Rozhodnutí 28 Co 390/2023-96

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni, aby žalované zaplatila náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.).

2. Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne [datum] se žalobkyně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, domáhala na žalované peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši [částka] s příslušenstvím, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „posuzované řízení“), které bylo zahájeno dne [datum] a skončeno dne [datum], trvalo tedy 3 roky, 1 měsíc a 9 dnů.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk.

4. Po provedeném dokazování, na základě prokázaných skutečností podrobně popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, soud prvního stupně s odkazem na § 1 a § 13 odst. OdpŠk, čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, dospěl k následujícím závěrům.

5. Rozhodné období běžet dne [datum], kdy byl v posuzovaném řízení doručen soudu návrh žalobkyně, a skončil dne [datum], kdy bylo posuzované řízní pravomocně skončeno. Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tedy činila asi 3 roky a 1 měsíc. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Po hmotněprávní i skutkové stránce byla věc standardně složitá (resp. obtížná), po procesněprávní stránce byla věc mírně složitější (resp. obtížnější), neboť soudy se musely vypořádat s otázkou místní nepříslušnosti a ustanovovat opatrovníka. V souhrnu tedy soud prvního stupně hodnotil věc jako mírně složitější (resp. obtížnější). Žalobkyně se na celkové délce posuzovaného řízení nepodílela ve smyslu obstrukcí či nečinnosti, přičemž význam řízení byl zvýšený, neboť se týkalo otázky péče soudu o nezletilé a ohledně individuálního významu žalobkyně žádnou konkrétní újmu, která by jí vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jejího života, netvrdila. V posuzovaném řízení nebyly shledány žádné průtahy (tj. období nečinnost), když se týkalo specifické agendy péče soudu o nezletilé, v rámci které je vedeno jediné řízení pod jednou spisovou značkou a je složeno z různých dílčích řízení o návrzích účastníků. Dle soudu prvního stupně nelze považovat za nečinnost opatrovnického soudu, pokud se nejprve vypořádal s návrhem otce na úpravu styku s nezletilým a teprve poté se zabýval návrhem prarodičů. K tomu zdůraznil, že sama žalobkyně existenci žádných průtahů ani nenamítala, pouze obecně poukazovala na nepřiměřenou délku původního řízení.

6. Soud prvního stupně v daném případě uzavřel, že délka posuzovaného řízení nebyla vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená, tudíž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ani nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a žalobkyni tak nemohl vzniknout ani nárok na přiměřené zadostiučinění za tvrzenou újmu.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém zejména namítla, že meritum posuzovaného řízení bylo řešeno toliko soudem prvního stupně, a to navíc za situace, kdy bylo nařízeno a proběhlo pouze jedno ústní jednání, jež bylo dostačující k provedení veškerých důkazů ve věci. Zdůraznila tedy, že soud v posuzovaném řízení neřešil věc složitou, a to ani procesně ani skutkově. K tomu dodala, že na samém počátku řízení byla řešena místní příslušnost soudu, kterou soudy vyřešily promptně včetně rozhodnutí o opravném prostředku a že v posuzovaném řízení nebyly podávány žádné další procesní návrhy. Dále akcentovala, že posuzované řízení trvalo 3 roky a 1 měsíc za situace, kdy řízení, týkající se úpravy poměrů nezletilých, mají být řešena s nejvyšší mírou urychlení, přičemž celková délka řízení s ohledem na § 471 odst. 2 z. ř. s. byla překročena více jak 6x. Uvedla též, že nikdy nebyla ze strany soudu vyrozuměna o tom, že by pod stejnou spisovou značkou probíhalo u Městského soudu v [město] jakékoliv další řízení, nikdy nebyla vyrozuměna o spojení věcí a také nebyla vyrozumívána o procesních úkonech daných osob či postupu soudu. Namítla tak, že soud s ní nejednal jako s účastnicí v daných řízení a nebylo žádného důvodu, aby při posuzování přiměřenosti délky posuzovaného řízení byly zohledňovány úkony účastníků jiných řízení, které nejenže nemohla ovlivnit, ale současně ve kterých s ní soud sám jako s účastnicí ani nejednal. Dle jejího názoru nelze klást k její tíži, zda matka či otec nezletilé u soudů uplatňovali svá práva nezávislá na jejích právech a tyto návrhy vzájemně provazovat až nyní, kdy je řešen její nárok za nepřiměřenou délku soudního řízení. V této souvislosti vyjádřila názor, že i za předpokladu, že by řízení o otcově návrhu bylo řízením, které bylo nutné skončit před rozhodnutím soudu o jejím návrhu žalobkyně, nebránilo soudu ničeho v tom řízení o jejím návrhu případně přerušit. Akcentovala pak, že ve vztahu k ní byl soud absolutně nečinný minimálně od [datum] do [datum], tedy více jak dva roky. Závěrem navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, aby bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno.

9. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s ohledem na jeho správné skutkové a právní závěry. K odvolání uvedla, že předmětem posuzovaného řízení byl návrh na úpravu styku nezletilé s prarodiči, přičemž ve věci (ani ve věcech souvisejících) k prodlevám mezi jednotlivými úkony na straně soudu nedocházelo, v řízení bylo postupováno plynule a koncentrovaně, přičemž posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Setrvala tedy na svém názoru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk.

10. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a souhlasil s jeho závěrem, že délka posuzovaného řízení nebyla vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená a že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, tudíž nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a žalobkyni ani nemohl vzniknout nárok na přiměřené zadostiučinění za tvrzenou újmu. K odvolacím námitkám žalobkyně uvedl, že posuzované řízení se týkalo specifické agendy péče soudu o nezletilé, v rámci které je vedeno jediné řízení pod jednou spisovou značkou a které je složeno z různých dílčích řízení o návrzích účastníků, přičemž v daném případě se Městský soud v [město] musel nejprve vypořádat s návrhem otce na úpravu styku s nezletilým. Dle názoru odvolacího soudu lze na řízení o otcově návrhu hledět jako na vedlejší řízení, které si vynutilo nečinnost v posuzovaném řízení, přičemž otcův návrh byl projednán v přiměřené lhůtě, a proto nebylo lze uzavřít, že by z důvodu nepokračování byla délka posuzovaného řízení nepřiměřená.

11. Ke stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1372/24, konstatoval, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum] č. j. [spisová značka], bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], zrušil. K důvodům svého rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že dva týdny před vydáním napadeného rozsudku Městský soud v Praze v jiném senátu rozhodl o odvolání jiného účastníka řízení ve skutkově obdobné, související věci. V obou věcech šlo o odškodnění nepřiměřené délky řízení ve věci nezletilé vedeného u Městského soudu v [město] pod sp. zn. [spisová značka]. Jiný účastník, dědeček nezletilé, se rovněž domáhal zaplacení [částka]. Šlo tedy o stejný titul a stejnou částku, tytéž skutkové a právní okolnosti. Stěžovatelka i dědeček nezletilé byli zastoupení touž právní zástupkyní. Obě rozhodnutí se však rozcházejí v hodnocení možnosti přerušení řízení a existence průtahů ve vedlejším řízení o návrhu otce. Na to se Městský soud v Praze měl zaměřit, přičemž odkaz na specifikum opatrovnického řízení sám o sobě tento rozpor neřeší. Dále Ústavní soud odvolacímu soudu vytkl, že se v napadeném rozsudku nevypořádal s opačným hodnocením přiměřenosti délky řízení v téměř totožné věci jiného účastníka řízení přijatého v dřívějším rozhodnutí téhož soudu, když pro hodnocení ústavnosti takového postupu pro Ústavní soud přitom nebylo rozhodné, zda o tomto jiném řízení či rozhodnutí odvolací soud věděl. K tomu dodal, že povinností soudu totiž musí být zajistit vnitřní mechanismy, aby k takovému rozdílnému rozhodování nedocházelo, resp. aby soud měl povědomí o obdobných neskončených věcech. Konstatoval rovněž, že je pravdou, že stěžovatelka mohla na související věc poukázat a že ze spisů je patrné, že tak neučinila, to však lze chápat jako oprávněný projev její procesní strategie. Ústavní soud tedy uzavřel, že odvolací soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože se nevypořádal s dřívějším opačným rozhodnutím téhož soudu v obdobné věci a zavázal odvolací soud, aby v následujícím řízení znovu rozhodl o odvolání stěžovatelky a vypořádal se v novém rozhodnutí se závěry Městského soudu v rozsudku sp. zn. [spisová značka], zejména o uvažovaném přerušení řízení a o průtazích ve vedlejším řízení o návrhu otce nezletilé a bude-li trvat na svém dosavadním postoji, musí pro to s ohledem na podrobné odůvodnění tohoto rozsudku v jiné věci přednést obzvláště přesvědčivé argumenty.

12. Žalobkyně s odkazem na závěry Ústavního soudu setrvala na své odvolací argumentaci a navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, aby její žalobě bylo vyhověno minimálně co do částky [částka] s příslušenstvím.

13. Žalovaná po nálezu Ústavního soudu poukázala na celkový průběh posuzovaného řízení i předmětného řízení a s odkazem na svá předchozí vyjádření ve věci navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

14. Vázán závazným právním názorem Ústavního soudu (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.) odvolací soud znovu přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1 a 5 ve spojení s § 214 odst. 1 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobkyně, která se z jednání odvolacího soudu omluvila a souhlasila s projednáním odvolání v její nepřítomnosti.

15. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], byl změněn zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], tak, že bylo uloženo žalované, aby žalobci zaplatila [částka] s 15% úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej ve výroku ve věci samé potvrdil. Městský soud v Praze v uvedeném rozsudku vyšel z následujících závěrů. Rozhodná doba posuzovaného řízení činila asi 3 roky a 2 měsíce, čímž došlo k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení nebyla vzhledem k okolnostem případu přiměřená, tím také došlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci vznikla nemajetková újma, přičemž žalobcův nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích byl shledán oprávněným. Význam řízení pro žalobce byl s ohledem na jeho předmět zvýšený, neboť se jednalo o řízení ve věci péče soudu o nezletilé, nicméně žalobcem v řízení před soudem prvního stupně tvrzený zvýšený individuální význam spočívající v tom, že došlo k jeho odcizení s nezletilou vnučkou, prokázán nebyl. Městský soud v Praze pak vyšel ze základní částky odškodnění [částka] za první dva roky řízení a [částka] za další rok řízení, přičemž shledal pochybení v postupu orgánu soudu v posuzovaném řízení ve formě nečinnosti (průtahu). Přestože bylo nutno nejdříve vyřešit otázku styku (včetně jeho rozsahu) nezletilé se svým otcem (když v jeho rámci bylo lze předpokládat i faktickou realizaci styku nezletilé se svými prarodiči), Městský soud v Praze shledal, že v takovém případě mělo být soudem řízení z uvedeného důvodu přerušeno (za takové situace by kritéria ve vedlejším řízení po dobu přerušení hlavního řízení byla do posuzovaného hlavního řízení přenesena), či měl být alespoň žalobce o nutnosti nejdříve vyřešit otázku styku nezletilé se svým otcem informován, což se ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nepodávalo. Dovodil tedy formální nečinnost soudu v posuzovaném řízení trvající více než dva roky, po dobu od [datum] do [datum], což v komparaci s celkovou dobou řízení asi 3 roky a 2 měsíce, činilo celkovou dobu řízení nepřiměřenou, přičemž i ve vedlejším řízení došlo k nečinnosti v době od [datum] do [datum], tedy trvající více než 7 měsíců. V této souvislosti vyšel z úvahy, že pokud by i tak bylo posuzované řízení přerušeno, došlo by k přenesení tohoto vzhledem k druhu řízení (u něhož dle dikce § 471 odst. 2 z. ř. s. je počítáno s rozhodnutím ve věci zpravidla do 6 měsíců od zahájení řízení; právní úprava účinná od [datum]) netolerovatelného průtahu do posuzovaného řízení, přičemž by se stala celková doba posuzovaného řízení opět nepřiměřenou. Městský soud v Praze neshledal důvody k modifikaci základní částky z důvodu složitosti věci, vzal ale v úvahu, že žalobce byl jedním z navrhovatelů, neboť se jednalo o společný návrh prarodičů nezletilé, kteří v posuzovaném řízení vystupovali jednotně a jim vzniklá újma z titulu nepřiměřené délky řízení byla sdílena. Městský soud v Praze tak shledal důvod ke zvýšení vypočtené základní částky zadostiučinění ve výši [částka] o 5 % z důvodu typově zvýšeného významu řízení pro žalobce (nikoliv více, neboť nebylo lze neseznat, že nešlo o řízení o styku rodiče s nezletilou), zároveň však k jejímu snížení o 5 % z důvodu sdílení újmy. Postup orgánu veřejné moci jakožto kritérium modifikujícím základní částku neuvažoval, neboť se sice jednalo vzhledem k jeho délce nikoliv o tolerovatelný průtah (šlo tak o stěžejní indikátor nepřiměřené délky posuzovaného řízení), nicméně se zároveň jednalo o průtah ojedinělý. O příslušenství pohledávky Městský soud v Praze rozhodl podle § 1968 a § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a přiznal je ode dne [datum], když nárok u žalované byl uplatněn dne [datum].

16. Soud prvního stupně provedl řádné dokazování, na základě kterého byl dostatečně zjištěn skutkový stav, a proto bylo možné ve věci rozhodnout.

17. Odvolací ve smyslu § 13 o. z. vyšel ze závěrů uvedených ve shora citovaném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], od kterého neshledal důvody se odklonit, přičemž musel konstatovat, že při minulém rozhodování nedostatečně zohlednil průtah, resp. nečinnost Městského soudu v [město] ve vedlejším řízení o úpravě styku nezletilé s otcem v době od [datum] (zpětvzetí otcova návrhu) do [datum] (výzva soudu ke sdělení stanoviska ke zpětvzetí návrhu), tedy trvající více než 7 měsíců. V tomto ohledu odvolací soud vyšel z názoru, že úpravu styku otce s nezletilou byl nutno vyřešit nejdříve a toto řízení si tak vynutilo nečinnost v posuzovaném řízení, přičemž bylo lze dovodit, že posuzované řízení v takovém případě mělo být přerušeno, popř. měla být žalobkyně o tomto řízení soudem informována, což se zjevně nestalo.

18. Shora uvedený průtah v řízení o úpravě styku nezletilé s otcem měl pak za následek, že otcův návrh nebyl projednán v přiměřené lhůtě, tudíž bylo lze hledět na nečinnost soudu v posuzovaném řízení po dobu od [datum] (vypravení usnesení o ustanovení opatrovníka) do [datum] (vypravení přípisu navrhovatelům ke sdělení jejich stanoviska ohledně pokračování v řízení), tedy více než dva roky, jako na nedůvodný průtah, a proto celková délka posuzovaného řízení v rozsahu 3 let a 2 měsíců (od [datum] do [datum]) byla nepřiměřenou, čímž došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, tím také došlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobkyni vznikla nemajetková újma, jež byla v poměrech projednávané případu odškodnit v peněžité formě.

19. Při stanovení výše zadostiučinění v penězích odvolací soud s ohledem na délku posuzovaného řízení vycházel ze základní částky [částka] za rok, s modifikací za první dva roky řízení v jedné polovině z [částka], a dospěl k základní celkové částce [částka] {za první dva roky [částka]), za následující rok [částka] a za 2 měsíce [částka] ([částka])}.

20. Následně ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk odvolací celkovou výši upravil s ohledem na působení jednotlivých faktorů.

21. Význam předmětu řízení pro žalobkyni byl zvýšený, neboť se jednalo o řízení ve věci péče soudu o nezletilé, a proto odvolací soud základní částku zvýšil o 5 %. Žalobkyně v posuzovaném řízení vystupovala společně se svým manželem, újma jim vzniklá z titulu nepřiměřené délky řízení tedy byla sdílena a z tohoto důvodu odvolací soud snížil základní částku o 5 %. Odvolací soud pak v daném případě neshledal podmínky pro další úpravu základní částky z důvodu dalších kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk.

22. Z výše uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v zamítavém výroku I. změněn tak, že bylo vyhověno žalobě co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. od [datum] do zaplacení a co do zbytku byl podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen, přičemž o příslušenství bylo rozhodnuto dle § 1968 a § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. s ohledem na to, že nárok u žalované byl uplatněn dne [datum].

23. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. V daném případě žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s jejím zastoupením advokátkou. Odvolací soud s ohledem na obsah písemných podání právní zástupkyně žalobkyně založených ve spisu a průběh řízení jako úkony právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní tarif (advokátní tarif), dále jen „AT“, důvodně a účelně učiněné posoudil tyto úkony, u kterých s ohledem na předmět žaloby sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5. AT činila [částka]:

- převzetí a příprava zastoupení na základě plné moci ze dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. a) AT;

- sepis žaloby ze dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. d) AT;

- odvolání ze dne [datum] včetně jeho doplnění ze dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. k) AT;

- písemné vyjádření ze dne [datum] po nálezu Ústavního soudu podle § 11 odst. 1 písm. d) AT;

za celkem [hodnota] úkony odměna ve výši [částka].

S ohledem na shora uvedené 4 úkony právní služby náležely advokátce 4 režijní paušály ve výši [částka] podle § 13 odst. 4 AT), celkem pak [částka].

Náklady žalobkyně tedy činily [částka], resp. s připočtením 21% sazby daně z přidané hodnoty ve výši [částka] činily [částka] a po připočtení zaplaceného soudního poplatku ze žaloby ve výši [částka] činily celkem [částka].

24. Odvolací soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů za předžalobní upomínku. V tomto ohledu totiž vyšel z názoru, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, pokud je přesto ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil. Omezení dané komentovaným ustanovením nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř. jako nákladů na předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a § 11 odst. 1 písm. d) AT, a to ani tehdy, kdyby právní zástupce žalobce nad rámec předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk zaslal ještě další předžalobní výzvu. Takový úkon, jehož nezbytnost jinak vyplývá z § 142a o. s. ř., lze totiž v případě nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nadbytečný, a to právě s ohledem na speciální právní úpravu předžalobního projednání nároku. „Projednání nároku u příslušného úřadu je skončeno sdělením, že nárok bude nebo nebude, zcela nebo zčásti, uspokojen… Nedošlo-li ze strany příslušného úřadu k dobrovolnému uspokojení uplatněného nároku, postrádají jakékoli další pokusy o změnu jeho postoje smysl“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) [Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2017, 439 s. 280].

25. Ve smyslu § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. odvolací soud určil patnáctidenní lhůtu ke splnění povinnosti s ohledem na nezbytné administrativní úkony na straně žalované spojené s řádným splněním její povinnosti.