pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 20C 17/2017-362,
Mgr. Michael Nippert · Rozhodnutí ze dne 14. 9. 2022
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudkyň JUDr. Ivany Hesové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci
žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci]
proti
žalované: [osobní údaje žalované]
zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení]
sídlem [adresa]
o zaplacení [částka] s příslušenstvím
k odvolání žalované proti mezitímnímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20C 17/2017-362,
Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl mezitímně, že základ nároku je dán (výrok I.) a že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II.).
2. Takto soud rozhodl ve věci, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tvrzením, že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o smlouvě budoucí a žalovaná se zavázala na žalobkyni převést vlastnické právo ke dvěma bytovým jednotkám v budově [adresa], v obci [obec], k. ú. [část obce], za kupní cenu [částka]. Tato částka měla být započtena oproti pohledávce žalobkyně vůči žalované ve stejné výši z titulu převzetí závazku žalovanou na zaplacení kupní ceny za převod obchodního podílu ve společnosti [právnická osoba] Pro případ ukončení smlouvy bylo ujednáno, že žalovaná žalobkyni vrátí [částka], které byly poskytnuty jako záloha na kupní cenu. K uzavření kupní smlouvy nedošlo, na žalobkyni nebylo převedeno vlastnické právo k předmětným bytovým jednotkám, a proto byla dne [datum] uzavřena dohoda 1 mezi žalobkyní, žalovanou a společností [právnická osoba], jejímž předmětem bylo narovnání vztahů a přistoupení [právnická osoba] k dluhu. Ani žalovaná, ani [právnická osoba] dluh řádně neuhradily, proto byla dne [datum] uzavřena dohoda 2 mezi žalobkyní, žalovanou a [právnická osoba], v níž byla řešena zbývající část dluhu, byla v ní uvedena nová dlužná částka s novými termíny splatnosti, ale ani na základě této druhé dohody nedošlo k celkové úhradě dluhu.
3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tvrzením, že ve sporu není věcně pasivně legitimována, neboť dohody 1 a 2 jsou převzetím dluhu společností [právnická osoba], a částečné úhrady dluhu byly provedeny [právnická osoba] [příjmení] [jméno] [příjmení]. Dále namítala, že dohoda 1 i dohoda 2 byly uzavřeny poté, co došlo k převodu 80 % podílu na základním kapitálu žalované na nového společníka, a to [právnická osoba] s.r.o. a dluh mohl být také uhrazen některou z asi 14 společností, ve kterých figurovali pánové [jméno] a [příjmení] [příjmení]. Namítala rovněž, že na druhé dohodě není za žalovanou nikdo podepsán.
4. Soud prvního stupně provedl dokazování obsahem listin, a to smlouvy o smlouvě budoucí ze dne [datum], dále dohodou bez data označenou jako dohoda 1 a dohodou ze dne [datum] označená jako dohoda 2. Dále vyslechl jednatele žalobkyně [jméno] [příjmení] a společníka žalobkyně [jméno] [příjmení].
5. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § [číslo] odst. 1, § [číslo] odst. 1, § [číslo], § 558 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a tato ustanovení citoval. Právní jednání účastníků pak hodnotil podle § 558 odst. 1 věta první o. z. a vyšel z úvahy, že pravidelným významem právního jednání jakéhokoliv podnikatele je jednání za účelem dosažení zisku, nikoliv za účelem prodělání na podnikatelské činnosti. [příjmení] obsah listin označených jako„ dohoda 1“ a„ dohoda 2“, obsahující ustanovení, která si částečně odporovala, když v jednom z odstavců bylo konstatováno, že by mělo jít o převzetí dluhu a v jiném odstavci bylo konstatováno, že žalobkyně má být v každém případě věřitelem i vůči žalované až do úplného uhrazení dluhu, což by zase svědčilo o tom, že by mělo jít o přistoupení k dluhu. Poté dovodil, že jak žalobkyně, tak žalovaná, nechtěly na takovém právním jednání prodělat. Zároveň uvedl, že nepochybuje o tom, že se žalovaná chtěla svého závazku zprostit, což z hlediska právního posouzení však není právně významné, a proto nepovažoval za nutné předvolávat a vyslýchat dřívější jednatele žalované společnosti.
6. Dohodu 1 soud prvního stupně posoudil jako přistoupení společnosti [právnická osoba], k dluhu, který primárně vyplýval ze smlouvy ze dne [datum]. Současně se jedná o uznání dluhu. Smluvní strany existenci dluhu konstatovaly a konstatovaly současně právní titul, na základě kterého dluh vznikl a žalovaná samotné uzavření smlouvy ze dne [datum] a dluh z této smlouvy vyplývající nesporovala a ani netvrdila, že by na žalobkyni bylo převedeno vlastnické právo ke dvěma bytovým jednotkám, ve vztahu, k nimž byla uzavírána předmětná smlouva o smlouvě budoucí. Dle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že vůle žalobkyně jako věřitele směřovala k ujednání s přistoupivším dlužníkem [právnická osoba], o jeho přistoupení k dluhu, který měla žalovaná vůči žalobkyni na základě smlouvy ze dne [datum]. Výslechem jednatele a společníka žalobkyně bylo zjištěno, že ta vnímala žalovanou po celou dobu jako dlužníka a [právnická osoba], pouze jako garanta. Účastníkem dohody 1 je i žalovaná, neboť součástí této dohody je právě i uznání jejího dluhu. Pokud vůle věřitele nesměřovala k převzetí dluhu, resp. k udělení souhlasu s převzetím dluhu, nemohl závazek žalované ve vztahu k žalobkyni zaniknout. Jestliže by nebyl správný závěr, že jde o přistoupení společnosti [právnická osoba], k dluhu, pak z provedeného dokazování bylo zjištěno, že vůle věřitele k udělení souhlasu s převzetím dluhu nesměřovala. V takovém případě by podle § 1889 o. z. žalobkyni nevzniklo vůči přejímateli [právnická osoba], přímé právo na uspokojení, ale přejímatel dluhu by měl povinnost zařídit, aby primární dlužník nemusel plnit. [právnická osoba], tomu nedostála, jinak by nebyla uzavírána dohoda 2. [právnická osoba], je vedeno insolvenční řízení a svým závazkům ani dostát nemůže, neboť de facto nemá žádný majetek. To však nemůže jít k tíži věřitele, jestliže s převzetím dluhu nesouhlasil. Dohoda 2 byla uzavřena proto, že závazky vyplývající z dohody 1 nebyly zcela splněny, a proto je tato druhá dohoda novací první dohody. V této souvislosti soud prvního stupně odkázal na § 1902, § 1906 a § 561 odst. 1 o. z., a tato ustanovení citoval. Uzavřel dále, že byla dodržena písemná forma a že dohoda 1 byla uznáním dluhu a přistoupením společnosti [právnická osoba], k dluhu a smluvními stranami novace tedy byla jak žalobkyně, tak žalovaná, a rovněž společnost [právnická osoba] Podle soudu prvního stupně by byl stejný závěr, i pokud by se jednalo o převzetí dluhu společností [právnická osoba], k němuž však nedal souhlas věřitel. Ani u dohody 2 vůle věřitele nesměřovala k udělení souhlasu s převzetím dluhu společností [právnická osoba], a žalovaná proto nemohla být povinnosti dluh zaplatit zproštěna.
7. Žalovaná se bránila tím, že na dohodě 2 není podpis jejího tehdejšího jednatele a že jednatel žalované [jméno] [příjmení] podepisoval dohodu pouze za společnost [právnická osoba] Takový závěr z obsahu listiny nazvané dohoda 2 podle soudu prvního stupně nevyplývá, neboť ta je koncipována tak, že jejím účastníkem je i žalovaná a [jméno] [příjmení] byl oprávněn jednat za obě společnosti, přičemž umístil svůj podpis tak, že jedním podpisem podepisoval za obě společnosti. I kdyby tento závěr nebyl správný, pak absence podpisu jednatele žalované by mohla být pouze důvodem pro úvahy o relativní neplatnosti takové dohody. Podle § 579 odst. 1 o. z. by se však žalovaná neměla právo neplatnosti dohody 2 pro nepřipojení podpisu jejího jednatele dovolat, neboť to byla ona, kdo by neplatnost právního jednání způsobil a uplatnil z neplatného právního jednání pro sebe výhodu. V dohodě 2 došlo k novému ujednání o výši a splatnosti dlužné částky.
8. Soud prvního stupně z výše uvedených důvodů posoudil nárok co do základu za oprávněný s tím, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani námitka žalované, že v roce 2014 došlo k převodu 80 % podílu žalované na jinou společnost, protože změny v majetkové struktuře nemají vliv na právní subjektivitu účastníků dohody 1 a dohody 2. Podle názoru soudu prvního nelze vyloučit, že pokud se nový majitel či nový jednatel dozví o dluhu, který vznikl před tím, než se stal jednatelem či společníkem, nebude s ním souhlasit, to však nemůže jít k tíži věřitele. K tíži věřitele nemůže jít ani vzájemná provázanost a jistá nepřehlednost vzájemného propojení společností, v nichž byly oprávněnými jednajícími osobami pan [jméno] a [příjmení] [příjmení]. Jestliže žalovaná namítala, že k úhradě celého dluhu mohlo dojít některou z jiných asi 14 společností, v nichž oba figurovali, pak jde o zcela neurčitou obranu.
9. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalovaná, která namítala, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav věci a věc nesprávně právně posoudil, neboť dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Zejména akcentovala, že nebyl proveden důkaz výslechem svědka [jméno] [příjmení], jejího bývalého jednatele a společnosti [právnická osoba], k obsahu a smyslu dohody 1 a dohody 2 a nebyl proveden důkaz výslechem svědka [příjmení] [příjmení], bývalého jednatele žalované společnosti a společnosti [právnická osoba], k témuž. Dále namítla, že byla zkrácena její práva na spravedlivý proces, že soud prvního stupně své závěry opřel pouze o výslechy společníka a jednatele žalobkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], ti však nedokázali objasnit strukturu dohody 1 a dohody 2, zejména obsah preambule a s ní spojený důvod uzavření obou dohod. Zdůraznila pak, že obě dohody byly uzavřeny poté, co došlo k převodu podílu ve výši 80 % na základním kapitálu žalované - společnosti [právnická osoba] - na nového společníka, a sice [právnická osoba] s.r.o. V důsledku tohoto převodu se majoritním společníkem žalované stala [právnická osoba] s.r.o., a [právnická osoba] [příjmení] [jméno], zkráceně FIM S. P. A., se podílela na majetkové struktuře žalované skrze svojí dceřinou společnost [právnická osoba], v rozsahu 20 %, což vyplývá z preambule dohody 2. [ulice] verze dohody 2 je špatně srozumitelná a je potřeba citovat doslovný překlad italské verze, která je srozumitelnější. Z preambule i dalších částí obou dohod vyplývá, že [právnická osoba], přebírá celý dluh ve výši [částka] vůči společnosti [právnická osoba] Podle jejího názoru se soud prvního stupně s tímto vůbec nevypořádal. V tomto ohledu uvedla, že podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba obsah obou dohod interpretovat podle skutečné vůle účastníků v době jejich uzavření. Je třeba přihlédnout i k okolnostem, za nichž došlo k uzavření smluv a k následnému chování stran. Je třeba zkoumat proto i vůli a tvrzení žalované strany a jejích svědků či účastníků a nikoliv pouze žalobkyně. Vzhledem k tomu, že došlo k převodu 80 % podílu žalované společnosti, mezi smluvními stranami dohody 1 bylo sjednáno, že žalovaná bude tohoto závazku zproštěna a dluh převezme společnost [právnická osoba] Namítla tedy, že soud prvního stupně měl zkoumat skutečnou vůli obou smluvních stran v době uzavření dohody 1 a posléze dohody 2 a přihlédnout k okolnostem, za nichž došlo zejména k uzavření dohody 1. Obsahem dohody o převzetí dluhu podle žalované je změna subjektu závazkového vztahu, dluh převzala společnost [právnická osoba], a ta se stala novým dlužníkem žalobkyně. Soud prvního stupně vyslechl pouze [jméno] a [jméno] [příjmení] a byť ani výslovně neuvedli, že nedali souhlas k převzetí dluhu, soud prvního stupně považoval provádění dalších důkazů za nadbytečné, čímž jednoznačně vybočil z řádného vedení procesu a zkrátil ji na jejích právech. Zdůraznila dále, že předmětem sporu je právě výklad a interpretace obsahu obou dohod, neboť v interpretaci a výkladu jejích ustanovení jsou obsaženy části, které mohou být považovány za rozporuplné a obsah výkladu je mezi účastníky sporný. Podle žalované soud prvního stupně měl zkoumat vůli obou stran ohledně obsahu předmětných dohod a k tomu je nutný výslech svědků a účastníků, které navrhly jak žalobkyně tak žalovaná. Ani jeden z pánů [příjmení] nezastává v žalované společnosti v současné době žádnou funkci, v rozhodné době byli statutárními zástupci jiných společností a mohli vypovědět o tom, zda pohledávka žalobkyně nebyla v mezidobí uhrazena nebo jinak narovnána či splněna jinou právnickou osobou, v níž zastávali funkci statutárního orgánu. Část pohledávky žalobkyně byla provedena třetím subjektem, a to [právnická osoba] [příjmení] [jméno] a nikoli žalovanou. S tím se soud prvního stupně rovněž nevypořádal. Žalovaná dále akcentovala závěr dohody 1 a dohody 2, podle něhož platby budou moci být provedeny i FIM S. P. A., tedy tehdejším společníkem [právnická osoba], přičemž o možnostech provést platbu společníky žalované v žádné z dohod není zmínka. To opět nasvědčuje spíše tomu, že smluvní strany měly v úmyslu uzavřít dohodu o převzetí dluhu, nikoliv dohodu o přistoupení k dluhu. Podle žalované dohody byly koncipovány jako trojstranné a je tedy zřejmé, že právě uzavřením dohody 1 se smluvní strany dohodly, že stávající dluh vůči žalobkyni bude převzat třetí osobou, tedy společnosti [právnická osoba], která dosud v závazkovém právním vztahu nefigurovala a současně právě podpisem této trojstranné dohody dala žalobkyně k tomuto právnímu jednání souhlas. Z těchto důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného a nesouhlasila s důvody podaného odvolání. Akcentovala, že žalovanou navržení svědci byli opakovaně k jednání předvoláni, [příjmení] [příjmení] v té době žil údajně v [obec] a na konání jednání prý pozapomněl, a proto se ho nezúčastnil. Z těchto důvodů je výslech těchto svědků nadbytečný a nehospodárný a rozhodně nebyla zkrácena práva žalované. Obsah a smysl obou dohod není možné prokazovat výslechem svědků, kteří nemají podávat právní rozbor smluv či jiných závěrů právních. Otázkou vůle účastníků dohod v době jejich uzavření se soud prvního stupně zabýval dostatečným způsobem. Dále uvedla, že žalovaná tvrdí, že mělo dojít k převzetí dluhu, a proto je klíčovým požadavkem souhlas věřitele, tedy žalobkyně, ale ten dán nebyl a z dohod jednoznačně výslovně vyplývá odepření takového souhlasu. Další argument žalované spočívající ve změnách ve vlastnické struktuře této společnosti rovněž není podle žalobkyně právně relevantní. Platí, že osoba oprávněná jednat za právnickou osobu tuto právnickou osobu zavazuje. V odvolání žalovaná navrhla provést důkaz překladem italského znění dohody, jedná se o důkazní návrh, který nebyl před soudem prvního stupně v době do koncentrace řízení navržen, tudíž se jedná o nepřípustnou novotu. K dalším námitkám žalované žalobkyně uvedla, že pokud je dána dohoda o dluhu, věřiteli a dlužnících, pak je jasné, že ke splnění dluhu jsou povinni dlužníci. Z ujednání v dohodách v této věci vyplývá, že za spoludlužníka [právnická osoba], může plnit dluh i jiná osoba a u dalšího spoludlužníka, tj. u žalované lze předpokládat, že jej bude plnit sama, nikoliv prostřednictvím jiné osoby. Žalobkyně popřela, že by dala souhlas k převzetí dluhu, nevyplývá to ani z provedeného dokazování ani z obsahu písemných dohod. Podle názoru žalobkyně si žalovaná odporuje, jestliže tvrdí, že souhlas věřitele nemusí být v dohodě obsažen, a na druhou stranu tvrdí, že v daných dohodách údajně obsažen je. Z dohody jednoznačně vyplývá, že až do splnění dluhu věřitelem vůči společnosti [právnická osoba], je vždy jen společnost [právnická osoba] Tuto část dohody žalovaná zcela vědomě ignoruje a nikdy ji nevysvětlila.
11. Žalovaná v replice k vyjádření žalobkyně opakovala důvody odvolání a nesouhlasila s argumentací žalobkyně. Trvala na tom, že soud prvního stupně nedostál své povinnosti provést veškeré důkazy nutné k vyložení písemného projevu vůle stran, obsažené v dohodě 1 a 2.
12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející v odvolacím jednání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 1 o. s. ř), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
13. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl potřebný rozsah dokazování, spolehlivě zjistil skutkový stav a věc správně právně posoudil. Na odůvodnění napadeného rozsudku proto lze odkázat a odvolací soud se s ním ztotožňuje. Především je potřeba zdůraznit, že soud prvního stupně zvolil správný postup, jestliže ve věci rozhodl mezitímním rozsudkem postupem dle § 152 odst. 2 o. s. ř., tedy rozhodl o základu nároku s tím, že v dalším řízení se bude zabývat výší nároku a bude rozhodovat rovněž o nákladech řízení, a to i odvolacího.
14. Odvolací námitky žalované nelze považovat za důvodné. Žalovaná zejména soudu prvního stupně vytýkala, že byla zkrácena na svých procesních právech, neboť nebyl vyslechnut [jméno] [příjmení], bývalý jednatel žalované společnosti a společnosti [právnická osoba], k obsahu a smyslu dohod a že dále nebyl k témuž proveden výslech [příjmení] [příjmení], bývalého jednatele žalované společnosti. Dle jejího názoru tito měli objasnit strukturu obou dohod, obsah preambule a důvod uzavření těchto dohod. Jak správně uzavřel soud prvního stupně, ke všem otázkám, které byly nastoleny a byly pro posouzení věci právně významné, byly provedeny důkazy listinami, tedy obsahem dohod, které byly mezi účastníky uzavřeny a k věci byli slyšeni rovněž jednatel žalobkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně se opakovaně snažil za součinnosti s právní zástupkyní žalované vyslechnout bratry [příjmení]. K výzvě soudu ze dne [datum] zástupkyně žalované dne [datum] sdělila, že jednání dne [datum] se oba nezúčastní, neboť [příjmení] [příjmení] je v současné době v České republice, ale byl pozitivně testován na COVID-19 a je v izolaci a má nařízenou karanténu, avšak doklad o tomto tvrzení doložen nebyl. [jméno] [příjmení] je ve Švýcarsku, které Českou republiku zařadilo mezi rizikové země a po návratu z České republiky by musel nastoupit do 10 denní karantény. Podle záznamu na č.l. 218 p.v. spisu zástupkyně žalované sdělila, že oba jmenovaní přislíbili účast na jednání dne [datum], to potvrdila písemně dne [datum] s tím, že není třeba písemně oba obesílat a je nutno zajistit tlumočníka. Soud prvního stupně zajistil předvolání v italském překladu a zaslal je zástupkyni žalované, aby je doručila na e-mailové adresy jmenovaných (stejně tak i u zástupkyně žalobkyně). Jednání muselo být odročeno z procesních důvodů na den [datum], o tom byli všichni včas vyrozuměni a zástupkyně účastnic byly požádány o opětovné doručení předvolání na tento termín. Soud telefonicky dne [datum] ověřoval, zda se jmenovaní dostaví, dne [datum] zástupkyně žalované sdělila, že oba jmenovaní se nemohou jednání zúčastnit, přičemž žádný konkrétní důvod uveden nebyl. Poté zástupkyně žalované trvala na výslechu a oficiálním předvolání na dne 24. 9. [číslo] sdělené adresy. Z uvedeného vyplývá, že k výslechu nedošlo nikoliv z důvodů na straně soudu prvního stupně, ale proto, že jmenovaní se k jednání bez řádné omluvy nedostavili a tím znemožnili svůj výslech. Nyní tuto skutečnost žalovaná účelově používá jako zásadní odvolací námitku a dovozuje, že byla zkrácena na svých právech, což však prokázáno nebylo.
15. Podle § 557 o. z. připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první. Jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se víc spravedlivým vykládat v neprospěch toho, kdo je do smlouvy uložil (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 182/2001; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na [webová adresa]). Podle § 556 odst. 1 o. z., co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 23Cdo 3562/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na [webová adresa]) projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Nelze-li takto projev vůle vyložit, vykládá se podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které by byl projev vůle určen. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2337/21, při výkladu právního jednání je nepsaným pravidlem právní předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce (teda ani smluvní strany) nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky.
16. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21Cdo 5281/2016, základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě - u vícestranných právních jednání - společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
17. Tím, že žalovaná byla účastna na uzavření dohody 2 dala jasně najevo, jaký význam dohodě 1 přikládá, tedy že i po jejím uzavření zůstala dlužníkem žalobkyně a společnost [právnická osoba], k dluhu přistoupila. Jistě nebylo vůlí žalující společnosti, aby si omezila možnost navrácení svých prostředků tím, že by souhlasila s převzetím dluhu a nikoliv s přistoupením k dluhu, neboť by to pro ni mělo nerozumné důsledky. Soud prvního stupně dovodil zcela správné závěry ohledně obsahů předložených listin, a to dohody [číslo] dohody [číslo] které byly připraveny žalovanou společností, tedy bratry [příjmení], a jednoznačně lze uzavřít, že společnost [právnická osoba], přistoupila k dluhu společnosti [právnická osoba], která vystupovala vůči žalobkyni jako dlužník. Z obsahu obou dohod, ani v kontextu s preambulí, nelze dovodit, že se jedná o převzetí dluhu, k němuž by žalobkyně dala souhlas. Žalobkyně by si takovým postupem zhoršila své postavení ve vztahu k vymahatelnosti pohledávky, kterou vůči žalované měla, což postrádá logiku a je v rozporu s výpovědí [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] [jméno] správnosti tohoto závěru svědčí rovněž fakt, že i dohoda 2 ze dne [datum] byla koncipována jako trojstranná a byla uzavřena mezi žalobkyní, dále žalovanou společností [právnická osoba], a společností [právnická osoba] Pokud by byl správný výklad žalované, pak nebyl žádný rozumný důvod pro to, aby i v dohodě 2 vystupovala společnost [právnická osoba], neboť již na základě dohody 1 by došlo k převzetí celého dluhu společností [právnická osoba], a ta by se stala dlužníkem ve vztahu k věřiteli společnosti [právnická osoba] Výklad podávaný žalovanou je účelový, neboť není zřejmé, proč by v jiném případě v obou dohodách bylo výslovně uvedeno, že„ společnost [právnická osoba] je v každém případě věřitelem i vůči společnosti [právnická osoba], až do úplného uhrazení dluhu ze strany společnosti [právnická osoba]“.
18. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodl v souladu s judikaturou i právní teorii a odvolací námitky nemohou být proto důvodné.
19. Z výše uvedených důvodů byl napadený rozsudek jako správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně, o jehož přípustnosti, za podmínek § 237 o. s. ř., rozhodne dovolací soud.