předchozí, protože byl v daném případě ohrožen vyšším trestem. Žalovaná dodala, že vyšlo najevo, že žalobce je osobou s dlouhodobou závislostí na alkoholu a návykových látkách, a že užívání těchto látek může mít samo o sobě vliv na rozvoj depresivních rozlad žalobce (výpověď [tituly před jménem] [jméno FO]). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výkon vazby mohl způsobit na straně žalobce nemajetkovou újmu střední intenzity (závažnost stíhaného skutku a zhoršení psychických problémů vs. zkušenosti žalobce s vězeňským prostředím), za kterou je tak namístě poskytnout mu zadostiučinění na střední hranici judikaturou stanoveného rozpětí 500 až 1 500 Kč za jeden den trvání vazby, které navýšil o 50 % vzhledem k „výraznému snížení hodnoty peněz“. Dle názoru žalované takový postup není správný. Na rozdíl od soudu prvního stupně je žalovaná přesvědčena, že lze zohlednit analogii s jiným typem nemajetkové újmy - zadostiučiněním za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení a u takového nároku judikatura již dospěla k jednoznačnému závěru (naposledy nález Ústavního soudu Pl. ÚS 26/25), že není na místě valorizace odškodného, stanoveného dle judikatury vydané v roce 2011. Žalovaná je přesvědčena, že zmíněná judikatura je přiléhavá i v daném případě. Soud prvního stupně po komparaci s porovnávanými případy dospěl k adekvátní výši odškodnění za nezákonné trestní stíhání 70 000 Kč, ale s tímto závěrem žalovaná nesouhlasí, protože soud náležitě nezohlednil trestní minulost žalobce a jeho zkušenost s výkonem trestu odnětí svobody i vazby. Zejména žalovaná nesouhlasila s valorizací podle vývoje inflace. Od rozhodnutí v porovnávané věci (Obvodní soud pro[adresa][adresa] věc, řízení sp. zn. [spisová značka]) uplynulo pouhých pět let a jde tedy o rozhodnutí i časově přiléhavé. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30Cdo 992/2022, v němž dovolací soud uvedl: „Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním řízením je třeba vzít v úvahu ekonomický vývoj společnosti, změnu životní úrovně a poměrů v České republice (nárůst platové, mzdové a cenové úrovně) od doby vydání rozhodnutí použitých ke komparaci (otázka 1), neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud respektoval stanovený postup pro určení výše zadostiučinění a pro srovnání zvolil případy, které nebyly posuzovanému případu příliš časově vzdálené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Jestliže se žalobkyně dovolávala toho, aby byla výše přiměřeného zadostiučinění ve zjištěných srovnatelných případech korigována o inflaci, příp. nárůst mzdové, platové a cenové úrovně od doby vydání rozhodnutí použitých ke komparaci, nevychází taková konstrukce z vyjádření újmy v penězích, nýbrž z přepočtu peněz na hmotné předměty a zpět na peníze, což neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je dovozena judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25Cdo 38/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28Cdo 96/2012), a nemůže tedy platit ani v případě odškodňování nemajetkové újmy. Vyjádření újmy vzniklé žalobkyni v důsledku nezákonného trestního stíhání pro účely přiznání přiměřeného zadostiučinění je totiž možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Na výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu tedy znehodnocení měny v důsledku inflace či nárůstu mzdové, platové a cenové úrovně vliv nemá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30Cdo 4428/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3110/18). Navíc, jestliže má soud pro určení výše přiměřeného zadostiučinění použít srovnatelné případy, je třeba vycházet zejména z těch, které jsou projednávanému případu časově bližší, čímž je nutnost jakékoliv korekce výše přiměřeného zadostiučinění s ohledem na inflaci či změnu životní úrovně eliminována….“ Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil odvoláním napadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, žalobcův návrh zamítl a žalované přiznal paušální náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

14. Žalobce se k odvolání písemně vyjádřil a uvedl, že považuje rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích za věcně správné s tím, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže náhradu valorizoval. Dle jeho názoru dramatický pokles kupní síly peněz a celkový posun ekonomických ukazatelů logicky vede k tomu, že nominálně stejná částka přiznaná jako odškodnění v roce 2025 má podstatně nižší reálnou hodnotu než v roce 2012. Navrhl, aby odvolací soud napadené výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

15. Odvolací soud přezkoumal postupem podle § 212, § 212a, § 214 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.

16. Vady řízení, k nimž u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud neshledal.

17. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25Cdo 1487/2001, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz).

18. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, tudíž zde je nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 5, § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 OdpŠk a žalovaná nese odpovědnost za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou při výkonu veřejné moci; sporným zůstalo řešení otázky, jaké peněžité plnění je přiměřenou a spravedlivou náhradou nemajetkové újmy žalobce.

19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

20. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který provedl podrobné dokazování, zaměřené na prokázání skutečností významných z hlediska hmotného práva a provedené důkazy pak zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. Žalobci v důsledku nezákonného trestního stíhání náleží přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích, ale odvolací soud výši tohoto plnění posoudil jinak, než soud prvního stupně.

21. Návrh ad a/ na přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním.

Ve věci uplatněného nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu není na místě vznik nemajetkové újmy (jakkoliv je trestní stíhání spojeno vždy s jistým individuálním diskomfortem trestně stíhaných osob - srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 428/05, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoud.cz) presumovat, ale je nutno ji prokazovat, stejně jako intenzitu (případné) újmy. Okolnosti posuzovatelné jako následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, mají být žalobcem (žalobci) tvrzeny a prokazovány. Jejich dopad do výše odškodnění je otázkou právního posouzení ze strany soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 2813/2011). Pro tuto újmu se plně uplatní procesní povinnosti a břemena žalobce, včetně důkazního (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 1964/2012).

22. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a také vzal za přiléhavější porovnání případu žalobce s případem poškozené v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], od jehož skončení uplynulo pět let, tedy je i z hlediska uplynulého času případem srovnatelným. V tamním případě byla poškozená vazebně stíhána též pro zločin vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, hrozil jí trest odnětí svobody na 10 až 18 let, trestní stíhání trvalo 2 roky a 1 měsíc, nejprve byla uznána vinnou ze spáchání zločinu zabití podle § 141 odst. 1, § 21 odst. 1 trestního zákoníku a byl jí uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, který v délce cca 6 měsíců též vykonala, do výkonu trestu odnětí svobody byla převedena z výkonu vazby, poškozená byla opakovaně trestně stíhána, byly jí uloženy podmíněné tresty (poslední z nich byl přeměněn na trest nepodmíněný), zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu byla až rozsudkem odvolacího soudu a u poškozené nebyly prokázány žádné zvláštní nepříznivé dopady do jejího života v důsledku popsaného nezákonného trestního stíhání; rozsudkem z února 2020 soud přisoudil poškozené odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 84 000 Kč. Za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vazby a trestu bylo poškozené poskytnuto zadostiučinění samostatně.

23. Žalobci by mělo být poskytnuto odškodnění významněji nižší, protože byl násobně častěji stíhán pro trestnou činnost a opakovaně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jeho trestní stíhání trvalo výrazně kratší dobu a již prvním meritorním soudním rozhodnutím byl obžaloby zproštěn. To jsou zásadní rozdíly, které je třeba zohlednit. S přihlédnutím ke všem okolnostem projednávaného případu odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřenou náhradou nemajetkové újmy žalobce je peněžité plnění ve výši 30 000 Kč, které již žalovaná žalobci poskytla.

24. Odvolací soud nesdílí závěr soudu prvního stupně, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním je třeba dále vzít v úvahu ekonomický vývoj společnosti a změnu cenové úrovně od doby vydání rozhodnutí použitého ke srovnání. Při stanovení výše zadostiučinění je třeba zohlednit především povahu trestní věci, délku trestního stíhání, dopady trestního stíhání do života poškozeného, popř. další tvrzené okolnosti případu, což se v daném případě stalo, a dále provést srovnání s obdobným případem, popř. jiné přiléhavé srovnání, což se také stalo a byl zvolen případ, který nebyl posuzovanému případu žalobce příliš časově vzdálen.

25. Ad b/ náhrada nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o výkonu vazby.

Soud prvního stupně správně hodnotil vznesený nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku omezení na svobodě vazbou a v souladu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30Cdo 2357/2010, vzal v úvahu povahu trestní věci, celkovou dobu omezení svobody a následky v osobnostní sféře žalobce a dokazování zaměřil na rozhodné skutečnosti. Odvolací soud z jeho skutkových zjištění vyšel a rovněž jeho hodnocení zmíněných kritérií a okolností daného případu posoudil jako správné, ale na rozdíl od soudu prvního stupně při vyčíslení odškodnění neshledal důvod pro odklon od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 914/2011) a judikaturou vymezené rozpětí 500 až 1 500 Kč denně nevzal za nepřiměřeně nízké. Nutno podotknout, že úvaha o konečné výši peněžitého plnění se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu, aby zadostiučinění bylo přiměřené a spravedlivé. Odvolací soud v dané věci na podkladě zjištěných okolností uzavřel, že přiměřeným a spravedlivým zadostiučiněním je peněžité plnění ve výši 199 200 Kč odvozené od částky 800 Kč za den, tedy částky ve středu zmíněného rozpětí (249x 800 Kč). Částku 199 200 Kč žalovaná žalobci před zahájením řízení zaplatila.

26. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobní návrh co do částky 244 300 Kč s úrokem z prodlení 12 % ročně od 4. 1. 2025 do zaplacení zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. Plně úspěšná žalovaná má právo na paušální náhradu nákladů odvolacího řízení, vyčíslenou podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, na 3 000 Kč (za písemné vyjádření k žalobě, 3x příprava na jednání soudu prvního stupně, 3x účast na jednání soudu prvního stupně dne 7. 5. 2025, 20. 6. 2025, 30. 7. 2025), odvolání ve věci samé, 1x příprava na jednání odvolacího soudu a 1x účast na jednání odvolacího soudu dne 15. 4. 2026). Lhůta plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.