pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 10C 110/2014-489,

11. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který namítal, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, neboť ten dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že soud prvního stupně akcentoval, že na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum] došlo k uzavření platné kupní smlouvy a že pro chování žalobce nedošlo k zápisu vlastnického práva žalované ke spoluvlastnickému podílu žalobce v katastru nemovitostí. Podle žalobce tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, neboť katastrální úřad opakovaně, konstatoval, že na základě rozsudku z roku 2001 nelze zapsat vlastnictví žalované ke spoluvlastnickému podílu žalobce. Zdůraznil pak, že nebytové prostory, které by měly být předmětem převodu nejsou v listinách nijak blíže označeny. Nadto odkázal i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23Co 374/2018-166. Vyjádřil dále názor, že situace je taková, jakoby účastníci uzavřeli v roce 2001 neplatnou kupní smlouvu a pak nemůže platit zásada, že smlouvy se mají dodržovat. V tomto ohledu namítl, že soud prvního stupně vůbec nevzal v úvahu skutečnosti, které svědčí žalobci, a na které on opakovaně poukazoval. Poukázal pak na to, že mu žalovaná dluží z titulu bezdůvodného obohacení za užívání jednotky nad rámec jejího podílu téměř [částka] s tím, že soud prvního stupně jednostranně přihlédl pouze ke skutečnostem, které svědčí ve prospěch žalované. Dodal, že je ochoten a schopen uhradit na vypořádací podíl žalované částku [částka], tedy částku výrazně převyšující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu žalované s tím, že jeho spoluvlastnický podíl je o 1/3 větší, než spoluvlastnický podíl žalované. Namítl rovněž, že soud prvního stupně konstatoval, že jeho jednání je rozporné s dobrými mravy, ale nezohlednil jednání žalované, které je rovněž s dobrými mravy v rozporu. V této souvislosti uvedl, že žalovaná mu dobrovolně nic nehradí a on je nucen pravidelně vymáhat svůj nárok soudní cestou a že žalovaná obsadila spornou bytovou jednotku bez jeho vědomí a souhlasu. K tomu odkázal na závěry uvedené v rozhodnutích Městského soudu v Praze sp. zn. 25Co 521/2014 a sp. zn. 35Co 273/2015. Uvedl rovněž, že žalovaná od roku 2002 byt pronajímá, což ani nezpochybňuje, do bytu se dostala násilím a jemu není umožněn výkon jeho spoluvlastnických práv. Namítl dále, že soud prvního stupně navíc dospěl k závěru, že vypořádací podíl je nulový a že on bez jakéhokoliv protiplnění má přijít o majetek v hodnotě minimálně [částka], neboť dnes má jeho spoluvlastnický podíl takovou minimální hodnotu. Podle žalobce není zřejmé, proč by se mělo vycházet z částky [částka] podle rozsudku z roku 2001, který není způsobilý pro zápis vkladu vlastnického práva v katastru nemovitostí a nikoliv z obvyklé ceny, která je dnes kolem [částka], podle žalované dokonce [částka]. Zdůraznil, že nezpůsobil, že rozsudek z roku [rok] není způsobilou vkladovou listinou. Dále poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kterou obsáhle citoval a rozebíral, zabýval se i judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu k zatížení bytové jednotky zástavním právem, neboť ani tuto otázku soud prvního stupně neposoudil správně. V této souvislosti poukázal na to, že soud prvního stupně na jedné straně uvedl, že mu žalovaná nemá na jeho vypořádací podíl nic hradit, neboť od částky vypořádacího podílu je třeba odečíst pohledávku [právnická osoba] 83, s. r. o., na druhé straně vzal za prokázané, že tato pohledávka neexistuje, tudíž ani na ní nebude žalovaná povinna hradit nic. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví a bytová jednotka se přikazuje do jeho výlučného vlastnictví a že se mu ukládá zaplatit na vypořádací podíl žalované [částka], anebo aby rozsudek byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Podle jejího názoru soud prvního stupně správně zohlednil dohodu mezi stranami, která byla vyjádřena v rozsudku z roku 2001, bez ohledu na to, zda je takový rozsudek zapsatelný v katastru nemovitostí či nikoliv, přičemž k takovému závěru dospěl v předchozím zrušovacím rozhodnutí i odvolací soud. Podotkla, že poslední návrh na vklad nebyl povolen z důvodu vydání předběžného opatření, které de facto podal sám žalobce, respektive [právnická osoba] 83, s.r.o., v době, kdy již byl vydán rozsudek o vkladu zástavního práva Městským soudem v Praze, kterým bylo vyhověno podané žalobě, aby zástavní právo bylo zavkladováno. Přitom odvolání bylo podáno, i když žalobci bylo vyhověno a vklad zástavního práva byl povolen, čímž získal čas na podání návrhu na vydání předběžného opatření, který byl podán dne [datum]. Předběžné opatření však nic neřešilo a jeho jediným záměrem bylo zrušení účinnosti jí podaného návrhu na vklad vlastnického práva podle § 76f odst. 2 o. s. ř. Podle žalované soud prvního stupně správně vyhodnotil žalobcovo počínání jako ryze účelové. K tomu dodala, že výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z roku 2001 odpovídá textu kupní smlouvy, na základě které byl žalobce v katastru nemovitostí zapsán jako 2/3 vlastník a bylo lze předpokládat, že by takto byla zapsána i žalovaná. Otázka uvedení podílu na nebytovém prostoru byla řešena Městským soudem v Praze v řízení sp. zn. 33C 14/2004, v němž nesouhlasil s názorem katastrálního úřadu, že není předmět vkladu označen dostatečně určitě a že je možné oddělit tu část vkladu k neexistující nemovitosti. Uvedla pak, že vklad vlastnického práva nelze provést také pro množství exekucí, které jsou vedeny vůči žalobci, a to minimálně pro pohledávku [právnická osoba] 83, s.r.o., ve výši [částka], včetně vydaného exekučního příkazu k prodeji nemovitosti. Zdůraznila dále, že žalobcova povinnost převést svůj podíl na žalovanou nadále trvá a že žalobce nečiní kroky ke splnění své povinnosti, ale naopak dělá vše pro to, aby k zápisu nedošlo. Uvedla dále, že žalobce v odvolání akcentuje řízení o vydání bezdůvodného obohacení, jakož i otázku dobrých mravů, žalovaná však vždy žalobci nebo jeho věřitelům uhradila případné obohacení za nadužívání bytu. K tomu dodala, že v některých řízeních žalobci nebylo vyhověno, neboť bylo zjištěno, že se chová v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti poukázal na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 6C 14/2018. Dále sumarizovala, jaké pohledávky a v jaké výši má vůči žalobci, což žalobce opomněl v odvolání zmínit s tím, že žalobce je od roku 2002 neustále v exekuci, přičemž tvrdí, že je připraven uhradit částku [částka], ale není zřejmé, jakým způsobem jí chce tuto částku uhradit, když je vůči němu vedena exekuce a není oprávněn se svým majetkem nakládat a měl by částku použít na úhradu stávajících dluhů.

13. V doplnění vyjádření k odvolání žalovaná akcentovala, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 nahrazuje projev vůle prodávajícího k uzavření smlouvy, včetně podpisu této smluvní strany a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20Cdo 541/2005. Zdůraznila dále, že část smlouvy, týkající se nebytového prostoru je oddělitelná a že vklad práva proto může být povolen. Výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 zcela odpovídá textu kupní smlouvy, na jejímž základě byl žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník 2/3 bytové jednotky a soud je povinen vydat vykonatelný rozsudek. Žalobce neprokázal, že by ji mohl vyplatit, přičemž je v exekuci, nepostačuje tedy hypotetická možnost získání finančních prostředků na základě půjčky a není zřejmé, z čeho by ji chtěl splácet. Dále požadovala, aby ve výroku II. odvolací soud doplnil, že se jedná o bytovou jednotku, aby výrok rozsudku byl zcela jednoznačný.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející v odvolacím jednání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

15. Soud prvního stupně provedl nutné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav a věc správně posoudil rovněž po stránce právní. Odůvodnění napadeného rozsudku je přezkoumatelné, přesvědčivé, odvolací soud na ně odkazuje, se závěry tam uvedenými se ztotožňuje a odvolací námitky žalobce nepovažuje za důvodné.

16. Odvolací soud se především zabýval tím, zda soud prvního stupně nezatížil řízení vadou, která by mohla vést ke zrušení rozhodnutí, jak má na mysli § 212a odst. 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že tomu tak není.

17. V této věci soud prvního stupně v minulosti rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10C 110/2014-111, a zamítl žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků ke sporné bytové jednotce a ke společným částem domu. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum], č. j. xanon [číslo], rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, že pokud účastníci nechtějí ve spoluvlastnictví ke sporné bytové jednotce setrvat, pak k tomu nemohou být nuceni a je třeba o zrušení podílového spoluvlastnictví rozhodnout. Zároveň je třeba spoluvlastnictví vypořádat v širším smyslu podle požadavku žalované a přihlédnout k existenci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum], jímž byla v minulosti nahrazena vůle žalobce k uzavření konkrétní kupní smlouvy a vůle žalované byla jasně vyjádřena podáním žaloby. Žalobce nechtěl být nadále spoluvlastníkem sporné bytové jednotky a svůj podíl tedy hodlal žalované prodat za [částka]. Dále odvolací soud zdůraznil, že je třeba přihlédnout k důvodům, proč opakovaně nedošlo ke vkladu vlastnického práva žalované ke sporné bytové jednotce do katastru nemovitostí, byť kupní smlouva byla platně uzavřena a vůle obou účastníků této kupní smlouvy byla projevena, přičemž vůle žalobce, tam v postavení žalovaného, byla nahrazena rozhodnutím soudu. V průběhu dalšího řízení žalovaná nepožadovala vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším slova smyslu podle § 1148 o. z.

18. Nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvávat (§ 1140 odst. 1 o. z.).

19. Každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (§ 1140 odst. 2 o. z.).

20. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143 o. z.).

21. Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky (§ 1147 o. z.).

22. Při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí (§ 1148 odst. 1 o. z.).

23. V souzené věci bylo jednoznačně prokázáno, že sporná bytová jednotka není reálně dělitelná. Připadá, tedy v úvahu přikázání sporné nemovitosti za náhradu jednomu ze spoluvlastníků. Obvodní soud pro Prahu 5 vydal dne [datum rozhodnutí], č. j. 15C 82/2001-29, rozsudek, který nabyl právní moci dne [datum], jímž byla žalobci uložena povinnost uzavřít se žalovanou kupní smlouvu na ideální 2/3 bytové jednotky [číslo] v domě [adresa], na pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha s objektem bydlení o výměře 670 m², se spoluvlastnickým podílem [číslo], na pozemku parc. [číslo] se spoluvlastnickým podílem [číslo] na společných částech předmětného domu a nebytových prostor za [částka], neboť bylo porušeno zákonné předkupní právo žalobkyně (nyní žalované) podle § 140 věta první obč. zák. ve spojení s § 602 odst. 1 § 606 obč. zák. Soud prvního stupně správně zdůraznil, že tak došlo k uzavření platné kupní smlouvy, na základě které žalobce prodal svůj 2/3 podíl bytové jednotky za [částka] žalované a ta se zavázala kupní cenu uhradit do 30 dnů ode dne zápisu vkladu práva k předmětným nemovitostem. Žalovaná se 3x snažila o zapsání vkladu vlastnického práva k podílu na předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí. K tomu však nedošlo z důvodů na straně žalobce, který svým počínáním vklad zmařil. Z uvedeného vyplývá závěr, že žalobce nechtěl být nadále spoluvlastníkem sporné bytové jednotky. Žalobcova další argumentace spočívající v tom, že nemá jiné bydlení, na rozdíl od žalované, a že je připraven si zajistit na vyplacení podílu pro žalovanou příslušnou částku, je tak bez právního významu. Odvolací námitka směřující k tomu, že v kupní smlouvě jsou uvedeny nebytové prostory, které reálně neexistují, rovněž nemůže zvrátit rozhodnutí soudu, neboť v kupní smlouvě, kterou žalobce uzavřel s [jméno] [příjmení] dne [datum], byl uveden totožný předmět smlouvy, a takto byl žalobce jako vlastník zapsán do katastru nemovitostí. K této otázce se vyjadřoval rovněž Městský soud v Praze v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 33C 14/2004-206, který řešil spor o povolení vkladu zástavního práva pro [právnická osoba] 83, s.r.o., ke 2/3 sporné bytové jednotky a společným částem domu na základě žaloby žalobce za účasti [právnická osoba] 83, s.r.o., ve věci vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že v zástavní smlouvě je jako předmět zástavního práva uveden nesprávně také podíl na nebytovém prostoru, že podíl na žádném nebytovém prostoru skutečně k předmětné bytové jednotce nepatří a že [jméno] [příjmení] žádný podíl na nebytovém prostoru v uvedeném domě nevlastní. Skutečnost, že podíl na nebytovém prostoru k bytu nenáleží, nebrání však tomu, aby návrh na vklad byl zamítnut pouze v té části, která se týká podílu na nebytovém prostoru a jinak, aby byl povolen. Tato část může být oddělena od ostatního obsahu smlouvy.

24. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně rovněž při stanovení vypořádacího podílu, který v tomto případě byl nulový. Podle již uzavřené kupní smlouvy přiměřenou náhradou byla částka [částka]. Žalobce však zatížil dvě třetiny sporné bytové jednotky zástavním právem, přičemž současná výše pohledávky činí [částka]. Přitom převodem či přechodem zastavené nemovité věci zástavní právo nezanikne a exekuce po rozhodnutí o procesním nástupnictví bude vedena proti nabyvateli podílu. Soud prvního stupně tedy správně zohlednil i hodnotu zástavního práva, které vázne na nemovitostech a rozhodl, že žalovaná nebude žalobci nic vyplácet. Toto rozhodnutí je v souladu rovněž s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž k prolomení zásady, že nelze snížit náhradu za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák., může dojít pouze výjimečně. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22Cdo 2908/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, [rok], [číslo] strana 193; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na [webová adresa]), Nejvyšší soud vysvětlil, že přiměřenou náhradu za přikázaný spoluvlastnický podíl v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze ve výjimečných případech zásadního rozporu ujednání účastníků s dobrými mravy snížit. Soud tedy nemusí při rozhodnutí o přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků stanovit spoluvlastníkovi, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, náhradu vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, ale může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak výjimečně snížit, případně ji nepřiznat vůbec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22Cdo 5348/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22Cdo 5808/2016).

25. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodl správně i o nákladech řízení s odkazem na aktuální judikaturu Ústavního soudu, a to nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 572/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na [webová adresa]), který přihlíží ke specifikám sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žádného ze spoluvlastníků nelze bez dalšího sankcionovat za to, že spoluvlastnictví má být zrušeno a vypořádáno, respektive za to, že byl u soudu podán příslušný návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a konečné rozhodnutí soudu o způsobu vypořádání spoluvlastníci sami nemohou plně ovlivnit. Spoluvlastníci předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soud a spravedlivým se tedy jeví, aby si každý nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit druhému spoluvlastníkovi, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaná rozhodnutí soudu o nákladech řízení akceptovala a s ním se ztotožnila.

26. Z výše uvedených důvodů byl napadený rozsudek jako správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

27. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. se stejným odůvodněním jako bylo rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně s tím, že žalovaná výslovně náhradu nepožadovala. Výjimečné okolnosti věci pak byly zohledněny při rozhodnutí o věci samé.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, o jehož přípustnosti, za podmínek § 237 o. s. ř., rozhodne dovolací soud.