pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 46C 171/2021-309,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila částku [částka] (výrok I.), co do částky [částka] žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalobkyni, aby žalované na náhradě nákladů řízení zaplatila [částka] (výrok III).

2. Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne [datum] se žalobkyně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také„ OdpŠk“, domáhala na žalované peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou i majetkovou újmu v celkové výši [částka], jež jí měla být způsobena v souvislosti s trestním řízením, které trvalo 2 roky 5 měsíců a 24 dnů, a které vůči ní bylo zahájeno pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a f) trestního zákoníku, ve stádiu pokusu, a přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, ve stádiu pokusu, a skončilo po zpětvzetí obžaloby zastavením usnesení Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Žalobkyni vznikla v trestním řízení škoda ve výši [částka] za náklady obhajoby, dále v důsledku nezákonného trestního stíhání též nemajetková újma, za kterou původně požadovala přiměřené zadostiučinění ve výši [částka], přičemž žalovaná žalobkyni uhradila částku [částka] na nákladech obhajoby a částku [částka] a omluvu jako kompenzaci nemajetkové újmy. Žalobkyně tedy požadovala uhradit na nákladech obhajoby částku [částka] a na náhradě nemajetkové újmy [částka].

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy vznesla námitku promlčení, neboť trestní řízení vedené proti žalobkyni bylo pravomocně zastaveno dne [datum], žádost žalobkyně o předběžné projednání nároku jí byla doručena dne [datum] a žaloba byla soudu prvního stupně doručena [datum], přičemž promlčecí doba uplynula dne [datum]. Ohledně nároku na náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby namítla, že uplatněnému nároku vyhověla kromě požadované výše náhrady za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, kterou v žalobkyní účtované výši posoudila za nedůvodnou.

4. Žalobkyně považovala námitku promlčení vznesenou žalovanou za rozpornou s dobrými mravy. K tomu uvedla, že podat žalobu předtím, než skončí předběžné projednání u žalované, by s sebou neslo další náklady, které by musela vynaložit a jednak se vystavit emoční zátěži, která je s tím spojená. Poté, co uplatnila předběžně svůj nároku u žalované, se snažila přestat touto věcí zabývat a doufala, že se k ní žalovaná zachová korektně a nemajetkovou újmu odškodní. Když se dozvěděla, bylo tomu [datum], že jí bylo žalovanou přiznáno odškodnění toliko v desetinovém rozsahu, byla se nucena problematikou, kterou se snažila vytěsnit a zapomenout, znovu zabývat. Důvodem opožděného uplatnění nároku u soudu je tedy primárně její zdravotní a psychický stav, když věřila, že jí bude doručen dopis nejen s omluvou, ale také přiznávající adekvátní odškodnění a ona bude moci na celou problematiku zapomenout a nebude se tím muset dále zabývat. K dotazu soudu prvního stupně dále sdělila, že udělila plnou moc svému zástupci jak k předběžnému uplatnění nároku u žalované, tak i k podání žaloby.

5. Po provedeném dokazování, na základě prokázaných skutečností podrobně popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, soud prvního stupně s odkazem na § 1 odst. 1, § 5 písm. a) a b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 15 odst. 2, § 31a, § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 OdpŠk, na § 609, § 610 odst., 1 a § 619 odst. 1 o. z., jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31Cdo 4835/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 4112/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 3838/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3252/12, a nález ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2062/14, a rovněž na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v daném případě dospěl k následujícím závěrům:

Trestní stíhání bylo proti žalobkyni pravomocně zastaveno dne [datum], promlčecí doba počala v posuzované věci běžet dne [datum]. Žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované dne [datum], čímž promlčecí doba neběžela po dobu 6 měsíců do [datum], následně však bez ohledu na skutečnost, že žalovaná nárok ve lhůtě předběžně neprojednala, opětovně počínaje dnem [datum] plynula dál a uběhla marně dne [datum]. Žalobkyně však svůj nárok uplatnila žalobou u soudu až dne [datum], tj. po uplynutí promlčecí doby.

I přes zdůvodnění žalobkyně ohledně pozdního uplatnění nároku u soudu, neodporuje námitka promlčení vznesená žalovanou dobrým mravům. Žalobkyně udělila svému zástupci plnou moc již k samotnému předběžnému uplatnění nároku u žalované. V zastoupení žalobkyně byl ve lhůtě nárok uplatněn u žalované. Žalovaná, byť po uplynutí šestiměsíční lhůty, nicméně stále před uplynutím lhůty promlčecí, vydala své stanovisko k nároku žalobkyně. I za situace, že by žalovaná své stanovisko vydala výrazně později, na názor soudu prvního stupně by tato skutečnost neměla vliv, neboť uplatnění námitky promlčení ze strany žalované není v rozporu s dobrými mravy ani za situace, kdy žalovaná předběžně nárok žalobkyně v šesti měsíční lhůtě neprojednala. Žalobkyně nesdělila v zásadě žádný pádný důvod, který by rozpor námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy podpořil. Psychický stav žalobkyně nemohl bránit podání žaloby za situace, kdy žalobkyně byla právně zastoupena. Žalobkyni v souvislosti s nezákonným trestním stíháním jistě sužovaly negativní pocity, neboť ty sužují každou osobu, která byla nezákonně stíhána, avšak pro všechny tyto osoby platí stejná promlčecí doba. V projednávané věci pak bylo na zástupci žalobkyně, aby jako osoba emočně nezainteresovaná žalobkyni přiměřeným způsobem vyrozuměla o nutnosti promptně podat žalobu z důvodu běhu lhůt. Pokud tak její zástupce neučinil, nebo tak učinil a varování bylo ze strany žalobkyně oslyšeno a pokyny k dalšímu postupu nebyly žalobkyní dány, nelze vznesení námitky promlčení ze strany žalované považovat za výraz zneužití práva na úkor žalobkyně a marné uplynutí promlčecí doby je třeba přičíst k tíži žalobkyně, jež pozbyla možnost svůj nárok vynutit. Důvody, pro které žalobkyně neuplatila své právo včas, nebyly natolik výjimečné nebo extrémně intenzivní, aby jimi bylo lze odůvodnit tak markantní zásah do principu právní jistoty, kterým je odepření práva na uplatnění práva vznést námitku promlčení.

Žalovaná nepochybila, pokud žalobkyni jako účelně vynaloženou náhradu za stížnost považovala pouze částku poloviční, neboť za něj ve smyslu § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní tarif (advokátní tarif), dále jen„ AT“, náleží pouze odměna poloviční. Žalobkyní uplatněný nárok na odměnu za podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 AT, tj. v plné výši nebyl důvodný.

Po přepočítání uplatněné a přiznané odměny soud prvního stupně však dospěl k závěru, že výše nepřiznaných nákladů v podobě ½ úkonu i s daní z přidané hodnoty, který žalovaná nepřiznala, činil [částka]. Rozdíl mezi žalobkyní uplatněnou a žalovanou částkou ale činil [částka]. Pokud žalovaná kromě odměny za jeden půl úkon shledala nárok žalobkyně důvodným, s čímž se soud prvního stupně plně ztotožnil, bylo namístě žalobkyni přiznat rozdíl ve výši [částka], který patrně vznikl početní chybou na straně žalované.

S ohledem na shora uvedené soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni [částka] a ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy výrokem II. žalobu zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení byl odůvodněn § 142 odst. 3 o. s. ř.

6. Proti tomuto rozsudku, ale jen ohledně odškodnění nemajetkové újmy, podala žalobkyně včas odvolání. Především vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. K tomu zopakovala argumentaci uváděnou již v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Zdůraznila přitom, že vyčkávala na rozhodnutí žalované, které nebylo vydáno v zákonné lhůtě s tím, že by bylo nelogické, nehospodárné a nespravedlivé, aby byla nucena podávat žalobu předtím, než se dozvěděla, zda její žádosti žalovaná vyhoví či ne a z jakých důvodů, čímž by byla nucena čelit dalšímu soudnímu řízení, jež by se mohlo ukázat jako zbytečné a čímž by jí vznikala další psychická i finanční újma. Dále opětovně akcentovala, že její trestní stíhání bylo i značně medializováno a že se tudíž vždy snažila postupovat tak, aby minimalizovala zájem médií o svoji osobu. Připomněla rovněž, že trestní stíhání a jeho medializace na ni měly mimořádně závažné a nevratné dopady a vedly k její naprosté osobní, společenské a profesní likvidaci, velmi negativně se projevily též na jejím zdraví, kdy pod tíhou permanentního stresu začala trpět úzkostmi a depresemi, a musela vyhledat odbornou lékařskou pomoc, přičemž dosud podstupuje ambulantní psychiatrickou léčbu a užívá medikaci. Námitka promlčení vznesená žalovanou pak pro ni byla příliš tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného nároku. Podle žalobkyně také bylo třeba vzít v úvahu mimořádně vadný postup orgánů činných v trestním řízení, který vůči ní byl šikanózní. Namítla rovněž, že zákonná ustanovení upravující otázku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy počítají s tím, že žalovaná, resp. Ministerstvo spravedlnosti, má vydat rozhodnutí o uplatněném nároku ve stanovené lhůtě, přičemž institut promlčení slouží k nalezení spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv poškozeného a ochranou právní jistoty na straně žalované, tedy ochranou před nejistotou v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. Podle žalobkyně lze ovšem těžko o nejistotě na straně žalované, před kterou by zasloužila ochranu, hovořit v případě, kdy žalovaná vydala rozhodnutí o uplatněném nároku až po uplynutí zákonné lhůty, a naopak tak vystavila nejistotě její osobu. K tomu dodala, že se lze domnívat, že na straně žalované, resp. Ministerstva spravedlnosti, existuje neblahá praxe spočívající v tom, že vyčkává uplynutí zákonné promlčecí lhůty a výše jím přiznaných kompenzací nemajetkových újem se pak liší dle toho, zda byl nárok uplatněn u soudu či nikoli. V této souvislosti poukázala na to, že uplatnila velmi nízký nárok na náhradu újmy zohledňující závěry odpovídající judikatury a že přiznanou částku [částka] je třeba označit bez váhání za výsměch jejímu nároku. Podle žalobkyně žalovaná zneužívá námitky promlčení, aby se zbavila odpovědnosti za vlastní nezákonné jednání, avšak při posuzování jejího nároku se dopustila dalšího nezákonného jednání, když nerozhodla ve stanovené lhůtě a takové nezákonné jednání by nemělo požívat právní ochrany. Podle jejího názoru soudy by také měly důvodnost a mravnost žalovanou vznesené námitky promlčení posoudit z hlediska narušení principu důvěry v rozhodovací činnost orgánů státu. Zopakovala tedy, že námitka promlčení nebyla v tomto případě vznesena po právu, byla zjevně nemravná, nespravedlivá, nepoctivá a zneužívající právo. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že jejímu nároku v plném rozsahu vyhoví.

7. K odvolání žalobkyně se žalovaná nevyjádřila.

8. Proti tomuto rozsudku, ale jen proti výrokům I. a III., podala včasné odvolání také žalovaná. Její odvolání však nemělo všechny náležitosti uvedené v § 205 odst. 1 o. s. ř. Z tohoto důvodu byla usnesením soudu prvního stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46C 171/2021-320, vyzvána, aby ve lhůtě 15 dnů odvolání doplnila tak, aby v něm uvedla, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí po skutkové nebo právní stránce, popřípadě, v čem konkrétně spočívá nesprávný postup soudu, který napadenému rozhodnutí předcházel. Usnesení současně obsahovalo poučení o následcích nesplnění výzvy. Usnesení bylo žalované doručeno dne [datum], avšak žalovaná na něj dosud nijak nereagovala.

9. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo vady odvolání odstranit, odvolací soud postupoval ve smyslu § 211 ve spojení s § 43 odst. 2 o. s. ř. a odvolání žalované proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, neboť neobsahovalo náležitosti odvolání ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

10. Odvolací soud následně přezkoumal rozsudek ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1 a 5 ve spojení s § 214 odst. 3 o. s. ř.

11. Soud prvního stupně v daném případě provedl řádné dokazování, na základě kterého správně a v potřebném rozsahu zjistil rozhodný skutkový stav věci, jenž také správně posoudil po právní stránce. Vzhledem k tomu, že odvolací soud souhlasil se všemi závěry soudu prvního stupně, jenž své rozhodnutí náležitě odůvodnil, a to s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, lze pro stručnost v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, jež bylo v podstatných bodech uvedeno shora.

12. V poměrech projednávané věci vzal odvolací soud za rozhodné, že ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobkyni, přičemž shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyni s ohledem na její právní zastoupení nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnila včas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 2990/2021, a v něm označenou judikaturu; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na [webová adresa]).

13. S ohledem na námitky žalobkyně odvolací soud uvádí, že zákon neukládá ústřednímu orgánu žádnou povinnost se k uplatněnému nároku vyjádřit. Z uplatnění nároku plyne pouze právo poškozeného obrátit se na soud, a to i před tím, než se ústřední orgán případně vyjádří. Je tudíž zřejmé, že nečinnost ústředního orgánu ohledně uplatněného nároku nemůže mít jakýkoliv vliv na posouzení tohoto nároku soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 6056/2016).

14. Ke shora uvedenému lze též dodat, že Nejvyšší soud se ve své judikatuře již opakované zabýval problematikou předběžného projednání nároku u ústředního orgánu podle § 14 OdpŠk.

15. V usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 3021/2014, Nejvyšší soud uvedl:„ Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní postupy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty možnost obrátit se na soud).“

16. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 1529/2011, Nejvyšší soud uvedl:„ Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle § 14 OdpŠk je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle § 35 OdpŠk po dobu šesti měsíců běh promlčecí doby staví. Uvedené však neznamená, že poškozený může přestat sledovat běh promlčecí doby. Žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí promlčení jeho práva, neboť § 14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované.“

17. Vzhledem k tomu, že veškeré odvolací námitky žalobkyně nebyly shledány důvodnými, odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek v zamítavém výroku II. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku III. o náhradě nákladů řízení, ve kterém nebylo shledáno pochybení.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení úspěch, přičemž jí ve vztahu k žalobkyní podanému odvolání žádné náklady řízení nevznikly a žalobkyni nevznikly žádné náklady řízení v souvislosti s odmítnutým odvolání žalované.