o zaplacení 31 450 Kč s příslušenstvím

1. Obvodní soud pro [adresa], dále soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 24. 2. 2025, č. j. [spisová značka], zamítl žalobní návrh, aby žalovaný zaplatil žalobkyni 31 450 Kč spolu s úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 1 900 Kč od 12. 8. 2023 do zaplacení (výrok I.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 31 450 Kč na podkladě tvrzení, že dne 18. 7. 2023 v 10:44 hodin bylo na pokyn [funkce] [orgán] vydaný podle § 27 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, odtaženo vozidlo tovární značky [název], stříbrné barvy, reg. zn. [SPZ], dále jen předmětné vozidlo, z [adresa]. Žalobkyně z registru vozidel zjistila, že provozovatelem vozidla je žalovaný, proto jej požádala o zaplacení ceny za odtah ve výši 1 900 Kč a ceny za uskladnění ve výši 250 Kč za první až třetí den, 400 Kč za čtvrtý až maximálně jednostoosmdesátý den a 50 Kč za každý další započatý den, což do 30. 9. 2023 činilo 29 550 Kč. Žalovaný přes písemné výzvy žalobkyni souhrnnou částku 31 450 Kč nezaplatil.

3. Žalovaný na svoji obranu uvedl, že vozidlo prodal dne 27. 3. 2022 [jméno FO] a k prokázání tohoto tvrzení předložil kupní smlouvu ze dne 27. 3. 2022. Dále tvrdil, že vzhledem k neposkytnutí součinnosti ze strany jmenované kupující nebylo dosaženo zápisu změny vlastníka a provozovatele v registru vozidel, že v době odtažení předmětného vozidla předmětné vozidlo již nevlastnil a fakticky neprovozoval, proto navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Dodal, že v této právní věci nejde o první odtah předmětného vozidla, že v obdobné věci týchž účastníků, ale za jiné období, již proběhlo řízení u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a v označeném řízení byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že žalobní požadavek žalobkyně vůči žalovanému je v rozporu s dobrými mravy.

4. Žalobkyně k obraně žalovaného uvedla, že žalovaný jako vlastník a provozovatel vozidla si mohl a měl být vědom toho, že v souvislosti s prodejem vozidla je nutno provést přepis vozidla v registru vozidel. K úhradě uplatněného nároku je povinen žalovaný, neboť v rozhodné době byl zapsán v registru vozidel jako vlastník a provozovatel předmětného vozidla. Odkázala na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Navrhla, aby žalobě bylo vyhověno, a aby žalobkyni byla přisouzena také náhrada nákladů řízení.

5. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku stručně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak věc posoudil po právní stránce; odvolací soud na odůvodnění rozsudku odkazuje a na tomto místě skutkové a právní závěry jen stručně shrnuje.

6. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný byl vlastníkem vozidla [název], registrační značky [SPZ], VIN [VIN kód], toto vozidlo kupní smlouvou ze dne 27. 3. 2022 prodal [jméno FO], která vozidlo převzala a od té doby jej měla v dispozici. Následně se žalovaný pokoušel [jméno FO] kontaktovat ohledně přepisu vlastníka vozidla v registru vozidel, avšak jmenovaná mu neposkytla součinnost, proto v registru vozidel zůstal zapsán žalovaný. Dne 18. 7. 2023 byl proveden odtah předmětného vozidla na základě rozhodnutí [funkce] [orgán] podle ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Žalovaný náklady na odtah a uskladnění předmětného vozidla neuhradil.

7. Stran právního posouzení této právní věci soud prvního stupě odkázal na § 27 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, dále „zákon o silničním provozu“, na § 1723 odst. 1 a § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále „o. z.“, a dospěl k závěru, že za situace, kdy žalovaný neměl předmětné vozidlo ve své moci v době, kdy došlo k odtažení a umístění vozidla na parkoviště žalobkyně, bylo by nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), aby soud rozhodl formalisticky a za vlastníka, resp. provozovatele vozidla, považoval žalovaného a uložil mu povinnost zaplatit náklady za odtah a parkování; odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 1265/2022 a sp. zn. 25Cdo 1064/2021, z nichž dovodil, že je-li prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti a tím, kdo má vozidlo v právní i faktické dispozici, je osoba odlišná od zapsaného vlastníka či provozovatele, nahradí náklady odstranění vozidla skutečný vlastník a provozovatel vozidla. Žalobní návrh zamítl a k rozhodnutí o nákladech řízení uvedl, že plně úspěšnému žalovanému náklady nevznikly, proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

8. Žalobkyně napadla zamítavé rozhodnutí o věci samé a související rozhodnutí o nákladech řízení (výroky I. a II.) včasným a přípustným odvoláním. Namítla, že soud prvního stupně především dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, dospěl k nesprávnému právnímu závěru a nesprávně si vyložil judikaturu Nejvyššího soudu, kterou v odůvodnění rozsudku zmínil. Žalobkyně v průběhu řízení poukazovala na konkrétní judikaturu, která odpovědnost za odtah a parkovné (uskladnění) vozidla připisují zcela striktně zapsanému provozovateli vozidla, a to bez ohledu na to, že vozidlo prodal, bez ohledu na to, že kupující snad převod vozidla měl zajistit a nezajistil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 1 As 318/2018, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 769/21). S odkazem na označenou judikaturu žalobkyně již v řízení před soudem prvního stupně uvedla, že za provozovatele vozidla může být v dané věci považována pouze osoba zapsaná v registru vozidel, nikoli osoba jiná, a to i když vozidlo od zapsaného provozovatele v době před odtahem snad zakoupila, a to na základě principu objektivní odpovědnosti. Osobou zapsanou v registru vozidel je žalovaný, tedy jen on může být provozovatelem vozidla odpovědným za náklady na odtah předmětného vozidla a parkovné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 1265/2022 a sp. zn. 25Cdo 1064/2021 si soud prvního stupně nesprávně vyložil, nadto skutkové okolnosti dovolacím soudem řešených právních případů byly jiné. Stěžejním rozdílem v řízení pod sp. zn. 25Cdo 1064/2021 bylo, že žalobce žaloval osobu, která v registru vozidel zapsána nebyla, tedy žaloval faktického vlastníka vozidla, nicméně nižší soudní instance tento jeho postup s odkazem na evidenční princip odmítaly připustit. Správnost jeho závěru potvrdil až Nejvyšší soud a přiznal žalobci možnost, nikoli povinnost, žalovat i osobu, u níž bude prokázáno faktické vlastnictví vozidla. Rozhodnutí dovolacího soudu nebylo vydáno za tím účelem, aby dávalo zapsaným provozovatelům vozidel nástroj, jak se zprostit své odpovědnosti, ale naopak bylo vydáno za tím účelem, aby se žalobce mohl domáhat svého nároku i po jiné osobě, než která je v registru vozidel zapsána, pokud se k tomu žalobce, s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, sám rozhodne. Tedy toto rozhodnutí slouží k posílení právního postavení žalobce při vymáhání pohledávek z nucených odtahů, nikoli k tomu, aby se zapsaný provozovatel mohl vyvinit ze své objektivní odpovědnosti. V rozhodnutí sp. zn. 25Cdo 1064/2021 je navíc výslovně vyloučeno, aby se žalovaný vůči žalobci mohl dovolávat toho, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti. Dále pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 1265/2022, tak v tamním případě byl prodávajícímu předložen falešný občanský průkaz a údaje v něm uvedené nepatřily žádné existující osobě a ani adresa tam uvedená neexistovala - prodejce se tak nemohl domáhat výmazu z registru vozidel, neboť žalobu na určení vlastnictví nelze vést proti neexistující osobě s neexistujícím bydlištěm. Žalobkyně z popsaných důvodů navrhla, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku žalobnímu návrhu vyhověl a přisoudil žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i předcházející řízení postupem podle § 212, § 212a, § 213 odst. 2, § 214 odst. 1 o. s. ř., vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a při jednání zopakoval důkaz kupní smlouvou ze dne 27. 3. 2022, kterou předložil žalovaný jako důkaz o tom, že v rozhodné době (18. 7. 2023) byla vlastníkem předmětného vozidla [jméno FO]; po zopakování dokazování byl skutkový stav věci zjištěn tak, že bylo možno ve věci rozhodnout.

10. Vady řízení, k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud neshledal.

11. Z kupní smlouvy ze dne 27. 3. 2022 odvolací soud zjistil, že jako kupující je ve smlouvě uvedena [jméno FO], narozená dne [datum], bytem [adresa], ale jmenovaná kupní smlouvu nepodepsala. Z obsahu smlouvy nelze seznat, kdo ji podepsal jako údajný zástupce kupující, neboť zástupce kupující není ve smlouvě označen ani jménem a příjmením, smlouva je bez jakékoliv přílohy, tudíž její součástí není ani plná moc. Dále podle kupní smlouvy měl být o předání vozidla sepsán protokol o předání, ale takový protokol není součástí smlouvy a žalovaný protokol o předání předmětného vozidla nepředložil, ani netvrdil, že by takový protokol byl vůbec sepsán. Odvolací soud na podkladě tohoto důkazu uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaný vozidlo prodal a novému vlastníku předal; závěr soudu prvního stupně, že žalovaný předmětné vozidlo prodal a předal [jméno FO] nemá oporu v provedeném dokazování, tudíž jde o závěr nesprávný.

12. Dále vzal soud prvního stupně v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly. Uvedl totiž, že žalovaný se pokoušel [jméno FO] kontaktovat ohledně přepisu vlastníka vozidla v registru vozidel, avšak jmenovaná mu neposkytla součinnost a proto v registru vozidel zůstal zapsán žalovaný. Pro takové skutkové zjištění neměl oporu v provedeném dokazování.

13. V řízení nebylo prokázáno ani jinak nevyšlo najevo, že tím, kdo měl předmětné vozidlo v právní i faktické dispozici, byla osoba odlišná od zapsaného vlastníka či provozovatele, tedy osoba odlišná od žalovaného.

14. V řízení bylo zjištěno, že k odtahu předmětného vozidla došlo z rozhodnutí [funkce] [orgán] podle § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu.

15. Podle § 2 písm. b) zákona o silničním provozu pro účely tohoto zákona provozovatel vozidla je vlastník nebo jiná osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel podle zvláštního právního předpisu nebo obdobné evidenci jiného státu.

16. Podle § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu o odstranění vozidla, které neoprávněně stojí na vyhrazeném parkovišti, rozhodne [orgán] nebo [funkce] [orgán]; vozidlo se odstraní na náklad jeho provozovatele.

17. V posuzovaném případě bylo prokázáno, že žalovaný byl v rozhodné době (18. 7. 2023) evidován jako provozovatel vozidla ve smyslu § 2 písm. b) zákona o silničním provozu. Pokud jde o povahu žalobkyní uplatněného nároku, dovozuje judikatura, že jde o nárok vyplývající z § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu, který se analogicky řídí ustanoveními o náhradě škody (§ 1723 odst. 1, § 2910, § 2953 o. z.), jak plyne např. z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoud.cz). Řešením otázky, co se rozumí náklady na odstranění vozidla ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb., se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 25Cdo 4706/2009 a dovodil, že za odstranění vozidla z pozemní komunikace ve smyslu ustanovení § 45 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže být považováno pouze jeho prosté odtažení, ale i následné umístění tam, kde toto vozidlo nebude představovat překážku provozu. Je-li odtažení vozidla spojeno s jeho uskladněním, jsou i s tím spojené náklady nákladem na odstranění vozidla ve smyslu ustanovení § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedené závěry lze vztáhnout i k ustanovení § 27 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb., neboť jde o úpravu obdobnou (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Odvolací soud ve světle předestřené judikatury uzavřel, že nároky na náhradu nákladů na odstranění vozidla, tj. nákladů na odtah a nákladů na uskladnění vozidla, je třeba posuzovat shodně.

18. Z § 27 odst. 5 (část věty za středníkem) zákona o silničním provozu jednoznačně vyplývá, že vozidlo se odstraní na náklad provozovatele, jímž v projednávané věci v rozhodné době byl žalovaný, který je tudíž v této právní věci pasivně legitimován. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně svůj nárok vůči žalovanému uplatnila důvodně.

19. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda nejsou dány důvody pro snížení výše škody podle § 2953 o. z., podle něhož z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.

20. Odvolací soud přihlédl k výši škody (31 250 Kč) a k tomu, že žalovaný si pro případ prodeje předmětného vozidla zjevně musel být vědom své povinnosti provést zápis změny vlastníka v registru silničních vozidel pro případ prodeje vozidla. V řízení nebyly tvrzeny ani jinak nevyšly najevo důvody, které by měly žalovanému ve splnění zmíněné povinnosti (pro případ, že by předmětné vozidlo vskutku prodal a novému vlastníkovi předal) bránit. Odvolací soud neshledal, že by šlo o případ natolik výjimečný, aby zmíněné ustanovení § 2953 o. z. mohl aplikovat. Z popsaných důvodů nelze ani dospět k závěru, že by přisouzení uplatněného nároku žalobkyni odporovalo dobrým mravům.

21. Odvolací soud není vázán rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] pod č. j. [spisová značka], v obdobné právní věci týchž účastníků a shora vysvětlil, proč rozhodl jinak a vyložil důvody odchylného rozhodnutí. Zbývá dodat, že označené rozhodnutí č. j. [spisová značka] neprošlo ani přezkumem odvolacího soudu.

22. Úrok z prodlení žalobce požadoval od 12. 8. 2023 z částky 1 900 Kč, jde o nárok, který je splatný na výzvu věřitele, neboť doba plnění z právního předpisu ani ujednání účastníků neplyne (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky a žalovaný je v prodlení s plněním od 12. 8. 2023, tudíž odvolací soud přiznal žalobkyni úrok od 12. 8. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

23. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je co do důvodu i výše po právu a postupem podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 31 450 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 900 Kč od 12. 8. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

24. V souvislosti se změnou rozhodnutí ve věci samé odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). V řízení byla plně úspěšná žalobkyně a podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. má právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů na uplatnění a bránění práva.

25. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi zabýval již mnohokrát otázkou účelnosti vynaložených nákladů, resp. náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a opakovaně uvedl, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však stát učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení, jako náklady účelně vynaložené (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008, nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009, nález sp. zn. II. ÚS 3855/14 ze dne 1. 9. 2015). Obdobné závěry pak Ústavní soud vztáhl i na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty), hospodaří s veřejnými prostředky apod., jako jsou statutární města a jejich městské částí (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012, nález ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2434/19).

26. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nepředstavují dle ustálené soudní judikatury náklady na zastoupení státu a statutárních měst advokátem účelně vynaložené náklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22Cdo 2596/2015, ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26Cdo 149/2016). Zaměstnávají-li uvedené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28Cdo 1627/2018).

27. Odvolací soud vzal zmíněnou judikaturu v úvahu a úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů účelně vynaložených na uplatnění práva, kterou vyčíslil takto: soudní poplatek za návrh na zahájení řízení 1 258 Kč, soudní poplatek za odvolání 1 258 Kč, paušální náhrada nákladů řízení 6x 300 Kč podle § 1, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za výzvu k plnění předcházející zahájení řízení, písemný návrh na zahájení řízení, další písemné vyjádření ve věci samé ze dne 24. 2. 2025, odvolání ve věci samé, příprava na jednání odvolacího soudu, účast na jednání odvolacího soudu dne 15. 10. 2025, v součtu 4 316 Kč; v této právní věci nebyla předmětem sporu právní problematika, která by přímo nesouvisela s oblastí spravovanou žalobkyní, také nešlo o právní problematiku specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, apod.

28. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a místo plnění náhrady nákladů řízení podle § 149 odst. 1 o. s. ř.