o zaplacení 217 692,75 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 217 692,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 4. 2022 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 189 824,80 Kč, k rukám její právní zástupkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce vůči žalované domáhal zaplacení částky s tvrzením, že jde o bezdůvodné obohacení za období od dubna 2019 do března 2022, neboť žalovaná jako menšinová spoluvlastnice nemovitosti užívala v tomto období společnou nemovitost nad svůj spoluvlastnický podíl. Žalobce tvrdil, že je vlastníkem ideálních dvou třetin pozemku parcelní č. [číslo], jehož součástí je dům č. p. [číslo], pozemku parcelní č. [číslo], jehož součástí je garáž bez čísla popisného a čísla evidenčního a pozemku parc. č. [číslo], v k. ú.[Anonymizováno][adresa], obec [adresa], vše zapsáno na LV č. [číslo]. Žalovaná je vlastníkem ideální jedné třetiny nemovitosti. Dohoda o spoluužívání nemovitosti s žalovanou není možná a ta užívá nemovitost podle své libosti. Celková obytná plocha domu podle žalobce je 141,42 m2, jedna třetina z toho je 47,14 m2, žalovaná však užívá celé druhé nadzemní podlaží o výměře 64,42 m2, a tedy nad rámec připadající na její ideální podíl na domě užívá 17,28 m2. K nemovitosti náleží samostatně stojící garáž, která byla užívána společně a dále k nemovitosti náleží nezastavěný pozemek o výměře 555 m2 užívaný jako zahrada, žalobce v rozhodném období tento pozemek neužíval a část pozemku je zastavěna skleníkem, který užívá žalovaná a ta měla na pozemku i záhony.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť užívá pouze svůj vlastní majetek v rozsahu svého podílu, což v minulosti předchozími spoluvlastníky nikdy nebylo zpochybněno a po dobu 3 let to nezpochybňoval ani žalobce. Dle jejího názoru žaloba byla podána účelově, aby ji žalobce přinutil prodat mu její část nemovitosti, což ona odmítá. Odhadla, že výlučně obývá obytnou plochu necelých 32 m2, akcentovala, že v nemovitosti žije 55 let, více než 55 let byli spoluvlastníky nemovitosti rodiče žalobce a všichni žili ve shodě. K problémům začalo docházet v souvislosti s úmyslem žalobce nemovitost prodat. Žalovaná zdůraznila, že s rodiči žalobce měla uzavřenou dohodu o způsobu užívání nemovitosti, která byla po celou dobu dodržována a nebyla změněna žádnou novou dohodou.

4. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami, e-mailovou korespondencí a vyslechl svědky, jednotlivé důkazy popsal v odstavci 19. odůvodnění napadeného rozsudku a provedl rovněž účastnické výslechy, přičemž zjistil, že současnými vlastníky pozemku parc. č. [číslo], obec [adresa], k. ú. [adresa], jsou [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Soud vycházel rovněž z plánu obytných místností v podkroví sporného rodinného domu, který byl vyhotoven autorizovaným architektem [tituly před jménem] [jméno FO], kde byly uvedeny výměry jednotlivých místností, a to ložnice o ploše 16,4 m2, kuchyň - obytná místnost o ploše 11,4 m2, koupelna - místnost o ploše 2,7 m2, hala - není obytnou místností o rozloze 12,3 m2; komora není obytnou místností o rozloze 7 m2, půda o rozloze 1,1 m2- není obytnou místností.

5. Ohledně skutkového stavu soud prvního stupně v odstavci 23. odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že žalobce a žalovaná jsou vlastníky sporných nemovitostí, žalobce je vlastníkem ideálních dvou třetin a žalovaná jedné třetiny. Žalovaná obývala místnosti v podkroví v rodinném domě, a to ložnici - obytná místnost 2.7, o ploše 16,4 m2, světlá výška 2,4 m, plocha místnosti je více než 8 m2; kuchyň - obytná místnost 2.1, o ploše 11,4 m2, světlá výška 2,4 m, plocha místnosti je více než 8 m2; koupelna - místnost 2.2, o ploše 2,7 m2, výška 2,4 m; WC - místnost 2.3, o ploše 1,4 m2, hala - není obytnou místností 2.4; půda není obytnou místností 2.6. Žalobkyně výhradně obývala místnosti v podkroví označené v plánku jako 2.1, 2.7, 2.2, 2.3. Tyto místnosti si začala zamykat na jaře 2022, kdy se zhoršily vztahy v domě. Místnost 2.4 je hala a byla volně přístupná, stejně jako půda 2.8 a 2.6 a schodiště 2.5. Suterén a další prostory domu byly volně přístupné. Žalovaný výhradně užíval přízemí se zádveřím, které si zamykal, a výhradně užíval garáž. Zahrada byla volně přístupná, neudržovaná. Podle historické dohody [jméno FO] bydleli vždy dole, žalobkyně a její rodina nahoře a společné bylo využití sklepních prostor, kotelny, komory nahoře a zahrady.

6. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 1117, § 1120 odst. 1, § 1121, § 1123, § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, občanský zákoník - dále jen „o. z“.

7. Soud prvního stupně uzavřel, že požadavek žalobce není oprávněný, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná bez právního důvodu užívala od dubna 2019 do března 2022 plochu v domě č. p. [číslo], na pozemku parc. č. [číslo] a pozemku č. [číslo], jehož součástí je garáž, nad rámec svého spoluvlastnického podílu v rozsahu jedné třetiny. Bylo zjištěno, že krom obytné místnosti označené 2.1, kuchyně označené 2.7 a sociálního zařízení označeného 2.2. a 2.3, výhradně nic neužívala. Žalovaná výlučně užívala plochu, která ani nedosahovala výše jejího spoluvlastnického podílu jedné třetiny a soud prvního stupně ohledně rozměrů vycházel z odborného vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO]. Celková plocha místností 2.1, 2.7, 2.2, 2.3 činí pouze 31,9 m2, a nikoliv žalobcem uváděných 64,42 m2. Jako obytné místnosti je možné brát pouze místnosti 2.1 a 2.7, místnosti 2.2 a 2.3 nejsou ani obytnými místnostmi, ani příslušenstvím. Ostatní podkroví netvoří obytnou plochu, prostory půdy, komory a haly navíc byly užívány společně a žalobce neprokázal, že by je výhradně užívala žalovaná a jemu bylo v jejich užívání bráněno. Na straně žalované nemohlo dojít k nadužívání jejího spoluvlastnického podílu na úkor žalobce. O tom, že žalovaná žalobci v užívání nebránila, svědčí i jím pořízené fotografie a videonahrávka, které sám žalobce soudu předložil, neboť měl přístup do podkroví. Zároveň bylo zjištěno, že žalobce z pozice majoritního spoluvlastníka nezměnil způsob užívání předmětných nemovitostí a neučinil žádný konkrétní právní úkon z této pozice, kterým by zažitý způsob užívání nemovitostí změnil. V rozhodném období žalobce v domě nebydlel, pouze tam docházel, měl pro svou potřebu uzamčené přízemí, dům používal jako skladiště a o nemovitost jevil zájem pouze s ohledem na snahu o její prodej. Žalobce neužíval nemovitosti v rozsahu svého spoluvlastnického podílu plnou měrou, což však bylo pouze jeho rozhodnutí, protože v domě nebydlel. Nebylo prokázáno, že by žalobci kdokoliv bránil v užívání jeho podílu ve výši dvou třetin. Z těchto důvodů byla žaloba zamítnuta.

8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

9. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který namítal, že soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění a věc nesprávně právně posoudil. Soud prvního stupně nesprávně vycházel z charakteru místností užívaných v dříve společném domě žalovanou. Fakt, že jednotlivé místnosti v domě jsou formálně považované za obytné či nikoliv z důvodu jejich malé světlé výšky nemá pro danou věc žádný význam. To by mělo význam pro účely kolaudace, znaleckého zkoumání či účely daňové, to však není předmětem řízení. V tomto řízení je podstatné, kdo z bývalých spoluvlastníků fakticky užíval jakou část domu, bez ohledu na to, zda jde o část obytnou či nikoliv. V řízení před soudem prvního stupně se prokázalo, že žalovaná užívala celé podkroví výlučně, což bylo prokázáno minimálně fotografiemi a videozáznamem a účastnickou výpovědí žalobce. Žalovaná žalobci v pořízení fotografií a videozáznamu nebránila, ale to neznamená, že žalobce tyto prostory měl možnost užívat. Žalobce prokázal, že v těchto prostorech bylo plno věcí žalované a jejího syna. Žalobce žalovanou seznámil se svým požadavkem, resp. rozhodnutím o tom, že nemovitosti budou užívány podle velikosti spoluvlastnických podílů, což ona odmítla respektovat. Ze spisu nevyplývá závěr soudu, že žalobce užíval společné nemovitosti pouze jako skladiště a že tam pouze občas docházel. Žalobce má za to, že svůj nárok prokázal a proto navrhl, aby napadený rozsudek byl odvolacím soudem změněn a žalobě bylo vyhověno.

10. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Zdůraznila, že soud prvního stupně zcela správně zjistil, že žalovaná užívala výlučně užitnou plochu o výměře 31,9 m2, což vyplývá z doloženého plánu. Ostatní plocha podkroví není plochou obytnou, ale to je bez významu za situace, kdy bylo prokázáno, že tato plocha podkroví byla užívána spoluvlastníky společně jako skladiště a k občasnému přespávání návštěv, což bylo doloženo svědecky i fotografiemi a videem, které předložil žalobce. Bylo prokázáno, že žalobce vůči žalované neučinil žádné relevantní právní jednání, kterým by rozhodl o novém způsobu užívání nemovitosti spoluvlastníky. Spoluvlastníci tak byli vázáni obsahem dohody o užívání sporné nemovitosti, která byla konkludentně uzavřena právními předchůdci žalobce se žalovanou a tato dohoda nebyla změněna dohodou novou ani nahrazena jiným rozhodnutím. Žalobce proto musel původní dohodu respektovat a nemůže nyní požadovat bezdůvodné obohacení.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející v odvolacím jednání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Odvolací soud se předně zabýval tím, zda soud prvního stupně nezatížil řízení některou z vad, která by měla vést ke zrušení napadeného rozsudku a za odvolacího řízení by nemohla být zjednána náprava, jak má na mysli § 212a odst. 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že tomu tak není.

13. Soud prvního stupně provedl potřebné dokazování a správně zjistil skutkový stav, který správně zhodnotil i po stránce právní. Na odůvodnění napadeného rozsudku proto lze odkázat. Jednotlivé důkazy, z nichž byl skutkový stav zjištěn, soud prvního stupně popsal v odstavcích 4. až 21. odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně se především zabýval tím, zda je dán základ nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalobce touto žalobou domáhal za nadužívání rodinného domu žalovanou, která byla v rozhodném období podílovou spoluvlastnicí 1/3 a žalobci náležely 2/3.

14. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st 48/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoud.cz), uvedl, že podstata podílového spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoliv o reálné vymezení, vztahující se k určité části společné věci (srov. ustanovení § 1122 odst. 1 o. z. a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26Cdo 508/2019). Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Jinými slovy řečeno, pro povinnost spoluvlastníka, který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu v těchto vztazích je významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání např. uzamčením stavby či oplocením pozemku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28Cdo 1596/2009, nebo rozsudek ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28Cdo 4287/2016). Judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), použitelná i v poměrech ust. § 2991 a násl. o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28Cdo 1881/2018). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno. Judikatura rozlišuje situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnického podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jež by jej z užívání vylučoval.

15. V poměrech nyní projednávané věci považuje odvolací soud za rozhodující, že žalobce neprokázal, že by došlo ke změně původní historické dohody o způsobu užívání rodinného domu, která nepochybně existovat musela, byť žalobce tvrdí, že nikoliv. Podle této dohody nikdo nikomu nic za užívání nevyplácel, alespoň nic takového nebylo tvrzeno. Taková dohoda mohla být uzavřena bezformálním právním úkonem, nemusela být písemná, byť se týkala nemovité věci a mohla být uzavřena i konkludentně. Předchozími spoluvlastníky 2/3 nemovitosti byli rodiče žalobce, který tvrdí, že žádná dohoda neexistovala, byť žalovaná s manželem a svou rodinou v nemovitosti žila a tu spoluužívala. Odvolací soud akcentuje obsah účastnického výslechu žalobce, který byl proveden před soudem prvního stupně a žalobce vypověděl, že účastníci se dohadovali o užívání garáže a výslovně vypověděl, že „jediné faktické rozhodnutí bylo, že rozhodl o užívání horní garáže“. Z toho nelze dovodit nic jiného, než že ohledně dalších prostor rozhodnutí žalobce o jiném způsobu užívání nebylo. Je tedy postaveno najisto, že mezi účastníky nebyla uzavřena jiná dohoda o způsobu užívání domu, nebylo rozhodnuto většinovým spoluvlastníkem a nebylo rozhodnuto ani soudem. To vše odvolací soud zdůrazňuje za situace, kdy zároveň žalobce neprokázal, že by ve druhém nadzemním podlaží žalovaná výlučně užívala větší podlahovou plochu, než je kuchyně, ložnice, koupelna a WC, tedy celkem 31,9 m². Pokud jde o ostatní prostory v tomto druhém nadzemním podlaží, pak žalobce neprokázal, že by je výlučně užívala žalovaná. Z provedeného dokazování vyplývá, že byly užívány společně a žalobce do nich rozhodně musel mít přístup, jestliže sám pořídil fotografie a videonahrávku, což předložil v tomto řízení k důkazu. S ohledem na vztahy, které v rozhodném období mezi účastníky v rodinném domě panovaly, považuje odvolací soud za vyloučené, aby za situace, kdy by tyto další prostory v druhém nadzemním podlaží výlučně užívala žalovaná a měla zde pouze svoje věci, pak by je nechala volně přístupné a žalobce by zde mohl pořizovat tyto důkazy. Z hlediska posouzení základu nároku není podstatné, které z těchto prostor ve druhém nadzemním podlaží splňují kritéria pro obytné místnosti a které ne, protože to by se bylo právně významné při vyčíslení výše bezdůvodného obohacení za jejich užívání. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že na straně žalované nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, neboť nad svůj spoluvlastnický podíl v rozhodné době, kterou žalobce v žalobě vymezil od dubna 2019 do března 2022 (přičemž od 3. 1. 2023 je nemovitost ve vlastnictví nových vlastníků), žalovaná nic neužívala.

16. Z výše uvedených důvodů byl napadený rozsudek jako správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v této fázi řízení byla žalovaná procesně úspěšná a vznikly jí náklady za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby 9 180 Kč dle § 7, § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif - dále jen AT, 2x 450 Kč paušální náhrada dle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH ve výši 4 044,60 Kč, tedy celkem 23 304,60 Kč.