pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 9C 158/2020-234,
Mgr. Michael Nippert · Rozhodnutí ze dne 16. 11. 2022
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudkyň JUDr. Ivany Hesové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci
žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně]
bytem [adresa]
zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení]
sídlem [adresa]
proti
žalovanému: [osobní údaje žalovaného]
bytem [adresa]
zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení]
sídlem [adresa]
o zaplacení [částka] s příslušenstvím
k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9C 158/2020-234,
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].
1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši [částka] (výrok II.).
2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení žalované částky s tvrzením, že účastníci byli podílovými spoluvlastníky nemovitostí v k. ú. [část obce], žalovaný vlastnil 2/3 a žalobkyně 1/3 vzhledem k celku. Od roku [rok], od smrti matky účastníků, žalovaný žalobkyni podle jejího tvrzení znemožnil užívání nemovitostí v rozsahu jejich spoluvlastnických podílů, čímž se v období od [datum] do [datum] bezdůvodně obohatil v žalované výši. K vydání bezdůvodného obohacení byl žalovaný bezvýsledně žalobkyní vyzván.
3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tvrzením, že spoluvlastníky nemovitostí byli účastníci do [datum], kdy bylo pravomocně spoluvlastnictví vypořádáno tak, že se stal výlučným vlastníkem všech nemovitostí. Nabývacím titulem v minulosti byla darovací smlouva a zároveň byla uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene ze dne [datum], kterou účastníci zřídili svým rodičům a sestře věcné břemeno, spočívající v právu doživotního a bezplatného užívání nemovitostí podle smlouvy o zřízení věcného břemene a manželé [příjmení] a [jméno] [příjmení] byli oprávněni užívat rodinný dům a pozemkovou parcelu v plném rozsahu bez omezení, včetně veškerých součástí a příslušenství a současně měli právo pobírat veškeré přírůstky a užitky ze zahrady. Rodiče účastníků zemřeli, právo sestry účastníků [jméno] [příjmení] k celé nemovitosti zůstalo zachováno. Účastníci mají právo užívat dům, který je součástí pozemku jen v takovém rozsahu, který není omezen věcným břemenem doživotního užívání. I v rozhodném období žalobkyně musela strpět užívání nemovitostí v tomto rozsahu a žalovaný tedy nemohl nemovitost užívat na její úkor. Není pravdou, že od smrti matky v roce 2016 zamezil žalobkyni v užívání domu, žalobkyně zde přebývala a nechala vyměnit zámek, který byl na vstupních dveřích do domu po celou dobu, kdy byla spoluvlastnicí nemovitostí. To je zřejmé rovněž ze skutečnosti, že v květnu 2017 žalobkyně z domu vystěhovala část svého nábytku, obrazy a lustry, a na různých místech v domě si zanechala další movité věci, zejména v ložnici ve druhém podlaží, kterou uzamkla. Žalovaný žije v Kanadě a nemohl zamezit vstupu žalobkyně do nemovitostí, neboť se tam zdržovala sestra účastníků [jméno] [příjmení], která mohla žalobkyni vstup na pozemek i do domu umožnit v případě, že by žalobkyně neměla své vlastní klíče.
4. Žalobkyně doplnila, že žalovaný uzamkl byt v prvním podlaží a ten neslouží ani [jméno] [příjmení]. Žalovaný poté uvedl, že tyto prostory užívá na základě souhlasu [jméno] [příjmení] jako oprávněné z věcného břemene, s níž uzavřel smlouvu o úschově movitých věcí a užívání tohoto prostoru.
5. Soud prvního stupně provedl dokazování a zjistil následující pro věc relevantní skutečnosti: Účastníci byli podílovými spoluvlastníky nemovitostí, a to pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] - rodinný dům, pozemku parc. [číslo] zahrada, pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří a stavba bez č. popisného/ č. evidenčního - garáž na pozemku [číslo], vše v k. ú. [část obce], obec Praha, přičemž na pozemcích parc. [číslo] až [číslo] náležel žalobkyni spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/3 a žalovanému spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 2/3 a na stavbě bez č. popisného/č. evidenčního na pozemku parc. [číslo] náležel žalobkyni spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních [číslo] a žalovanému spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních [číslo]. Nabývacím titulem byl notářský zápis ze dne 12. 10. 1998, č. N381/98, NZ [číslo], podle něhož Ing. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako dárci a oprávnění z věcného břemene na jedné straně a [jméno] [příjmení] a PhDr. [jméno] [příjmení], provdaná [příjmení], jako obdarovaní a jako povinní z věcného břemene uzavřeli darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene. Podle článku IV. smlouvy obdarovaní, tedy žalobkyně a žalovaný, zřídili svým rodičům a své sestře [jméno] [příjmení] věcné břemeno, spočívající v právu doživotního a bezplatného užívání uvedených nemovitostí, v rozsahu oprávnění užívat rodinný dům [adresa] a pozemkovou parc. [číslo] v plném rozsahu bez omezení, včetně veškerých součástí a příslušenství s tím, že mají současně právo pobírat veškeré přírůstky a užitky ze zahrady. Dále bylo ujednáno, že obdarovaní náklady na provoz nemovitostí ponesou v plném rozsahu, žalovaný se na nich bude podílet v rozsahu 2/3 a žalobkyně 1/3. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě bezdůvodného obohacení ve výši [částka]. Dne [datum] [jméno] [příjmení] jako schovatel a manželé [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako uschovatelé uzavřeli smlouvu o úschově movitých věcí a [jméno] [příjmení] se zavázala bezúplatně převzít do úspory movité věci patřící do společného jmění manželů uschovatelů. Předmět úschovy podle smlouvy měl být uložen v domě [adresa] v rekonstruovaném prostoru v bytě, který se nachází v přízemí domu a je pod samostatným uzamčením a klíče od prostoru budou mít k dispozici pouze uschovatelé. Smlouva byla sjednána na dobu určitou do [datum] a posléze prodloužena do [datum]. Žalovaný se stal výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 2. 2020, č. j. 17C 83/2019-28, který nabyl právní moci dne [datum]. V domě [adresa] bydlí sestra účastníků [jméno] [příjmení], a to v bytě v prvním patře domu, přičemž v domě je dále byt v přízemí a půda. Přízemí užívá žalovaný, který zde má uložené věci, a když přijede, tak tam bydlí. Žalobkyně má od domu klíče, má přístup do nemovitosti, nemá pouze přístup do spodního bytu. Žalobkyně měla v domě uložené nějaké osobní věci na půdě a v bytě v prvním patře, kde užívala velký rohový pokoj a před dvěma lety si je odstěhovala.
6. Soud prvního stupně vzal následně za prokázané, že rodinný dům [adresa] je fakticky rozdělen na dva samostatné byty, jeden v horním podlaží a druhý v přízemí, a je zde půda. Po úmrtí rodičů, resp. od [datum], kdy zemřela matka účastníků, byla k doživotnímu bezplatnému užívání domu, včetně pozemku z věcného břemene oprávněna pouze sestra účastníků [jméno] [příjmení]. Nemovitosti byly v podílovém spoluvlastnictví účastníků do [datum]. Žalovaný a jeho manželka na straně jedné a [jméno] [příjmení], oprávněná z věcného břemene, uzavřeli dne [datum] smlouvu o úschově movitých věcí a [jméno] [příjmení] souhlasila, aby žalovaný a jeho manželka si uložili věci v přízemním bytě pod samostatným uzamčením a smlouva byla sjednána až do [datum]. Žalobkyně využívala v prvním patře domu velký rohový pokoj a půdu, kde měla umístěné věci, které odstěhovala v květnu [rok] a zbytek v červenci [rok], přičemž žalobkyně měla klíče od domu, stěhovala si věci v roce [rok].
7. S ohledem na žalobní tvrzení a prokázaný skutkový stav soud prvního stupně vymezil rozhodné období od [datum] do [datum] po právní stránce věc posoudil podle § [číslo], § [číslo] odst. 1, § [číslo] odst. 1, § [číslo] odst. 1, § [číslo], § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“
8. V poměrech projednávané věci vzal soud prvního stupně za rozhodné, že účastníci uzavřeli v rámci darovací smlouvy dohodu o užívání společné věci tak, že umožnili užívání celé věci svým rodičům a sestře jako oprávněným z věcného břemene. Po právní stránce se nepochybně jednalo o dohodu obou spoluvlastníků o užívání společné věci. Žalovaný po smrti rodičů účastníků uzavřel se sestrou [jméno] [příjmení], která byla nadále oprávněna z věcného břemene, smlouvu o úschově věcí v bytě v přízemí domu s tím, že byt bude nadále uzamčen a bude výlučně užíván žalovaným s manželkou. Touto smlouvou byl žalovanému dán oprávněnou z věcného břemene souhlas užívat nemovitost v tomto rozsahu, tedy užívat byt situovaný v přízemí domu. Vzhledem k tomu, že existuje právní důvod, na základě něhož je žalovaný oprávněn věc užívat, soud prvního stupně dovodil, že na straně žalovaného nemůže docházet k bezdůvodnému obohacení, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31Cdo 503/2011 a sp. zn. 22Cdo 4756/2010. Dále vzal v úvahu, že v tomto případě bylo věcné břemeno zřízeno bezúplatně ke společné věci v celém rozsahu a již z tohoto titulu byli dle soudu prvního stupně oba účastníci jako vlastníci z užívání společné věci vyloučeni, přičemž taková situace nenastala proti vůli žalobkyně, ale v souladu s ní. Pokud oprávněná z věcného břemene a žalovaný s manželkou uzavřeli dohodu, že byt v přízemí domu je oprávněn žalovaný užívat, pak se podle názoru soudu prvního stupně jednalo o omezení práva oprávněné z věcného břemene, nikoliv však o omezení práva žalobkyně, které právo užívat nemovitost z důvodu existence věcného břemene vůbec nesvědčí. K tomu soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 3983/2015.
9. Soud prvního stupně dále přihlédl k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně po smrti matky účastníků měla klíče od domu, do domu měla přístup a v domě užívala velký rohový pokoj v bytě v prvním patře, kde měla své věci a ty měla rovněž na půdě domu, které pak stěhovala v roce 2019. To vypověděla [jméno] [příjmení] slyšená jako svědkyně. Jestliže ostatní svědci vypověděli, že žalobkyně klíč od domu neměla, pak soud prvního stupně vzal v úvahu, že o tom je informovala přímo žalobkyně. Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by žalovaný bránil žalobkyni ve vstupu do nemovitosti a neumožnil jí v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu tuto užívat. Přitom soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně v době, kdy byla spoluvlastníkem nemovitosti, měla zřejmě ústní souhlas oprávněné z věcného břemene užívat v domě prostor v prvním patře a půdu domu.
10. Soud prvního stupně se rovněž zabýval námitkou žalobkyně, že smlouva o úschově movitých věcí nebyla podepsána [jméno] [příjmení]. K tomu nechal vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví ze dne [datum] znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení], znalce vyslechl a zjistil, že podpis na smlouvě o úschově movitých věcí ze dne [datum] je pravděpodobně pravým podpisem [jméno] [příjmení]. Znalec měl k dispozici 15 srovnávacích podpisů ze tří různých zdrojů, dva vyloučil, neboť se od ostatních odlišovaly a vycházel tak ze 13 podpisů, které byly typově shodné, přičemž nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by je vyhotovily dvě osoby.
11. Podle soudu prvního stupně se znalec vypořádal s veškerými námitkami žalobkyně vztahujícími se k pravosti podpisu. Znalec postupoval řádně, jestliže dva podezřelé podpisy, které se od ostatních lišily, vyloučil, a to již před samotným zkoumáním. Zkouška podpisu nebyla nutná, neboť znalec měl dostatek srovnávacího materiálu ze tří různých zdrojů. Znalec více než přesvědčivě vysvětlil, proč učinil závěr o střední pravděpodobnosti pravosti podpisu [jméno] [příjmení], když jednoznačný závěr je spíše výjimečný. To nebylo vyloučeno ani výpovědí [jméno] [příjmení], která nejdříve uvedla, že si nevybavuje, že by smlouvu o úschově podepsala. Oba účastníci uváděli, že [jméno] [příjmení] trpí duševní chorobou, je nejistá, a proto u soudu prvního stupně při jejím výslechu byla přítomna i ošetřující lékařka MUDr. [jméno] [příjmení].
12. Soud prvního stupně neshledal smlouvu o úschově neplatnou, neboť nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by [jméno] [příjmení] byla omezena ve svéprávnosti v důsledku své duševní choroby a současně nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by smlouvu o úschově podepisovala ve stavu duševní poruchy, která by ji činila neschopnou právně jednat a navíc samotná existence duševní poruchy nezakládá neplatnost této smlouvy.
13. Ze shora uvedených důvodů byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, aniž by soud prováděl další důkazy, neboť měl již dostatek podkladů pro rozhodnutí.
14. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř.
15. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně, která namítala, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a neprovedl důkazy, které navrhovala, aniž pro to byly splněny podmínky, a že věc nesprávně právně posoudil. Akcentovala, že sama [jméno] [příjmení] ve své svědecké výpovědi jednoznačně popřela, že by se žalovaným uzavřela jakoukoliv smlouvu o úschově, na základě které by měl žalovaný právo nemovitost užívat. Podle žalobkyně sama [jméno] [příjmení] a ostatní svědci vypověděli, že smlouva není opatřena jejím podpisem, respektive [jméno] [příjmení] při své výpovědi před soudem prohlásila, že podpis na smlouvě o úschově není její. Žalobkyně tedy zpochybnila závěry znaleckého posudku, který nechal soud prvního stupně vypracovat, neboť metody a závěry znaleckého posudku nebyly důvěryhodné. Vytkla znalci, že např. nevyhodnotil skutečnost, zda byly v rámci zkoumaného podpisu zjištěny stopy, které by svědčily o jeho padělání takzvaně volnou rukou tj. bez technických prostředků, a to buď snahou o napodobení vzoru zpaměti či podle vzoru, který má padělatel před sebou, anebo bez snahy o napodobení vzoru. Podle žalobkyně znalec neposuzoval, zda byl originální podpis [jméno] [příjmení] u textu, u něhož se podpis nachází, čímž by bylo možné posoudit, zda se [jméno] [příjmení] měla možnost s obsahem smlouvy o úschově seznámit, když navíc před soudem prvního stupně tvrdila, že smlouvu neuzavřela a podpis není její. Namítla dále, že znalec nevysvětlil, proč vyloučil srovnávací podpisy [číslo] které se podle něho mají výrazně odlišovat od ostatních srovnávacích podpisů, když pojal podezření, že nemusely být vyhotoveny [jméno] [příjmení]. Podle žalobkyně znalec postupoval zcela chybně, neboť na základě neznámé metody vyřadil výše uvedené srovnávací podpisy ze zkoumání z důvodu, že je považuje za odlišné. Takový postup je svévolný a nepřezkoumatelný. Vyjádřila pak názor, že znalecký posudek je vadný a nedůvěryhodný, nevyplývá z něho ani to, zda měl znalec k dispozici originál listin, když v případě předložení kopie listiny, byť úředně ověřené, nelze podrobit podpis zkoumání. Vytkla rovněž soudu prvního stupně, že zamítl návrh na dodatečný výslech svědkyně [jméno] [příjmení], který by pravděpodobně přispěl k objasnění skutečností, zda došlo k řádnému uzavření smlouvy o úschově, přičemž svědkyně měla mít možnost vyjádřit se k závěrům znaleckého posudku. Podle jejího názoru se soud prvního stupně řádně nevypořádal s jejími námitkami proti znaleckému posudku. Dále namítala, že smlouva o úschově spíše svou povahou odpovídala smlouvě o nájmu a jednalo se o ryze účelový postup žalovaného. V tomto ohledu vytkla soudu prvního stupně, že nezjistil, zda smlouva o úschově byla uzavřena a zda nebyla stižena nedostatkem vůle [jméno] [příjmení], přičemž měl zkoumat, zda smlouva o úschově nebyla neplatným právním jednáním pro omyl jednající osoby, která navíc tvrdila, že ji nikdy neuzavřela. K tomu dodala, že nedílnou součástí smlouvy o úschově měla být i fotodokumentace věcí, které měly být předmětem úschovy, ovšem tato příloha netvořila přílohu smlouvy. Namítla též, že smlouva byla předložena jako úředně ověřená kopie a že navíc byla uzavřena bezúplatně. Poukázala pak na to, že [jméno] [příjmení] vypověděla, že žalovaný užíval přízemí rodinného domu k bydlení, pokud pobýval v České republice a že je zjevné, že smlouva o úschově nebyla smlouvou o úschově, ale jednalo se o zastřené právní jednání. Podle žalobkyně se žalovaný snažil znemožnit jí užívat nemovitost a dobře věděl, že [jméno] [příjmení] v domě nikdy neužívala jiné prostory, než první patro, přičemž jí znemožnil užívat nemovitosti v části, která fakticky není dotčena věcným břemenem užívání, a to v rozsahu, v jakém jí náleží její spoluvlastnický podíl. Uvedla dále, že není rozhodující, zda byla smlouva o úschově uzavřena, ale rozhodující byl stav, který fakticky nastal, a to ten, že žalovaný užíval nemovitosti jako jediný ze spoluvlastníků a jí užívání nemovitostí v rozsahu evidentně nedotčeném věcným břemenem zcela znemožnil, aniž by jí za to poskytl odpovídající náhradu. Vytkla také soudu prvního stupně, že věc pojal příliš formalisticky a že uzavřel, že neprokázala, že měla znemožněn přístup do nemovitosti, přičemž sám žalovaný v rámci smlouvy o úschově uvedl, že do bytu v přízemí neměla přístup jiná osoba, než on. Zdůraznila, že je zřejmé, že z užívání sporné nemovitosti byla vyloučena pouze ona, a jestliže část nemovitosti mohl užívat žalovaný, pak stejnou možnost měla mít i ona v rámci svého spoluvlastnického podílu. Na podporu své argumentace odkázala na stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS St 48/18, s tím, že závěr soudu prvního stupně je v rozporu ze závěry Ústavního soudu a že bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Akcentovala pak, že věcné břemeno má spoluvlastníky věci postihovat zásadně ve stejném rozsahu, přičemž vůči ní byl závěr soudu zjevně diskriminační. Navrhla tedy, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že jí bude vyhověno, anebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako správného a vyvracel důvody odvolání žalobkyně. Zdůraznil, že samotná existence věcného břemene omezovala stejně oba účastníky, že skutkový stav byl zjištěn správně a že soud prvního stupně vysvětlil, proč uzavřel, že [jméno] [příjmení] smlouvu o úschově podepsala. Podle jeho názoru žalobkyně účelově zpochybňovala znalecký posudek, přičemž znalec byl slyšen a podrobně objasnil své postupy při znaleckém zkoumání pravosti podpisu. Namítl, že žalobkyně prosazovala opakovaný výslech [jméno] [příjmení], aniž by měla ohled na její zdravotní stav a na to že zatahování do sporu mezi sourozenci je pro ni vysoce stresující. K tomu uvedl, že [jméno] [příjmení] jako svědkyně není příliš spolehlivá, o čemž svědčila i její výpověď při jednání dne [datum], kdy si nevzpomněla nejen na to, že podepsala smlouvu o úschově movitých věcí dne [datum], ale ani na to, že podepsala listiny související s podpisem kupní smlouvy, kterou svědkyně prodala žalobkyni svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti v [obec]. Přitom plnou moc ze dne [datum] k podpisu kupní smlouvy ohledně nemovitostí v [obec] svědkyně opatřila svým úředně ověřeným podpisem. Uvedl dále, že smlouva o úschově byla podepsána [jméno] [příjmení], která k tomu byla oprávněna a stejný důsledek by mělo i uzavření pouhé ústní dohody. Poukázal také na to, že žalobkyně rovněž užívala část nemovitostí zřejmě na základě ústní dohody s [jméno] [příjmení], jež je osobou, která měla možnost rozhodovat o tom, komu případně umožní užívání konkrétních volných prostor a je i nadále oprávněna z věcného břemene. Označené rozhodnutí Ústavního soudu podle žalovaného na souzenou věc nedopadá, neboť v něm nebyla řešena situace, kdy bylo k celé nemovité věci zřízeno věcné břemeno užívání a kdy se tedy vlastník, v tomto případě dva spoluvlastníci tím, že zřídili věcné břemeno k celým nemovitostem, svého práva nemovitost užívat a také práva na náhradu v případě nadužívání spoluvlastníkem, fakticky vzdali. Akcentoval pak, že žalobkyně se domáhala svých domnělých práv, neuváděla však, že si neplnila žádné své povinnosti vyplývající ze spoluvlastnictví nemovitosti ani z notářského zápisu, kterým bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch rodičů a sestry účastníků, když na nákladech, které vznikaly v souvislosti s užíváním nemovitostí sestrou účastníků, jako oprávněnou z věcného břemene se žalobkyně nijak nepodílela, ač se k tomu zavázala, nebrala přitom ohled na to, jaké by to mělo následky pro její sestru, pokud by žalovaný zaujal stejný přístup a rovněž neplnil své závazky.
17. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného zdůraznila, že na základě provedeného dokazování nebylo lze dospět k závěru, že existence věcného břemene fakticky znemožňovala užívat nemovitosti pouze žalobkyni, zatímco žalovaný byl jakéhokoliv omezení zbaven. Uvedla dále, že svědkyně [jméno] [příjmení] o smlouvě o úschově nic nevěděla a nepoznala ani svůj údajný podpis a že nebylo zřejmé, proč této svědkyni soud prvního stupně neuvěřil v kontextu s výpověďmi dalších svědků, které navrhla. Tvrzení žalovaného o stresu svědkyně [jméno] [příjmení] a špatném zdravotním stavu nebylo opřeno o jakékoliv důkazy a jednalo se pouze o jeho subjektivní dojmy, k nimž nebylo možné přihlížet. Zdůraznila, že nemohla nemovitost užívat, byť jí to [jméno] [příjmení] slíbila, že se do nemovitosti snažila dostat a že v tom jí bránil i sám žalovaný výměnou zámků, často bez vědomí [jméno] [příjmení]. Podle žalobkyně bylo chybou, že soud prvního stupně nepřipustil její účastnický výslech. Uvedla také, že její tvrzení byla podepřena výpověďmi svědků, například svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], jejíž opakovaný výslech navrhla. Dále akcentovala, že se s manželem podílela na řadě oprav a rekonstrukci nemovitosti, zejména v přízemí.
18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející v odvolacím jednání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
19. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda soud prvního stupně nezatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, jak má na mysli § 212a odst. 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že se tak nestalo.
20. Soud prvního stupně provedl potřebné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav věci, a tu správně posoudil i po stránce právní. Na odůvodnění napadeného rozsudku proto odvolací soud odkazuje, se závěry tam uvedenými se ztotožňuje a odvolací námitky žalobkyně nepovažuje za důvodné.
21. Podle § 1115 odst. 1 o. z. osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou spoluvlastníci.
22. Podle § 1122 odst. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.
23. Podle § 1126 odst. 1 o. z. je každý ze spoluvlastníků oprávněn k účasti na správě společné věci.
24. Podle § 1298 o. z. je-li zřízena služebnost bytu náleží vlastníku právo volně nakládat se všemi částmi domu, na které se služebnost bytu nevztahuje, a nesmí mu být znesnadněn potřebný dohled.
25. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
26. Podle § 2991 odst. 1 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
27. Nejvyšší soud se opakovaně zabýval otázkou vzniku bezdůvodného obohacení jednoho ze spoluvlastníků při užívání nad spoluvlastnický podíl. Odvolací soud přihlédl k závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28Cdo 1519/2021 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na [webová adresa]), podle kterého, podstata podílového spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž ve smyslu § 1222 odst. 1 o. z. jde o tzv. ideální podíl, nikoliv o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci, k čemuž lze také odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26Cdo 508/2019. Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, že druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí tam citovaná).
28. V podmínkách projednávané věci je právně významné, že účastníci byli podílovými spoluvlastníky nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne [datum] a že téhož dne byla uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene. Žalovaný byl spoluvlastníkem podílu [číslo] ve vztahu ke stavbě bez čísla popisného/číslo evidenční - garáž na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Praha, a žalobkyně byla vlastníkem spoluvlastnického podílu [číslo]. Ohledně ostatních nemovitostí byl žalovaný spoluvlastníkem 2/3 a žalobkyně byla spoluvlastníkem 1/3. Dané spoluvlastnictví trvalo do [datum], kdy bylo pravomocně rozhodnuto o zrušení spoluvlastnictví účastníků a nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného. Smlouvou o zřízení věcného břemene účastníci zřídili svým rodičům a své sestře věcné břemeno, spočívající v právu doživotního a bezplatného užívání nemovitostí a manželé [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a jejich dcera [jméno] [příjmení] byli oprávněni užívat rodinný dům [adresa] a pozemkovou parcelu [číslo] zahrada, v plném rozsahu a bez omezení, včetně veškerých součástí a příslušenství a současně měli právo pobírat veškeré přírůstky a užitky ze zahrady. Rodiče účastníků zemřeli a právo věcného břemene zůstalo zachováno v plném rozsahu [jméno] [příjmení] ve vztahu k celé nemovitosti. V souzené věci nastala specifická situace, kdy oprávněná z věcného břemene [jméno] [příjmení] měla ve vztahu k nemovitostem silnější právo, než spoluvlastníci. Ve smyslu § 1298 o. z. by účastníkům náleželo právo volně nakládat se všemi částmi domu, na které se služebnost bytu nevztahuje, v daném případě se však služebnost vztahovala na celou nemovitost. Žalobkyně vycházela z mylného předpokladu, že [jméno] [příjmení] byla v rozhodném období na základě věcného břemene oprávněna pouze k bytu v prvním patře, který v minulosti s rodiči užívala a užívá jej nadále. Dohoda účastníků a oprávněných z věcného břemene za života rodičů byla taková, že v prvním patře bydleli rodiče s [jméno] [příjmení] a účastníci užívali v případě potřeby byt v přízemí. Podstatné bylo to, že nemovitost nebyla reálně rozdělena a že po smrti [jméno] [příjmení] se stala oprávněnou z věcného břemene pouze [jméno] [příjmení], a to vzhledem k celku a nikoliv pouze k bytu v prvním patře. Soud prvního stupně se proto správně zabýval žalovaným tvrzenou smlouvou o úschově věcí, kterou s [jméno] [příjmení] uzavřel dne [datum], týkala se přízemí domu, které měl žalovaný pod samostatným uzamčením, a byla sjednána na dobu určitou do [datum], resp. do [datum]. [jméno] [příjmení] byla oprávněna k uzavření takové smlouvy, k užívání přízemí domu měl v rozhodném období žalovaný právní titul, a proto je vyloučeno, že by užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, tím spíše, že byl dvoutřetinovým spoluvlastníkem vzhledem k celku, na rozdíl od žalobkyně, která byla spoluvlastníkem toliko jedné třetiny.
29. Soud prvního stupně správně posoudil smlouvu o úschově movitých věcí jako platně uzavřenou, k tomu provedl dostatečné dokazování, zejména provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, přičemž námitky žalobkyně proti tomuto znaleckému posudku nebylo lze považovat za důvodné. Podle názoru odvolacího soudu bylo potřeba vzít v úvahu, že [jméno] [příjmení] trpí duševní chorobou, není však omezena ve svéprávnosti v důsledku této duševní choroby, přičemž nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by podepisovala smlouvu o úschově ve stavu duševní poruchy, která by jí činila neschopnou právně jednat. V kontextu se závěry znaleckého posudku bylo potřeba tedy hodnotit svědeckou výpověď [jméno] [příjmení], na čemž nic nemohlo změnit ani to, že ostatní žalobkyní navržení svědci hovořili v její prospěch, neboť u jednání o obsahu této smlouvy a u podpisu nebyli přítomni a informace měli zprostředkované. Odvolací soud nepovažoval za nutné opakovaně vyslýchat svědkyni [jméno] [příjmení], neboť to, že je pro ni celá situace stresující je nepochybné a vyplývá i z toho, že před soudem prvního stupně ji při výslechu doprovázela lékařka. Z hlediska posouzení výslechu této svědkyně, v souvislosti se závěry znaleckého posudku, se pak odvolacímu soudu jevil jako relevantní poukaz žalovaného na skutečnost, že svědkyně při svém výslechu popřela, že by prodávala svůj spoluvlastnický podíl ve výši 1/3 na nemovitosti v [obec] žalobkyni. Přitom z kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako prodávajícími a PhDr. [jméno] [příjmení] jako kupující ohledně nemovitosti v k. ú. [obec], vyplynulo, že za [jméno] [příjmení] smlouvu podepsal advokát Mgr. [jméno] [příjmení], na základě plné moci ze dne [datum], na níž byl podpis [jméno] [příjmení] úředně ověřen téhož dne.
30. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení (§ 219 o. s. ř.).
31. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v této fázi řízení procesně úspěšný a vznikly mu náklady za zastoupení advokátem ve výši [částka], a to za 2,5 úkonu po [částka] podle § 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. d), g) a § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen„ AT“, za tři režijní paušály po [částka] dle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH ve výši [částka] podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně, o jehož přípustnosti za podmínek § 237 a násl. o. s. ř. rozhodne dovolací soud.