pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 20C 56/2016-207,

1. Napadeným rozsudkem, který je rozsudkem mezitímním a částečným, soud prvního stupně rozhodl, že projednávaná věc o nároku na zaplacení škody představované nemožností užívat předmětné nemovitosti za roky 2009 až 2013 včetně, uplatňovaná žalobkyní ve výši [částka], je co do základu opodstatněna. O výši uplatněného nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), zatímco žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku [částka], zamítl (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky v celkové výši [částka] s odůvodněním, že jí vznikla škoda ve formě ušlého zisku a nákladů vynaložených na právní služby v důsledku nezákonných rozhodnutí soudu v řízeních vedených pod sp. zn. 11C 49/2006 u Obvodního soudu pro Prahu 6 a pod sp. zn. 69Co 12/2009 u Městského soudu v Praze. Tvrdila, že [právnická osoba] s.r.o., [IČO], podala dne [datum] proti ní žalobu na určení vlastnického práva k nemovitým věcem (bytová jednotka [číslo] bytová jednotka [číslo] bytová jednotka [číslo] všechny umístěné v 2. NP budovy [adresa], postavené na pozemku parc. [číslo] katastrální území Břevnov, obec Praha. Dále k určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu ve výši id. 1/7 u nebytových prostor [číslo] dále k určení vlastnického práva k nebytovému prostoru [číslo] vše ve shodné budově postavené na shodném pozemku). Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 11C 49/2006-28, určil vlastnictví žalující společnosti k předmětným nemovitostem, poté Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62Co 422/2006-67, rozsudek rozhodnutí zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu, který následně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 11C 49/2006-214, žalobu zamítl. Odvolací soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 69Co 12/2009-245, změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil vlastníkem předmětných nemovitostí [právnická osoba] s.r.o., která po zapsání vlastnického práva do katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem uzavřela nájemní smlouvy. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29Cdo 2619/2009-292, rozsudek odvolacího soudu pro nezákonnost zrušil. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 69Co 12/2009-309, opět určil vlastníkem předmětných nemovitostí [právnická osoba] s.r.o. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29Cdo 1212/2012-341, zrušil rozsudek odvolacího soudu pro nezákonnost a odvolací soud v pořadí třetím rozsudkem rozhodl tak, že žalobu [právnická osoba] s.r.o. zamítl; rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Žalobkyni tak vznikla škoda, neboť po dobu od rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla určena vlastníkem předmětných nemovitostí [právnická osoba] s.r.o., nemohla s nemovitostmi nakládat do právní moci zamítnutí žaloby (tedy je pronajímat). Žalobkyně byla nucena podat žalobu na vrácení kupní ceny za předmětné nemovitosti, čímž společně s řízením na určení vlastnictví jí vznikla škoda v podobě nákladů na právní zastoupení ve výši [částka]. Uvedené nároky na náhradu škody žalobkyně uplatnila u žalované podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná požadované nároky neuznala s tím, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu, neboť není příčinná souvislost mezi vznikem škody a zrušovacími rozhodnutími Městského soudu v Praze, která nebyla nezákonná, byť byla zrušena dovolacím soudem. K nároku na náhradu nákladů řízení namítala, že v řízení sp. zn 11C 49/2006 o nich bylo v plném rozsahu rozhodnuto v konečném rozsudku a u nákladů vzniklých v řízení vedeném pod sp. zn. 49Cm 157/2006 chybí příčinná souvislost mezi vznikem škody a vydáním nezákonného rozhodnutí. Nárok na ušlé nájemné měla žalobkyně uplatnit vůči [právnická osoba] s.r.o., přičemž řízení o náhradě ušlého zisku mohlo být zahájeno a přerušeno do doby rozhodnutí o vlastnictví k předmětným nemovitostem. V replice žalobkyně uvedla, že bylo neúčelné podávat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení (z důvodu ušlého zisku) proti [právnická osoba] s.r.o., a to jednak vzhledem k finanční situaci této společnosti, ale také proto, že značná část nároků žalobkyně vůči této společnosti je promlčena. Vyjádřila také názor, že nárok na vydání bezdůvodného obohaceni je nárokem subsidiárním vůči nároku na náhradu škody, proto žalobkyně požaduje náhradu ušlého zisku i úhradu nákladů protistrany v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49Cm 157/2006 ve výši [částka], úhradu svých nákladů vynaložených nákladů na právní zastoupení v označeném řízení ve výši [částka], konečně také úhradu vynaložených nákladů na právní zastoupení v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11C 49/2006 (resp. u odvolacího soudu pod sp. zn. 69Co 12/2009) ve výši [částka] a náhradu hotových výdajů v tomto řízení ve výši [částka]. Celková požadovaná náhrada nákladů za všechna řízení představuje tedy částku ve výši [částka]. Po částečném zpětvzetí žaloby (se souhlasem soudu) zůstal předmětem řízení nárok na náhradu ušlého zisku/nájemného) ve výši [částka] a nárok na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem ve výši [částka] (celkem [částka]).

3. Soud prvního stupně provedl důkaz listinami ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 11C 49/2006 i spisu Městského soudu v Praze podle sp. zn. 49Cm 157/2006, z nich zjistil celý průběh a výsledek posuzovaného řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem i průběh a výsledek řízení o vydání bezdůvodného obohacení ve formě kupní ceny za předmětné nemovitosti. Zjištěné skutečnosti podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (zjištění soudu prvního stupně jsou mezi účastníky nesporná); odvolací soud na tam uvedená skutková zjištění odkazuje a na tomto místě již jen stručně shrnuje. Dne [datum] podala žalobkyně žalobu proti [právnická osoba] s.r.o. na zaplacení [částka] z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo [právnická osoba] s.r.o. rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 11C 49/2006-28, tím, že bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva [právnická osoba] s.r.o. k předmětným nemovitostem z důvodu neplatnosti kupních smluv, na základě kterých původně došlo k převodu vlastnického práva na žalobkyni. Dne [datum] žalobkyně vzala svou žalobu zpět a usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 49Cm 157/2006-516, bylo řízení zastaveno a žalobkyni uložena povinnost zaplatit [právnická osoba] s.r.o. částku [částka] na náhradě nákladů řízení. Žalobkyně dále zaplatila svému zástupci náhradu nákladů řízení za úkony, které pro ni v řízení vykonal. Žalobkyně byla vlastníkem předmětných nemovitostí do dne [datum], kdy byl vydán rozsudek Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) č. j. 69Co 12/2009-245, kterým soud určil vlastníkem předmětných nemovitostí [právnická osoba] s.r.o. Žalobkyni tak bylo od [datum] znemožněno disponovat s předmětnými nemovitostmi, přičemž závadný stav byl napraven konečným rozhodnutím odvolacího soudu ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum] [právnická osoba] je od listopadu roku 2014 nemajetná, neboť exekutor zahájil exekuční řízení dne [datum] a do dne [datum] v exekuci ničeho nevymohl. Skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 442 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a 26 a 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a dovodil, že vznik škody a příčinnou souvislost ve vztahu k ušlému zisku vyplývá ze skutečnosti, že žalobkyně nemohla v daném období s nemovitostmi nakládat v důsledku nezákonných rozhodnutí. K otázce, zda náhradu škody je nejdříve nutno požadovat po [právnická osoba] s.r.o. (jako škůdce) uvedl, že zákon č. 82/1998 Sb. neukládá žalobkyni, aby uplatnila svůj nárok nejprve vůči třetímu subjektu a při konkurenci nároků na vrácení bezdůvodného obohacení a nároku na náhradu škody soudní praxe zásadně vychází ze subsidiarity uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení; žalobkyně tedy neměla povinnost požadovat po [právnická osoba] s.r.o. bezdůvodné obohacení, neboť to nevyplývá ze speciální úpravy zákona č. 82/1998 Sb. a současně je nárok zásadně subsidiární k nároku na náhradu škody, popřípadě může mít povahu konkurenční, tedy nezbavuje žalobkyni práva požadovat náhradu škody. Konstatoval, že přihlédl také ke skutečnosti, že [právnická osoba] s.r.o. je nemajetná. Ohledně tohoto nároku soud prvního stupně považoval za účelné vydat ve věci pouze mezitímní rozsudek, neboť se zjišťováním výše ušlého zisku bude spojeno časově náročné a nákladné dokazování a je tedy vhodné nejprve rozhodnout o oprávněnosti základu nároku. Ohledně nároků na náhradu nákladů řízení za zastupování advokátem v řízení vedeném pod sp. zn. 49Cm 157/2006 soud prvního stupně konstatoval, že toto řízení žalobkyně zahájila v důsledku rozhodnutí prvoinstančního soudu ze dne [datum] ve věci vedené pod sp. zn. 11C 49/2006 a vzala zpět žalobu z důvodu zrušení nezákonného rozhodnutí, proto žalobkyní nárokovaná škoda vyjadřující zaplacenou náhradu nákladů [právnická osoba] s.r.o. ve výši [částka] a nárok na náhradu nákladů řízení vynaložený za právní služby svého zástupce lze považovat za skutečnou škodu, která vznikla tak, že náklady by nemusely být vynaloženy, pokud by nedošlo k nezákonnému rozhodnutí. Na uvedené řízení vedené pod sp. zn. 49Cm 157/2006 se nevztahuje ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb., které upravuje náhradu nákladů vzniklých v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Účtovanou hodinovou sazbu [částka] považoval soud prvního stupně za přiměřenou, rovněž i vykonané úkony právní služby za účelně vynaložené k bránění práva. Přiznal proto žalobkyni náhradu těchto nákladů ve výši [částka]. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že závadný stav byl ukončen rozhodnutím Nejvyššího soudu č. j. 29Cdo 1212/2012–341 ze dne 26. 11. 2013, které nabylo právní moci dne [datum], proto vzniklá škoda spočívající v ušlém zisku za rok 2014 ve výši [částka] nemusela žalobkyni vzniknout, jestliže se žalobkyně mohla v souladu s § 67 odst. 6 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí, na základě pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu, dožadovat obnovy předchozího zápisu vlastnického práva. Zbývající nárok žalobkyně zamítl, přičemž se plně ztotožnil s argumentací žalované, že v řízení vedeném pod sp. zn. 11C 49/2011 se žalobkyně náhrady nákladů domohla (byly jí soudem přiznány v plném rozsahu za řízení před prvním a druhým stupněm i v dovolacích řízeních). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního nerozhodoval, a to s odkazem na ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, ve kterém nesouhlasila s tím, že ušlé nájemné za dobu, kdy žalobkyně nemohla předmětné nemovitosti užívat, je povinen platit stát, neboť vlastníkem předmětných nemovitostí byla na základě soudního rozhodnutí po vymezenou dobu určena [právnická osoba] s.r.o.; právě po této společnosti žalobkyně ušlé nájemné mohla a také měla požadovat, pokud tak neučinila a nechala uplynout promlčecí dobu, je takový nedostatek jen na její straně a za takový následek nemůže nést odpovědnost stát, a to ani tehdy, došel-li soud k závěru, že společnost je nemajetná. Jak žalobkyně sama tvrdí, škoda začala vznikat již od vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], kterým bylo poprvé pravomocně rozhodnuto, že vlastníkem nemovitostí [právnická osoba] s.r.o., od tehdy mohla žalobkyně proti této společnosti podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení a podchytit si promlčecí lhůtu. [příjmení] způsobem žalobkyně postupovala při uplatňování vrácení kupní ceny za nemovitosti, které předtím koupila právě od jmenované společnostmi, když u Městského soudu v Praze podala pod sp. zn. 49Cm 157/2006 před uplynutím promlčecí lhůty proti této společnosti žalobu na vrácení kupní ceny, přičemž navrhla přerušení řízení do skončení řízení o určení vlastnictví. Zákon [číslo] Sb. sice neukládá povinnost žalobkyni, aby svůj nárok uplatňovala nejprve vůči třetí osobě, avšak zcela opomněl konstantní judikaturu, která staví stát do pozice tzv. posledního dlužníka, což znamená, že odpovědnost státu nastupuje až tehdy, pokud jsou splněny všechny podmínky odpovědnosti státu za škodu, tedy odpovědnostní titul, existující škoda a příčinná souvislost mezi těmito dvěma kategoriemi. Úvaha soudu o subsidiaritě nároku na bezdůvodné obohacení, lze-li se domáhat náhrady škody po primárním dlužníku, v podstatě dává žalobkyni na výběr, zda se bude svého nároku domáhat proti svému primárnímu opravdovému dlužníkovi, nebo zda si vybere stát. Takový závěr nelze akceptovat. Soud prvního stupně nerespektoval konstantní judikaturu k zákonu č. 82/1998 Sb., která v rámci náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech předchozího řízení umožňuje přiznat jen účelně vynaložené náklady, což znamená jedině náklady ve výši podle advokátního tarifu, samozřejmě za zákonných předpokladů takové náhrady podle § 31 citovaného zákona. Žalobkyně mohla požadovat v takové výši pouze náklady v posuzovaném řízení o určení vlastnictví, tedy náklady, které vynaložila v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11C 49/2006. Vzhledem k tomu, že soud v tomto řízení v konečném rozsudku rozhodl o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, nelze s ohledem na úpravu § 31 zákona o náhradě nákladů v rámci náhrady škody uvažovat. Podobně i v navazující řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49Cm 157/2006 bylo o nákladech řízení rozhodnuto v konečné rozhodnutí o věci samé. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žaloba se zamítá a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobkyně se ve svém vyjádření zcela ztotožnila s rozsudkem soudu prvního stupně. Zdůraznila, že se nemohla obrátit na [právnická osoba] s nárokem na plnění, neboť taková žaloba by byla zcela jistě zamítnuta jako předčasná, nehledě na to, že žalobkyně nemohla žalovat [právnická osoba] (o vydání bezdůvodného obohacení) v době, kdy byla tato společnost zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí. Kromě toho nebylo možno žalovat [právnická osoba] z důvodu tristní finanční situace této společnosti a značná část nároku by již byla promlčena. Žalobkyně také zdůraznila, že částka na úhradě nákladů řízení je skutečnou škodo, která vznikla v důsledku nezákonných rozhodnutí státu, resp. Městského soudu v Praze. Skutečná škoda může dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28Cdo 2426/2012, spočívat v nákladech, které by při pravidelném běhu událostí (tj. pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání, resp. k nesprávnému úřednímu postupu nebo vydání nezákonného rozhodnutí) být vynaloženy nemusely. Je tedy zřejmé, že náklady na právní zastoupení žalobkyně ve sporu vedeném u Městského soudu v Praze o vrácení kupní ceny nemovitostí pod sp. zn. 49Cm 157/2006, jsou přesně těmi náklady, které by žalobkyně vynaložit vůbec nemusela. Argumentaci žalované by bylo možno přisvědčit v případě, že by žalobkyně hradila svému právnímu zástupci náklady na zastoupení podle advokátního tarifu; tak tomu ovšem nebylo, přičemž žalobkyně prokázala, že náklady hrazené jejímu právnímu zástupci mu byly žalobkyní skutečně všechny zaplaceny. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně postupem podle ustanovení § 212 a § 212a a § 214 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

7. Soud prvního stupně v dostatečném rozsahu zjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, tedy úplně zjistil skutkový stav věci a skutková zjištění podrobně popsal v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud na tato skutková zjištění odkazuje a z nich také při přezkoumávání rozsudku vyšel. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyložil, jaká ustanovení právní předpisů aplikoval, avšak jeho právní posouzení projednávané věci není správné.

8. V projednávané věci žalobkyně uplatnila v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku a nákladů vynaložených na právní služby v důsledku nezákonných rozhodnutí soudu v řízeních vedených pod sp. zn. 11C 49/2006 u Obvodního soudu pro Prahu 6 a pod sp. zn. 69Co 12/2009 u Městského soudu v Praze a pod sp. zn. 49Cm 157/2006, rovněž u Městského soudu v Praze.

9. V případě ušlého zisku lze poukázat na to, že zákon č. 82/1998 Sb. neukládá žalobkyni, aby uplatnila svůj nárok nejprve vůči třetímu subjektu. Při konkurenci nároků na vrácení bezdůvodného obohacení a nároku na náhradu škody soudní praxe zásadní vychází ze subsidiarity uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že„ Je-li jedním z předpokladu úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobě, jejíž protiprávní jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor žalobce, nemožnost uspokojit žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči této třetí osobě, pak žalobce (osoba, jíž vznikla majetková újma) volbu nemá; musí uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho úkor obohatil, a pouze tehdy, je-li zřejmé, že toto právo nebude možno uspokojit, přichází v úvahu úspěšné uplatnění práva na náhradu škody“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23Cdo 1338/2009). [příjmení] předmětných nemovitostí byla na základě soudního rozhodnutí po vymezenou dobu určena [právnická osoba] s.r.o. a právě po této společnosti žalobkyně ušlé nájemné mohla a měla požadovat. Lze tak přisvědčit žalované, že pokud tak žalobkyně neučinila a nechala uplynout promlčecí dobu, je takový nedostatek jen na její straně a za takový následek nemůže nést odpovědnost stát, a to ani tehdy, došel-li soud prvního stupně k závěru, že [právnická osoba] s.r.o. je nemajetná. Nelze přehlédnout, že žalobkyně reálně postupovala při uplatňování vrácení kupní ceny za nemovitosti, které předtím koupila od jmenované společnosti tak, že u Městského soudu v Praze podala pod sp. zn. 49Cm 157/2006 před uplynutím promlčecí lhůty proti této společnosti žalobu na vrácení kupní ceny, přičemž navrhla přerušení řízení do skončení řízení o určení vlastnictví. Nabízí se logicky otázka, proč tak nepostupovala i ohledně ucházejících příjmů z pronájmu. Z uvedeného řízení závěr o tom, že jmenovaná společnost je nemajetná, se nepodává (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28Cdo 1512/2011, sp. zn. 28Cdo 349/2010, sp. zn. 30Cdo 4418/2013, sp. zn. 28Cdo 4458/2014).

10. V případě náhrady nákladů řízení ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb. stanoví, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odstavec 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odstavec 2). Pokud jejich náhradu procesní předpis umožňuje, je náhrada škody vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení přiznány nebyly, například z důvodu jeho procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskreci nepřiznal (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2085/08, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 2928/2006).

11. V posuzovaném řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 49/2006 soud prvního stupně správně uzavřel, že náklady, jež žalobkyni vznikly, nelze požadovat po státu podle § 31 zákona č. 82/1998 Sb., neboť o nich bylo rozhodnuto. Jestliže totiž došlo k přiznání náhrady nákladů v původním řízení, nevznikla (resp. netrvá) poškozenému v jejich rozsahu žádná škoda, za kterou by stát odpovídal, a není proto třeba se obávat, že by poškozený mohl žádat přiznání stejné náhrady podruhé v řízení proti státu, jak uvádí důvodová zpráva.

12. Řízení pod sp. zn. 49Cm 157/2006 žalobkyně zahájila u Městského soudu v Praze v důsledku rozhodnutí prvoinstančního soudu ze dne [datum] ve věci vedené pod sp. zn. 11C 49/2006 o určení vlastnictví, přičemž toto řízení bylo zastaveno, neboť žalobkyně vzala svoji žalobu zpět. Z toho je zřejmé, že není dána ani příčinná souvislost mezi žalobkyní vynaloženými náklady právního zastoupení v řízení o podání žaloby na vrácení kupní ceny a vydání rozhodnutí v původním řízení o určení vlastnictví (srov. např. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 594/2013).

13. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku I., kterým bylo rozhodnuto, že projednávaná věc o nároku na zaplacení škody představované nemožností užívat předmětné nemovitosti za roky [rok] až [rok] včetně, uplatňovaná žalobkyní ve výši [částka], je co do základu opodstatněna (a o výši uplatněného nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem), změnil podle § 220 odst. 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že se žaloba o zaplacení částky [částka] zamítá a v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (výrok II.) ho změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky [částka] zamítá.

14. O nákladech odvolacího řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla ve sporu úspěšná, proto jí odvolací soud přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení, jež činí paušální náhrada za 1 úkon po [částka] (vyjádření k žalobě, vyjádření k doplnění žaloby, účast při jednáních soudu ve dnech [datum], [datum], [datum], podání odvolání, podání žaloby pro zmatečnost a účast při jednání ve dnech [datum], [datum] a [datum], kdy byl vyhlášen rozsudek, a 5 příprav na jednání) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (ve spojení s čl. II. bod 1. zák. č. 139/2015 Sb. a podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tj. celkem [částka] (15x 300).