o vypořádání zaniklého společného jmění manželů

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalobce nemovité věci: pozemky parc. č. [číslo], parc. č. [číslo], parc. č. [číslo], parc. č. [číslo], parc. č. [číslo], parc. č. [číslo] a parc. č. st. [číslo], jehož součástí je budova č. p. [číslo] [adresa], to vše v k. ú. [adresa], obec [adresa]; práva a povinnosti z účtu č. [č. účtu], vedeného u [právnická osoba]., práva a povinnosti z účtu č. [č. účtu], vedeného u [právnická osoba]., práva a povinnosti ze smlouvy o penzijním připojištění č. [číslo], vedené u [právnická osoba]., práva a povinnosti ze smlouvy o stavebním spoření č. [číslo], vedené u [právnická osoba]. (výrok I.). a do výlučného vlastnictví žalované přikázal práva a povinnosti z účtu č. [č. účtu], vedeného u [právnická osoba]. (výrok II.), dále uložil žalobci, aby žalované na vyrovnání jejího podílu zaplatil částku 1 800 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 9. 6. 2023 domáhal vypořádání zaniklého společného jmění účastníků (dále jen „SJM“) s tím, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne [datum]. Předmětem řízení (vypořádání) učinil žalobce nemovité věci: pozemky parc. č. [číslo], parc. č. [číslo], parc. č. [číslo], parc. č. [číslo], parc. č. [číslo], parc. č. [číslo] a parc. č. st. [číslo], jehož součástí je budova č. p. [číslo] [adresa], to vše v k. ú. [adresa], obec [adresa] (dále jen „Nemovitosti“), a dále pět bankovních produktů s různými pohledávkami/zůstatky: 1) účet č. [č. účtu] u [právnická osoba]., 2) účet č. [č. účtu] u [právnická osoba]., 3) smlouva o penzijním připojištění č. [číslo] u [právnická osoba]., 4) smlouva o stavebním spoření č. [číslo] u [právnická osoba] a 5) účet č. [č. účtu] [právnická osoba]. (dále též „Bankovní produkty“). Žalobce navrhl, aby do jeho výlučného vlastnictví byly přikázány Nemovitosti, práva a povinnosti z bankovních produktů č. 1) až 4) s tím, aby žalované byla přikázána práva a povinnosti z bankovního produktu č. 5) a jemu, aby byla uložena povinnost žalobkyni zaplatit na vyrovnání jejího podílu částku určenou soudem, resp. vyjádřil ochotu vyplatit na vypořádacím podílu více, než činí jedna polovina majetku v SJM. Žalobce popřel, že by probíhaly vnosy, resp. tzv odklony strany masy SJM, příp. k těmto námitkám nelze přihlížet, neboť byly učiněny více než tři roky po pravomocném zániku manželství.

3. Žalovaná v podání ze dne 30. 8. 2023 žalobcem navržený způsob vypořádání SJM odmítla, přičemž namítla, že na zakoupení Nemovitostí se zásadním způsobem podílela její matka [tituly před jménem] [jméno FO], která jí v roce 2010 poskytla na nákup části Nemovitostí částku 800 000 Kč. Žalovaná navrhla, aby Nemovitosti byly přiřknuty do jejího výlučného vlastnictví, příp. aby byly účastníky darovány do podílového vlastnictví nezletilých dětí účastníků. Dále ve vztahu ke tvrzenému vnosu do majetku účastníků ze strany její matky navrhla disparitní vypořádání masy SJM v poměru 70:30, resp. v poměru 75:25 v její prospěch. Ohledně Bankovních produktů uvedla, že žalobce ještě před zánikem manželství prováděl nadměrné výběry z účtu u [právnická osoba]. a navrhla, aby soud zjistil pohyby na účtu a k případným „odklonům“ ze strany žalobce přihlédl při svém rozhodování. Žalovaná taktéž namítla, že žalobce má možnost se rekreovat v nemovitosti v katastrálním území [adresa].

4. Po provedeném dokazování na základě jednotlivých skutkových zjištění ohledně věcí patřících do společného jmění manželů popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, soud prvního stupně v daném případě přihlédl k tomu, že v průběhu řízení účastnící učinili nespornou masu SJM, kterou měly tvořit toliko shora uvedené Nemovitosti a Bankovní produkty, když účastnící výslovně uvedli, že žádné další věci ani práva či povinnosti do mas SJM nespadají, jakkoli byly účastníky akcentovány ve vzájemné komunikaci a některých vyjádřeních učiněných směrem k soudu (vybavení domácnosti movitými věcmi, osobní automobil, obchodní podíly žalobce). Současně soud prvního stupně vyšel z toho, že v průběhu řízení označili za nesporné zůstatky, příp. pohledávky z Bankovních produktů v následující částkách: 1) účet č. [č. účtu] u [právnická osoba]. - záporný zůstatek ve výši -65 024,20 Kč; 2) účet č. [č. účtu] u [právnická osoba]. - nulový zůstatek; 3) smlouva o penzijním připojištění č. [číslo] u [právnická osoba]. - kladný zůstatek ve výši 159 883 Kč; 4) smlouva o stavebním spoření č. [číslo] u [právnická osoba] - kladný zůstatek ve výši 96 117,65 Kč; 5) účet č. [č. účtu] u [právnická osoba]. - kladný zůstatek ve výši 135 594,12 Kč. Soud prvního stupně vzal rovněž v úvahu, že se účastníci shodli na tom, jakým způsobem jim mají být přiřknuta práva a povinnosti z těchto bankovních produktů [žalobci produkty č. 1) až 4) a žalované produkt č. 5]. Mezi účastníky pak zůstalo sporné, kterému z nich mají být přiřknuty Nemovitosti, přičemž oba účastnící o ně měli zájem. K tomu soud prvního stupně uvedl, že již na přípravném jednání konstatoval, že na případném darování nemovitostí jejich dětem by se oba účastnící museli shodnout. Dále soud prvního stupně přihlédl k tomu, že mezi účastníky zůstala sporná otázka případných vnosů do SJM formou finančního daru pro žalovanou a případné odklony finančních prostředků žalobcem z bankovních účtů před zánikem manželství.

5. Ohledně žalovanou tvrzených jejích vnosů a žalobcových odklonů, soud prvního stupně uzavřel, že k nim nelze přihlížet, neboť byly v řízení uplatněny až více než tři roky po zániku manželství účastníků, k čemuž odkázal na závěry uvedení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22Cdo 2881/2008, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22Cdo 2570/2013, s tím, že dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22Cdo 1486/2019, pak tvrzené vnosy nebylo lze povětšinou hodnotit ani jako kritérium pro disparitu vypořádacích podílů. K žalovanou namítané zavedené soudní praxi soud prvního stupně dodal, že žalované při zachování pravidla vigilantibus iura nic nebránilo, aby ve lhůtě tří let od rozvodu manželství sama podala žalobu na vypořádání SJM s uvedenými argumenty, nadto za situace, kdy bylo mezi účastníky o vypořádání komunikováno v první polovině roku 2023, a to dle jejich předložené konverzace.

6. V návaznosti na shora uvedený závěr soud prvního stupně přikročil k vypořádání spoluvlastnického práva k Nemovitostem, přičemž vzal v úvahu, že žalobce učinil nabídku, že žalované na vypořádacím podílu zaplatí více, než by byla polovina hodnoty SJM účastníků, konkrétně částku 1 800 000 Kč, když žalovaná argumentovala jednak zásluhovostí na pořízení Nemovitostí a dále vlastnictvím nemovitosti žalobcem v obci [adresa].

7. S ohledem na vypořádání Bankovních produktů, při respektování nesporných tvrzení účastníků o zůstatcích, byla žalobci přiřknuta aktiva v celkové výši 190 976,45 Kč a žalované ve výši 135 594,12 Kč, tudíž by žalobce jen při zohlednění Bankovních produktů měl žalované vyplatit částku 27 691,17 Kč, přičemž polovina hodnoty Nemovitostí dle závěrů znaleckého posudku činí 1 403 000 Kč, kterou by měl ten z účastníků, jemuž budou přiřknuty, nahradit účastníku druhému.

8. Podle soudu prvního stupně žalobcova nabídka uhradit žalované nad rámec poloviny hodnoty SJM částku asi 370 000 Kč představuje zcela zásadní důvod pro přiřknutí Nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví. V tomto ohledu soud prvního stupně uvedl, že argumenty žalované měly nepoměrně nižší význam při zhodnocení otázky, který z účastníků by měl Nemovitosti nabýt do výlučného vlastnictví.

9. Pro úplnost soud prvního stupně zdůraznil, že výslech matky žalované byl realizován jen k zhodnocení zásluhovosti při nabytí Nemovitostí, když k tvrzenému vnosu nebylo možno v rámci vypořádání přihlížet a kdy po potvrzení žalobcovy nabídky byl tento v zásadě bez významu pro rozhodnutí. Dle soudu prvního stupně otázka, v jakém režimu byla částka 800 000 Kč historicky poskytnuta, již nehrála větší roli, a proto neprováděl dokazovaní zřejmě si vzájemně odporujícími listinami, a to o poskytnutém daru a o půjčce.

10. Podle názoru soudu prvního stupně bez většího významu bylo též tvrzení o žalobcově vlastnictví nemovité věci žalobce v obci [adresa], k čemuž žalobce uvedl, že daný dům obývá jeho otec a že v průběhu soudního řízení na něj tuto nemovitost převedl.

11. Dle soudu prvního stupně pak jeho rozhodnutí o vypořádání SJM je adekvátní pro oba účastníky, neboť žalobce nabyl Nemovitosti, tak jak navrhoval ve své žalobě, a žalované byla přiřknuta částka asi o 20 % vyšší, než by jí náležela z titulu poloviny majetku v SJM.

12. Pro úplnost soud prvního stupně dodal, že až v závěrečném návrhu žalovaná bez uvedení bližších podrobností navrhla vypořádaní SJM v disparitním podílu 75:25 v její prospěch, toliko z důvodu, že žalobce měl dluh na výživném a že žalovaná byla nucena se vystěhovat ze společného bytu a aniž bylo třeba vést dokazování k těmto tvrzeným skutečnostem, nejsou tyto zjevně způsobilé založit disparitu vypořádání mezi účastníky, nadto v takto zásadní výši.

13. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem soud prvního stupně rozhodl s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, Pl. ÚS-st. 59/23.

14. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Namítla především, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav. V tomto ohledu soudu prvního stupně vytkla, že neprovedl jí navržené dokazování, a to ohledně toho, jak se který z manželů staral o rodinu, pokud neprovedl důkaz rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. [spisová značka], ani ohledně transakční historii od ledna 2018 u účtu č. [č. účtu], u kterého vylučuje zápornou hodnotu, ani darovací smlouvou ze dne 11. 11. 2010 ohledně jí tvrzeného vnosu týkajícího se Nemovitostí. Namítla rovněž, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem nebo k jí označeným důkazům, zejména ohledně vztahu dětí účastníků k Nemovitostem a jejich užívání žalobcem včetně jeho možnosti užívat nemovitosti v obci [adresa], k čemuž neprovedl ani řádné dokazování. Dle žalované soud prvního stupně řádně nepřihlédl k jejímu tvrzení o daru od její matky ve výši 800 000 Kč, resp. jejího vnosu včetně valorizace, jakož i družstevního bytu v [adresa] ulici v [adresa] a jí navrhované disparity podílů. Dle jejího názoru, pokud soud prvního stupně dar ve výši 800 000 Kč neposoudil jako její vnos, měl v souladu s pravidlem pro vypořádání SJM obsaženým v § 742 odst. 1 písm. f) o. z. přihlédnout k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do SJM. Vyjádřila rovněž názor, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním hodnocení, neboť zcela ignoroval veškerá zákonná pravidla pro posouzení vypořádání SJM obsažená v § 742 o. z. V této souvislosti opětovně zdůraznila svoji tvrzenou objektivní mimořádnou zásluhovost o nabytí části Nemovitostí v [adresa] a vztah dětí účastníků k Nemovitostem, jakož i svoji starost o domácnost a potřeby nezletilých dětí. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22Cdo 1488/2013, a ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22Cdo 1486/2019) vytkla soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil jí navrhovanou disparitu podílů. K tomu dodala, že pokud obvyklá cena Nemovitostí činí 2 806 000 Kč, je ochotna žalobci vyplatit na vypořádání jeho podílu na Nemovitostech částku 701 500 Kč a že s přihlédnutím k vypořádání Bankovních produktů je žalobci ochotna vyplatit na vypořádání jeho podílu za zaniklého SJM částku 641 295 Kč, přičemž v tomto ohledu navrhla změnu napadeného rozsudku s tím, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.

15. Žalobce k odvolání uvedl, že mu není jasné, k čemu by měl přispět rozsudek o úpravě poměrů nezletilých dětí vzhledem k tomu, že účastníci jako rodiče uzavřeli dohodu o úpravě poměrů k nezletilým dětem, kterou soud schválil, přičemž oba účastníci o děti pečují v režimu faktické asymetrické střídavé péče. K dalším námitkám žalované poukázal na to, že při ústním jednání konaném dne 19. 12. 2024 soud prvního stupně řádně poučil účastníky řízení dle § 119a o. s. ř. a že žalovaná na ně nereagovala a svá tvrzení uvedla až v odvolání, přičemž tvrzení týkající se jeho údajných odklonů finančních prostředků z bankovního účtu uplatnila až v rámci řízení před soudem, tedy až po uplynutí zákonné tříleté lhůty. Jakékoli dokazování v tomto směru je nadbytečné za situace, neboť případné tvrzené nároky jsou prekludovány a nelze k nim z tohoto důvodu ani přihlížet. K tomu dodal, že se před podáním žaloby marně pokoušel jednat se žalovanou o uzavření dohody o vypořádání zaniklého SJM a že žalované nic nebránilo podat žalobu na vypořádání zaniklého SJM v zákonné tříleté lhůtě a uplatnit v ní věci, právy, závazky a pohledávky, které sama požadovala k vypořádání. Uvedl rovněž, že darovací smlouva ze dne 11. 11. 2010 a výpověď matky žalované jsou ve zjevném rozporu se smlouvou o půjčce, kterou do spisu založil. Namítl rovněž, že žalovanou jí tvrzená zásluhovost na pořízení Nemovitostí nebyla žádnými důkazy v řízení provedenými prokázána a že žalovaná neprokázala ani žádné zásadní zvýšené úsilí ani jiné mimořádné zásluhy, které by mohly vést k úvahám o disparitě podílů v SJM. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22Cdo 1781/2004. Dle jeho názoru uplatnění disparity bylo pouhou zjevnou snahou žalované obejít zákon v situaci, kdy žalované uběhla tříletá prekluzivní doba pro uplatnění jí tvrzeného neexistujícího vnosu, který ve skutečnosti nikdy vnosem nebyl a nikdy nebyl účastníky jako vnos vnímán, přičemž vyloučil existenci písemné darovací smlouva mezi žalovanou a její matkou ohledně peněžitého daru v roce 2010. Dle žalobce bylo podstatné, že žalované byla přiřknuta rozsudkem částka o asi 20 % vyšší, než která by jí náležela z titulu poloviny majetku v SJM a že soud prvního stupně neshledal důvod pro disparitu. Ohledně svědecké výpovědi matky žalované souhlasil se soudem prvního stupně, že s ohledem na prekluzi vnosů měla svědecká výpověď význam pouze pro posouzení případné zásluhovosti žalované na nabytí významného majetku v SJM. Poukázal také na to, že Nemovitosti byly pořízeny na základě dvou smluv a že žalovaná ohledně druhé kupní smlouvy týkající se přilehlých pozemků nic nenamítala. K nemovitostem v [adresa] uvedl, že je převedl na svého otce darovací smlouvou ze dne 10. 9. 2024 bezprostředně po skončení pozůstalostního řízení po jeho matce a že je nikdy neužíval, vždy byly v užívání jeho otce. K nákladovému výroku uvedl, že má za to, že řízení o vypořádání SJM spadá do kategorie řízení tzv. „iudicium duplex“, kdy nelze přesně určit, který z účastníků měl ve věci plný úspěch, přičemž v daném případě ani neexistují žádné důvody pro mimořádný postup k přiznání náhrady nákladů soudního řízení jednomu z účastníků.

16. Odvolací soud ve smyslu § 212 ve spojení s § 212a odst. 1, 5 a § 214 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek.

17. Soud prvního stupně provedl řádné dokazování v potřebném rozsahu, odvolací soud souhlasil se všemi jeho skutkovými i právními závěry, a proto lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

18. Dle názoru odvolacího soudu v poměrech projednávané věci soud prvního stupně správně uzavřel, že k žalovanou tvrzeným jejím vnosům a žalobcovým odklonům nelze přihlížet, neboť žalovaná tato svá tvrzení v řízení uplatnila až více než tři roky po zániku manželství účastníků. V této souvislosti je třeba poznamenat, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne [datum] (+ 3 roky = [datum]), žaloba byla podána dne 9. 6. 2023, přičemž žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 30. 8. 2023, ve kterém namítla „dar ve výši 800 000 Kč“ od matky na pořízení Nemovitostí, ohledně odklonů z účtu nic neuvedla, odklony (transakční historii účtů zpětně 3 roky) žalovaná namítla až v podání ze dne 10. 11. 2023. Soud prvního stupně tedy správně vycházel ze závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22Cdo 2881/2008, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22Cdo 2570/2013, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22Cdo 1486/2019, ke kterým lze také odkázat na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 22Cdo 517/2023 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), ve kterém Nejvyšší soud mimo jiné uvedl: „[S]polečné jmění účastníků řízení zaniklo 10. 11. 2014, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 25. 9. 2014, č. j. [spisová značka], kterým bylo rozvedeno jejich manželství. V žalobě doručené soudu dne 27. 9. 2017 žalobce uvedl, že navrhuje, aby došlo ke spravedlivému dělení peněz na jejich účtech, a dále, že veškeré příjmy žalované za období od května 2011 do září 2014, šly na účty, ke kterým měla přístup jen žalovaná. Žalovaná se k žalobě vyjádřila 9. 11. 2017. Lhůta tří let od zániku společného jmění manželů uplynula 10. 11. 2017. Veškerá další podání žalobce, obsahující i námitky ohledně ,odklonu finančních prostředků‘ ze společného jmění manželů uložených na účtech žalované, byla učiněna až po uplynutí této lhůty, a nalézací soudy k nim proto nepřihlédly. Jestliže za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že žalobce uplatnil požadavek na vypořádání ,odklonů finančních‘ prostředků žalovanou až po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů (a proto tyto finanční transakce ve vypořádání nezohlednil), je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se neodchýlil ve smyslu § 237 o. s. ř. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání v této části přípustné. Pouhé žalobní sdělení, že příjmy jednoho z manželů byly za trvání manželství ukládány na jeho bankovní účty, neumožňuje soudu bez dalšího identifikovat takové tvrzení jako návrh na zohlednění ,odklonů finančních prostředků‘ ze společného jmění. V žalobním návrhu především zcela absentuje tvrzení o tom, že by snad žalovaná s finančními prostředky na svých účtech nakládala způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů či je spotřebovala pro sebe. Navíc žalobce v žalobním návrhu nespojoval svá tvrzení o peněžních prostředcích na účtech žalované s jejich odklonem od společného jmění manželů, ale s nárokem na disparitu podílů v jeho prospěch.“

19. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal podmínky pro případnou disparitu podílů a v tomto ohledu vycházel ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22Cdo 1486/2019, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22Cdo 1735/2023, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22Cdo 2767/2019, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn.[Anonymizováno]22Cdo 1311/2024, ve kterém Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že okolnost, že manželé využijí na pořízení společného bydlení prostředky darované svými rodiči, je v praxi relativně běžná; nejde tedy o mimořádnou situaci, kterou by bylo s ohledem na výše uvedené korektivy třeba kromě vrácení částky jako vnosu navíc kompenzovat ještě nerovností vypořádacích podílů. V této souvislosti odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaná svoji zásluhovost tvrdila jen ve vztahu ohledně částky 800 000 Kč, nadto ve formě daru od její matky, a další relevantní skutečnosti ohledně jejích mimořádných zásluh o nabytí společného majetku v řízení před soudem prvního stupně v rámci koncentrace řízení netvrdila, až v rámci závěrečné řeči (nově) uvedla, že by se soud měl zabývat/zohlednit průběh manželství a o to, jak se kdo staral o domácnost, že žalobci vznikl dluh na výživném a že jí byla dána podmínka vystěhování se z bytu. Dle odvolacího soudu se jednalo o v odvolacím řízení nepřípustné novoty (srov. § 119a a § 205a o. s. ř.), ke kterým nemohl přihlédnout.

20. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodl v mezích zákona, resp. odvolací soud neshledal rozpor napadeného rozhodnutí se zákonnou úpravou vypořádání společného jmění ve smyslu § 736 a násl. o. z., pokud soud prvního stupně vyšel ze žalobcovy nabídky na zaplacení částky 1 800 000 Kč žalované, tedy více než činila polovina hodnoty SJM, když žalobce řádně doložil a prokázal, že je schopen tuto částku uhradit.

21. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. ve věci samé, jakož i výroky IV. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem, ve kterém nebylo shledáno pochybení, neboť zcela odpovídalo předmětu řízení, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1, 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť v daném případě se jednalo o tzv. iudicium duplex, kdy k podání žaloby byl aktivně legitimován kterýkoliv z bývalých manželů.