Rozhodnutí 28 Co 187/2024-170

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je oprávněna do právní moci rozhodnutí o vypořádání zaniklého společného jmění žalobce a žalované výlučně užívat jednotku č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], kterou ve výroku specifikoval, oproti povinnosti žalované platit žalobci měsíčně částku ve výši 12 000 Kč vždy do každého 15. dne v měsíci od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalované bylo uloženo zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 28 294 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, na účet právní zástupkyně žalobce (výrok II.) a žalobci bude vrácena po právní moci rozsudku část prostředků ze složené zálohy ve výši 6 306 Kč z účtu soudu (výrok III.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení způsobu užívání bytové jednotky, kterou popsal. Tvrdil, že manželství účastníků bylo dne 16. 4. 2015 pravomocně rozvedeno, zaniklo společné jmění manželů, ale k dohodě o vypořádání SJM nedošlo. U Okresního soudu Praha-západ probíhá řízení o vypořádání zaniklého SJM a předmětem je mimo jiné i předmětná bytová jednotka v katastrálním území [adresa]. V této bytové jednotce žalovaná začala bydlet od července 2013 se společnými dětmi účastníků, které v té době byly nezletilé a začala žalobci bránit v realizaci jeho vlastnického práva k bytové jednotce, u níž vyměnila zámek a vyzvala žalobce, aby jí vrátil klíč. Žalobce vyzval žalovanou ke zpřístupnění bytové jednotky, ale tomu nevyhověla. Okresní soud Praha-západ dne 12. 12. 2018 vydal usnesení, jímž bylo žalované uloženo, aby žalobci umožnila vstup do bytové jednotky a přináležejících prostor v rámci místního šetření prováděného ve věci ustanovenou znalkyní za účelem stanovení obvyklé ceny nemovitosti. Protože se žalovaná nepodrobila tomuto rozhodnutí, byla jí uložena posléze soudem pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč. Žalovaná byla žalobcem vyzvána k finanční kompenzaci, což nesplnila. Žalobce má zajištěno jiné bydlení a žalovaná spornou bytovou jednotku výlučně užívá 10 let. Žalobce proto navrhuje, aby bylo rozhodnuto, že žalovaná je oprávněna bytovou jednotku nadále užívat oproti finanční kompenzaci žalobci za vyloučení užívání ve výši odpovídající polovině obvyklého měsíčního nájemného a tuto částku posléze žalobce specifikoval na 12 000 Kč měsíčně a požadoval ji platit od právní moci rozsudku. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby a akcentovala, že spornou bytovou jednotku s ní užívají dvě zletilé děti účastníků. Žalobce po rozchodu zůstal bydlet v rodinném domě v [adresa] a neměl faktický důvod užívat spornou bytovou jednotku, aktuálně žalobce již více než rok žije a pracuje v [adresa]. Všechny poplatky spojené s údržbou a užíváním bytové jednotky hradí žalovaná. Žalovaná začala žalobci z tohoto titulu platit 1 000 Kč měsíčně a tím se vyjádřila k podstatě sporu.

3. Soud prvního stupně provedl dokazování výslechem žalované a obsahem korespondence mezi účastníky a dále listinami, které mu byly předloženy a doplnil dokazování znaleckým posudkem znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ohledně obvyklé výše nájemného. Soud zjistil, že účastníci jsou bývalí manželé a jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 3. 2015, č. j. 3C 141/2013-59, který nabyl právní moci dne 16. 4. 2015. Spor o vypořádání zaniklého SJM trvá.

4. Soud prvního stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou označil v odstavci 25. napadeného rozsudku a z ní citoval. Akcentoval, že z judikatury vyplývá, že jsou-li vztahy mezi účastníky zaniklého, ale dosud nevypořádaného společného jmění manželů konfliktní, pak lze po zvážení všech dalších okolností věci rozhodnout o tom, že společný byt bude nadále užívat jen jeden účastník, avšak za podmínky, že druhému bude vyloučení z užívání kompenzováno v penězích; to platí zejména v případě, že z užívání vyloučený spoluvlastník má možnost jiného bydlení. V této věci bylo prokázáno, že žalovaná, byť se souhlasem žalobce, užívá spornou bytovou jednotku, která je součástí dosud nevypořádaného společného jmění manželů účastníků a užívá ji výlučně sama a soud nepovažoval za právně významné, že v jednotce bydlí žalovaná se dvěma syny účastníků. Žalobci není samostatný přístup do bytové jednotky umožněn a do roku 2023 za užívání žalovaná žalobci nic neplatila. Žalovaná je proto povinna jeho vyloučení z užívání kompenzovat v penězích a výši kompenzace soud stanovil podle znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce [tituly před jménem] [jméno FO]. Námitky žalované, že žalobce měl zisk z pronájmu sporné bytové jednotky před rokem 2013 a že žalobcem požadované nároky budou vypořádány v rámci řízení o vypořádání SJM, neshledal soud právně významnými. Žalovaná dále namítala, že nároky uplatňované žalobcem jsou nemravné, protože původně požadoval platby zpětně, v průběhu řízení však byla připuštěna změna žaloby a žalobcem bylo požadováno a soudem bylo uloženo, aby žalovaná platila peněžní kompenzaci žalobci až od právní moci rozsudku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl ve sporu procesně úspěšný. Žalobce složil zálohu na vypracování znaleckého posudku ve výši 20 000 Kč, znalci bylo vyplaceno znalečné z této zálohy 13 694 Kč a zbylá částka 6 306 Kč bude žalobci vrácena.

5. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalovaná, která namítala, že pokud jde o výrok I., nesouhlasí pouze s jeho částí, v níž byla zavázána k placení finanční kompenzace žalobci ve výši 12 000 Kč měsíčně. Zdůraznila, že po rozvodu manželství účastníků, na rozdíl od žalobce, neměla spolu s nezletilými dětmi možnost jiného bydlení. Žalobce od ní požadoval prakticky vyklizení bytu v [adresa] a dále zaplacení částky 1 130 000 Kč do 7 dnů a placení částky 11 750 Kč měsíčně, což vyplývá z výzvy ze dne 28. 11. 2022. V první reakci na podanou žalobu žalovaná reagovala tak, že začala platit 1 000 Kč měsíčně, čímž akceptovala jako důvodný nárok žalobce, ale nikoliv ve výší jím požadované. V rámci smírného vyřešení sporu navrhovala kompenzaci ve výši 7 000 Kč měsíčně, což vyplývá z e-mailové zprávy ze dne 26. 7. 2023, ale žalobce trval na částce 12 000 Kč měsíčně. Žalovaná nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že je bez právního významu, že spornou bytovou jednotku užívá po celou dobou s dětmi účastníků. Podle judikatury se za plnění vyživovací povinnosti považuje i plnění naturální formou, tedy např. osobní péčí nebo poskytováním bydlení. Oba synové studují na pražských školách, a to na vysoké a střední, a nemají jinou možnost bydlení než ve sporné bytové jednotce a vyživovací povinnost účastníků k nim dosud trvá. Žalobce věděl a souhlasil s tím, že byt bude užívat nejen žalovaná, ale i děti, a on svoji bytovou potřebu bude realizovat ve svém rodinném domě v [adresa]. Neshoda mezi účastníky spočívá pouze v určení výše kompenzace, obvyklá cena užívání tohoto bytu byla vyčíslena na 24 000 Kč měsíčně. Účastníci umožňují bydlení dalším dvěma osobám, tedy synům, k přijímání plnění z titulu výživného a tím jim poskytují výživné i touto naturální formou. Na užívání bytu by se měly podílet 4 osoby a z toho přímo pak činí osoby 3 a podílu žalobce odpovídá měsíční částka 6 000 Kč. Přesto je žalovaná ochotna mu platit 7 000 Kč měsíčně a navrhuje, aby v tomto smyslu odvolací soud napadený rozsudek změnil. Nesouhlasí dále s výrokem o nákladech řízení, neboť žalobce nebyl ve věci zcela úspěšný, procesně úspěšná byla naopak ona a požaduje proto náklady řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako správného a požadoval náklady odvolacího řízení. Nesouhlasil s odvolacími námitkami žalované ohledně užívání sporné bytové jednotky rovněž syny účastníků a zdůraznil, že hradí řádně a včas stanovené výživné, které zajišťuje výživu a další životní potřeby obou synů. Při stanovení výživného nebyla zohledňována skutečnost, že synové žijí v bytě, který je předmětem dosud nevypořádaného SJM. Žalobce nepožaduje kompenzaci po synech, ale po žalované. Správný je i výrok o nákladech řízení a námitky žalované nelze považovat za důvodné. Žalovaná od počátku rozporovala nárok žalobce a zavdala tak příčinu k podání žalobního návrhu. Žalovaná sice tvrdí, že navrhovala placení kompenzace ve výši 7 000 Kč měsíčně, ale není zřejmé, proč tak nečiní. Částku 1 000 Kč měsíčně jako kompenzaci zasílala žalobci pouze od ledna 2023 do listopadu 2023 a od prosince 2023 opět nic nehradí.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející v odvolacím jednání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud se především zabýval tím, zda soud prvního stupně nezatížil řízení vadou, která by mohla vést k jeho zrušení, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Podle § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud též přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. K jiným vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud, jen když mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jen jestliže za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

9. Soud prvního stupně ve věci provedl potřebné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav a věc správně posoudil rovněž po stránce právní. Na odůvodnění napadeného rozsudku proto lze odkázat, se závěry tam uvedenými se odvolací soud ztotožňuje a nesouhlasí s odvolací argumentací žalované. Především je třeba zdůraznit, že odvoláním žalované byl napaden výrok I. rozsudku soudu prvního stupně pouze ohledně její povinnosti platit žalobci měsíčně částku ve výši 12 000 Kč, vždy do každého 15. dne v měsíci od právní moci rozsudku a s tím související výrok o nákladech řízení. Ve výroku I. ohledně toho, že žalovaná je oprávněna užívat spornou bytovou jednotku nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci, včetně výroku o vrácení zálohy (výrok III.) [§ 206 odst. 2 o. s. ř.].

10. V souzené věci bylo prokázáno, a není to mezi účastníky sporné, že účastníci jsou bývalí manželé, jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 3. 2015, č. j. 3C 141/2013-59, který nabyl právní moci dne 16. 4. 2015. U Okresního soudu Praha-západ je dosud pod sp. zn. 3C 148/2017 vedeno řízení o vypořádání společného jmění manželů. Součástí nevypořádaného SJM je rovněž sporná bytová jednotka, kterou se souhlasem žalobce od července 2013 spolu se syny účastníků užívá žalovaná, do ledna 2023 za užívání neplatila žalobci kompenzaci, od ledna 2023 do listopadu 2023 z tohoto titulu žalobci posílala 1 000 Kč měsíčně. V průběhu řízení žalovaná tvrdila, že by byla ochotna platit za užívání 7 000 Kč měsíčně, tuto částku ale žalobci nikdy nezaslala. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno znaleckým posudkem znalce [tituly před jménem] [jméno FO], že obvyklé nájemné za předmětnou bytovou jednotku a garáž v roce 2023 představovalo částku 24 000 Kč měsíčně.

11. Obdobnou problematiku řešil Nejvyšší soud ve své judikatuře. V rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 22Cdo 1374/2005, uvedl, že se připouští, že soud může upravit užívání věci ve společném jmění manželů tak, že ji bude užívat výlučně jeden z manželů. V zásadě totiž platí, že osoba, jež má dosud spoluvlastnické právo k věci náležející do společného jmění manželů, nemůže být zcela vyloučena z užívání takové věci. Z této zásady jsou ovšem možné výjimky, jsou-li dány výjimečné okolnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 22Cdo 4414/2007). K tomu Nejvyšší soud uvedl, že je třeba dodat, že není důvodu pro to, aby na věc nebyly přiměřeně vztaženy i závěry rozsudku ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 22Cdo 4116/2009, podle kterého úpravu užívání jediného bytu v domě, který je předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků, může soud provést i tak, že jeden nebo více účastníků budou z užívání zcela vyloučeni. Spoluvlastníkům vyloučeným z užívání vznikne právo na peněžní náhradu. Při zvažování toho, zda jediný byt v domě může na základě rozhodnutí soudu užívat více spoluvlastníků, je třeba vycházet z velikosti tohoto bytu a z osobních poměrů účastníků, zejména též z jejich vzájemných vztahů. Protože věci ve společném jmění manželů jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví, lze - neboť to v dané věci povaha bezpodílového spoluvlastnictví ani právní úprava SJM nevylučuje - přihlédnout k závěrům posledně uvedeného rozhodnutí. Ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22Cdo 3922/2015. V tomto rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jsou-li vztahy mezi účastníky zaniklého, ale dosud nevypořádaného společného jmění manželů, konfliktní, pak lze po zvážení všech dalších okolností věci rozhodnout o tom, že společný byt bude nadále užívat jen jeden účastník, avšak za podmínky, že druhému bude vyloučení z užívání kompenzováno v penězích. To platí zejména v případě, že z užívání vyloučený spoluvlastník má možnost jiného bydlení.

12. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22Cdo 1739/2022, ohledně dané problematiky bylo odkázáno rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2404/18, v němž je uvedeno, že užívání celé věci jedním z manželů nemůže zakládat jeho bezdůvodné obohacení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33Odo 1229/2006). K tomu je třeba dodat, že v případech, kdy jeden z manželů je vyloučen z užívání společné věci, nelze vyloučit vznik peněžního nároku z jiného právního důvodu, např. náhrady škody.

13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33Odo 1229/2006, v obdobné věci obohacení spoluvlastníka spočívalo v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví, než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Nápravu nelze sjednat v rámci institutu bezdůvodného obohacení, ale např. z titulu náhrady škody. Stejný závěr přijal Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2404/18.

14. V souzené věci mezi účastníky není sporu o tom, že předmětnou bytovou jednotku má nadále užívat žalovaná, která zde bydlí spolu se syny účastníků. Ostatně tato část výroku I. nebyla ani předmětem odvolacího přezkumu. Žalobce má jiné bydlení zajištěno. Žalovaná nezpochybňuje, že za užívání má žalobci platit, což ostatně po určitou dobu v omezené míře i dělala. Mezi účastníky je sporná pouze výše částky, kterou by měla žalovaná od právní moci rozsudku za toto užívání žalobci platit. Žalovaná od ledna 2023 do listopadu 2023 platila z tohoto titulu 1 000 Kč měsíčně, posléze tvrdila, že je ochotna platit 7 000 Kč měsíčně, byť by podle ní správně měla platit 6 000 Kč měsíčně, protože v bytě s ní bydlí dva synové účastníků.

15. Žalovaná akcentovala především skutečnost, že po rozvodu jí byly v té době svěřeny nezletilé děti do výchovy a žalobci bylo stanoveno výživné, které dosud platí, neboť oba synové, kteří již nabyli zletilosti, studují. Žalovaná z toho dovozovala, že pokud synové s ní bydlí ve sporné bytové jednotce, pak by mělo dojít k rozdělení obvyklé ceny nájmu na 4 osoby. S touto argumentací se nelze ztotožnit a obranu žalobce lze považovat za správnou. Žalobce platí soudem stanovené výživné a tím se podílí rovněž na úhradě nákladů na bydlení svých dětí. Není případná ani odvolací námitka žalované proti výroku o nákladech řízení, neboť žalobce byl procesně úspěšný a dle § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že zde nejsou žádné mimořádné důvody pro postup podle § 150 o. s. ř., neboť žalovaná bránila nejen přístupu žalobce do sporné bytové jednotky, ale bránila rovněž přístupu znalkyně, která měla ocenit v rámci vypořádání SJM bytovou jednotku a byla jí proto uložena pořádková pokuta, proti níž žalovaná brojila neúspěšně u Ústavního soudu. Lze konstatovat, že žalovaná se v dané situaci chovala neadekvátně.

16. Z výše uvedených důvodů považuje odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. ohledně placení 12 000 Kč měsíčně žalovanou vždy do každého 15. dne v měsíci od právní moci rozsudku a ve výroku o nákladech řízení za správný, a proto jej potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v této fázi řízení byl žalobce procesně úspěšný a vznikly mu náklady za zastoupení advokátem ve výši 3 600 Kč (2x hlavní úkon po 1 500 Kč dle § 7 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d/, g/advokátního tarifu, 2x 300 Kč paušální náhrada dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu).