o zaplacení 1 786 412 Kč s příslušenstvím

1.[Anonymizováno]Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 1 786 412 Kč spolu s úrokem z prodlení 11,75 % ročně z této částky od 26. 3. 2022 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení 3 300Kč (výrok II.).

2. Žalobce se žalobu podanou proti žalované dne 27. 4. 2022 domáhal náhrady škody ve výši 1 500 000 Kč spočívající v jím zaplacené pokutě dne 22. 5. 2017 na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí [orgán]; náhrady škody ve výši 155 437 Kč spočívající v nákladech na právní zastoupení v řízení před [orgán] v [číslo]. a [číslo]. [hodnota], v navazujícím soudním správním řízení před Krajským soudem [adresa] a v řízení o kasační řízení vedené u Nejvyššího správního soudu; náhrady škody ve výši 13 000 Kč za uhrazené soudní poplatky v soudním řízení správním; částky 117 975 Kč jako slevy z ceny plnění žalované při přípravě návrhu smlouvy na veřejnou zakázku. V žalobě mimo jiné uvedl, že za účelem administrace zakázky ohledně zadávacího řízení na veřejnou zakázku uzavřel dne 5. 8. 2015 smlouvu s obchodní společností [právnická osoba]., přičemž dne 4. 12. 2015 uzavřel se žalovanou smlouvu o právní pomoci, spočívající v sepsání návrhu smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících. Následně dne 3. 11. 2016 zahájil [orgán] ex officio správní řízení o přezkoumání úkonů žalobce jako zadavatele v zadávacím řízení na veřejnou zakázku a za účelem zastupování v tomto řízení, při uplatnění rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí Úřadu, a následně v soudním řízení správním na zrušení pravomocného rozhodnutí Úřadu, vystavil žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], advokátovi, jednajícímu jménem a na účet žalované, dne 9. 11. 2016 příslušnou plnou moc, a kromě toho žalobce vystavil žalované na toto právní zastoupení objednávku č. [číslo] ze dne 5. 1. 2017, po té objednávku č. [číslo] ze dne 6. 4. 2017, a potom dne 18. 2. 2019 s žalovanou uzavřel smlouvu o právní pomoci. Za právní zastupování ve správním a následném soudním řízení mu žalovaná vyfakturovala čtyřmi fakturami odměnu v celkové výši 155 437 Kč, kterou zaplatil, přičemž na správních poplatcích spojených uhradil celkem 8 000 Kč. Žalovaná v rozporu se svou právní povinností jej neupozornila na okolnost, že v průběhu jejího zastupování v souvisejících řízeních dojde k uplynutí promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody, vzniklé žalobci v důsledku uhrazení pokuty, uložené [orgán]. Žalovaná současně v rozporu se svou zákonnou povinností chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., a také v rozporu se svou smluvní povinností jej neupozornila při přípravě návrhu smlouvy ani při předání jejího návrhu, ani při předání zprávy o průběhu veřejné zakázky ze dne 26. 10. 2016, ani později, že požadavek na kryté stání, jak byl upraven v návrhu smlouvy, byl, popř. že by mohl být, v rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb. a v důsledku těchto jednání uzavřel na základě zadávacího řízení smlouvu na veřejnou zakázku, ve znění jejího návrhu zpracovaného žalovanou, a na tomto základě mu [orgán] uložil pokutu za správní delikt ve výši 1 500 000 Kč. Žalovaná též v rozporu se svou zákonnou povinností jej neupozornila v průběhu jejího právního zastupování ve shora uvedených řízeních na to, že hrozí promlčení nároku města na náhradu škody ve výši uhrazené pokuty za správní delikt ve výši 1 500 000 Kč a ve výši nákladů, které nesl na základě své účasti v uvedených řízeních, ačkoliv vzhledem k jeho činnosti pro něj jí byl, nebo musel být znám kontext relevantních skutkových a právních okolností a jakožto kvalifikovanému zástupci klienta jí tak muselo být zřejmé, že může dojít k promlčení takové žalobcovy pohledávky, měla jej tudíž jako klienta poučit rovněž o možných následcích neuplatnění pohledávky před uplynutím promlčecí doby, přičemž v důsledku této její nečinnosti se žalobcův nárok na náhradu škody promlčel, a to uplynutím tří let od úhrady pokuty a příslušných částí nákladů řízení. Dále se žalovaná tím, že jí zpracovaný návrh smlouvy obsahoval nezákonný požadavek na kryté stání, dopustila vadného plnění svého závazku ze smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené dne 4. 12. 2015, v důsledku čehož byl zmařen jeden z účelů zpracování nabídky smlouvy, a to, aby se stal součástí základu pro uplatnění nabídek zájemců o veřejnou zakázku, a v důsledku toho žalobce obdržel pouze jednu nabídku na veřejnou zakázku, tudíž má žalobce vůči žalované nárok na slevu z ceny jejího plnění ze smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené dne 4. 12. 2015, a to ve výši poloviny uhrazené ceny tohoto plnění.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobce v žalobě vycházel z předpokladu, že pokud v souvislosti se zadáním veřejné zakázky angažoval externího poradce, přenesl na něj automaticky kompletní odpovědnost za výsledek zadávacího řízení a veškeré problémy, které v souvislosti se zadáním zakázky mohou vzniknout. Žalobcův nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku promlčení jeho údajných nároků vycházel z premisy, že na straně města jakožto veřejnoprávní korporace vystupují osoby, které netuší, že existuje institut promlčení. Ohledně nároku na slevu z ceny namítla, že požadavek na krytá stání spadal do oblasti požadavků, za které nenesla odpovědnost. Jednalo se o jeden ze sady technických parametrů, které v souladu se smluvně zakotveným rozdělením odpovědností při přípravě zakázky stanovil sám žalobce. Posuzování vhodnosti a přiměřenosti zvolených technických prostředků (krytých stání) nebylo v její kompetenci a nespadalo do její odpovědnosti. Dále namítla, že nebyla pověřena k zastupování zadavatele při vymáhání náhrady škody vůči administrátorovi. Uvedla rovněž, že údajnou vadu plnění jí žalobce nikdy (až do doručení předžalobní výzvy dne 23. 2. 2022) nevytkl. K tomu dodal, že je těžko pochopitelné, pokud nyní, s odstupem řady let žalobce tvrdí, že některé úkony byly účtovány neoprávněně. Pouze z opatrnosti pak namítla promlčení všech žalobou uplatněných nároků, jakkoli vyjádřila přesvědčení, že neexistují.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, na základě zjištění z jednotlivých důkazů podrobně popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku, se kterými odvolací soud plně souhlasil, a proto na ně odkazuje, vyšel z toho, že žalobce uplatnil několik níže uvedených samostatných nároků, ke kterým soud prvního stupně vzal za rozhodné následující skutečnosti a dospěl k jednotlivým závěrům.

5. Žalobcovy nároky:

A. nárok na náhradu škody ve výši 1 500 000 Kč spočívající v žalobcem zaplacené pokutě dne 22. 5. 2017 na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí [orgán];

B. nárok na náhradu škody ve výši 155 437 Kč[Anonymizováno]jako náhradu škody spočívající v nákladech na právní zastoupení v řízení před [orgán] v [číslo]. a [orgán]. [hodnota], v navazujícím soudním správním řízení Krajského soudu v [adresa] a v řízení o kasační řízení vedené u Nejvyššího správního soudu;

C. nárok na náhradu škody ve výši 13 000 Kč za uhrazené soudní poplatky v soudním řízení správním;

D. slevu ve výši 117 975 Kč z ceny plnění žalované při přípravě návrhu smlouvy na veřejnou zakázku.

6. Podle žalobce jeho shora uvedené nároky na náhradu škody (A., B., C.) vznikly v příčinné souvislosti s porušením právních povinností žalované, a to že:

a) žalovaná jej neupozornila na to, že se částka 1 500 000 Kč uhrazená jako pokuta za správní delikt promlčí vůči osobám, které za tuto škodu odpovídají; popřípadě v důsledku toho, že se zavázala poskytování právní pomoci jemu jako klientovi a v jejím poskytování pokračovala, ačkoliv neměla;

b) žalovaná byla popřípadě povinna ukončit poskytování mu právní pomoci s ohledem na skutečnost, že došlo ke konfliktu zájmů, jak to kvalifikuje zákon o advokacii;

c) protože žalovaná porušila svou povinnost upozornit jej na to, že požadavek na kryté stání, jak byl upraven v návrhu smlouvy, je v rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb.

7. Škodní zásah spočívající v porušení povinnosti žalované upozornit žalobce v rámci poskytování právních služeb na to, že uhrazená pokuta za správní delikt se promlčí vůči osobám, které za tuto škodu odpovídají (plné moci ze dne 9. 11. 2016, objednávky č. [číslo], 5. 1. 2017, [číslo] a Smlouvy o právní pomoci - dále také: „Smluvní vztah 2“) -

žalobce, i přes poučení, mísil jednotlivé škody (A., B., C.) a důvody (příčinné souvislosti) jejich vzniku [a), b), c)]; je zřejmé, že tvrzené porušení povinnosti ad a), tj. absence poučení ohledně promlčení, není zcela zjevně v příčinné souvislosti se škodou vymezenou ad B. a C., tudíž vznik tvrzené škody spočívající ve vynaložených nákladech na správní řízení a navazující soudní řízení není zcela zjevně v příčinné souvislosti s případnou povinností žalované poučit žalobce o promlčení nároku na náhradu škody.

8. Tvrzené porušení povinnosti žalované poučit o promlčení nároku na náhradu škody ad A. -

z vymezeného obsahu právní pomoci žalované po vydání rozhodnutí Úřadu vyplývá, že žalovaná byla zmocněna a zavázána toliko k zastupování žalobce ve správním řízení při uplatnění rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí Úřadu a navazujícím soudním řízení; ani z předchozího smluvního titulu (Smlouva o poskytování právních služeb ze dne 4. 12. 2015), ale ani z následných titulů nevyplývá, že by žalovaná byla zavázána provádět poradenství a správu žalobcových pohledávek; byl to tak žalobce, kdo byl povinen vymáhat pohledávky za svými dlužníky, ať již vznikly z jakýchkoli právních titulů; s ohledem § 38 zákona o obcích za účelem vymožení dlužných pohledávek je obec povinna využít veškeré právní prostředky k vymožení takové pohledávky, přičemž pro zachování pravidel hospodaření s obecním majetkem by proto měla sledovat nejen to, zda dlužníci své dluhy platí řádně a včas, ale i to, zda prodlení se splněním závazku netrvá takovou dobu, aby mohlo dojít k promlčení práva a pokud se taková práva promlčí, porušuje stěžejní povinnost při správě svého majetku, a to dbát o zachování a rozvoj majetku obce; je tak zřejmé, že žalovaná nebyla nikterak smluvně zavázána, ať již v rámci Smluvního vztahu 2 nebo Smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 4. 12. 2015, povinností zajišťovat správu pohledávek žalobce, případně ho informovat o splatnosti, dospělosti jeho pohledávek, provádět analýzu jejich vymožitelnosti, určovat subjekty odpovědné, a případně informovat žalobce o dalších souvislostech spojených s pohledávkou, mimo samotný rámec správního řízení a navazujícího soudního přezkumu; v rozsahu právní pomoci sjednané mezi žalobcem a žalovanou nebyla činnost týkající se správy a vymáhání jakýchkoliv pohledávek stanovena.

9. Nelze souhlasit s pohledem žalobce, že žalovaná na základě sjednané spolupráce měla poskytovat žalobci „širší“ právní podporu a upozorňovat jej na další možné související otázky spadající do jeho výlučné činnosti, a fakticky tak suplovat zákonné činnosti připadající výlučně žalobci. Byl to žalobce, kdo měl a mohl vědět, kdy dojde k promlčení zaplacené pohledávky a prostřednictvím svého odborného personálu odpovídajícím způsobem jednat. Pokud by snad bylo úmyslem žalobce přenést správu a vymáhání pohledávek na žalovanou, mohl tak učinit pouze prostřednictvím smluvního vztahu, což se nestalo.

10. Žádné porušení smluvní, či zákonné povinnosti žalované spočívající v povinnosti upozornit žalobce na možné promlčení nároku vymáhat náhradu škody nebylo shledáno a žalovaná neodpovídá za žalobcem tvrzenou škodu z důvodů ad a).

11. Zcela bez příčinné souvislosti s tvrzenou škodou (A., B., C.) bylo žalobcem tvrzené porušení povinnosti žalované ukončit poskytování právní pomoci žalobci s ohledem na skutečnost, že došlo ke konfliktu zájmů, jak to kvalifikuje zákon o advokacii. Vzhledem k vymezení smluvního vztahu žalobce se žalovanou byla žalovaná zmocněna a zavázána jen k zastupování žalobce ve správním řízení při uplatnění rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí Úřadu a navazující soudní řízení. Ve vztahu k vymáhání pohledávek žalobce, případně náhrady škody, však žádné smluvní povinnosti žalovanou nevázaly, v tomto rozsahu pro žalobce nepůsobila. Činnost a úvahy o dalším postupu žalobce ve vztahu k pohledávce ze zaplacené smluvní pokuty byla (nebo alespoň měla být) řešena interními postupy žalobce a žalovaná do nich nikterak nezasahovala.

12. Žalovaná tak nebyla v tvrzeném střetu zájmů, kdy procesní postup v správním řízení a navazujícím soudním řízení, žádným způsobem neovlivňoval postup při vymáhání náhrady škody z již pravomocné a zaplacené pokuty.

13. Žalovaná neodpovídá za žalobcem tvrzenou škodu z důvodů ad b).

14. K žalobcovu tvrzení ad c) -

škodou v takovém případě byla již úhrada pokuty ve výši 1 500 000 Kč provedená dne 22. 5. 2017 (žalobce okamžik rozhodný pro vznik škody však spojuje až s uplynutím promlčecí doby, tj. kdyby byl upozorněn, k promlčení by nedošlo, protože by škůdce zaplatil, a škoda tak vznikla až marným uplynutím promlčecí doby); žalovaná připravovala návrh smlouvy, ve kterém byly uvedeny podmínky (včetně požadavku na kryté stání) na základě smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 4. 12. 2015 a případná škoda (zásah do majetkové sféry žalobce) vznikla tím, že žalobci byla úřadem uložena pokuta, kterou zaplatil; pokud by v příčinné souvislosti s žalobcem tvrzeným porušením povinnosti žalované upozornit žalobce na to, že požadavek na kryté stání, jak byl upraven v návrhu smlouvy, je v rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb., vznikla škoda, pak je to škoda spočívající v zaplacení uložené pokuty a nikoliv skutečnost, že žalobce nemohl (opomněl) následně vymáhat škodu po odpovědné osobě; mezi tvrzeným porušením povinnosti žalované upozornit při přípravě smlouvy na to, že požadavek na kryté stání je v rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb., tak není dána příčinná souvislosti s tvrzenou škodou spočívající v nemožnosti vymoci náhradu škody z důvodu promlčení.

15. Pokud by přicházela v úvahu škoda v příčinné souvislosti s možnými vadami plnění ze Smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 4. 12. 2015, pak by to byla škoda spočívající v úhradě pokuty dne 22. 5. 2017 -

s ohledem na § 620 o. z. nejpozději pravomocným rozhodnutím [orgán] žalobce věděl, že důvodem uložené pokuty jsou nedostatky ve veřejné zakázce úřadem zcela jednoznačně specifikované, a také jednoznačně věděl, který ze subjektů se na přípravě veřejné zakázky podílel a v jakém rozsahu; zaplacením pokuty měl žalobce jednoznačnou vědomost o škodě samotné; vzhledem k rozhodnému datu 22. 5. 2017 byl žalobcův nárok jednoznačně promlčen.

16. Žalovaná povinnost ad c) neporušila -

podle čl. 1 Smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 4. 12. 2015 se žalovaná zavázala poskytnout žalobci právní služby ve vztahu ke koncesnímu řízení na zadání koncesní smlouvy s provozovatelem městské autobusové dopravy v [adresa] pro období 2017 - 2024, a to konkrétně zpracování návrhu smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících; administrace koncesního řízení (tedy výkon zadavatelských činností ve smyslu zákona č. 139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení) není součástí služeb žalované; bez ohledu na výše uvedené platí, že služby vždy zahrnují pouze právní služby ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, přičemž nezahrnují poradenství v jiných oblastech, především v oblasti ekonomických, daňových či technických otázek; advokátní kancelář neodpovídá za služby poskytované v těchto oblastech jinými poradci; ve vztahu k vymezení podmínek (a tedy i vymezení požadavku na krytá stání) je třeba poukázat na e-mailovou komunikaci zástupců žalobce a žalované (e-mailová komunikace z ledna 2016) ze které se podává, že zástupce žalobce v příloze zaslal tabulku s technickými parametry autobusů, které budou uvedeny v zadávacích podmínkách a ve druhé tabulce byly uvedeny požadavky organizační a pod bodem 4. „krytá parkovací stání pro autobusy“, přičemž ze související komunikace z ledna 2016 vyplynulo, že do tabulek byly vloženy požadavky, které se následně promítly do smlouvy; ačkoliv při výslechu sdělili svědci [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], že za žalobce nebyly tyto požadavky formulovány, respektive, že si nevzpomínají, uvedené bylo v rozporu s e-mailovou komunikací, a i podstatou požadavku, který je jedním z provozních požadavků technické povahy zakázky, a je nepravděpodobné, že by zadavatel rezignoval právě na definování základních technických požadavků zakázky, a to i s ohledem na vymezení Příkazní smlouvy ze dne 5. 8. 2015, podle které je žalobce odpovědný za konečnou podobu koncesního projektu, koncesní dokumentace a schválení koncesní smlouvy.

17. Nárok ad C. na slevu z ceny není dán (zjevně D.; poznámka odvolacího soudu) -

žalobce převzal plnění, za které zaplatil, nejpozději právní mocí prvoinstančního rozhodnutí [orgán] věděl, že ve smlouvě jsou ustanovení, za které mu byla uložena pokuta, tj. případné tvrzené vady; žalobce však žalované žádné vady nevytkl; plnění převzal, aniž by uvedl jakékoli výhrady k jeho provedení, a nevytkl žádné vady ani poté, co mohl při vynaložení dostatečné péče zjistit, že plnění případné vady obsahuje.

18. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na skutečnost, že žalovaná byla v řízení zcela úspěšná a nebyla zastoupena právním zástupcem.

19. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas obsáhlé odvolání. Vytkl především soudu prvního stupně, že při právním posouzení neaplikoval na povinnosti žalované platnou právní úpravu, konkrétně pak § 16 zákona o advokacii a navazující rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ohledně tzv. znalostní povinnosti a povinnosti poučovací, jež se prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard advokátovy péče, k čemuž odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25Cdo 347/2016, a ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25Cdo 4243/2015. V této souvislosti akcentoval, že žalovaná byla povinna upozornit jej na nutnost zajištění ochrany jeho oprávněných zájmů tím, že ho upozorní na možnost promlčení jeho nároku, který je jí znám, přičemž bylo její povinností upozornit jej i bez výslovného zmocnění či žádosti, a také bez výslovné smluvní úpravy povinnosti. Vytkl též soudu prvního stupně, že na základě nedostatečných skutkových zjištění nesprávně právně neaplikoval na odpovědnost společnosti [právnická osoba]. za vznik škody platnou právní úpravu smluvního typu příkazní smlouvy a navazující rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a dokonce vůbec tuto odpovědnost neposoudil. K tomu poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25Cdo 3486/2018, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32Cdo 382/2019. Dodal pak, že soud prvního stupně vůbec neposoudil odpovědnost společnosti [právnická osoba]. jako administrátora zadávacího řízení za obsah smlouvy na veřejnou zakázku jako součásti zadávací dokumentace a její rozsah, ani to, zda je jeho nárok vůči této společnosti promlčen. Vyjádřil též názor, že i kdyby byl požadavek na krytá stání skutečně jeho požadavkem, bylo i tak povinností žalované upozornit jej na to, že tento požadavek může být v rozporu se zákonem. Vytkl rovněž soudu prvního stupně, že neodůvodnil, proč by uplatnění nezákonného nebo minimálně potencionálně nezákonného pokynu klienta (žalobce) mělo zprošťovat advokáta (žalovanou) jeho poučovací povinnosti, a touto otázkou se vůbec nezabýval a tak nesprávně právně posoudil, že žalovaná neporušil při přípravě jí zpracované smlouvy povinnost upozornit jej na to, že požadavek na kryté stání, jak byl upraven v návrhu smlouvy, je v rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb. Dle žalobce soud prvního stupně nezjistil ze smlouvy o poskytování právních služeb ani to, že žalovaná se i smluvně zavázala postupovat s náležitou odbornou péčí a v souladu s povinnostmi vyplývajícími z obecně závazných předpisů, tudíž porušila nejen zákonnou, ale i smluvní povinnost. Vytkl dále soudu prvního stupně, že neaplikoval § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách s tím, že povinností žalované bylo nejen upozornit jej na rozpor požadavku na kryté stání se zákonem č. 137/2006 Sb., ale i na „pouhou“ potenciální možnost rozporu tohoto požadavku se zákonem, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná tuto svou povinnost splnila. Vytkl také soudu prvního stupně, že nedůvodně zamítl a neprovedl jím navržený listinný důkaz, a to zprávu o průběhu veřejné zakázky ze dne 26. 10. 2016, ve které výslovně uvedla, že zadávací podmínky, a tedy i smlouva na veřejnou zakázku jako jejich součást, byly nastaveny transparentně a nediskriminačně, čímž jednoznačně demonstrovala, že si byla vědoma, že její odpovědnost spočívala v posouzení právě toho, zda byly zadávací podmínky a obsah smlouvy jako jejich součást v souladu s požadavky zákona č. 137/2006 Sb., přičemž žalovaná v tomto dokumentu takto právně hodnotila odborné technické okolnosti, právně nesprávně posoudila zadávací podmínky a neupozornila na možnost jejich rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb., ignoroval rozhodovací praxi [orgán] a nesplnila svou zákonnou povinnost řádně právně vyargumentovat svůj názor, že smlouva na veřejnou zakázku byla nastavena transparentně a nediskriminačně. V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí [orgán] ze dne 3. 3. 2010, č. j. [číslo], a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25Cdo 2412/2017. Namítl dále, že námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na jím uváděnou kolizi zájmů a platnou právní úpravu, k čemuž poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25Cdo 347/2016, a ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25Cdo 4243/2015. V této souvislosti žalobce uvedl, že prostou logickou úvahou bylo lze dojít k závěru, že převzetí právního zastupování žalovanou vedlo k tomu, že neangažoval jiného advokáta a pokud by žalovaná nepřevzala, nebo by ukončila jeho zastupování, zastupoval by jej jiný advokát, který by jej lege artis upozornil na hrozící uplynutí promlčecí lhůty nároku na náhradu škody. Vytkl také soudu prvního stupně, že napadený rozsudek nedostatečně odůvodnil, neboť neuvedl, jak se vypořádal s rozporem mezi provedenými důkazy (výslechy žalobcových zaměstnanců a e-mailová zpráva žalobce), a proč se s ním vypořádal tak, že upřednostnil e-mailovou zprávu. Dále soud prvního stupně neuvedl, jak věc posoudil po právní stránce, tj. kterou právní úpravu aplikoval, a to ohledně tvrzeného při přípravě smlouvy porušení povinnosti žalovanou upozornit jej na to, že požadavek na kryté stání, jak byl upraven v návrhu smlouvy, je v rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb., jakož i ohledně námitky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Zdůraznil pak, že již v žalobě výslovně uvedl, že součástí nároku na náhradu škody spočívající v nákladech za právní zastoupení je také částka 37 510 Kč včetně DPH vyfakturovaná žalovanou v rozporu se smluvními ujednáními a vyhláškou č. 177/1996 Sb., tudíž tento nárok nesouvisí s případnou povinností žalovaného poučit žalobce o promlčení nároku na náhradu škody a soud prvního stupně k tomuto nároku neučinil vůbec žádné skutkové zjištění, ani ho právně neposoudil. Akcentoval také, že bylo evidentní, že náklady na právní zastoupení při jeho obraně proti uložení pokuty (ve výši 130 927 Kč včetně DPH po odečtení částky 37 510 Kč včetně DPH) skutečně způsobila sama žalovaná svým porušením právní povinnosti v souvislosti se zpracováním návrhu smlouvy, které bylo důvodem pro uložení žalobci pokuty za správní delikt. K tomu dodal, že v řízení přitom nebylo zjištěno a ani z žádného důkazu nevyplynulo, že by jej žalovaná upozornila na to, že jeho obrana proti uložení pokuty je a bude, nebo by alespoň mohla být marná, protože pokuta byla uložena důvodně. Přitom nárok na zaplacení částky 168 437 Kč včetně DPH uplatnil jako náhradu škody, spočívající v nákladech na právní zastoupení při jeho obraně proti uložení pokuty, jejichž nutnost způsobila sama žalovaná svým porušením právní povinnosti. Pokud tedy soud prvního stupně nezjistil zcela zjevně příčinnou souvislost mezi vynaloženými náklady a povinností žalované poučit jej o promlčení nároku na náhradu škody, zcela tím pominul okruh skutkových tvrzení, na jejichž základě tento nárok uplatnil, a tvrzený nárok tak vůbec neposoudil. Vytkl též soudu prvního stupně, že nárok na zaplacení částky 117 975 Kč jako slevy z ceny návrhu smlouvy na veřejnou zakázku jako žalovanou poskytnutého vadného plnění, nedostatečně odůvodnil, jestliže neuvedl, jak věc posoudil po právní stránce a neaplikoval § 2112 odst. 2 o. z. Navrhl tedy, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

20. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s odkazem na správné závěry soudu prvního stupně. K odvolání uvedla, že žalobce nepřípustně uplatnil eventuální skutková tvrzení ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu a že celá jeho konstrukce naprosto jasně ukazuje spekulativnost jeho postupu, který činí vše proto, aby zakryl pochybení, která může přičítat jen sám sobě. Zdůraznila pak, že případný nárok na náhradu škody včas nevymáhal, ačkoli mu to explicitně ukládá zákon o obcích. V této souvislosti poukázala na to, jak u soudu prvního stupně vystupovaly osoby na straně města, zjevně ve snaze vyhnout se jakékoli odpovědnosti, když vypovídali buď zcela nepravdivě, nebo v lepším případě trpěly „výpadky paměti“. Zdůraznila pak, že neporušila povinnost (zákonnou či smluvní) ve vztahu ke stanovení požadavku na krytá stání ani tím, že v průběhu právního zastupování ve specifikovaných řízeních neupozornila žalobce na to, že hrozí promlčení nároku. Ohledně požadavku na krytá stání odkázala na svědecké výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že šlo prokazatelně o požadavek, který vymezil sám žalobce a požadoval jeho zapracování, přičemž v době předání požadavku na krytá stání k zapracování do smlouvy, v době jeho zapracování do smlouvy ani v době předání návrhu smlouvy nebyl důvod považovat tento požadavek za podmínku omezující soutěž o veřejnou zakázku ani za exces nepřiměřený předmětu zakázky. Jednalo se o jeden z řady provozních požadavků, který a priori z řady ostatních dalších podmínek technické povahy nevybočoval, přičemž osobě s právním vzděláním bez detailních znalostí provozních poměrů a souvislostí týkajících se veřejné autobusové dopravy v [adresa] problematičnost dané podmínky být zřejmá nemohla. V této souvislosti poukázala na zákonem stanovený mechanismus v rámci zadávání veřejných s tím, že v daném případě v zákonem stanovené lhůtě nebyly podána žádné námitky a navíc žalobce, konkrétně [tituly před jménem] [jméno FO], ji ujistil o tom, že krytá stání představují jednoduché a rychle realizovatelné opatření, poskytl jí tudíž skutkovou informaci, v jejímž světle nebyl důvod se domnívat, že podmínka má diskriminační nebo dokonce eliminační dopad, a nebyl proto ani důvod upozorňovat zadavatele na rizika s tímto spojená. K tomu dodala, že až v rámci poměrně rozsáhlého dokazování [orgán] zkoumal (prostřednictvím oslovení soutěžitelů na trhu), nakolik byl pro dodavatele požadavek na krytá stání splnitelný a mohl tak ovlivnit jejich účast v soutěži a dospěl ke skutkovým závěrům, které se podstatně rozcházely s informací, kterou jí poskytl žalobce. Nelze jí tedy klást za vinu, pokud učinila určitý závěr na základě skutkových informací od klienta, které byly nepravdivé, neúplné nebo nepřesné. V tomto ohledu akcentovala, že podle stavovských předpisů není advokát nejen povinen, ale ani oprávněn ověřovat skutkové informace od klienta. Dle jejího přesvědčení tak žádnou poučovací povinnost neporušila. Uvedla rovněž, že z provedeného dokazování vyplynulo, že administrátor zakázky, společnost [právnická osoba]., za škodu plynoucí ze stanovení požadavku na krytá stání vůbec odpovídat nemohl, neboť rozsah jeho činnosti a odpovědnosti byl omezen na činnosti administrativní povahy (činnosti administrativně-technické, nikoli administrace v nejširším slova smyslu zahrnující převzetí odpovědnosti za vše, k čemu v rámci zadávacího řízení dochází), přičemž zadavatel, tedy žalobce, v rámci příkazní smlouvy uzavřené s administrátorem výslovně převzal odpovědnost za podobu zadávací dokumentace a plnění administrátora mělo být omezeno jen na administrativní podporu. Dle jejího názoru pokud v daném případě žalobci škoda promlčením jím tvrzeného nároku skutečně vznikla, pak tato škoda by nemohla být v příčinné souvislosti s tím, že neupozornila žalobce na to, že má škodu vymáhat a pokud k promlčení došlo, byla by tato skutečnost přímým a bezprostředním následkem porušení jasně vyjádřené zákonné povinnosti žalobce dle § 38 odst. 6 zákona o obcích. Současně poukázala na skutečnost, že na základě usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 12. 10. 2023, č. j. [spisová značka], bylo rozhodnuto o prohlášení konkursu na majetek společnosti [právnická osoba]., přičemž podle rozvrhového usnesení ze dne 25. 7. 2024, č. j. [spisová značka], činí míra uspokojení pohledávek věřitelů cca 0,2 %, tudíž, pokud by společnost [právnická osoba]. skutečně za škodu odpovídala, pak bez ohledu na promlčení by nárok žalobce uspokojen být nemohl. Ve shodě se soudem prvního stupně dále uvedla, že v případě zastupování žalobce jako zadavatele ve správním soudnictví k žádné kolizi zde nedocházelo; měla zmocnění k uplatnění opravných prostředků proti rozhodnutí [orgán], tedy výroku o spáchání deliktu a uložení sankce, přičemž vedení těchto řízení ve správním řízení a správním soudnictví nijak nebránilo tomu, aby žalobce škodu vymáhal a žalovaná mu v tom nijak nebránila. Podle jejího názoru z ničeho neplyne, že kdyby žalobce ve správním řízení a správním soudnictví nezastupovala, tak by žalobce svou zákonnou povinnost včas uplatnit právo na náhradu škody opravdu splnil. V tomto ohledu zdůraznila, že svědek [tituly před jménem] [jméno FO] spontánně potvrdil, že si byl vědom nutnosti vymáhat škodu. K tomu podotkla, že otázkou zůstává, proč žalobce a osoby na jeho straně začaly věc řešit na samém konci roku 2021, více než čtyři a půl roku po uhrazení pokuty a více než půl roku poté, co v otázce pokuty rozhodl Nejvyšší správní soud a že naprosto není jasné, proč by měla za tuto liknavost nést odpovědnost ona. Namítla pak, že odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25Cdo 4243/2015, nebyl na projednávanou věc přiléhavý, a to s ohledem na jeho odlišný skutkový základ. K odvolací námitce, že žalobce měla upozornit na pouhou „potenciální možnost rozporu daného požadavku se zákonem“, uvedla, že „potenciálně“ může diskriminačně působit téměř jakýkoli požadavek, nicméně vždy bude záležet na skutkových okolnostech dané zakázky a specifických podmínek jejího plnění. K žalobcově „logické“ úvaze namítla, že žalobce patrně konstruuje příčinnou souvislost mezi údajným porušením její povinnosti spočívající v kolizi zájmů (v důsledku zastupování při obraně proti uložené pokutě) a vzniklou škodou, tuto myšlenku formuloval žalobce poprvé až v odvolání, nicméně, i pokud by se její implicitní vyjádření snažil žalobce nalézt ve svých vyjádřeních před koncentrací řízení, pak by šlo maximálně o tvrzení, a to nelogické, spekulativní. K odvolací námitce, že soud prvního stupně nedůvodně zamítl a neprovedl žalobcem navržený listinný důkaz - zprávu o průběhu veřejné zakázky ze dne 26. 10. 2016 uvedla, že tento důkaz byl proveden na jednání soudu prvního stupně dne 26. 9. 2024.

21. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1 a 5 ve spojení s § 214 odst. 1 o. s. ř.

22. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud s ohledem na žalobcovy odvolací námitky zopakoval důkazy, a to sdělením podstatných obsahů žalobcových objednávek č. [číslo] ze dne 5. 1. 2017 a č. [číslo] ze dne 6. 4. 2017, smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 18. 2. 2019, e-mailu [tituly před jménem] [jméno FO] žalované ze dne 6. 10. 2016 a zprávy o průběhu veřejné zakázky ze dne 26. 10. 2016.

23. Na základě takto upřesněného skutkového stavu, s přihlédnutím k rozhodným skutečnostem prokázaným již v rámci dokazování v řízení před soudem prvního stupně, které byly uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud uzavřel, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav ohledně žalobou uplatněných nároků, a na jehož podkladě bylo možné ve věci samé rozhodnout. Soud prvního stupně pak prokázaný skutkový stav správně posoudil po právní stránce a dostatečně se také vypořádal s námitkami žalobce. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v zásadě souhlasil se všemi závěry soudu prvního stupně, který své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

24. Odvolací soud zcela souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že vznik tvrzené škody spočívající ve vynaložených nákladech na správní řízení a navazující soudní řízení není zcela zjevně příčinné souvislosti s případnou povinností žalovaného poučit žalobce o promlčení nároku na náhradu škody.

25. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalovaná byla zmocněna a zavázána jen k zastupování žalobce ve správním řízení při uplatnění rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí Úřadu a navazujícím soudním řízení s tím, že ani z předchozího smluvního titulu nevyplývá, že by žalovaná byla zavázána provádět poradenství a správu pohledávek žalobce, resp. že nebyla smluvně zavázána povinností zajišťovat správu žalobcových pohledávek, příp. jej informovat o splatnosti, dospělosti jeho pohledávek, provádět analýzu jejich vymožitelnosti, určovat subjekty odpovědné, a případně informovat žalobce o dalších souvislostech spojených s pohledávkou, mimo samotný rámec správního řízení a navazujícího soudního přezkumu.

26. V daném případě totiž nebylo lze, jak již v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, přehlédnout, že žalobce objednávkou č. [číslo] ze dne 5. 1. 2017 objednal u žalované právní zastoupení za účelem zpracování odvolání vůči rozhodnutí [orgán] o udělení pokuty k zakázce „Výběr provozovatele MAD [adresa]“ v rozsahu cca 20 hodin, následně objednávkou č. [číslo] ze dne 6. 4. 2017 zpracování správní žaloby a dne 18. 2. 2019 uzavřel se žalovanou smlouvu o právní pomoci, jejímž předmětem byl závazek žalované poskytnout žalobci právní služby ve vztahu k řízení o přezkumu veřejné zakázky s názvem „Výběr dopravce pro uzavření smlouvy o poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících veřejnou linkovou autobusovou dopravou k zajištění dopravní obslužnosti města [adresa] a vybraných okolních obcí“, zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo do Věstníku veřejných zakázek odesláno dne 16. 5. 2016 a uveřejněno dne 17. 5. 2016 pod ev. č. [číslo] a následně [číslo] a opraveno dne 1. 6. 2016 pod ev. č. [číslo], ve správním řízení a správním soudnictví, s tím, že „[b]ez ohledu na výše uvedené platí, že Služby vždy zahrnují pouze právní služby ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Služby nezahrnují poradenství v jiných oblastech, především v oblasti ekonomických, daňových či technických otázek. Advokátní kancelář neodpovídá za služby poskytované v těchto oblastech jinými poradci.“

27. Stejně jako soud prvního stupně odvolací soud na základě prokázaného skutkového stavu dospěl k závěru, že na straně žalované nedošlo k žádnému porušení smluvní, či zákonné povinnosti žalované spočívající v povinnosti upozornit žalobce na možné promlčení nároku vymáhat náhradu škody a že žalovaná neodpovídá za žalobcem tvrzenou škodu z důvodů označených ad a) [žalovaná žalobce neupozornila na to, že se částka 1 500 000 Kč uhrazená jako pokuta za správní delikt promlčí vůči osobám, které za tuto škodu odpovídají; popřípadě v důsledku toho, že se zavázala poskytování právní pomoci jemu jako klientovi a v jejím poskytování pokračovala, ačkoliv neměla].

28. Odvolací sodu také přisvědčil námitce žalované, že na daný případ nedopadají závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. [spisová značka], a to s ohledem na shora uvedené výslovně sjednané předměty smluv uzavřených mezi účastníky na základě žalobcových objednávek č. [číslo] ze dne 5. 1. 2017 a č. [číslo] ze dne 6. 4. 2017, jakož i smlouvy o právní pomoci ze dne 18. 2. 2019. V tomto ohledu odvolací soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne27. 8. 2024, sp. zn. [spisová značka] (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz).

29. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že bez příčinné souvislosti s tvrzenou škodou (A., B., C.) bylo žalobcem tvrzené porušení povinnosti žalované ukončit poskytování právní pomoci s ohledem na skutečnost, že došlo ke konfliktu zájmů, jak to kvalifikuje zákon o advokacii. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud vyšel z názoru, že žalovaná nebyla v tvrzeném střetu zájmů, neboť procesní postup v správním řízení a navazujícím soudním řízení žádným způsobem neovlivňoval postup při vymáhání náhrady škody z již pravomocné a zaplacené pokuty. Žalovaná tedy neodpovídá za žalobcem tvrzenou škodu ad b) [žalovaná byla popřípadě povinna ukončit poskytování mu právní pomoci s ohledem na skutečnost, že došlo ke konfliktu zájmů, jak to kvalifikuje zákon o advokacii].

30. Ohledně žalobcem tvrzené škody ad c) [žalovaná porušila svou povinnost upozornit žalobce na to, že požadavek na kryté stání, jak byl upraven v návrhu smlouvy, je v rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb.] odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že škodou v takovém případě by byla již úhrada pokuty ve výši 1 500 000 Kč provedená dne 22. 5. 2017 a že s ohledem na toto rozhodné datum je případný nárok promlčen. Současně se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi tvrzeným porušením povinnosti žalované upozornit při přípravě smlouvy na to, že požadavek na kryté stání je v rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb., není dána příčinná souvislosti s tvrzenou škodou spočívající v nemožnosti vymoci náhradu škody z důvodu promlčení, a to s ohledem na pravomocným rozhodnutí [orgán].

31. Především však nebylo lze přehlédnout, jak správně zjistil soud prvního stupně, že právní služby žalované na základě smlouvy ze dne 4. 12. 2015 spočívaly výhradě v právním hodnocení/kontrole žalobcem připravované smlouvy v rámci veřejné zakázky, tj. služby žalované se vztahovaly jen k tomu, zda žalobce jako zadavatel vzal v úvahu možnou diskriminaci k jednotlivým jeho požadavkům (technickým – ohledně namítaného „krytého stání“), přičemž v tomto ohledu byla žalovaná žalobcem ujištěna, že žádný z dopravců nepodal námitku. V této souvislosti lze odkázat na e-mail [tituly před jménem] [jméno FO] žalované ze dne 6. 10. 2016, ze kterého se mimo jiné podává, že v ní bylo žalované sděleno, že „[K]rytá parkovací stání, i když nejsou uzavřená, dokáží poskytnout adekvátní ochranu vozidel. Jde o oprávněný postup města, kdy jednoduchým opatřením (které lze zrealizovat velmi rychle) dojde k eliminaci nežádoucích jevů, bez toho, aby do ovzduší unikaly škodlivé spaliny zbytečně běžících motorů. Dále by docházelo k výraznému zdražování mzdových nákladů, kdy by byli řidiči nuceni přicházet před svojí ranní směnou i o hodinu dříve“ a především pak že „[J]ak jsme se vyjádřili dříve, pokud by kterýkoliv dopravce považoval toto ustanovení za diskriminující, mohl podat námitku, což se nestalo“. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že ve zprávě o průběhu veřejné zakázky ze dne 26. 10. 2016, která byla přečtena k důkazu soudem prvního stupně na jednání dne 31. 10. 2023 (opětovně pak dne 30. 8. 2024), tudíž žalobcova odvolací námitka o neprovedení tohoto důkazu nebyla důvodná, žalovaná mimo jiné zdůraznila, že „[n]ebyly v průběhu celého zadávacího řízení podány jakékoliv námitky napadající podmínky soutěže nebo postup zadavatele“ a dále uvedla, že „[Z]adávací podmínky nestanovily požadavek na vybudování technologicky náročného objektu, např. vytápěné haly. Vyžadována byla pouze krytá stání“ a že, a to především, [J]ak jsme byli informováni, na území Města přitom existuje několik lokalit, kde lze krytá stání využít nebo vybudovat, a to s náklady nikterak neadekvátními objemu zakázky“, k čemuž pak žalovaná dodala, že“[P]okud by snad měla být diskriminace spatřována v tom, že vybraný dopravce musel pro rytá stání zajistit nezbytné prostranství, pak je tento argument nedůvodný. Z pohledu Města je legitimní stanovit požadavek, jehož smyslem je mimo jiné zajistit, že vozy dopravce nebudou na veřejných místech a prostranství.“

32. Zároveň lze poukázat na soudem prvního stupně provedené důkazy, a to na e-mail dne 8. 1. 2016 [adresa] (za administrátora) určený [tituly před jménem] [jméno FO] (za žalobce) a v kopii zaslaný žalované, na navazující komunikaci ze dne 18. 1. 2016 [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] (za žalobce), ze kterých se jednoznačně podává, že žalobce sám mimo jiné stanovil požadavek na „Kryté parkovací stání pro autobusy“. V návaznosti na shora uvedené odvolací soud vyšel z úvahy, že žádný právní předpis nezakazuje „krytá stání“, přičemž skutečnost, že daný žalobcův požadavek (zjevně technické povahy) byl diskriminační, se projevila až následně v rámci správního řízení, a to jako okolnost skutková vyplývající z [orgán] provedeného dokazování.

33. Odvolací soud tedy přisvědčil žalované, že v době předání požadavku na krytá stání k zapracování do smlouvy, v době jeho zapracování do smlouvy ani v době předání návrhu smlouvy nebyl důvod považovat tento požadavek za podmínku omezující soutěž o veřejnou zakázku ani za exces nepřiměřený předmětu zakázky, přičemž se jednalo o jeden z řady provozních požadavků, který a priori z řady ostatních dalších podmínek technické povahy nevybočoval a osobě s právním vzděláním bez detailních znalostí provozních poměrů a souvislostí týkajících se veřejné autobusové dopravy v [adresa] problematičnost dané podmínky být zřejmá nemohla, a že jí nelze klást za vinu, pokud učinila určitý závěr na základě skutkových informací od žalobce jako klienta, které byly nepravdivé, neúplné nebo nepřesné.

34. K žalobcovým odvolacím námitkám je třeba uvést, že se soud prvního stupně řádně vypořádal s rozpory mezi výpověďmi svědků a e-mailovou korespondencí, a to v bodě 34. napadeného rozsudku, ve kterém k této otázce uvedl: „Ve vztahu k vymezení podmínek (a tedy i vymezení požadavku na krytá stání) je třeba poukázat na mailovou komunikaci zástupců žalobce a žalované (emailová komunikace z ledna 2016) ze které se podává, že zástupce žalobce v příloze zasílá tabulku s technickými parametry autobusů, které budou uvedeny v zadávacích podmínkách. V druhé tabulce jsou uvedeny požadavky organizační a pod bodem 4. „krytá parkovací stání pro autobusy“. Ze související komunikace z ledna 2016 vyplývá, že do tabulek byly vloženy požadavky, které se následně promítly do Smlouvy. Ačkoliv při výslechu sdělili svědci [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], že za žalobce nebyly tyto požadavky formulovány (respektive, že si nevzpomínají viz výše), uvedené je v rozporu s mailovou komunikací, a i podstatou požadavku, který je jedním z provozních požadavků technické povahy zakázky, a je nepravděpodobné, že by zadavatel, rezignoval právě na definování základních technických požadavků zakázky. A to i s ohledem na vymezení Příkazní smlouvy ze dne 5. 8. 2015, podle které je žalobce odpovědný za konečnou podobu koncesního projektu, koncesní dokumentace a schválení koncesní smlouvy.“

35. Soud prvního stupně tedy dospěl ke správnému závěru, že žalovaná neporušila [ad c)] při přípravě smlouvy povinnost upozornit žalobce na to, že požadavek na kryté stání, jak byl upraven v návrhu smlouvy, je v rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb.

36. K tomu je nutno doplnit, že ze shora uvedeného důvodu tak nebyly žalobcovy nároky (A.) na náhradu škody ve výši 1 500 000 Kč spočívající v žalobcem zaplacené pokutě dne 22. 5. 2017 na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí [orgán], (B.) na náhradu škody ve výši 155 437 Kč jako náhradu škody spočívající v nákladech na právní zastoupení v řízení před [orgán] v [číslo]. a [číslo]. [hodnota], v navazujícím soudním správním řízení Krajského soudu v [adresa] a v řízení o kasační řízení vedené u Nejvyššího správního soudu a (C.) na náhradu škody ve výši 13 000 Kč za uhrazené soudní poplatky v soudním řízení správním shledány důvodnými.

37. Pokud se týká žalobcem uplatněného nárok (D.) na slevu z ceny za žalovanou poskytnuté služby v souvislosti s přípravou návrhu smlouvy na veřejnou zakázku, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal za rozhodné, že žalobce převzal plnění, za které zaplatil, přičemž nejpozději právní mocí prvoinstančního rozhodnutí [orgán] věděl, že ve smlouvě jsou ustanovení, za které mu byla uložena pokuta, tj. případné tvrzené vady, žalobce však žalované žádné vady nevytkl (srov. § 1921 o. z.), tedy nárok na slevu z ceny dle § 1923 o. z. mu nevznikl.

38. Ohledně žalobcova nároku na náhradu škody spočívající v nákladech za právní zastoupení ve výši 37 510 Kč včetně DPH z důvodu žalovanou vyfakturované částky v rozporu se smluvními ujednáními a vyhláškou č. 177/1996 Sb. vzal odvolací soud za relevantní, že v objednávkách č. [číslo] ze dne 5. 1. 2017 a č. [číslo] ze dne 6. 4. 2017 ohledně odměny žalované za právní služby žalobce vyjádřil požadavek odkazem na advokátní tarif, tudíž námitka, že žalovaná účtovala úkony, jež advokátní tarif nezná, mohla být důvodná, přičemž bylo lze dovodit, že žalobce namítal vadné plnění. Bylo tedy na žalobci, aby postupoval ve smyslu § 1921 o. z. V tomto ohledu je nutno uvést, že již ze žaloby samotné je patrno, že žalobce tvrzenou vadu u žalované (stejně jako nároku ad D.) neuplatnil dříve než v souvislosti se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 27. 4. 2022, přičemž svůj nárok odvozoval od faktur žalované ze dne 7. 2. 2017 (č. [číslo]), ze dne 12. 5. 2017 (č. [číslo]), ze dne 30. 4. 2019 (č. [číslo]) a ze dne 6. 5. 2019 (č. [číslo]). Je tedy zjevné, že žalobce tvrzenou vadu žalované nevytkl bez zbytečného odkladu, přičemž bylo lze dovodit, že žalovaná, jež vznesla námitku promlčení všech žalobcových nároků, namítla opožděné vytknutí vad, a proto žalobci nárok ve smyslu § 1921 o. z. nevznikl. Současně dle § 1925 o. z. platí, že vadné plnění může být vypořádáno pouze prostřednictvím mechanismu práv a povinností z vadného plnění, a nikoliv jinými mechanismy, resp. čeho lze dosáhnout uplatněním práv z vadného plnění, nelze dosáhnout z jiného právního důvodu, tudíž nelze poté, kdy uplyne lhůta pro notifikaci vad, uplatňovat náhradu újmy vzniklé v důsledku nižší hodnoty poskytnutého plnění pomocí náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení. K tomu je nutno dodat, že ve smlouvě ze dne 18. 2. 2019 nebyl žádný odkaz na advokátní tarif; byla v ní dohodnuta smluvní hodinová odměna a rozsah plnění, tudíž námitka, že žalovaná účtovala úkony, jež advokátní tarif nezná, nebyla uplatněna důvodně. Nadto i ohledně této smlouvy a jejího vyúčtování odvolací soud přihlédl k žalovanou vznesené námitce promlčení. Tudíž žalobcův nárok na zaplacení 37 510 Kč včetně DPH nebyl podán po právu.

39. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě námitka promlčení všech nároků žalobce žalovanou nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť nebyla zneužitím práva ve snaze poškodit žalobce, když žalovaná neutvrzovala žalobce, že by jím požadované částky případně uhradila. Především, jak se již podává shora, odvolací soud v poměrech projednávané věci vyšel ze závěru, že žalovaná se žalobcem vytýkaného nesprávného/nezákonného/v rozporu se smlouvou jednání nedopustila, ze strany žalované nedošlo k poskytnutí vadného plnění žalobci, žalovaná nebyla ve střetu zájmů a nebyla povinna žalobce poučovat nad rámec smluvních podmínek, tudíž žaloba ohledně všech uplatněných nároků (A., B., C., D.) nebyla podána důvodně.

40. Z výše uvedených důvodů, kdy žalobcovy odvolací námitky nebyly shledány důvodnými, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, ve kterém nebylo shledáno pochybení.

41. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch, přičemž ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jí vznikly náklady řízení za písemné vyjádření ze dne 21. 1. 2025 k odvolání žalobce a za účast na jednání odvolacího soudu dne 5. 3. 2025, tedy celkem ve výši 600 Kč.