o přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 63 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně za období od 22. 10. 2024 do zaplacení (výrok I.), co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 18 994 Kč a úroku z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně za období od 22. 10. 2024 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II. ) a uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila náhradu nákladů řízení ve výši 22 315,90 Kč (výrok III.).

2. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 16. 10. 2024 proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, domáhala peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 81 994 Kč, která jí měla být způsobena nepřiměřenu délkou řízení o poskytnutí informace vedeného v prvním stupni před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též „rozhodčí soud“); řízení, které bylo zahájeno k žádosti žalobkyně o informaci v podobě anonymizovaného rozhodčího nálezu sp. zn. [spisová značka] (dále též „rozhodčí nález“), nebylo doposud skončeno; rozhodčí nález nebyl žalobkyni poskytnut z důvodu postoje rozhodčího soudu, který odmítá, že by měl být povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a je nadto zatíženo opakovaným rušením rozhodnutí rozhodčího soudu, jeho délka je extrémní, přičemž se jedná o řízení, pro které jsou stanoveny lhůty v řádu dnů; současně je nutné zohlednit i preventivně represivní funkci přiměřeného zadostiučinění. Žalobkyně uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku u žalované dopisem ze dne 21. 4. 2024, avšak žalovaná nárok dopisem ze dne 16. 10. 2024 odmítla.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně uplatnila totožný nárok u více orgánů státní správy a že ze stanoviska [orgán] plyne, že na oblast rozhodčího řízení nedopadá zákon č. 82/1998 Sb., přičemž nárok uplatnil i [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] (dále též „[tituly před jménem] [jméno FO]“), jehož byla žalobkyně obecnou zmocněnkyní v řízení před rozhodčím soudem. Namítla rovněž, že řízení není doposud skončeno a že není postaveno najisto, zda má žalobkyně na požadovanou informaci právo, či nikoliv, její nárok je tudíž sporný a předčasný. Dodala, že ačkoliv rozhodčí soud stojí názoru, že není povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, k věci přistupoval, jako by povinným subjektem byl a dospěl k závěru, že z důvodu neveřejnosti rozhodčího řízení a nutnosti zachovávat mlčenlivost, nemůže rozhodčí soud rozhodčí nález poskytnou, a to ani v anonymizované podobě. Akcentovala dále, že žádost žalobkyně neodpovídá základnímu účelu zákona o svobodném přístupu k informacím, kterým je kontrola hospodaření s veřejnými prostředky a že žalobkyně žádostí sledovala jen osobní prospěch, a to dokonce ne svůj, její žádost tak má zneužívající charakter, a na její straně nevznikla nemajetková újma. Podotkla, že v řízení k průtahům nedošlo a že žalobkyně ani netvrdila a neprokazovala vznik konkrétní nemajetkové újmy a příčinnou souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a nemajetkovou újmou.

4. Po provedeném dokazování, na základě skutkového stavu zejména zjištěného z obsahu spisu rozhodčího soudu vedeného ve věci žádosti žalobkyně o poskytnutí informace, ze spisu Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] a ze spisu [orgán] (dále též „[orgán]“) podrobně popsaného v odůvodnění napadeného rozsudku, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje, s poukazem na § 5, § 6 odst. 1, 2, 3 a 4, § 13 a § 31a OdpŠk, jakož i na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25Cdo 38/2000, též na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6As 282/2018-46, s přihlédnutím k odborné literatuře [(SIMON, Pavel. j). Posuzované řízení zatím neskončilo. In: SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, ISBN 978-80-7400-768-2, marg. č. 412)] soud prvního stupně vzal za relevantní následující dílčí závěry.

5. Posuzovaným správním řízením je řízení o žádosti o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jedná se tedy o jedno ze základních lidských práv zakotvených v čl. 17 Listiny základních práv a svobod, tudíž právo žalobkyně na přiměřenou délku předmětného řízení je dáno.

6. Rozhodčí soud je povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím a pokud vede řízení dle zákona o svobodném přístupu k informacím, toto řízení podléhá ochraně podle OdpŠk a účastník daného řízení (při splnění dalších podmínek) se může domáhat zadostiučinění za tuto nepřiměřenou délku řízení. Na tom nemůže nic změnit ani žalovanou odkazované rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV.ÚS 174/02, které se netýkalo otázky postavení rozhodčího soudu v rámci poskytování informací ani v rámci OdpŠk.

7. Nelze se ztotožnit s námitkou žalované, že nárok žalobkyni nelze přiznat, neboť doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, zda žalobkyně má právo na poskytnutí jí žádaného rozhodčího nálezu, či nikoliv. Otázka, zda má žalobkyně na poskytnutí nálezu právo, či nikoliv, totiž měla být, v přiměřené době, vyřešena právě v řízení, jehož nepřiměřenou délku žalobkyně tvrdí, avšak tak se doposud nestalo.

8. Řízení bylo zahájeno dne 23. 6. 2021 a ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nebylo pravomocně skončeno a trvalo 4 roky; délka posuzovaného řízení je tedy nepřiměřená.

9. Posuzované řízení probíhá již potřetí před odvolacím orgánem; jednou proběhlo nesprávně před předsednictvem rozhodčího soudu, podruhé před [orgán] a nyní se věc nachází opět ve fázi odvolacího řízen před [orgán]; v rámci řízení před [orgán] došlo dvakrát k uložení pořádkové pokuty a k navazujícímu rozkladovému řízení.

10. Rozhodčí soud je do jisté míry netypickým povinným subjektem (zařazeným mezi povinné subjekty judikaturou) a že odvolací řízení probíhá taktéž mírně atypicky před [orgán].

11. Skutkově se jedná o zcela nekomplikované řízení; žalobkyně žádá o rozhodčí nález, tedy o jeden dokument; není nutno provádět jakákoliv skutková šetření; právní složitost řízení není vysoká; na rozhodčím soudu a [orgán] v zásadě je, aby posoudily, zda má žalobkyně podle zákona o svobodném přístupu k informacím právo na rozhodčí nález, či nikoliv.

12. Řízení probíhalo určitou dobu i před Městským soudem v [adresa], avšak tato skutečnost byla pro celkovou délku řízení prakticky bez významu, neboť soudní řízení probíhalo současně s řízením přezkumným a bylo v krátké lhůtě zastaveno, přičemž soud činil úkony koncentrovaně a bez jakýchkoliv průtahů.

13. Sama žalobkyně řízení neprodlužuje nad nutnou míru; nepodává obstrukční podání, reaguje na výzvy správních orgánů; její podání jsou stručná a jsou správním orgánům zasílána v krátkých lhůtách; žalobkyně nepodala návrh na odstranění nečinnosti, avšak o řízení jeví zájem, což plyne např. z jejích písemných dotazů ohledně podání rozkladů.

14. Rozhodčí soud v řízení sice fakticky postupuje bez průtahů; rozhoduje a činí další nutné úkony v krátkých lhůtách; k jeho tíži je nutno dát pochybení při určení odvolacího orgánu v případě prvního odvolání, kdy o odvolání rozhodl nikoliv [orgán], nýbrž předsednictvo rozhodčího soudu.

15. Naprosto zásadní je, že rozhodčí soud odmítá přijmout jednak své judikaturou jednoznačně dovozené postavení povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím (ač formálně dle uvedeného zákona rozhoduje, v rozhodnutích obsáhle zpochybňuje své postavení povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím), a jednak zcela porušuje základní zásady a principy správního řízení, když [orgán] odmítá bez jakékoliv odpovídající zákonné podpory poskytnout rozhodčí nález pro účely odvolacího řízení.

16. Rozhodčí soud nerespektuje své postavení plynoucí z postavení povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím a z toho plynoucí povinnosti ke svému nadřízenému (odvolacímu) orgánu. Tímto postupem rozhodčí soud v zásadě dostal celé řízení na „mrtvý bod“.

17. K tíži rozhodčího soudu je třeba přičíst, že posuzované řízení nebylo doposud, ani čtyřech letech od jeho zahájení, skončeno.

18. Celkovou délku řízení je třeba také přičítat i [orgán], který není po dobu tří let schopen dokončit odvolací řízení; rozhodčí soud vede ke splnění jeho povinností ukládáním pořádkových pokut, avšak prozatím pravomocně neuložil ani jedinou; první rozhodnutí o pořádkové pokutě bylo stiženo zcela zásadní formální vadou, neboť v jeho výroku absentovalo vymezení skutku; druhé rozhodnutí sice bylo vydáno, avšak nebylo doposud rozhodnuto o rozkladu proti tomuto rozhodnutí.

19. [orgán] nečiní jednotlivé úkony koncentrovaně a v přiměřených lhůtách. [orgán] např. vyzval rozhodčí soud k poskytnutí rozhodčího nálezu pro odvolací řízení dne 9. 11. 2021; pořádkovou pokutu uložil rozhodčímu soudu až dne 19. 1. 2022; rozhodčí soud podal proti tomuto rozhodnutí rozklad dne 3. 2. 2022; o rozkladu bylo rozhodnuto s více jak pětiměsíční prodlevou dne 8. 7. 2022; [orgán] poté po rozhodčím soudu žádal opět rozhodčí nález až dne 1. 9. 2023; další pořádkovou pokutu uložil dne 27. 6. 2024, tj. o 10 měsíců později; rozklad proti uvedenému rozhodnutí byl podán dne 11. 7. 2024; o rozkladu nebylo ke dni vydání rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto.

20. Celková délka posuzovaného řízení nebyla vyplněna bez průtahovým činěním potřebných úkonů, nýbrž byla způsobena zejména průtahy [orgán] a nezákonným odporem rozhodčího soudu podrobit se principům správního řízení.

21. Ve věci se jedná o řízení týkající se svobodného přístupu k informacím, tedy řízení týkající se přímo jednoho ze základních lidských práv, přičemž žalobkyně netvrdila ani neprokazovala zvláštní význam řízení pro ni; žalovaná naopak tvrdila zásadně snížený význam řízení, neboť žalobkyně informaci žádá nikoliv pro svoje potřeby, nýbrž pro potřeby jiné osoby, neboť žalobkyně nález nežádá za účelem kontroly veřejných věcí, nýbrž pro své vlastní potřeby, resp. potřeby třetí osoby.

22. Z provedeného dokazování vyplynulo, že o rozhodčí nález má skutečně a priori zájem nikoliv přímo žalobkyně, nýbrž její syn ([tituly před jménem] [jméno FO]), který jej chce využit za účelem volby dalšího právního postupu vůči jednomu z účastníků rozhodčího řízení. Tato skutečnost ale nevylučuje zájem žalobkyně na řízení, případně jej nečiní nepatrným.

23. Žalobkyně byla obecnou zmocněnkyní [tituly před jménem] [jméno FO] v řízení o umožnění nahlédnutí do rozhodčího spisu, nadto je jeho matkou, tudíž lze vysledovat i její zájem na věci.

24. Význam řízení není pro žalobkyni zcela vymizelý, či nepatrný; individuální význam pro žalobkyni je standardní.

25. Posuzované řízení nebylo skončeno a probíhalo už po dobu 4 let, jedná se o extrémní dobu násobně delší, než by bylo lze očekávat. Jedná se totiž o řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím, který pro řízení obsahuje krátké lhůty čítající v zásadě dny; takové řízení musí být skončeno s co možná největším urychlením, což se v projednávané věci nestalo. Nadto posuzované řízení není složité a komplikované; bylo by lze je ukončit v přiměřené lhůtě, nedocházelo-li by ke kombinaci nezákonných postupů rozhodčího soudu a průtahů [orgán].

26. Ve věci nejsou dány takové výjimečné okolnosti, aby bylo namístě žalobkyni odepřít peněžitou formu odškodnění, tudíž samotné konstatování práva (spojené s omluvou) se v nynější věci nejeví jako dostatečné. Je naopak namístě poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích.

27. Základní částka zadostiučinění byla určena ve výši 17 500 Kč za jeden rok řízení, za první dva roky ve výši 8 750 Kč za každý rok; žalobkyně má tedy v obecné rovině právo na částku 52 500 Kč (8 750 Kč + 8 750 Kč + 17 500 Kč + 17 500 Kč).

28. Základní částka byla z důvodu postupu příslušných orgánů navýšena o 20 %, neboť délka řízení je plně přičitatelná výše popsanému nesprávnému postupu rozhodčího soudu a [orgán].

29. Jinak základní částka nebyla modifikována - posuzované řízení není komplikované, avšak je nutno zohlednit specifické postavení rozhodčího soudu a [orgán], a to, že řízení probíhá opakovaně na několika stupních; žalobkyně k délce řízení nepřispěla, z jejího jednání nelze vysledovat přímou snahu o jeho zkrácení; význam řízení je pak konečně obecně zvýšený, avšak ne natolik, aby to vedlo k nutnosti zvýšení základní částky.

30. Nárok žalobkyně je po právu co do částky 63 000 Kč (1,2 x 52 500 Kč) a příslušenství v podobě úroku z prodlení z této částky v zákonné výši za období od 22. 10. 2024 (den následující po dni uplynutí šestiměsíční lhůty ode dne podání předsoudního nároku na odškodnění žalované) do zaplacení, a proto co do této částky bylo žalobě vyhověno a co do zbývající částky byla žaloba zamítnuta s tím, že určená částka odškodnění svou výší zajistí i žalobkyní odkazovanou nutnost preventivního působení na dotčené správní orgány.

31. K námitce žalované, že žalobkyně netvrdila ani neprokazovala vznik konkrétní nemajetkové újmy a příčinnou souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a nemajetkovou újmou, lze odkázat na Evropský soud pro lidská práva, který vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje; onou nemajetkovou újmou, jejíž existence se presumuje, je přitom nejistota účastníka o výsledek jeho řízení; v takové nejistotě přitom žalobkyně jednoznačně je.

32. Žalobkyně nemá povinnost uvést mechanismus, na jehož základě dospěla k jí požadované částce zadostiučinění ve výši 81 994 Kč.

33. Na shora uvedených závěrech nemůže nic změnit argumentace žalované, že žalobkyně předsoudní nárok na odškodnění uplatnila u žalované vícero podáními a tento adresovala i [orgán] a [orgán]; jedinou zásadní skutečností je, zda žalobkyně tento uplatnila, a to u žalované, což učinila. Jelikož přitom žalobkyně nebyla v předsoudní fázi zastoupena právním profesionálem a sama je právním laikem, není nic zarážejícího na jejím postupu, který lze vysvětlit jednak nejistotou ohledně příslušného orgánu, a jednak prostým pochybením (opakované zaslání stejné žádosti žalované, překlepy v žádosti).

34. Pokud se týká příslušné organizační složky státu, bylo přihlédnuto k tomu, že věc je vysoce specifická tím, že jako povinný subjekt vystupuje rozhodčí soud a jako odvolací orgán [orgán]. Rozhodčí soud je svébytnou institucí, kterou by případně bylo lze podřadit [orgán], případně [orgán] s ohledem na to, že jde o stálý rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. [orgán] je pak sám ústředním orgánem státní správy. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že jde o řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Dle předmětu by se tak nabízela i možnost za příslušnou organizační služku označit [orgán], do jehož gesce dané oblast spadá. V této vysoce specifické situaci se soud prvního stupně přiklonil k nutnosti aplikace § 6 odst. 4 OdpŠk, a jednal proto s [orgán], a to i s ohledem na fakt, že [orgán] svoji příslušnost v dané věci nezpochybňovalo, a to ani ve fázi soudního řízení ani před ní, přičemž o příslušnosti [orgán] bylo přesvědčeno i [orgán], pokud uvedené [orgán] postoupilo žádost žalobkyně o předsoudní vyřízení věci k přímému vyřízení právě [orgán].

35. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

36. Proti tomuto rozsudku, v rozsahu výroku II., podala žalobkyně včas odvolání, ve kterém především namítla, že má za to, že stanovení základní částky odškodnění na výši 15 000 Kč/rok neodpovídá současnému stavu české společnosti, resp. její životní úrovni, a to ve srovnání s lety 2010 a 2011, kdy bylo dovolacím soudem doporoučeno odškodňovat v rámci rozmezí základní částky 15 000 až 20 000 Kč/rok. Dle jejího názoru již vymizela plynutím času reparační funkce takto poskytovaného zadostiučinění, kdy podstatná ztráta této funkce zadostiučinění činí z náhrady neúčinný prostředek ochrany práv. Dále uvedla, že posuzované řízení není soudním řízením a že je nutno si klást otázku, proč by řízení, u nějž jsou dány lhůty pro rozhodování v řádech dnů a i v případě dvouinstančnosti takového řízení by mělo být rozhodnuto do 2 měsíců, mělo trvat 2 roky. K tomu dodala, že úvaha o krácení základní částky za první dva roky trvání řízení je navázána na soudní řízení, které není regulováno rozhodovacími lhůtami a odkázal na argumentaci obsaženou v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30Cdo 2952/2014 a rozsudku Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], jakož i na jí známý rozsudek Městského soudu v [adresa] senátu [číslo]. Měla pak za to, že navýšení základní částky o 20 % z důvodu postupu rozhodujících orgánů bylo nepřiměřeně nízké, k čemuž uvedla, že nepřiměřená délka řízení byla způsobena jen a pouze díky odpírání povinného subjektu poskytnout žádanou informaci, a to s odůvodněním, že povinný subjekt není povinným subjektem a neschopností odvolacího orgánu donutit povinný subjekt k poskytnutí informace a že judikatura dospěla k závěru o přiměřenosti navýšení/snížení základní částky u každého z kritérií o 50 %. Uvedla rovněž, že vedle primární funkce reparační funkce zadostiučinění je zde funkce preventivně sankční, k čemuž odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 428/23. Navrhla pak, aby byla napadený rozsudek změněn tak, aby její žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno.

37. Žalovaná ve svém odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně namítla, že při prvním jednání konaném ve věci dne 19. 6. 2025 z předložených důkazů vyplynulo, že žalobkyně svůj žalobní návrh opírá o listinu označenou jako „Žádost o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem“ ze dne 17. 10. 2024, tedy až ze dne následujícího po dni podání žaloby a že tímto rozporem se soud prvního stupně nikterak nezabýval. Dále vytkla soudu prvního stupně, že se nikterak nevypořádal s jejími námitkami, ohledně rozhodčího soudu, resp. poukazu na příslušná ustanovení zákona č. 216/1994 Sb. s tím, že rozhodčí řízení je vždy neveřejné, že jak rozhodci, tak rozhodčí soud mají povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech spojených s rozhodčím řízením, na rozdíl např. od soudních řízení před českými státními soudy, která jsou veřejná, přičemž informace vyžadované žalobkyní přímo odkazovaly na konkrétní rozhodnutí rozhodčího soudu, a ačkoliv žalobkyně posléze požaduje předmětný rozhodčí nález jen v anonymizované podobě, nebylo možno vyloučit, že informacemi o stranách řízení disponuje a rozhodčí soud by tak porušil práva těchto subjektů na zachování mlčenlivosti v rozhodčím řízení. Dále poukázala na to, že žalobkyně požadovala informace, které jsou součástí rozhodčího řízení, ve kterém nebyla ani účastníkem, ani jeho zástupcem, a že její žádost byla rozhodčím soudem přezkoumána podle zákona č. 106/1999 Sb., přičemž rozhodčí soud dospěl k závěru, že rozhodčí nález, který žalobkyně v anonymizované podobě vyžadovala, je informací vzniklou bez veřejných prostředků. Přitom rozhodčí soud není financován z veřejných prostředků, prostředky získává svou vlastní činností; šlo by i o informace předané osobami, jež nemají zákonem uloženou povinnost takové informace předat; rozhodčí soud navíc nedisponoval jakýmkoli souhlasem dotčených osob s poskytnutím takových informací a má v této souvislosti za to, že po něm nelze požadovat, aby se na jejich souhlas aktivně dotazoval a nadto by takový postup znamenal další finanční zátěž rozhodčího soudu, který není financován z veřejných zdrojů. Současně soudu prvního stupně vytkla, že nebylo zcela nejasné, co měl soud prvního stupně na mysli, když zmínil údajný nezákonný odpor rozhodčího soudu podrobit se principům správního řízení. V této souvislosti namítla, že pokud rozhodčímu soudu nesvědčí postavení povinné osoby, pak nemohl vést ani řízení a nelze se domáhat ani náhrady nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. Podle jejího názoru soud prvního stupně nesprávně stanovil jako základní částku 17 500 Kč a nesprávně aplikoval jednotlivá modifikační kritéria stanovená § 31a odst. 3 OdpŠk, když ohledně složitosti řízení nezohlednil, že podstata samotného řízení nebyla judikatorně řešena, věc byla právně komplikovaná, čemuž také odpovídá víceinstančnost řízení. Dále nesouhlasila s hodnocením kritéria významu řízení, pokud žalobkyně žádala o náhradu údajné újmy ohledně žádosti o informace, která má zneužívající charakter a získání oné informace zjevně ani nemělo posloužit žadatelce, ale jejímu synovi, tudíž není vůbec zřejmé, jak by případná újma mohla vzniknout žalobkyni. Nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně je právním laikem, neboť jen v souvislosti s předmětným rozhodčím řízením eviduje celkem již čtyři obdobné žádosti žalobkyně a dvě žádosti žalobkyní původně zastupovaného syna, přičemž z úřední činnosti jsou jí známy i mnohé další žádosti žalobkyně v jiných věcech. Namítla rovněž, že soud prvního stupně přiznal 20% navýšení náhrady za postup správního orgánu, ale nijak se nevypořádal s námitkou, že rozhodčí soud nebyl povinen informace poskytnout. Navrhla tedy, aby byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, aby žaloba byla zcela zamítnuta.

38. K odvolání žalované žalobkyně odkázala na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6As 282/2018 s tím, že je-li rozhodčí soud povinným subjektem, pak je dán její legitimní nárok na spravedlivý proces ve smyslu přiměřeného délky řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Současně poukázala na závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 1496/2012, sp. zn. 30Cdo 4739/2009 a sp. zn. 25Cdo 4439/2008, s tím, že samotný výsledek řízení pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, je nevýznamný. K tomu dodala, že soud v této věci zde není od toho, aby posuzoval a dovozoval, jak mají povinný subjekt a nadřízený orgán o věci rozhodnout a z tohoto důvodu jsou také irelevantní námitky žalované ohledně neveřejnosti rozhodování rozhodčího soudu či jiných otázkách „utajování údajů“ atd. Akcentovala pak, že soud při posuzování výše přiměřenosti odškodnění řeší právní otázku založenou na volné úvaze soudu a nelze soud „svazovat“. Ke stanovení základní částky odškodnění uvedla, že soud prvního stupně zjevně vycházel z úvahy, že zákon č. 106/1999 Sb. stanoví lhůty pro rozhodování ve dnech a že pokud došel k závěru o extrémnosti délky řízení s ohledem na typ řízení a jeho specifika, pak je zjevné, že rozhodnutí není projevem nějakého svévolného uvažování, ale je založeno v intencích stanoviska na „proporcionální úvaze“. Dále uvedla, že pokud žalovaná rozebrala otázku navýšení základní částky o 20 % za postup rozhodujícího orgánu, pak v tomto ohledu má za to, že 20% navýšení za postup rozhodujícího orgánu je eufemizací vlivu této skutečnosti na celkovou délku řízení, neboť rozhodčí soud v této věci zjevně obstruuje/postupuje šikanózně a navíc nerespektuje závazné právní názory odvolacího orgánu a tímto postupem pak zatěžuje řízení průtahy a zmatečností.

39. Žalovaná k odvolání žalobkyně odkázala na své odvolání, přičemž zopakovala, že se soud prvního stupně nijak nevypořádal s jejími námitkami ohledně poukazu na příslušná ustanovení zákona č. 216/1994 Sb. a že informace vyžadované žalobkyní přímo odkazovaly na konkrétní rozhodnutí rozhodčího soudu, a ačkoliv žalobkyně posléze požaduje předmětný rozhodčí nález jen v anonymizované podobě, nebylo možné vyloučit, že informacemi o stranách řízení disponuje a rozhodčí soud by tak porušil práva těchto subjektů na zachování mlčenlivosti v rozhodčím řízení. K tomu dodala, že informace v rozhodčím nálezu, pokud je možné identifikovat strany sporu, jsou chráněny § 6 odst. 1 a § 19 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb. a nelze je proto podle § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. poskytnout.

40. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1, 5 a § 214 odst. 1 o. s. ř.

41. Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřené dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoli sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 30Cdo 1313/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že stejně jako Evropský soud pro lidská práva vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu zásadně nevyžaduje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30Cdo 958/2009). Nicméně jak v rozhodnutích Nejvyššího soudu, tak i soudu pro lidská práva, bylo konstatováno, že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či jiné obtíži (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30Cdo 4385/2010, dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30Cdo 1209/2009, rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96). Náhrada nemajetkové újmy nemá sloužit ani k sankcionování státu, ani k obohacení poškozených stěžovatelů, ale ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jedním z požadavků, které jsou na kompenzační prostředek nápravy kladeny, je ten, aby forma zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla spravedlivá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30Cdo 3269/2009).

42. Odvolací soud neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.

43. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl řádné dokazování, na základě kterého byl dostatečně zjištěn skutkový stav ohledně žalobou uplatněného nároku, a na jehož podkladě bylo možné ve věci samé rozhodnout. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně své rozhodnutí náležitě odůvodnil i s odkazem na jím citovanou judikaturu, lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

44. Odvolací soud plně souhlasil se závěrem soudu prvního stupně ohledně příslušné organizační složky státu v tomto řízení, jakož i se závěrem, že s ohledem na skutečnost, že posuzovaným řízením je řízení o žádosti o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, ve kterém je s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6As 282/2018-46, rozhodčí soud povinným subjektem, a že se jedná o jedno ze základních lidských práv zakotvených v čl. 17 Listiny, tudíž je dáno právo žalobkyně na přiměřenou délku předmětného řízení podle zákona č. 82/1998 Sb.

45. Současně shodně soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení zahájeného dne 23. 6. 2021, které nebylo skončeno ani ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, jak vyplynulo z přednesů účastnic při jednání odvolacího soudu dne 28. 1. 2026, je nepřiměřená, tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk.

46. Odvolací soud rovněž souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že posuzované řízení je skutkově nekomplikované a že rozhodčí soud sice fakticky postupuje bez průtahů, přesto probíhá již potřetí před odvolacím orgánem, neboť řízení je zásadně ztíženo odmítáním rozhodčího soudu jeho postavení jako povinného subjektu, přičemž skutečnost, že řízení po určitou dobu probíhalo i před Městským soudem v [adresa], byla bez významu.

47. Pokud se však týká formy odškodnění odvolací soud dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně.

48. V poměrech projednávané věci vzal odvolací soud ze relevantní, jak bylo prokázáno, že o rozhodčí nález má skutečně zájem nikoliv přímo žalobkyně, nýbrž její syn ([tituly před jménem] [jméno FO]), který jej chce využit za účelem volby dalšího právního postupu vůči jednomu z účastníků rozhodčího řízení, přičemž žalobkyně byla obecnou zmocněnkyní [tituly před jménem] [jméno FO] v řízení o umožnění nahlédnutí do rozhodčího spisu, nadto je jeho matkou, tudíž lze vysledovat i její zájem na věci. Na základě těchto prokázaných skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně informaci od rozhodčího soudu nepotřebuje k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně, tudíž význam posuzovaného řízení je pro ni nepatrný, a proto postačuje poskytnout žalobkyni odškodnění ve formě konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30Cdo 760/2022; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz).

49. Z výše uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn tak, že bylo konstatováno porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě v posuzovaném řízení a žaloba na zaplacení částky 81 994 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta.

50. Poukaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23, ohledně preventivně-sankční funkce zadostiučinění posoudil odvolací soud jako nepřípadný, neboť v uvedeném nálezu byla řešena věc skutkově odlišná (ochrana osobnosti) od v tomto řízení projednávané věci.

51. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V daném případě žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s jejím zastoupením advokátem. Odvolací soud s ohledem na obsah písemných podání právního zástupce žalobkyně založených ve spisu a průběh řízení jako úkony právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právního tarifu (advokátní tarif), dále jen „AT“, důvodně a účelně učiněné posoudil tyto úkony:

- převzetí a příprava zastoupení na základě plné moci ze dne 16. 10. 2024, přičemž podle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a) AT, ve znění do 31. 12. 2024, činila sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 3 100 Kč;

- sepis žaloby ze dne 16. 10. 2024, přičemž podle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a) AT, ve znění do 31. 12. 2024, činila sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 3 100 Kč;

- doplnění žaloby ze dne 29. 10. 2024, přičemž podle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a) AT, ve znění do 31. 12. 2024, činila sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 3 100 Kč;

- replika ze dne 22. 1. 2025, přičemž podle § 9a odst. 2 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. d) AT, ve znění od 1. 1. 2025, činila sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 2 300 Kč;

- účast na jednání soudu prvního stupně dne 19. 6. 2025, přičemž podle § 9a odst. 2 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. g) AT, ve znění od 1. 1. 2025, činila sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 2 300 Kč;

- odvolání ze dne 17. 2. 2025 včetně jeho doplnění ze dne 13. 8. 2025 a vyjádření ze dne 13. 8. 2025 k odvolání žalované, přičemž podle§ 9a odst. 2 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. k) AT, ve znění od 1. 1. 2025, činila sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 2 300 Kč;

- účast na jednání odvolacího soudu dne 28. 1. 2026, přičemž podle § 9a odst. 2 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. g) AT, ve znění od 1. 1. 2025, činila sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 2 300 Kč;

- účast na jednání odvolacího soudu dne 4. 2. 2026, při kterém byl jen vyhlášen rozsudek, přičemž podle § 9a odst. 2 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5. a § 11 odst. 2 písm. f) AT, ve znění od 1. 1. 2025, činila sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 1 150 Kč;

celkem pak za shora uvedené úkony činila odměna ve výši 19 650 Kč.

52. S ohledem na shora uvedené úkony právní služby náležely advokátovi 3 režijní paušály ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, ve znění do 31. 12. 2024, a 5 režijních paušálů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, ve znění od 1. 1. 2025, celkem pak 3 150 Kč.

53. Náklady žalobkyně tedy činily 22 800 Kč, respektive s připočtením 21% sazby daně z přidané hodnoty ve výši 4 788 Kč činily 27 588 Kč a po připočtení zaplaceného soudního poplatku ze žaloby ve výši 2 000 Kč činily celkem 29 588 Kč.