pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 7C 231/2010-428, ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 7C 231/2010-486,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu se žádostí, aby bylo určeno, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce [jméno] [příjmení], zemřelé dne [datum], [rodné číslo], a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se právní předchůdkyně žalobce [jméno] [příjmení] domáhala požadovaného určení na podkladě tvrzení, že závěť pořízená dne [datum] zůstavitelkou [jméno] [příjmení], [rodné číslo], ve prospěch žalovaného, je neplatná; k podání takové žaloby byla vyzvána v řízení o dědictví před Obvodním soudem pro Prahu 6 usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Původní žalobkyně, která byla pozůstalá sestra zůstavitelky, zemřela dne [datum] a žalobce se stal jediným dědicem zemřelé matky. Podle žalobních tvrzení předmětná závěť je neplatná jednak z důvodu, že zůstavitelka v době údajného podpisu závěti již byla vážně nemocná, proto nemohla závěť platně pořídit, a také, že závěť nebyla podepsaná vlastní rukou zůstavitelky a nebyla pořízena v den, který je na listině uveden.

3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 7C 231/2010-193, rozhodl, že„ žaloba, aby bylo určeno, že závěť pořízená dne [datum] zůstavitelkou M. A., rodné číslo XY, ve prospěch žalovaného, je neplatná, se zamítá“ (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného (výrok II.). Vycházel ze závěru, že„ závěť pořízená M. A. dne [datum] je závětí platnou“, neboť„ v řízení bylo prokázáno, že závěť vlastní rukou podepsala před dvěma svědky a před jejím podpisem, po přečtení textu závěti, projevila, že s textem souhlasí“, že„ listina rovněž obsahuje podpisy dvou svědků, kteří byli přítomni“, a že„ závěť učinila jako osoba způsobilá k právním úkonům, vědoma si následků pořízení závěti ve prospěch žalovaného, což zejména vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. [příjmení]“.

4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 28Co 229/2016-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a původní žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II.). Za důvodnou neshledal námitku žalobkyně, že závěť nebyla sepsána dne [datum], když vycházel z názoru, že i když o datu podepsání závěti svědci závěti ve své výpovědi u soudu prvního stupně výslovně nehovořili,„ nelze přehlédnout, že potvrdili, že svým podpisem stvrdili nejen to, že listina obsahuje poslední vůli zůstavitelky, ale i den, měsíc a rok, kdy byla podepsána“. Rovněž odvolací námitky týkající se zdravotního stavu zůstavitelky v době sepsání závěti nejsou podle odvolacího soudu důvodné, neboť znalkyně [příjmení] [příjmení] měla k dispozici veškerou relevantní zdravotnickou dokumentaci zůstavitelky a z jejího posudku„ se podává, že zůstavitelka netrpěla duševní poruchou, k příznakům její diagnózy ani nepatřily poruchy paměti, demence nebo stavy zmatenosti, její myšlení bylo koherentní a byla orientovaná, dostávala pouze analgetika proti bolesti, které neměly vliv na její rozpoznávací schopnosti“.

5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28Co 229/2016-236, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v nesprávném právním posouzení otázky data podepsání závěti. Nejvyšší soud za situace, kdy mezi účastníky řízení zůstalo sporným, zda v listině se závětí uvedené datum je datem, kdy byla závěť pořízena (zůstavitelkou podepsána), a vzhledem k tomu, že otázka podpisu allografní závěti nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, shledal dovolání žalobkyně přípustným a rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, čj. 21Cdo 2236/2018-303, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28Co 229/2016-236, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 7C 231/2010-193, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Zdůraznil, že podmínkou platnosti závěti zřízené v jiné písemné formě než vlastní rukou zůstavitele a za účasti svědků zákon vyžaduje pouze to, aby v (současné) přítomnosti dvou svědků zůstavitel toliko výslovně projevil, že sepsaná a podepsaná listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali. Z toho vyplývá, že svědci závěti svým podpisem„ pouze“ potvrzují to, že před nimi zůstavitel prohlásil, že listina, kterou mají podepsat, obsahuje jeho poslední vůli, přitom je nerozhodné, zda je listina se závětí již zůstavitelem podepsaná nebo ji zůstavitel podepisuje teprve v jejich přítomnosti. V projednávané věci doložka s prohlášením svědků závěti žádné datum neobsahuje. Pokud tento úkon svědci závěti učinili současně, resp. bezprostředně poté, co závěť podepsala zůstavitelka (jak vyplývá z prohlášení svědků závěti i z jejich svědeckých výpovědí u soudu prvního stupně), přitom však je mezi účastníky řízení sporné, zda se tak stalo v den, který je uveden v (počítačem) předepsaném textu závěti ([datum]), nelze platnost závěti posuzovat bez předcházejícího dokazování o skutkových tvrzeních o tom, zda datum [datum] je datem, kdy zůstavitelka závěť podepsala. Pokud odvolací soud vycházel z toho, že prohlášení svědků závěti, že před nimi zůstavitelka závěť podepsala, je současně i potvrzením toho, že se tak stalo v den uvedený v textu závěti, pak dostatečně neodlišil dva rozdílné úkony na jedné listině (závěť zůstavitelky a prohlášení svědků závěti). Bez tohoto rozlišení, a v důsledku toho i bez skutkových zjištění významných k vyvození právních závěrů, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud dále přihlédl také k tomu, že soudy obou stupňů výroky svých rozsudků v zásadě rozhodly jen o otázce předběžné pro určení dědického práva, které závisí na skutečnostech, které byly mezi účastníky dědického řízení sporné, ačkoli v závislosti na konkrétní procesní situaci odpovídá žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný není dědicem po zůstaviteli. Soudy tak neposoudily, zda žalobní petit splňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o. s. ř., a v případě, že žaloba těmto požadavkům nevyhovovala, nepoučily žalobkyni o náležitostech řádné žaloby, čímž řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

6. Soud prvního stupně v dalším řízení provedl účastnický výslech žalobce, opětovný výslech žalovaného, výslech žalobcovy manželky [jméno] [příjmení], opětovný výslech svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], zvážil výpovědi učiněné v dědickém řízení i předchozí svědecké výpovědi, přičemž navržený výslech očního lékaře shledal nadbytečným, neboť by nevedl k objasnění data sepisu závěti a jejího podpisu zůstavitelkou. Po zhodnocení dokazování dovodil, že bylo v řízení bylo prokázáno, že zůstavitelka byla hospitalizována v době od 19. 8. do [datum], kdy zemřela. Text listiny vyhotovil žalovaný doma na počítači a datoval dnem [datum], což bylo pondělí. Žalovaný na základě pokynu zůstavitelky sepsal text závěti, který mu nadiktoval telefonicky advokát JUDr. [příjmení], a zajistil přítomnost svědka [příjmení] [příjmení] a svědkyni [příjmení], kterou požádala o přítomnost sama zůstavitelka, při podpisu závěti. Byť údaje svědka [příjmení] [příjmení] týkající se doby telefonických konzultací a faktické návštěvy zůstavitelky byly rozporné, nelze vyloučit, že den, kdy se setkání, při kterém zůstavitelka závěť podepsala a je na závěti uveden pondělí [datum], nesouhlasí. V této souvislosti soud prvního stupně přihlédl ke shodnému údaji, že žalovaný den před datem setkání se zůstavitelkou telefonicky se ujišťoval, zda svědek na sjednanou schůzku přijde, a k tomu, že prohlášení obou svědků na závěti podepsaných v dědickém řízení (březen 2010), kde shodně potvrdili datum [datum], je v době, kdy od předmětné záležitosti neuběhl delší časový úsek. Tvrzení žalobce, že zůstavitelka by nikdy závěť nenapsala za života manžela a majetek tak odkázala cizí osobě, nepovažoval soud prvního stupně za rozhodné a k tomu uvedl, že zůstavitelka si byla vědoma neuspokojivého zdravotního stavu manžela, který byl umístěn v léčebně, aniž by byl předpoklad návratu do běžného života, a to zejména po psychické stránce. Žalovaný byl pro ni osobou blízkou, což potvrdily také svědkyně [příjmení] a [příjmení]. Z výpovědi svědkyně [příjmení] nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by zpochybnily datum pořízení závěti, když tato svědkyně zůstavitelku navštívila až po rozhodném období, pokud v době návštěv zůstavitelka vyjadřovala obavy ze žalovaného, lze předpokládat, že by je sdělila rodině žalobce a požádala je jako příbuzné o pomoc. Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle úspěchu žalované v řízení s odkazem na § 142 odst. l o. s. ř. Přiznané náklady podrobně vyčíslil v odůvodnění rozsudku.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém namítal, že pro napadené rozhodnutí nesvědčí důkazy, které byly soudem prvního provedeny, navíc žalobcem navržené další důkazy provedeny nebyly pro nadbytečnost. Soud prvního stupně shromážděné důkazy neposuzoval správně v jejich jednotlivostech a vzájemných souvislostech a svůj závěr opřel pouze o ničím nepodložené spekulace. Žalobce v odvolání opakoval žalobní tvrzení a zdůraznil, že teprve Nejvyšší soud k dovolání původní žalobkyně hodnotil správně nedostatky v rozhodování nalézacího i odvolacího soudu. Řízení nebylo ukončeno ani po 12 letech a došlo k neodůvodněným průtahům, které brání žalobci v uplatnění jeho práva, ochraně jeho práv a v neposlední řadě i ke škodám na majetku. I přes vytčenou vadu Nejvyšším soudem o nepoučení žalobce o změně petitu žaloby se žalobci poučení nedostalo. Žalobci byl soudem prvního stupně odmítnut návrh na vydání předběžného opatření pro nezaplacení jistoty, kdy žalobkyně byla plně osvobozena od soudního poplatku, a další návrh na předběžné opatření byl zamítnut jako nedůvodný. Žalobce měl především za to, že soud nesprávně hodnotil důkazy výpověďmi svědka [příjmení] [příjmení] a žalovaného. Svědek [příjmení] [příjmení], který byl nepochybně znalý práva a dopadů svědecké výpovědi, při jednání dne [datum] spontánně a souvisle uvedl, že v určité době ho kontaktoval Ing. [příjmení] s tím, že [příjmení] vážně onemocněli, jsou hospitalizováni a chtěli by žalovanému odkázat svůj majetek pro případ smrti, pak [jméno] [příjmení] zemřel a svědek řekl, že by bylo na místě to řešit závětí, proto text závěti telefonicky sdělil žalovanému. Následně žalovaný svědka žádal, aby byl svědkem podpisu závěti, ovšem v té době neměl svědek moc času a domluvili se na dni, kdy dojde k podpisu, asi za tři týdny. Svědek svůj podpis připojil k prohlášení, že byl se svědkyní [příjmení] přítomen podpisu závěti a on předčítal závěť před podpisem, zatímco svědkyně [příjmení] uvedla dne [datum], že závěť předčítala ona. Svědek [příjmení] [příjmení] také u soudu dne [datum] uvedl, že s určitostí ví, že to bylo pondělí, a to po 12 letech, bez kontroly termínu v diáři, který již dávno zkratoval. Z výpovědi svědka [příjmení] [příjmení] tak plyne, že k podpisu mohlo dojít tedy po hospitalizaci zůstavitelky [datum] nejdříve [datum] a závěť nebyla podepsaná [datum]. Z dědického spisu po zemřelém [jméno] [příjmení], sp. zn. [spisová značka], nevyplynulo, že by uzavřel ve prospěch žalovaného závěť. Závěť uzavřela ve prospěch žalovaného toliko zůstavitelka a v době, kdy její manžel žil. Z výše uvedeného má žalobce za zřejmé, že dne [datum] zůstavitelka závěť nepořídila, neboť je těžko uvěřitelná verze žalovaného, že svědkyně (dlouholetá starobní důchodkyně) [příjmení] určila čas v pondělí a všichni, včetně svědka právníka JUDr. [příjmení], se sešli v pondělí. Žalobce má důvodně za to, že výpověď svědka [příjmení] [příjmení] ze dne [datum] a výpověď žalovaného ze dne [datum] se shodují v zásadních momentech podpisu závěti jak zůstavitelkou, tak i svědky. K podpisu však nedošlo [datum], jak je uvedeno na závěti. Žalobce tedy má za to, že i pouze provedenými důkazy bylo najisto prokázáno, že závěť nebyla podepsána zůstavitelkou dne [datum] a nelze přisvědčit dědickému právu žalovaného. Žalobce dále poukazoval na to, že svědci se shodovali na tom, že zůstavitelka měla se svým manželem velice hluboký celoživotní citový vztah, jeden neudělal nic bez druhého v běžném životě, natož pak v tak zásadní věci, jako je nakládání s majetkem a úmyslné vyloučení z vlastnictví tohoto majetku jedním z manželů. Žalovaný byl zůstavitelkou označen jako„ podfukář“ a z výpovědi svědkyně [příjmení] je zřejmé, že zůstavitelka neměla k žalovanému vřelý vztah a z korespondence je také zřejmé, že ani zůstavitelka, ani její manžel, neměli v úmyslu nemovitost do vlastnictví žalovaného převést. Z důkazů vyplynulo, že zdravotní stav zůstavitelky ve dnech od [datum] do [datum] nebyl rozhodně ideální, zůstavitelka byla soustavně pod vlivem Morphinu, což jí nutně muselo ovlivnit v jejich rozhodovacích možnostech a schopnostech. V době před [datum] netrpěla pocity lítostivosti a pesimismu, pro které by také měla uvažovat o pořízení závěti, tedy nechtěla zemřít a věděla, že její manžel je naživu, svému synovci i dávala pokyny stran zajištění svých koček. Den [datum] se jevil pro žalovaného jako nejpříznivější pro označení listiny, kterou vydává za závěť, a to v porovnání s dalšími dny, kdy se prokazatelně zdravotní stav zůstavitelky horšil. Znalkyně se dostatečným způsobem nevypořádala se zadanými úkoly znaleckého posudku a nezabývala se dopadem medikamentů užívaných v době pobytu v nemocnici na rozpoznávací schopnost zůstavitelky. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku zcela vyhověl žalobě na požadované určení.

8. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen.

9. Odvolací soud postupem podle § 212, § 212a § 214 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i předcházejí řízení a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Vady řízení, k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud neshledal.

11. V projednávané věci soud prvního stupně správným způsobem a v dostatečném rozsahu zjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, tedy úplně zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i právně. Především správně se zaměřil poté, kdy byl jeho předchozí rozsudek (i rozsudek odvolacího soudu) zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu, zda svědci závěti, kteří svým podpisem potvrdili, že před nimi zůstavitelka prohlásila, že listina, kterou mají podepsat, obsahuje její poslední vůli, tento úkon učinili současně, resp. bezprostředně poté, co závěť podepsala zůstavitelka (jak vyplývá z prohlášení svědků závěti i z jejich svědeckých výpovědí u soudu prvního stupně). Doložka s prohlášením svědků závěti totiž žádné datum neobsahuje a mezi účastníky řízení je sporné, že se tak stalo v den, který je uveden v (počítačem) předepsaném textu závěti, tj. [datum]. Ani odvolací soud nemá důvod pochybovat o pravdivosti výpovědí svědků závěti, neboť jejich výpovědi byly jednoznačné, rozpor je pouze zdánlivý. K tvrzení žalobce, že svědkyně [příjmení] vypověděla, že závěť předčítala ona (nikoli svědek [příjmení] [příjmení]), lze podotknout, že to z výpovědi svědkyně nevyplynulo, protože svědkyně [příjmení] v dědickém řízení uvedla,„ že závěť byla podepisovat v nemocnici v [část obce] v pokoji zůstavitelky, která závěť před podpisem přečetla, poté ji podepsala a řekla: [jméno], souhlasím, je to tak v pořádku“. V dědickém řízení vypovídali svědci závěti shodně, že listina obsahující poslední vůli zůstavitelky byla před nimi podepsána v den, který je na ní uveden. Žalobce neprokázal, že by svědci závěti byli přítomni v nemocnici u zůstavitelky v jiný den, než je [datum]. Okolnost, že závěť ve prospěch žalovaného učinila pouze zůstavitelka, nikoli její manžel, nemůže mít vliv na platnost závěti, a to zejména s ohledem na manželův zdravotní stav by to bylo nereálné. Lze opětovně zdůraznit, že námitky týkající se zdravotního stavu zůstavitelky v době sepsání závěti již vyvrátila znalkyně, která uvedla, že k příznakům diagnózy zůstavitelky (onkologické onemocnění) nepatřily poruchy paměti, demence nebo stavy zmatenosti, její myšlení bylo koherentní a byla orientovaná; analgetika, která proti bolestem dostávala, neměla vliv na její rozpoznávací schopnosti. Soud prvního stupně proto správně vyhodnotil, že provádění dalších důkazů navrhovaných žalobcem je nadbytečné, neboť tyto okolnosti již byly vyřešeny v předchozím rozsudku, nebyly ani důvodem ke zrušení rozsudků Nejvyšším soudem, ani neosvědčují datum sepsání závěti, ani datum prohlášení svědků závěti, že sepsaná a podepsaná listina obsahuje poslední vůli zůstavitelky. Neobstojí rovněž odvolací námitka, že žalobce nebyl poučen soudem prvního stupně ohledně správného znění petitu žaloby, jestliže jeho zástupkyně sama bez poučení tento petit formulovala tak, jak požaduje zákon.

12. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně správného výroku o nákladech řízení.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. a zcela úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení, vynaložených na zastoupení advokátem, kterou vyčíslil podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, takto: odměna advokáta 2x [částka] za dva úkony právní služby - vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem (§ 7, § 9 odst. 3, 11 odst. 1 písm. k/, g/), paušální náhrada hotových výdajů 2x [částka] (§ 13 odst. 3), náhrada za promeškaný čas 8x 0,5h ve výši [částka] (§ 14 odst. 3), cestovné ve výši [částka] ([částka] náklady za pohonné hmoty a [částka] za opotřebení osobního automobilu VOLVO XC, [registrační značka], při jízdě 220 km tam a zpět), 21 % DPH ze součtu odměny a náhrady hotových výdajů (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. [částka], celkem [částka] Lhůta a místo plnění byly stanoveny podle ust. § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o. s. ř.