o zaplacení 18 400 Kč s příslušenstvím

1. Obvodní soud pro [adresa], dále soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 15. 9. 2025, č. j. [spisová značka], předně zastavil řízení co do částky 12 000 Kč s úrokem z prodlení 12,75 % od 24. 10. 2024 do zaplacení (výrok III.), zamítl žalobní návrh, aby žalovaná žalobci zaplatila 18 400 Kč s úrokem z prodlení 12,75 % od 24. 10. 2024 do zaplacení (výrok I.) a neúspěšnému žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, náhrady nemajetkové a majetkové újmy, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci, konkrétně rozhodnutím Úřadu městské části [adresa] ze dne 6. 5. 2024, č. j. [spisová značka], jímž byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích; toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Magistrátu [adresa] ze dne 20. 8. 2024, č. j. [spisová značka], a přestupkové řízení bylo zastaveno. Uplatněné nároky na náhradu újmy konkretizoval takto:

a) náhrada nákladů účelně vynaložených na zastoupení advokátem v přestupkovém řízení ve výši 10 400 Kč spolu s úrokem z prodlení 12,75 % od 24. 10. 2024 do zaplacení,

b) přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného rozhodnutí ve výši 8 000 Kč spolu s úrokem z prodlení 12,75 % od 24. 10. 2024 do zaplacení (původně žalobce žádal 20 000 Kč s příslušenstvím, tento nárok vzal co do částky 12 000 Kč s příslušenstvím zpět a soud prvního stupně v rozsahu zpětvzetí řízení zastavil - viz výrok III. rozsudku), neboť v důsledku řízení trpět stresem, nespavostí, cítil ponížení a šikanu.

3. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, protože nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalované za žalobcem tvrzenou újmu. V posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk. Nelze dovodit, že by nesprávným úředním postupem byla ta skutečnost, že řízení o přestupku z jakéhokoliv důvodu neskončilo pravomocným rozhodnutím o tom, kdo je odpovědný za spáchání přestupku. Přestupková řízení nedosahují takové intenzity, jako trestní stíhání, a to z důvodu nižší společenské závažnosti spáchání přestupku, tudíž samotné zahájení přestupkového řízení nemá difamační dopad, a nezakládá odpovědnost státu podle zmíněného zákona. Ve správním řízení, tedy i v řízení přestupkovém, si každý účastník nese náklady ze svého, tudíž by nemohl obstát ani nárok na náhradu nákladů řízení, tj. nárok ad a).

4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na odškodnění újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem podle § 14 OdpŠk, neboť předběžně a včas předmětný nárok uplatnil u žalované. Dále vyšel ze skutkových zjištění o průběhu posuzovaného přestupkového řízení zahájeného u Úřadu městské části [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], která popsal v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud na skutková zjištění odkazuje a na tomto místě je jen stručně shrnuje.

5. Úřad městské části [adresa] rozhodnutím ze dne 6. 5. 2024, č. j. [spisová značka], uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona č. 251/2016 Sb., kterého se měl dopustit tím, že podal nepravdivé oznámení o spáchání přestupků [tituly před jménem] [jméno FO] a uložil mu pokutu. V řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí nedošlo k tomu, že by se úředník choval k žalobci ponižujícím způsobem, bylo zjištěno, že při příchodu svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] na jednání úředník požádal již přítomného žalobce, aby si přesedl, aby mohla být i nově příchozí zaznamenána na kameře monitorující místnost. Úředník na námitky žalobce reagoval klidně, to žalobce se choval velmi sebevědomě a dožadoval se, aby bylo zaprotokolováno, že příchozí svědkyni vadí, že by měla sedět vedle žalobce. Žalobce napadl rozhodnutí, jímž byl uznán vinným, odvoláním a odvolací správní orgán (Magistrát [adresa]) rozhodnutím ze dne 20. 8. 2024, č. j. [spisová značka], napadené rozhodnutí jako nezákonné zrušil a řízení zastavil. K důvodům rozhodnutí mimo jiné uvedl, že ze žalobcova podání doručeného dne 26. 1. 2023 Úřadu městské části [adresa] vůbec nevyplývalo, že by [tituly před jménem] [jméno FO] obviňoval ze spáchání přestupku a nebyl zde vůbec důvod přestupkové řízení proti žalobci zahajovat, natož žalobce uznat vinným.

6. Soud prvního stupně zamítl důkazy navržené žalobcem - čestná prohlášení obyvatel domu [adresa], jimiž mělo být prokázáno, že jeho pověst byla nenapravitelně poškozena, a k tomu uvedl, že uvedená čestná prohlášení nelze považovat za úkony státu, tzn. nemohou být relevantní pro řešení otázky, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

7. Soud prvního stupně projednávanou věc právně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., aplikovaná ustanovení zákona v odůvodnění citoval a dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu v posuzovaném přestupkovém řízení nedošlo. Žalobce pochybení správního orgánu prvního stupně dovodil ze závěru odvolacího správního orgánu, že jeho podání doručené Úřadu městské části [adresa] dne 26. 1. 2023 nemělo být vůbec posouzeno jako obvinění [tituly před jménem] [jméno FO] ze spáchání přestupku. Prvostupňový a odvolací správní orgán měly odlišný názor na řešení otázky, zda podání žalobce bylo lze vnímat jako podnět k zahájení přestupkového řízení proti [tituly před jménem] [jméno FO]. Soud prvního stupně uvedl, že byť není obecně oprávněn přezkoumávat závěry správních orgánů, dospěl k tomu, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu, tj. Magistrátu [adresa], lze vnímat do jisté míry jako exces v kontextu toho, co z podání žalobce vyplynulo. Ztotožnil se se závěry prvostupňového správního orgánu, že na základě daných okolností (označení datové zprávy, uvození a obsahu podání atd.) bylo možné žalobcovo podání považovat za oznámení konkrétního přestupku; přinejmenším zde existoval podnět, který mohl vést tento správní orgán k zahájení přestupkového řízení s [tituly před jménem] [jméno FO] na základě žalobcova podání. Uzavřel, že v posuzovaném řízení se nemohlo jednat o nesprávný úřední postup orgánu veřejné moci, protože ze žalobcova podání bylo zcela reálně možné nabýt dojmu, že oznamuje spáchání konkrétního přestupku. Dodal, že nemůže rozdílný, přitom podložený, právní názor orgánu veřejné moci představovat nesprávný úřední postup, byť takový právní názor následně nebyl v odvolacím správním řízení shledán správným.

8. Soud prvního stupně žalobní návrh zamítl z důvodu absence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné moci.

9. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů vyčíslenou podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. Lhůta plnění stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

10. Žalobce napadl rozsudek soud prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Předně uvedl, že na rozhodnutí, jímž se přestupkové řízení zahajuje, je nutno hledět jako na nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1099/19, jakož i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25Cdo 2614/2003; ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25Cdo 1325/2004; ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 31Cdo 2805/2011. Protože bylo v projednávané věci vydáno na začátku řízení oznámení o zahájení přestupkového řízení, stalo se takové rozhodnutí po zastavení přestupkového řízení Magistrátem [adresa] v předmětné věci nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Zahájení přestupkového řízení je akt s obdobným významem a procesními důsledky jako zahájení trestního stíhání v řízení trestním. Ústavní soud ve svých nálezech jednoznačně vyjádřil, že přestupkové řízení je řízením s trestním charakterem, a tedy i s odpovídajícími procesními právy, mezi něž patří zejména právo na obhajobu. Zahájení trestního stíhání se v právní praxi považuje za úkon, který má charakter „pravomocného rozhodnutí“ v tom smyslu, že stanovuje statut a právní režim osobě obviněné a vyvolává tak významné právní následky. Analogicky tedy i zahájení přestupkového řízení představuje právně závazný akt, jehož dopady nelze přehlížet ani zpochybňovat s tvrzením, že nejde o „pravomocné rozhodnutí“. Takový přístup by odporoval právní jistotě a ochraně práv účastníků řízení. Z obsahu rozhodnutí Magistrátu [adresa] ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], vyplynulo, že přestupkové řízení bylo od samého počátku proti žalobci vedeno nedůvodně, neboť skutečně již od samého počátku na straně žalobce absentovalo jednání, ale i úmysl, které vyžaduje skutková podstata přestupku. Nelze souhlasit se závěrem soudu prvého stupně, že rozhodnutí Magistrátu [adresa] lze vnímat do jisté míry jako exces, a že stran posouzení podání žalobce doručeného Úřadu městské části [adresa] dne 26. 1. 2023 byl správný závěr prvostupňového orgánu, že na základě označení datové zprávy, uvození a obsahu podání atd., bylo možné žalobcovo podání považovat za oznámení konkrétního přestupku, a že se nemohlo jednat o nesprávný úřední postup správního orgánu. Žalobce měl za to, že soud prvního stupně pochybil, pokud „revidoval“ závěry správních orgánů podle své libovůle. Jestliže odvolací správní orgán rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil, pak je třeba brát jeho rozhodnutí (které nebylo soudem zrušeno) za právně závazné a respektovat jeho závěry. Soud prvního stupně překročil svoji pravomoc, když v kompenzačním řízení revidoval správní rozhodnutí. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí (ve výrocích I. a II.) změnil tak, že mu přisoudí 18 400 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek potvrdil, skutkové a právní závěry soudu prvního stupně považuje za správné.

12. Odvolací soud přezkoumal postupem podle § 212, § 212a, § 214 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, vady řízení, k nimž u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud neshledal, přičemž doplnil dokazování podle § 213 odst. 4 o. s. ř. a dospěl k následujícím závěrům.

13. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zakládá objektivní odpovědnost státu za škodu, jsou-li současně splněny následující tři předpoklady: 1) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či se dopustil nesprávného úředního postupu, 2) poškozenému vznikla škoda [majetková újma vyjádřitelná v penězích], 3) škoda je v příčinné souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, tj. nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup je se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku.

14. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz; dále Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání, C.H. Beck 2012, str. 100). Popsané závěry je třeba vztáhnout i na stíhání pro přestupek, neboť přestupkové řízení je řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy, který obviněnému garantuje právo na obhajobu.

15. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30Cdo 1260/2014, vyložil, že pro vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím platí, že „ačkoliv není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažování jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

16. Za nezákonné ve smyslu § 8 OdpŠk nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájení řízení pokračuje.

17. V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud řízení o odpovědnosti státu za škodu (v kompenzačním řízení) oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení.

18. V řízení bylo prokázáno, že Úřad městské části [adresa] zahájil z moci úřední proti žalobci řízení o přestupku a po provedeném dokazování dne 6. 5. 2024 vydal rozhodnutí č. j. [spisová značka], jímž žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, a uložil mu pokutu. Žalobce napadl rozhodnutí správního orgánu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním a v odvolacím řízení uspěl, neboť Magistrát [adresa] jako odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 20. 8. 2024, č. j. [spisová značka], napadené rozhodnutí zrušil a přestupkové řízení zastavil. Přestupkové řízení tedy neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím správního orgánu a řízení bylo zastaveno s tím, že nemělo být vůbec zahájeno.

19. Z uvedených skutečností a jejich právního posouzení plyne závěr, že příslušný orgán státu, konkrétně Úřad městské části [adresa], vydal nezákonné rozhodnutí (§ 8 OdpŠk) a žalovaná odpovídá za újmu způsobenou žalobci při výkonu veřejné moci tímto nezákonným rozhodnutím.

Ad a) náhrada nákladů účelně vynaložených na zastoupení advokátem v přestupkovém řízení

20. Podle § 31 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odst. 2). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (odst. 3). Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu (odst. 4).

21. Z citovaného ustanovení vyplývá, že náhrada nákladů řízení ani náhrada nákladů zastoupení podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně vynaložené náklady. Účelnost staví zákon na tom, zda vynaložené náklady vedly ke zrušení nebo změně nezákonného rozhodnutí nebo k nápravě nesprávného úředního postupu. Co do rozsahu (výše) se pak za účelné považují ty, jež jsou stanoveny procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně a náklady zastoupení (obhajoby) se nahrazují v rozsahu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

22. Odvolací soud z obsahu správních spisů a z vyúčtování zastupující advokátky (tento důkaz žalobce navrhl na samém počátku řízení, nicméně soud prvního stupně tento důkaz neprovedl) zjistil, že žalobce obranu svých práv v průběhu přestupkového řízení uplatňoval prostřednictvím advokátky, které v jeho prospěch účelně vykonala tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci samé - návrh na zastavení řízení, 2x účast na jednání správního orgánu, z čehož jedno jednání trvalo déle než dvě hodiny (tzn. tři úkony), další dvě písemná vyjádření ve věci samé, odvolání proti rozhodnutí správního orgánu; celkem osm úkonů právní služby. Odměnu a náhradu hotových výdajů za zastoupení advokátka vyčíslila v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) takto: odměna 8x 1 000 Kč a paušální náhrada hotových výdajů 8x 300 Kč.

23. Odvolací soud uzavřel, že žalobce účelně vynaložil na bránění svého práva v přestupkovém řízení náklady ve výši 10 400 Kč a tuto částku je třeba považovat za škodu (majetkovou újmu), kterou je žalovaná povinna žalobci nahradit.

24. O příslušenství uplatněného nároku, tj. úroku z prodlení, odvolací soud rozhodl podle § 1968, § 1970, § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalovaná je v prodlení s peněžitým plněním ode dne 24. 10. 2024.

Ad b) přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného rozhodnutí

25. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

26. Zatímco nepřiměřená délka řízení způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce, a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení vychází Nejvyšší soud ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Naopak v případě odpovědnosti založené na nezákonném rozhodnutí je na žalobci, aby tvrdil a v případě procesní potřeby pokazoval, že mu v důsledku nezákonného rozhodnutí újma vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30Cdo 1747/20143).

27. Ve věci uplatněného nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu není na místě vznik nemajetkové újmy (jakkoliv je trestní stíhání spojeno vždy s jistým individuálním diskomfortem trestně stíhaných osob - srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 428/05; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoud.cz) presumovat, ale je nutno ji prokazovat, stejně jako intenzitu (případné) újmy. Okolnosti posuzovatelné jako následky způsobené trestním potažmo přestupkovým řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, mají být žalobcem tvrzeny a prokazovány; jejich dopad do výše odškodnění je již otázkou právního posouzení ze strany soudu.

28. Odvolací soud vzal v úvahu, že žalobce vylíčil utrpěnou nemajetkovou újmu tak, že přestupkové řízení vnímal jako zdlouhavé, ponižující až šikanózní, např. když úředník nezjednal pořádek, když svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] si ostentativně odmítala sednout vedle žalobce. Shrnul, že celé řízení pro něj bylo psychicky vyčerpávající, prožil celé období přestupkového řízení v obrovském vypětí a stresu, trpěl nespavostí a celkově se cítil nervově vyčerpaný.

29. K důkazu navrhl záznam o jednání správního orgánu prvního stupně, tento důkaz soud prvního stupně provedl a z důkazu o průběhu jednání, kdy mělo dojít k popsanému selhání úředníka, zjistil skutečnosti popsané shora. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že důkazem nebylo prokázáno, že by se úředník choval nevhodně. Dále k důkazu navrhl listiny - čestná prohlášení některých obyvatel domu [adresa], která v přestupkovém řízení k důkazu předložila [tituly před jménem] [jméno FO] a jimiž cílila na prokázání svého tvrzení, že se k ní žalobce dlouhodobě chová značně nevhodně. Tyto důkazy soud prvního stupně neprovedl a odvolací soud posoudil navržené důkazy jako nezpůsobilé prokázat tvrzení žalobce o tom, že v důsledku přestupkového řízení utrpěl popsanou nemajetkovou újmu, neboť čestná prohlášení sice byla navržena jako důkaz pro přestupkové řízení, ale vztahovala se k době a vztahům žalobce a [tituly před jménem] [jméno FO] před tímto řízením.

30. K tvrzením žalobce lze ještě dodat, že je úkolem soudu při posouzení věci vyloučit vlivy ryze subjektivního charakteru, tj. způsob prožívání konkrétní újmy konkrétním poškozeným, a to z důvodu, že se tyto vlivy nachází zpravidla vně kauzálních vazeb (výjimku by představovala např. situace, kdy by škodlivé jednání úmyslně směřovalo na zvláště citlivou součást osobnosti konkrétního poškozeného, nebo naopak v případě, kdy by bylo prokázáno, že poškozený újmu, která by byla pro jiné obvyklá, zjevně neutrpěl). Jelikož je obecnou zkušeností, že vnitřní osobní prožitek nezřídka neodpovídá jeho vnějšímu projevu, musí být posouzení míry nemajetkové újmy nezávislé na způsobu, jakým poškozený svou újmu popisuje. Nelze totiž přijmout, aby náhrada nemajetkové újmy závisela na okolnosti, jak barvitého popisu je poškozený schopen, v důsledku čehož by např. osoby introvertní či jen nevýřečné byly v odškodnění znevýhodněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne[Anonymizováno]1. 8. 2019, sp. zn. 30Cdo 1294/2018).

31. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 10 400 Kč spolu s úrokem z prodlení 12,75 % ročně od 24. 10. 2024 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu (co do částky 8 000 K s příslušenstvím) zamítavé rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

32. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2, ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., a vzhledem k tomu, že ve věci jednoho nároku žalobce uspěl a ve věci druhého nároku nikoliv, vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.