pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 40C 318/2019-96,

1. Obvodní soud pro Prahu 4, dále soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 40C 318/2019-96, zamítl žalobní návrhy, aby soud uložil žalované následující povinnosti: (i)„ upustit od diskriminace žalobce bezdůvodným používáním kázeňských opatření při žalobcových návštěvách věznice, a to jednak vůči navštívenému, tak i vůči žalobci, zejména oddělení osoby navštíveného od žalobce nepropustnou přepážkou“ (výrok I.), (ii) zaslat žalobci na jeho trvalou adresu písemnou omluvu ve znění„ Omlouváme se tímto za bezdůvodnou šikanu a diskriminaci Vaší osoby Věznicí [obec] při návštěvách vězněného [jméno] [příjmení] v srpnu a v září [rok], k níž neexistoval žádný zákonný důvod. Je nám to velice líto a přijmeme opatření, aby se to nemohlo opakovat.“, a dále zveřejnit tuto omluvu na webových stránkách Vězeňské služby ČR (výrok II.), (iii) zaplatit žalobci [částka] (výrok III.). O nákladech řízení rozhodl, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok IV.).

Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku toho, že návštěva vězně [jméno] [příjmení] ve Věznici Valdice dne [datum] a dne [datum] neproběhla standardním kontaktním způsobem, ale žalobce a navštívený byli při návštěvě odděleni bezpečností přepážkou, což bylo podle mínění žalobce zcela bezdůvodné opatření. Žalobce popsané opatření vnímal a vnímá jako dlouhodobě a cíleně diskriminující, proto navrhl, aby žalované byla uložena povinnost od popsaného jednání upustit, žalobci se písemně a veřejně omluvit a odškodnit žalobcovu nemajetkovou újmu peněžitým plněním ve výši [částka]. V popsaném jednání spatřuje žalobce závažné snížení své vážnosti a důstojnosti před širokou veřejností, tj. pracovníky vězeňské služby, vězni i návštěvníky věznice, proto navrhl přisouzení peněžitého plnění a částku stanovil tak, aby byla citelnou jak pro žalovanou, tak i pro žalobce, který by ji chápal jako dostatečné zadostiučinění, jež mu umožní snázeji překonat pocity ponížení a diskriminace, kterým byl veřejně vystaven.

2. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, protože postup věznice byl zákonný. Návrh na uskutečnění návštěvy odsouzeného [jméno] [příjmení] dne [datum] přes dělící přepážku z bezpečnostních důvodů byl projednán bezpečnostní komisí ředitele věznice a touto komisí pak doporučen ke schválení řediteli věznice, který dne [datum] návrh schválil. Shodně tomu bylo u návštěvy konané dne [datum], ředitel věznice druhý návrh schválil dne [datum]. Návrhy byly podány na základě operativně získaných poznatků, ze kterých vyplývalo, že při návštěvě dne [datum] a dne [datum] by mohlo ze strany odsouzeného a pozvané osoby dojít k závažnému narušení kázně a pořádku v průběhu návštěv s možností podněcování hromadného vystoupení odsouzených, tudíž z preventivně bezpečnostních důvodů bylo navrženo a schváleno uskutečnění návštěv přes dělící průhlednou přepážku. Žalovaná dodala, že i návštěva přes dělící přepážku plní svůj účel a žalobce mohl s odsouzeným [jméno] [příjmení] hovořit. Žalobce podal dne [datum] a dne [datum] generálnímu řediteli Vězeňské služby ČR stížnost na postup věznice, obě stížnosti byly vyhodnoceny jako nedůvodné, o čemž byl žalobce písemně informován. Dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu včetně pravomoci prověřovat zákonnost příkazu a rozhodnutí vězeňské služby provádí pověřený státní zástupce krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu se trest vykonává a kontrolní pravomoci má též Veřejný ochránce práv.

3. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Odvolací soud na odůvodnění rozsudku odkazuje a na tomto místě skutkové a právní závěry jen stručně shrnuje. Ředitel Věznice Valdice rozhodnutími ze dne [datum] a ze dne [datum] vyhověl návrhu bezpečností komise, aby se návštěvy odsouzeného [jméno] [příjmení] ve dnech [datum] a [datum] z bezpečnostních důvodů uskutečnily přes průhlednou dělící přepážku, protože z operativně získaných poznatků vyplynulo odůvodněné zjištění, že při těchto návštěvách by mohlo dojít ze strany odsouzeného a pozvané osoby k závažnému narušení kázně a pořádku s možností podněcování hromadného vystoupení odsouzených. Návštěvy popsaným způsobem proběhly. Stížnosti žalobce na popsaný postup byly projednány a žalobci bylo sděleno, že byly vyhodnoceny jako nedůvodné. Veřejná ochránkyně práv provedla z podnětu žalobce šetření a nejprve shledala, že opatření bezkontaktní návštěvy nebylo důvodné, nicméně posléze toto stanovisko přehodnotila. Žalobce se prezentuje jako předseda občanského sdružení K 213 a toto sdružení veřejně vyzývalo k účasti na„ Demonstraci za propuštění nespravedlivě odsouzeného [jméno] [příjmení] dne [datum] ve [obec] u [obec] před ředitelstvím tamní věznice“.

Soud prvního dále v odůvodnění rozsudku citoval a vyložil aplikované právní předpisy a dospěl k následujícím právním závěrům. V projednávané věci vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem nelze přímo aplikovat zákon č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, ani směrnici Rady 2000/43/ES ze dne [datum]. Činnost Vězeňské služby upravuje zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, z něhož mimo jiné vyplývá, že ředitelé vazebních věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit právní úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo rozhodnutí ministra nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci. Podmínky výkonu trestu upravuje zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a změně některých souvisejících zákonů; podle § 19 odst. 6 tohoto zákona v odůvodněných případech může ředitel věznice rozhodnout, že z bezpečnostních důvodů se návštěva uskuteční v místnosti, kde je návštěvník od odsouzeného oddělen přepážkou.

Uplatněný návrh žalobce soud prvního stupně posoudil podle § 81 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a řešil, zda předestřeným způsobem došlo k zásahu do jeho osobnostních práv. Připustil, že žalobce může subjektivně pociťovat jako újmu a porušení své osobní sféry a zásah do svých práv skutečnost, že ve dvou případech mu nebyla umožněna návštěva odsouzeného běžným kontaktním způsobem, tedy bez dělící přepážky, nicméně postup žalované, resp. rozhodnutí ředitele věznice v daném případě nepřesáhl zákonem požadovanou určitou přípustnou intenzitu, kterou by nebylo možné v demokratické společnosti tolerovat. Žalobci nebylo upřeno návštěvu s odsouzeným vykonat a návštěva plnila svůj účel. Nadto žalobce ani neuvedl skutková tvrzení o rozhodných skutečnostech, konkrétně o nemajetkové újmě, která mu měla vzniknout. Žádal-li žalobce, aby peněžité plnění plnilo i funkci sankce vůči žalované, pak takovou možnost zákonodárce v právní úpravě nemajetkové újmy nepředpokládal a k tomu účelu úhrada případné nemajetkové újmy sloužit nemůže. Soud prvního stupně žalobní návrhy zamítl a při rozhodování o nákladech řízení vyšel z toho, že žalovaná o náhradu paušálních nákladů nepožádala.

4. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Namítá, že v řízení bylo vyšlo najevo, že byl podrobován zcela nestandardnímu, odlišnému a ponižujícímu postupu, rozdílnému od všech ostatních návštěvníků věznice, a to při předmětných dvou návštěvách odsouzeného [jméno] [příjmení]. Zástupce věznice tvrdil, že opatření neměla být trestem ani vůči návštěvníkovi, ani vůči odsouzenému, přitom se ale běžně jako kázeňský trest používají, a také byla tímto způsobem oběma poškozenými vnímána. Jak jinak by kdo měl chápat opatření používané jako trest, než jako trest. K trestu ovšem musí existovat pádný důvod a pokud neexistuje, je to evidentní šikana a protiprávní jednání. Zástupce věznice tvrdil, že se jednalo o prevenci, pak ale zcela chybí vysvětlení, k čemu měla taková prevence zabránit a čemu také skutečně zabránila. Věznice sama specifikovala, že měla strach z organizování vzpoury vězňů, z šíření informace o chystané demonstraci před věznicí. Jestliže věznice argumentuje tím, že na podobná opatření má právo, tak je to argument zcela lichý, protože nikdo nezpochybňuje rozsáhlé kompetence věznice k udržení pořádku ve věznici, včetně kázeňských trestů a postihů, ale k těm vždy musí existovat pádný a zákonný důvod. Organizování demonstrace před věznicí ovšem takovým důvodem není a nemůže nikdy být, protože organizovat demonstrace či veřejná shromáždění je ústavním právem každého občana a pokud organizátor dodrží stanovený postup, což tady dodrženo bylo, nelze ho za to ani trestat, ani přijímat„ preventivní opatření“, protože veřejná shromáždění jsou běžnou součástí života demokratické společnosti, a kdo se s tím nesmířil, neměl by ve státním aparátu demokratického státu co pohledávat. Závěrem tedy žalobce konstatuje, že má za nesporně prokázané, že s ním bylo zjevně bezdůvodně či z důvodů, nikoliv zákonných, jednáno jinak, než se všemi ostatními. To žalobce chápe jako diskriminaci, pokud by na to soud měl jiný názor, měl by rozhodně vysvětlit, co potom podle jeho názoru diskriminací je. Stejně tak používat tresty předem, tedy před tím, než se trestaný vůbec něčeho dopustil, je zcela nepřípustné a v rozporu se základními principy civilizovaného práva. Navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek zrušil a rozhodl, že žaloba je po právu a žalobě vyhověl.

5. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť je ve všech výrocích věcně správný.

6. Odvolací soud přezkoumal postupem podle § 212, § 212a odst. 3 a 5, § 213 odst. 4 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Vady řízení, k nimž se u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud neshledal.

8. Předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu, která měla být způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Takový zásah musí být neoprávněný (protiprávní), a dále musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. O neoprávněný zásah do osobnosti nejde pravidelně mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde zpravidla o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem.

9. V řízení bylo prokázáno, že v obou případech ředitel věznice plně v mezích své kompetence (§ 19 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody) vyhodnotil a rozhodl o provedení bezkontaktní návštěvy, protože již před uskutečněním návštěvy měl indicie o tom, že by mohla návštěva mezi žalobcem a odsouzeným [jméno] [příjmení] být bezpečnostním rizikem. V tomto soudním řízení nelze přezkoumávat důvodnost takového opatření a nutno dodat, že generální ředitel Vězeňské služby shledal stížnosti žalobce na bezkontaktní návštěvu nedůvodnými a příslušný státní zástupce krajského státního zastupitelství, který vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu, včetně pravomoci prověřovat zákonnost příkazů a rozhodnutí Vězeňské služby, dozorové řízení ani nezahájil. Pokud jde o stanovisko Veřejného ochránce práv, i ten posléze shledal postup, který žalobce kritizuje a jehož nezákonnost namítá, postupem souladným s právními předpisy. Z uvedeného je zřejmé, že namítaná opatření nebyla protiprávní a není zde neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce.

10. V řízení nebylo prokázáno, ani jinak nevyšlo najevo, že by žalobce byl v souvislosti s předmětnými návštěvami ve věznici podrobován zcela nestandardnímu, odlišnému a ponižujícímu postupu, rozdílnému od všech ostatních návštěvníků věznice.

11. Soud prvního stupně přiléhavě poukázal na výklad Ústavního soudu, že v každém konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). V daném případě bezkontaktní způsob návštěvy automaticky neznamenal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, protože nešlo o opatření protiprávní a nešlo ani o opatření, které by přesáhlo určitou přípustnou intenzitu omezení kontaktu mezi žalobcem a navštíveným odsouzeným takovou mírou, kterou v demokratické společnosti tolerovat nelze. Soud prvního stupně tvrzený zásah posoudil v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo i s přihlédnutím k funkci, kterou obecně návštěva odsouzených ve věznici má či má mít.

12. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř., protože je ve všech výrocích věcně správný.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a náklady úspěšné žalované vyčíslil podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (tři úkony po [částka], tj. vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání a účast na jednání odvolacího soudu). Lhůtu plnění stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.