pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 12C 42/2019-174,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se původní žalobce [jméno] [příjmení] domáhal na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem soudů. Podle žalobních tvrzení [právnická osoba] stavby [právnická osoba] (později [právnická osoba]) převedla vlastnictví k označené nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne [datum] na [jméno] [příjmení], který byl v dobré víře, že tato společnost je vlastníkem nemovitosti, vycházeje ze zápisu v katastru nemovitostí. Původní žalobce následně převedl kupní smlouvou ze dne [datum] nemovitost [právnická osoba], s.r.o. za kupní cenu ve výši [částka] Hlavní město Praha dopisem ze dne [datum] oznámilo, že se považuje za vlastníka těchto nemovitostí na základě ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 172/1991 Sb. a v následném sporu mezi hl. m. Prahou a [právnická osoba] rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23C 315/2003-95, tak, že jejich vlastníkem je hl. m. [obec]. Na základě uvedeného stavu [právnická osoba] zažalovala původního žalobce, aby jí vrátil kupní cenu, kterou mu uhradila podle kupní smlouvy, a Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 7C 335/2007-65, určil, že původní žalobce je povinen [právnická osoba] kupní cenu vrátit, tj. uhradit částku ve výši [částka] a zaplatit náhradu nákladů řízení. Následně původní žalobce podal žalobu proti hl. m. [obec] na určení svého vlastnictví k nemovitosti a Obvodní soud pro Prahu 4 v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 41C 338/2013-47, žalobu zamítl. Tento rozsudek napadl původní žalobce odvoláním, avšak Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 16Co 306/2014-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Původní žalobce poté napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22Cdo 88/2015-103, v němž dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, neboť původní žalobce kupní smlouvou ze dne [datum], s účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni [datum], převedl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na [právnická osoba] a původnímu žalobci tedy nelze vyhovět, pokud požaduje určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jelikož vlastníkem předmětných nemovitostí za takového skutkového stavu být nemůže. Původní žalobce proto vyzval [právnická osoba] k zaplacení neuhrazené části kupní ceny a pro případ, že by tak společnost ve stanovené lhůtě neučinila, což neučinila, odstoupil podle § 517 odst. 1 o. z. od kupní smlouvy. Na základě skutečnosti, kterou původní žalobce považoval za novou, tj. odstoupení žalobce od kupní smlouvy uzavřené s GIENGER, podal novou žalobu na určení vlastnického práva proti hl. m. [obec]. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně dané řízení zastavil z důvodu překážky věci rozhodnuté. Městský soud v Praze jako odvolací soud výrok o zastavení řízení potvrdil, a to usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17Co 465/2017-76 Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná, proto původní žalobce nemohl nabýt nemovitost originárně od jejího nevlastníka a současně nebyly splněny podmínky pro to, aby žalobce vlastnické právo k nemovitosti vydržel. S tímto závěrem soudu prvního stupně se však neztotožnil dovolací soud, který dospěl k závěru, že podmínky pro originární nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitosti původním žalobcem na základě jeho dobré víry v zápis v katastru nemovitostí byly splněny, původní žalobce platně nabyl vlastnické právo k nemovitosti od společnosti [právnická osoba], převedl vlastnické právo k nim na [právnická osoba], pročež se nemůže domáhat určení, že je jejich vlastníkem. Z toho důvodu dovolání zamítl. V současné době je jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí zapsáno hl. m. [obec], ačkoliv platně nabylo vlastnické právo původní žalobce, který vrátil [právnická osoba] kupní cenu na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, přičemž tento rozsudek již nelze žádným způsobem zvrátit. V důsledku kumulace soudních rozhodnutí („ složený nesprávný úřední postup“) nemá původní žalobce vlastnické právo k nemovitosti, za kterou zaplatil, nemůže se domáhat vrácení kupní ceny, za kterou nemovitost koupil, přičemž byl nucen [právnická osoba] podle pravomocného rozsudku vrátit kupní cenu, za kterou ji prodal. Původnímu žalobci tak vznikla škoda, za kterou odpovídá žalovaná. Žalovaná učinila nesporným, že u ní původní žalobce uplatnil svůj nárok dne [datum]. Tomuto nároku nevyhověla proto, že rozhodnutí soudů jsou závazná pouze co do výrokové části, nikoliv v odůvodnění, a žalované přitom nepřísluší přezkoumávat vydaná soudní rozhodnutí, způsob vedení soudních řízení, případně postup, kterým k nim dospěly, neboť takovouto činností by docházelo k narušování ústavně zakotveného principu nezávislosti soudní moci. Nespokojenost se soudním rozhodováním a jeho procesním postupem lze vyjádřit formou a ve lhůtách určených procesním předpisem. Původní žalobce nevyužil všech možností, které mu právní řád dává, aby se domohl svého práva. Navrhla zamítnutí žaloby. V průběhu řízení postoupil původní žalobce - se souhlasem soudu - žalobou uplatněnou pohledávku na současnou žalobkyni.

3. Soud prvního stupně provedl účastníky navržené důkazy a na základě jejich hodnocení dospěl ke zjištěním, která popsal v napadeném rozsudku, přitom vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, které skutečnosti má prokázány a které nikoli a o které skutečnosti opřel svá skutková zjištění. Skutkový stav právně posoudil podle ustanovení, která citoval v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Odvolací soud na toto odůvodnění odkazuje a na tomto místě stručně skutkové a právní závěry soudu prvního stupně shrnuje.

4. Původní žalobce se dne [datum] obrátil na žalovanou s žádostí o odškodnění v žalované výši z důvodů uvedených v žalobě, čímž splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Mezi původním žalobcem [jméno] [příjmení] a [právnická osoba]. [příjmení] [jméno] spol. s r.o. (později GIENGER) byla uzavřena kupní smlouva podle § 588 občanského zákoníku, jejímž předmětem byl převod pozemku parc. [číslo] v [obec] za kupní cenu [částka]. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17Co 308/2006-132, byl potvrzen napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23C 315/2003-95. Zmíněné řízení bylo vedeno o žalobě hl. m. [obec] proti žalované [právnická osoba] na určení vlastnictví předmětných parcel v [obec], přičemž bylo rozhodnuto, že vlastníkem je hl. m. [obec], neboť [jméno] [příjmení] nemohl vlastnické právo k nemovitosti platně převést. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 41C 338/2013-47, byla žaloba původního žalobce [jméno] [příjmení] proti hl. m. [obec] na určení vlastnického práva zamítnuta. Důvodem pro zamítnutí žaloby byla skutečnost, že původní žalobce převedl své vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 16Co 306/2014-70, byl napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22Cdo 88/2015-103, bylo zamítnuto dovolání [jméno] [příjmení], který v řízení proti hl. m. [obec] brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 16Co 306/2014-701. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 7C 335/2017-65, bylo rozhodnuto v řízení mezi žalobkyní [příjmení] a [jméno] [příjmení], kdy byla [jméno] [příjmení] uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka]. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 60C 11/2017-56, bylo řízení o žalobě [jméno] [příjmení] proti hl. m. [obec] o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku parc. [číslo] v [obec] zastaveno z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17Co 465/2017-76, odvolací soud potvrdil napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum]. Z uvedeného je zřejmé, že odpovědnostním titulem, jímž měla žalobkyni, resp. původnímu žalobci, vzniknout škoda, nemůže být nesprávný úřední postup, neboť se jedná o jednotlivá rozhodnutí (rozsudky) soudů. Jinými slovy, postup soudů v řízeních popsaných shora se bezprostředně odrazil v jejich rozhodnutích. Jediným myslitelným odpovědnostním titulem v dané věci by tedy bylo nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona. Namítaná protichůdná rozhodnutí nebyla zrušena ani změněna, ale naopak jsou pravomocná. Nejedná se tedy o nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 89/1989 Sb. a nemohou tak ani představovat odpovědnostní titul. Řízení o náhradě škody není řízením revizním, a tudíž nemůže docházet k přezkoumávání obsahové správnosti či zákonnosti rozhodnutí vydaných v jiném řízení. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítala, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku zhodnocení nesprávného úředního postupu a vůbec se nevypořádal s tím, že se v daném případě jedná o tzv. složený nesprávný úřední postup. Žalobkyně rekapitulovala skutečnosti, v nichž podle ní jde složený nesprávný úřední postup, se závěrem, že přišla o vše, tj. její právní předchůdce nedrží vlastnické právo k nemovitosti, za kterou zaplatil, a nemůže se domáhat vrácení kupní ceny, za kterou nemovitost koupil, a byl nucen [právnická osoba] podle pravomocného rozsudku vrátit kupní cenu, za kterou jí nemovitost prodal. S odkazem na označenou judikaturu Ústavního soudu zdůraznila, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, resp. do [datum] bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Shrnula, že její právní předchůdce byl v dobré víře, když se spoléhal na zápis v katastru nemovitostí ohledně vlastnického práva [právnická osoba] k nemovitosti a v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nabyl vlastnické právo k nemovitosti od nevlastníka, tedy od [právnická osoba] Nesprávný úřední postup tak spatřuje žalobkyně v tom, že jejímu právnímu předchůdci bylo nejprve uloženo vrátit kupní cenu, kterou jako prodávající obdržel od kupující [právnická osoba] podle kupní smlouvy s tím, že dle této smlouvy nemohl právní předchůdce platně převést vlastnické právo na kupujícího, neboť ani právnímu předchůdci žalobkyně (poškozenému) vlastnické právo nesvědčilo, a následným rozhodnutím mu bylo odepřeno domáhat se určení, že je vlastníkem právě proto, že jako prodávající platně své vlastnické právo převedl na [právnická osoba], protože mu v dané době ve skutečnosti vlastnické právo svědčilo. Odvolatelka také citovala komentářovou literaturu, že ne zcela typickým příkladem nesprávného úředního postupu je i jakýsi komplex událostí ve stavebním řízení, kdy stavební úřad bez ohledu na požadavky bezpečnosti stavby z hlediska její vzdálenosti od objektů pro výrobu a skladování výbušnin (nejprve rozhodl o umístění stavby a povolil stavbu v blízkosti areálu, kde se výbušniny vyrábějí a skladují, tedy v bezpečnostním pásmu, které užívání stavby vylučuje. Návrh na kolaudaci stavby, která byla postavena v souladu s takovým stavebním povolením, pak zamítl právě pro nesplnění bezpečnostních podmínek pro umístění stavby. Ačkoliv stavební povolení znělo ve prospěch účastníka a zamítavé kolaudační rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, došlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že při objektivně nezměněných poměrech v místě stavby považoval stavební úřad pro účely vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení bezpečnostní podmínky za splněné, resp. žádné požadavky v tomto směru ve stavebním povolení neformuloval, zatímco v řízení o kolaudaci stavby podmiňoval splněním těchto bezpečnostních podmínek vydání kolaudačního rozhodnutí. V daném případě je situace v pořadí rozhodnutí„ otočená“ v tom, že soudy nejprve zavázaly právního předchůdce žalobkyně vrátit kupní cenu následujícímu kupujícímu, pak však dovodily, že vlastníkem byl a vlastnictví převedl. V tom okamžiku ale již její právní předchůdce neměl, jak se spravedlnosti podle procesních předpisů domoci, a nezbývá tedy, než jej odškodnit. V této souvislosti uvedla, že i sama žalovaná v dané věci výslovně hovořila o„ pocitu křivdy‘“, pokud jde o dotčená rozhodnutí soudů. Nicméně, i přesto, že protichůdnost jednotlivých předchozích rozhodnutí soudů soud prvního stupně rozpoznal, nedovedl tuto situaci posoudit z hlediska složeného nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně tak došel k evidentně nesprávnému právnímu závěru, když zcela pomíjí to, co je složeným nesprávným úředním postupem, a hovoří pouze o tom, že jednotlivá rozhodnutí soudů nemohou být nesprávným úředním postupem. Nesprávný úřední postup v posuzovaném případě totiž nespočívá v tom kterém jednotlivém rozhodnutí soudu, ale spočívá ve skutečnosti, že jsou zde v dané individuální věci vydána zcela protichůdná rozhodnutí a ta ve svém komplexu tvoří dohromady nesprávný úřední postup. Podle odvolatelky je zřejmé, že soud prvního stupně nepochopil vůbec, co je složeným nesprávným úředním postupem, když nesprávným úředním postupem je až souhrn těchto předcházejících rozhodnutí soudů (jejich důsledek, tj. škoda), neboť právě tento souhrn je protichůdný. Žalobkyně dále zdůraznila, že rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je rozpoznat skrze zákon spravedlnost. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a žalobkyni přizná i náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Žalovaná se k odvolání písemně nevyjádřila.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i předcházející řízení v odvolacím jednání, ke kterému žalovaná omluvila svoji neúčast a nepožádala o odročení jednání, a to postupem podle ustanovení § 212, § 212a a § 214 odst. 1, § 101 odst. 3 a § 211 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Vady řízení, k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud neshledal.

9. Rozsudek soudu prvního stupně má náležitosti předepsané občanským soudním řádem, soud prvního stupně stručně a jasně vyložil, z jakých skutkových zjištění vyšel, podrobně vysvětlil, jak věc posoudil po právní stránce, odůvodnění rozsudku je přesvědčivé a jde o rozhodnutí přezkoumatelné. Odvolací soud neshledal, že by soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud proto vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť rozhodné skutečnosti byly zjištěny procesně správným způsobem a v dostatečném rozsahu. Odvolací námitky nejsou důvodné.

10. Právní závěr soudu prvního stupně je zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci. Lze též připomenout, že Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li se poškozený úspěšně domáhat uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 1158/2004, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 2091/2008, či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 1404/2004). Argumentace žalobkyně, že nesprávným úředním postupem je až souhrn předcházejících rozhodnutí v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 sp. zn. 23C 315/2003, sp. zn. 41C 338/2013, sp. zn. 60C 11/2014, a před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 7C 335/2017, je zcela lichá.

11. Odpovědnostním titulem, jímž měla žalobkyni vzniknout škoda, nemůže být nesprávný úřední postup, neboť se jedná o jednotlivá rozhodnutí (rozsudky) soudů a postup soudů v popsaných řízeních se bezprostředně odrazil v jejich rozhodnutích. Potom jediným myslitelným odpovědnostním titulem v dané věci mohly být jedině nezákonná rozhodnutí, jak správně posoudil soud prvního stupně. Podmínkou vzniku odpovědnosti za nesprávný úřední postup oproti odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí není jakákoliv autoritativní deklarace toho, že daný postup byl nesprávný.

12. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Z výslovného znění zákona samého totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobkyni přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti nimž brojí, nebyla zrušena či změněna (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28Cdo 2025/2009). Uvedená podmínka brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. Ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení. Soudní řízení není, až na výjimky, povinně dvojinstanční. V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce dospěje k závěru, že jejich přezkum v opravném řízení není důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení odškodňovacím. Z toho byl dovozen závěr, že splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek. Pokud žalobkyně dovozuje rozpor v rozhodnutí Nejvyššího soudu mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí, mohla využít mimořádného opravného prostředku a podat proti takovému rozhodnutí ústavní stížnost. Namítaná soudní rozhodnutí nelze považovat za protichůdná za situace, že všechny kupní smlouvy byly označeny jako neplatné, žalobkyně, resp. její právní předchůdce se vlastníkem předmětné nemovitosti nestal a [právnická osoba] se domohla proti němu vrácení kupní ceny. Rovněž právní předchůdce žalobkyně se mohl domáhat od prodávající společnosti ([právnická osoba]) vydání bezdůvodného obohacení za uhrazenou kupní cenu, a to i přesto, že podle odůvodnění rozsudku dovolacího soudu by mohl nabýt k nemovitosti vlastnictví v dobré víře. Mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou tak chybí příčinná souvislost.

13. Odvolací soud proto potvrdil podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek, včetně správné výroku o nákladech řízení.

14. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1, ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, avšak žádné náklady jí nevznikly, proto odvolací soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.