pro [část Prahy] dne 24. ledna 2022, č. j. 37C 93/2021-61, ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 37C 93/2021-66,

1. Obvodní soudu pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 37C 93/2021-61, ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 37C 93/2021-66, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], se zamítá (výrok II.) a žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám právního zástupce žalobkyně, advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Podle žalobních tvrzení bylo původní řízení zahájeno dne [datum] a skončeno dne [datum], přičemž od podání repliky žalobkyně dne [datum] do výzvy soudu ze dne [datum] byl soud nečinný. Žalobkyně se na nepřiměřené délce řízení nijak nepodílela, naopak souhlasila s projednáním věci bez nařízení jednání, čímž umožnila soudu rychlejší postup při vyřízení věci. Délka posuzovaného řízení tak byla zjevně nepřiměřená. Žalobkyně uplatnila dne [datum] u žalované svůj nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka] a za přiměřenou dobu pro předběžné projednání nároku považovala 2 měsíce. Dne [datum] vzala žalobkyně svoji žalobu zpět co do částky [částka] a úroků z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, neboť tuto částku jí žalovaná přiznala svým stanoviskem ze dne [datum]. Žalovaná učinila nesporným, že žalobkyně u ní svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů, v označeném dni uplatnila, a bránila se tvrzením, že posuzované řízení trvalo celkem 3 roky a 10 měsíců, což lze považovat za dobu nepřiměřenou a poskytnuté zadostiučinění ve výši [částka] je dostatečné. Samotná výše přiměřeného zadostiučinění byla stanovena podle algoritmu uvedeného ve sjednocujícím stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalovaná vycházela ze základní částky [částka] za rok trvání řízení (resp. částky [částka] za měsíc trvání řízení), s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční. Žalovaná rovněž shledala důvody pro zvýšení základní výše zadostiučinění o 10 % z důvodu postupu orgánu veřejné moci, kdy na straně Městského soudu v Praze došlo k dlouhotrvajícímu průtahu. Navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

3. Soud prvního stupně provedl účastníky navržené důkazy a na základě jejich hodnocení dospěl ke zjištěním, která popsal v napadeném rozsudku, přitom vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, které skutečnosti má prokázány a které nikoli a o které skutečnosti opřel svá skutková zjištění. Skutkový stav právně posoudil podle ustanovení, která citoval v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Odvolací soud na toto odůvodnění odkazuje a na tomto místě stručně skutkové a právní závěry soudu prvního stupně shrnuje. Rozhodné období začalo běžet dne [datum], kdy byla Městskému soudu doručena žaloba, a skončilo k datu [datum], kdy bylo posuzované řízní pravomocně skončeno, tedy celková doba posuzovaného řízení ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně činila cca 3 let a 10 měsíců. Posuzované řízení probíhalo na jednom stupni soudní soustavy, po skutkové i procesní stránce byla věc jednodušší, předmětem soudního řízení bylo projednání správní žaloby proti správnímu rozhodnutí, kdy soud neprováděl žádné dokazování a rozhodl ve věci bez jednání; vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu (viz § 75 odst. 1 s. ř. s.). Naopak po hmotněprávní stránce soud hodnotil věc jako složitější, neboť napadené správní rozhodnutí se týkalo správního deliktu v oblasti silniční dopravy a soud tak byl nucen vypořádat s charakterem uskutečněné přepravy prostřednictvím aplikace Uber, a to nejen ve světle vnitrostátní úpravy, nýbrž i ve světle výkladu poskytovaného Soudní dvorem EU, tedy v souhrnu šlo o věc standardně složitou. Žalobkyně se na celkové délce původního řízení nepodílela, význam řízení byl pro ni standardní. Postup soudu byl zatížen obdobím nečinnosti a průtahy, a to od [datum] (kdy Městský soud v Praze obdržel repliku žalobkyně) do [datum] (kdy vydal soud přípis), tj. průtah v délce trvá cca 3 let a 7 měsíců, což je více jak 90 % délky trvání posuzovaného rozhodného období. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, tedy v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odpovědnostního zákona, čímž došlo též k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, neboť samotné konstatování porušení práva je nedostatečné. Soud prvního stupně shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně částkou [částka]. Při stanovení dané částky soud vycházel ze sazby [částka] za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. za 3 roky řízení [částka]) a dále [částka] za každý další měsíc řízení (tj. [částka] za dalších 10 měsíců řízení). Vypočtenou základní částku ve výši [částka] navýšil o 10 % z důvodu podílu soudu v původním řízení. Jiná kritéria pro modifikaci základní částky neshledal důvodnými. Žalobu o zaplacení částky [částka] zamítl, a to včetně úroků z prodlení z této částky v zákonné výši od [datum] do zaplacení. K požadovaným úrokům z prodlení konstatoval, že se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že se stát ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku; na tomto závěru nemá žalobkyní zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu (resp. odůvodnění tohoto rozhodnutí) vliv. Samotné úroky soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 2060/2001 ze dne [datum rozhodnutí], či sp. zn. 30Cdo 2779/2012 ze dne [datum rozhodnutí]). Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni přiznal náhradu za zaplacený soudní poplatek [částka], odměnu za právní zastoupení podle § 7 bod [číslo] ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za 5 úkonů právní služby po [částka] a 5 režijních paušálů po [částka], přičemž nepřiznal náhradu za úkon spočívající v replice žalobkyně, protože po ní žádná vyjádření nepožadoval a replika nepřinesla nic nového nad rámec tvrzení žalobkyně obsažených v samotném žalobním návrhu.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítala, že soud prvního stupně nedostatečným způsobem zohlednil otázku přiměřenosti zadostiučinění, a to ve vztahu k jediné skutečnosti mající vliv na celkovou délku řízení v podobě extrémních průtahů. Žalobkyně měla za to, že závěry soudu nekorespondují s principem proporcionality hodnocení vlivu skutečnost na celkovou délku řízení, kdy implicitně z výše uvedeného vyplývá, že řízení bylo zatíženo extrémním průtahem, navýšení základní částky o 10 % za extrémní průtahy je nedostatečné ohodnocení této jediné a výlučné skutečnosti, na níž je vystavěna nepřiměřená délka řízení v této věci. Jedná se o„ symbolické“ zhodnocení této skutečnosti. Odkazovala v této souvislosti na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 350/03. Podle žalobkyně je nutno vzájemně hodnotit ideální postup rozhodujícího orgánu s dosaženou celkovou délkou řízení a hledat proporcionalitu v daném případě v „ masivnosti“ vlivu průtahů na celkovou délku řízení. V důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci došlo ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Navýšení základní částky o 10 % neodpovídá ani konstrukci náhrady škody založené na preventivně sankční funkci. 10 % v dané věci je částka [částka], která nemůže a ani neplní ničeho ve smyslu prevence a ani ve smyslu sankce. Soud prvního stupně zcela ignoroval protiústavnost lhůty šesti měsíců pro předběžné projednání nároku, a to stanovení ustanovením § 15 zákona č. 82/1998 Sb., a to i přes ústavně právní argumentaci žalobkyně. V této souvislosti žalobkyně upozorňovala na nález Ústavního soudu ve věci pod sp. zn. II. ÚS 1612/09, který jako obiter dictum uvedl, délka lhůty stanovená v uvedeném ustanovení odpovídá možnostem a schopnostem státu a samosprávných územních celků administrativně obstarávat náhradověškodovou agendu v době přijetí citovaného zákona, ale je zřejmé, že za uplynulé desetiletí prodělala veřejná správa kvalitativní skok v četnosti věcně i formálně správných rozhodnutí a postupů, v důsledku čehož Ústavní soud očekává, že tato lhůta bude v blízké době zákonodárcem zkrácena (lhůta šesti měsíců je zde již více jak 50 let), přitom mezi rokem [rok] a [rok] je značný podstatný rozdíl v komunikačních technologiích, jakož i organizaci státní moci. Žalobkyně měla také za to, že soud nesprávně právně posoudil otázku náhrady nákladů řízení. Uvedla rozpis úkonů, které její zástupce v řízení vykonal, se závěrem, že soud zcela ignoroval návrh na vydání doplňujícího usnesení ze dne [datum], vyjádření k replice žalované ze dne [datum] a uplatnění nároku na náhradu škody podle odškodňovacího zákona a jeho posouzení jako předžalobní výzva podle § 142a o. s. ř. K tomu uvedla, že je nutno rozlišovat tento úkon právní služby v případě, kdy projednání nároku skončí bez podání žaloby, a nebo je po neuspokojení nároku na náhradu škody podána žaloba a nárok je pak úspěšně vymáhán v rámci soudního řízení. V případě, že dojde k uplatnění nároku na náhradu škody podle odškodňovacího zákona a povinný subjekt jednající za Českou republiku uspokojí plně nárok na náhradu škody v zákonné lhůtě (není podána žaloba), pak je na místě zcela formální výklad ustanovení § 31 odst. 4 odškodňovacího zákona a dovození, že takový úkon právní služby není hrazen poškozenému (odkázala na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 23Co 246/2017). Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, přiznal další odškodnění a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně.

5. Žalovaná považovala rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhla, aby byl odvolacím soudem potvrzen.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení, postupem podle ustanovení § 212 a § 212a a § 214 odst. 1 občanského soudního řádu i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

7. Vady řízení, k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud neshledal.

8. Rozsudek soudu prvního stupně má náležitosti předepsané občanským soudním řádem, soud prvního stupně stručně a jasně vyložil, z jakých skutkových zjištění vyšel, podrobně vysvětlil, jak věc posoudil po právní stránce, a jde o rozhodnutí přezkoumatelné. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť rozhodné skutečnosti byly zjištěny procesně správným způsobem a v dostatečném rozsahu.

9. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že rozhodné období běželo od [datum] do [datum], tedy celková doba posuzovaného řízení činila 3 roky a 10 měsíců, řízení probíhalo na jednom stupni soudní soustavy, po skutkové i procesní stránce byla věc jednodušší a po hmotněprávní stránce standardně složitá, žalobkyně se na celkové délce původního řízení nepodílela a význam řízení pro ni byl standardní, postup soudu byl zatížen obdobím nečinnosti a průtahy od [datum] do [datum], tedy v délce 3 let a 7 měsíců, což je více jak 90 % délky trvání posuzovaného rozhodného období. Posuzované řízení lze hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odpovědnostního zákona, čímž bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích. Odvolací soud souhlasí i se základní částkou [částka] za první dva roky řízení a [částka] za každý další rok řízení, tj. [částka] Odvolací soud však přisvědčuje odvolací námitce žalované, že zvýšení této základní částky o 10 % s ohledem na extrémní průtah je nedostatečné, a je přesvědčen, že základní částku je třeba navýšit o 30 % z důvodu proporcionality hodnocení vlivu průtahu na celkovou dobu řízení. Přitom je třeba mít na zřeteli, že uvedený průtah se projevil již v hodnocení celkové délky posuzovaného řízení; jinak by nemohlo být posuzované řízení hodnoceno jako nepřiměřené, neboť jen jediný průtah zavinil, že posuzované řízení bylo nepřiměřené. Je třeba poukázat i na to, že sice posuzované řízení probíhalo na jednom stupni soudní soustavy a jeho předmětem bylo projednání správní žaloby proti správnímu rozhodnutí, kdy soud neprovádí dokazování a ve věci lze rozhodnout i bez jednání, ovšem jedná se o rozhodování obdobným způsobem jako rozhodování Nejvyšším soudem v civilních věcech.

10. Odvolací soud proto uzavřel, že zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu žalobkyně ve formě peněžitého plnění a v celkové výši [částka] je přiměřené a spravedlivé a mělo by její nemajetkovou újmu kompenzovat. Odvolací soud na tomto místě připomíná, že náhrada nemajetkové újmy nemá sloužit ani k sankcionování státu, ani k obohacení poškozených stěžovatelů, ale ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jedním z požadavků, které jsou na kompenzační prostředek nápravy kladeny, je ten, aby výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla spravedlivá. Za spravedlivou je přitom třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu, a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného.

11. Výše přiměřeného zadostiučinění za celou dobu posuzovaného řízení tak představuje částku [částka] a po odpočtu již odškodněné částky [částka], náleží žalobkyni částka [částka] Odvolací soud proto rozhodl podle § 220 o. s. ř. tak, že v napadeném zamítavém výroku o věci samé se rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni další částku [částka] s příslušenstvím, jinak ho v tomto výroku jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

12. Při rozhodování o požadavku na zaplacení úroků z prodlení z přiznané částky postupoval soud prvního stupně zcela správně, jestliže uzavřel, že poškozená se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl její nárok plně uspokojen. Konstantní judikatura stojí na závěru, že se stát ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, přičemž na tomto závěru nemá žalobkyní odůvodnění zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu vliv, protože tato lhůta dosud nebyla zákonodárcem změněna, resp. zkrácena.

13. Ohledně napadeného výroku o náhradě nákladů řízení shledal odvolací soud námitky žalobkyně částečně důvodné. Předně je třeba vzít v úvahu, že předžalobní uplatnění nároku podle § 14 odškodňovacího zákona naplňuje obdobný účel jako předžalobní výzva podle § 142a o. s. ř. ve standardním občanskoprávním řízení (jestliže nárok musí být řádně u vedlejšího účastníka uplatněn a tento se rozhodne jej neuspokojit, pak z hlediska hmotněprávního náhledu na takový úkon není možno honorovat ve smyslu ustanovení § 31 odst. 4 odškodňovacího zákona, avšak podáním žaloby a úspěšným pokračováním ve vymáhání nároku se tento úkon právní služby stává součástí procesních nákladů řízení, tedy se ze své hmotněprávní formy„ překlápí“ do procesně právního nároku). Dalším účtovatelným úkonem je návrh na opravu odůvodnění rozhodnutí (§ 11 odst. 2 písm. b/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) ve výši jedné poloviny odměny. Písemné podání ze dne [datum] (vyjádření k replice žalované) ani odvolací soud neposoudil jako písemné podání ve věci samé ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Ne každé písemné podání k soudu je honorovaným úkonem právní služby, jako příklad lze uvést písemná podání týkající se pouze dokazování, nejrůznější žádosti vztahující se k průběhu řízení, apod., a právě vyjádření k replice lze uvést, že nebyla provedena na výzvu soudu, byl v ní opakován právní rozbor a toto vyjádření mohlo být učiněno na následujícím jednání soudu. Nejednalo se tak o účelně vynaložený náklad. V judikatuře Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1099/09, sp. zn. II. ÚS 435/06, sp. zn. III. ÚS 791/07, sp. zn. III. ÚS 1855/07) bylo poukazováno na fixovaný závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne [datum], série A. [číslo]) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho právo na zisk z podnikání (čl. 11 Listiny), a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 Listiny). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, jestliže odpovídá principu proporcionality, a zásadní průmět do sféry základních práv či svobod nemá. V řízení před soudem prvního stupně tak žalobkyni náleží náhrada za 7 úkonů právní služby po [částka], z toho jeden v poloviční výši (převzetí věci, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby po plnění ze strany žalované, 2x účast na jednání soudu, předžalobní výzva a návrh na opravu rozhodnutí). K tomu náleží 7 režijních paušálů hotových výdajů po [částka] a DPH ve výši 21 % z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů, tj. [částka], celkem [částka] Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení jen ohledně výše přiznaných nákladů.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 3 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení, vynaložených na zastoupení advokátem, vyčíslená podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, takto: odměna advokáta 2x [částka] za dva úkony právní služby (odvolání a účast při odvolacím jednání), paušální náhrada hotových výdajů 2x [částka], 21 % DPH ze součtu odměny a náhrady hotových výdajů (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. [částka], celkem [částka].