o zaplacení částky 303 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 66 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 7. 9. 2019 (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci (nesprávně uvedeno žalovanému) částku 236 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 7. 9. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále soud žalované uložil zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro [adresa] náklady řízení za svědečné ve výši 1 898,56 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a žalované bylo uloženo zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 135 273,60 Kč k rukám právní zástupkyně žalobce do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení žalované částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce tvrdil, že mezi ním a matkou žalované [jméno FO] byl partnerský vztah, domluvili se na pořízení bytové jednotky v obci [adresa]. Ani jeden nedosáhl na získání hypotečního úvěru na pořízení bytu, proto se dohodli s žalovanou, že hypoteční úvěr a tím i byt bude pořízen na žalovanou a hypoteční úvěr bude splácet žalobce s tím, že v budoucnu, jakmile žalobce dosáhne na hypotéku, bude byt bezúplatně, resp. spolu s hypotečním úvěrem, převeden do jeho výlučného vlastnictví. Žalovaná s tím souhlasila. Poté byl vyřízen hypoteční úvěr a byla realizována koupě bytu, který nabyla do výlučného vlastnictví žalovaná. Žalobce od ledna 2016 hradil měsíčně hypoteční splátku 7 300 Kč, posléze 7 400 Kč. Do července 2017 žalobce byt užíval pouze o víkendu, neboť služebně pracoval v [adresa] a byt obývala matka žalované. Od července 2017 žalobce v bytě bydlel s matkou žalované i v průběhu týdne, neboť získal zaměstnání v [adresa]. Začátkem roku 2018 se dohodli, že žalobce se bude podílet na společném bydlení částkou 3 000 Kč měsíčně a matka žalované bude hradit zálohové platby spojené s užíváním bytu, což představovalo asi 3 000 Kč měsíčně a na ostatním se partneři budou podílet podle svých možností. Žalobce od listopadu 2015 platil internet, televizi a v letech 2016 a 2017 komunální odpad, zaplatil nedoplatek na službách za předchozího vlastníka ve výši 11 620 Kč a nedoplatek za služby za rok 2017 ve výši 4 518 Kč. Splátka hypotečního úvěru nebyla mezi účastníky dohodnuta jako částka za bydlení v bytě. Na jaře 2019 účastníci jednali o tom, že zahájí převod hypotečního úvěru a bytu na žalobce, ale k tomu nedošlo, neboť žalobce se s matkou žalované rozešel a z bytu se v květnu 2019 odstěhoval. Od ledna 2016 do dubna 2016 žalobce platil na hypoteční úvěr měsíčně 7 300 Kč, od května 2016 do května 2019 7 400 Kč měsíčně a celkem tak jde o částku 303 000 Kč. Tuto částku požadoval po žalované vrátit a vyzval ji k tomu, neboť nedodržela dohodu o převedení bytu do jeho vlastnictví, což ona odmítla.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby a uvedla, že ke dni podání žaloby byla vlastníkem sporného bytu, na který si vzala hypoteční úvěr na dobu 25 let, bydlel tam žalobce s její matkou od ledna 2016 do května 2019. Tvrdila, že mezi nimi byla dohoda, že za užívání bytu budou žalobce a její matka platit měsíčně částku odpovídající splátce hypotéky a dále si budou sami platit náklady za služby spojené s užíváním bytu. Splátky hypotečního úvěru byly hrazeny z účtu žalobce a náklady za služby hradila matka žalované. Tržní nájemné za sporný byt od února 2016 do února 2018 činilo 14 800 Kč měsíčně. Žalovaná žalobci a své matce umožnila užívání bytu, pokud ona s tím nebude mít žádné finanční náklady, s tím oni souhlasili a po rozhodné období tuto dohodu plnili. Žalobce hradil sjednané měsíční splátky hypotéky v rozhodném období a matka žalované hradila poplatky spojené s užíváním bytu ze svého účtu. Žalobce v rozhodném období čerpal od svého zaměstnavatele příspěvek na bydlení ve výši 3 100 Kč měsíčně. Žalovaná nesouhlasila s tím, že by součástí dohody byl její závazek, že by v budoucnu sporná bytová jednotka měla být bezúplatně na žalobce převedena. Žalovaná ohledně nároku na úhradu částky za období od ledna 2016 do září 2016 ve výši 66 200 Kč uplatnila námitku promlčení. Z tvrzení žalobce vyplývá, že uvedený byt by měl užívat bezplatně, aniž by uzavřel se žalovanou jako výlučným vlastníkem této bytové jednotky jakýkoliv smluvní vztah. Pokud by soud nesouhlasil s tvrzením žalované o existenci ústní dohody o užívání bytové jednotky, pak žalovaná podle § 98 o. s. ř. jako obranu proti jeho návrhu uplatnila nárok na zaplacení poloviny obvyklého tržního nájemného za období od ledna 2016 do května 2019 a nákladů spojených s užíváním bytu, a to do výše žalované částky. Tržní nájemné bytu v dané lokalitě v rozhodném období činilo 14 800 Kč měsíčně, za celé období to představuje částku 592 000 Kč a předepsané zálohy a poplatky za energie činily 221 635 Kč, celkem tedy 813 635 Kč. Žalobce užíval byt s matkou žalované, a proto žalovaná po žalobci požaduje polovinu z této částky, ale v tomto řízení nejvýše 303 000 Kč, ale zbylé částky se nevzdává.

4. Soud prvního stupně provedl dokazování, vyslechl svědky [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a vyslechl žalobce a žalovanou jako účastníky řízení. Poté vzal za prokázané, že svědci [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] potvrdili, že žalobci původně pomáhali s poskytnutím, případně s refinancováním úvěru, žalobce chtěl koupit sporný byt do svého výlučného vlastnictví a kupní cenu chtěl financovat z hypotečního úvěru. Žalobce nesplňoval podmínky pro poskytnutí hypotečního úvěru, proto byla uzavřena ústní dohoda s žalovanou, že úvěrovou smlouvu dočasně uzavře na sebe žalovaná a bylo dohodnuto, že splátky hypotéky bude hradit žalobce, který se následně měl stát vlastníkem bytu a platby související s užíváním bytu, tedy služby a fond oprav pak bude hradit matka žalované. Bylo dohodnuto, že žalovaná bude hypotékou zatížena pouze dočasně a jakmile žalobce splní podmínky k financování hypotečního úvěru, převede si hypotéku i byt na sebe, o což se i následně snažil. Žalobce se však s matkou žalované v květnu 2019 rozešel, a proto k převodu bytu ani nedošlo. Soud prvního stupně neuvěřil svědkyni [jméno FO], matce žalované, že od počátku byla uzavřena dohoda, že byt bude následně přepsán na ni. Tomu odporují provedené listinné důkazy a rovněž výslech uvedených svědků. Žalovaná ve svém výslechu uvedla, že s bytem nechtěla mít nic společného a pokud by hypotéku dostal žalobce, tak by byt byl následně jeho. Nebylo prokázáno, že v roce 2015 se o hypoteční úvěr snažila krom žalobce i matka žalované. Ta v té době byla ještě vdaná, rozváděla se a neměla vyřešené majetkové poměry s bývalým manželem, což sama žalovaná vypověděla. Matka žalované uvedla, že byla rozvedena až v září 2015, tedy až poté, co se žalobce snažil získat úvěr a poté, co ona uhradila blokovací depozitum na byt. Žalovaná ve svém výslechu potvrdila, že žádná nájemní smlouva na byt uzavřená nebyla, ani jí nic nemělo být hrazeno. Žalovaná a její matka posléze v řízení začaly tvrdit, že splátky hypotéky byly v podstatě splátkami nájmu, což soud považoval za účelové, neboť nic takového při zřizování hypotečního úvěru a koupi bytu dohodnuto nebylo. Naopak soud vzal za prokázané, že žalobce se od počátku choval tak, že byt bude jednou jeho, o ten se staral, zajišťoval opravy, investoval do jeho zařízení a byl předsedou SVJ v bytovém domě. Žalobce hradil splátky hypotéky po celou dobu soužití s matkou žalované s tím, že v budoucnu dojde k přepsání hypotéky i bytu na něho, on se stane jeho vlastníkem a žalovaná o byt neměla žádný zájem.

5. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 2991 odst. 1, 2, § 1982 odst. 1, 2, § 1987 odst. 1, 2, § 609, § 610, § 617 odst. 2 a § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“

6. Soud prvního stupně uzavřel, že na straně žalované došlo za období od ledna 2016 do května 2019 k bezdůvodnému obohacení ve výši 303 000 Kč, když žalobce za ni hradil splátky hypotéky, které by jinak musela hradit ona. Žalovaná v průběhu řízení namítla promlčení částky 66 200 Kč za období od ledna do září 2016, protože žaloba byla podána až dne 30. 9. 2019. Námitka promlčení byla shledána důvodnou, neboť promlčecí lhůta je tříletá. Soud prvního stupně se neztotožnil s námitkou žalobce, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť vztah žalobce a žalované nebyl vztahem příbuzenským, jak má na mysli rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95. Soud prvního stupně proto shledal žalobu důvodnou ohledně částky 236 800 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.

7. Žalovaná v řízení jako obranu proti návrhu uplatnila pohledávku k započtení do výše žalované částky spočívající v úhradě poloviny obvyklého tržního nájemného od ledna 2016 do května 2019 ve výši 303 400 Kč. Tuto námitku soud prvního stupně shledal nedůvodnou, neboť nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla vůle uzavřít nájemní smlouvu. Žalovaná uvedla, že jí nemělo být hrazeno vůbec nic a úvěrová smlouva s ní byla uzavřena pouze dočasně, dokud žalobci neschválí hypoteční úvěr s ohledem na jeho finanční možnosti.

8. Žalovaná dále v řízení jako obranu proti návrhu uplatnila pohledávku k započtení spočívající v úhradě poloviny nákladů za hrazení nákladů za užívání bytu od ledna 2016 do května 2019 ve výši 99 400 Kč. Soud prvního stupně tuto pohledávku považoval za důvodnou pouze ohledně částky 45 489 Kč. Bylo prokázáno, že žalobce byl do [adresa] převelen od 1. 7. 2017 a od té doby s matkou žalované ve sporném bytě bydlel nastálo a čerpal s ní služby v plném rozsahu. Matka žalované hradila měsíčně za užívání bytu od července 2017 do května 2019, celkem jde o částku 117 200 Kč a polovina je 58 600 Kč. Matce žalované byly za roky 2017, 2018 a 2019 vráceny přeplatky ve výši 13 111 Kč. Žalobce hradil za žalovanou i další nedoplatky vzniklé v souvislosti s prodejem bytu nebo jeho užíváním, vzniklé i v předchozích letech. Platby matky žalované činily 45 489 Kč. Soud přihlédl k tomu, že žalobce se podílel na úhradách za užívání bytu částkou 3 000 Kč měsíčně, když uhradil matce žalované v době společného soužití částku 51 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že částka 3 000 Kč byla žalobcem skutečně hrazena na náklady související s užíváním bytu a výše této částky odpovídá přibližně i polovině nákladů, které hradila matka žalované. Soud prvního stupně nesouhlasil s námitkou žalované a tvrzením její matky, že tato částka byla příspěvkem žalobce na jídlo. Z výpisu z účtu žalobce vzal za prokázané, že žalobce každý měsíc hradil ze svého účtu i jídlo v částkách přesahujících mnohdy výrazně 1 000 Kč a je evidentní, že v těchto částkách nenakupoval jídlo pouze pro vlastní potřebu. Soud prvního stupně se neztotožnil s tvrzením svědkyně [jméno FO], že veškeré jídlo hradila ona a žalobce za jídlo neplatil nic, neboť to považoval za účelové. Bylo prokázáno, že žalobce se nad rámec částky 3 000 Kč měsíčně pravidelně podílel s matkou žalované i na dalších společných nákladech, hradil internet a televizi v bytě. Žalovaná předložila soudu ručně psaný seznam plateb na hlavičkovém papíru (odstavec 31. odůvodnění napadeného rozsudku). Žalovaná a její matka tvrdily, že se jednalo o náklady žalobce na jídlo, nebylo však prokázáno, že by šlo o pravidelné měsíční náklady žalobce a není uvedeno ani v jakém období seznam vznikl, žalovaná ani její matka nebyly osobně přítomny soupisu tohoto seznamu a nebylo zjištěno, zda se jednalo o měsíční pravidelnou platbu matce žalované či o jednorázovou částku ze strany žalobce. Proto soud prvního stupně zamítl návrh na provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Matka žalované ve svém výslechu tvrdila, že ručně psaný seznam si ve společné domácnosti ofotila v březnu 2019, částka 2 000 Kč tam uvedená podle ní je splátka půjčky, kterou si žalobce vzal ve výši 200 000 Kč u společnosti [právnická osoba] a 2x jí splátku půjčky v květnu a v červnu 2019 uhradil. Žalobce si však půjčku vzal až v květnu 2019, takže stěží mohl tuto položku zanést do seznamu již v březnu 2019. Svědkyně rovněž tvrdila, že žalobce kromě částky 3 000 Kč nehradil vůbec nic a nic do bytu nepořídil, což bylo vyvráceno provedenými důkazy, zejména výslechem svědka [jméno FO] i výslechem žalované jako účastnice řízení, neboť ta uvedla, že žalobce koupil vaničku do sprchového koutu. Z těchto důvodů výpověď svědkyně [jméno FO] soud prvního stupně posoudil jako účelovou a nevěrohodnou, neboť je matkou žalované, bývalou partnerkou žalobce, v současné době je vlastnicí sporného bytu, který jí žalovaná darovala a má proto zvýšený zájem na úspěchu žalované v tomto sporu.

9. Dále soud prvního stupně uzavřel, že od pohledávky žalované uplatněné k započtení a soudem prvního stupně uznané jako oprávněné ve výši 45 489 Kč je třeba odečíst částku uhrazenou žalobcem ve výši 51 000 Kč a k započtení nezbývá tedy žádná částka.

10. Žalobci bylo přiznáno příslušenství s odkazem na § 1970 o. z. ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

11. O povinnosti žalované zaplatit státu náklady za svědečné rozhodl soud s odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř.

12. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 56,3 %.

13. Proti tomuto rozsudku se odvolali oba účastníci.

14. Žalobce brojil proti výroku I. a IV. napadeného rozsudku s tím, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, věc byla nesprávně právně posouzena a jsou dány odvolací důvody dle § 205 odst. písm. c) a g) o. s. ř. Trval na tom, že uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor žalobce, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a šlo by vůči němu o nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V době, kdy se jeho nárok měl začít promlčovat, byl stále v partnerském vztahu s matkou žalované a nic nenasvědčovalo tomu, že tento vztah nebude dál pokračovat a že nebudou dodrženy dohody mezi účastníky. Žalobce k uplatnění nároku přistoupil, jakmile bylo zřejmé, že vzájemné dohody nebudou ze strany žalované naplněny. K rozchodu žalobce a matky žalované došlo v květnu 2019, žalobce se definitivně z bytu odstěhoval v červnu 2019, v srpnu 2019 žalované zaslal předžalobní výzvu a v září 2019 podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Podle judikatury vyšších soudů lze za určitých okolností za zjevné zneužití práva považovat námitku promlčení uplatněnou nejen ve vztahu mezi rodinnými příslušníky, ale i námitku promlčení uplatněnou např. státem či ve vztahu mezi advokátem a klientem. I když mezi účastníky nejde o čistě formálně právně rodinný vztah, pak je třeba přihlédnout k tomu, že mezi žalobcem a matkou žalované byl vztah partnerský a žalobce a matka žalované žili ve společné domácnosti a žalobce žalovanou i její matku v rozhodné době vnímal jako osoby blízké a součást své rodiny. Až do doby rozchodu žalobce a matky žalované žalobce spoléhal na dohodu zúčastněných o následném bezúplatném převodu jednotky do jeho vlastnictví, přičemž soud prvního stupně tuto dohodu shledal za prokázanou. Žalobce dále namítal, že před soudem prvního stupně nebyl poučen o tom, že by jeho tvrzení a důkazy v tomto směru byly nedostatečné, a navíc soud prvního stupně v průběhu řízení ústně prezentoval svůj předběžný názor, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a nebude k ní přihlížet. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobě zcela vyhověl a požadoval náklady řízení před soudy obou stupňů.

15. Žalovaná v odvolání brojila proti výrokům II., III. a IV. rozsudku a namítala, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, skutkový stav byl zjištěn neúplně, neboť nebyly provedeny navržené důkazy a soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěném a poté věc nesprávně právně posoudil. Výrok II. je navíc nevykonatelný. Dále soud prvního stupně nedostatečně zkoumal věrohodnost žalobce. Žalobce např. tvrdil, že si nevzal od matky žalované žádnou půjčku, přitom svědkyně [jméno FO] toto ve své výpovědi vyvrátila a předložila do spisu důkazy ze sporu, který žalobce proti matce žalované vedl u Okresního soudu [adresa], pod sp. zn. [spisová značka]. Soud prvního stupně to vyhodnotil tak, že s projednávaným sporem tyto důkazy nijak nesouvisí, což je nepravdivé, neboť usvědčují žalobce ze lži. Žalovaná dále namítala, že pokud jde o její obranu týkající se započtení do výše žalované částky ohledně poloviny obvyklého tržního nájemného od ledna 2016 do května 2019, tak podle protokolu o jednání ze dne 16. 2. 2021 soud prvního stupně vyslovil předběžný právní názor, že tato pohledávka se jeví jako nejasná a neurčitá a bylo by potřeba rozsáhlého dokazování, které nebude provádět. Žalovaná však doložila vyjádření realitní kanceláře, soupis realitních serverů, což prokazuje výše obvyklého nájemného v místě a čase a pokud by to nestačilo, navrhovala vypracování znaleckého posudku. Nejednalo se proto o rozsáhlé dokazování. Soud prvního stupně při jednání uvedl, že nebude zadávat znalecký posudek na obvyklé nájemné, navržené důkazy neprovedl a obranu žalované v rozsudku odmítl jako nedůvodnou. Žalovaná znovu popřela, že by mezi žalobcem a žalovanou bylo ujednáno, že byt v budoucnu převede na žalobce. Blokovací depozitum ve výši 91 476 Kč hradila její matka dne 11. 8. 2015, což bylo prokázáno. Žalovaná od května 2016 do května 2019 byla dlouhodobě v zahraničí a neměla v úmyslu platit jakékoliv poplatky spojené s užíváním bytu. Proto se s žalobcem a se svojí matkou dohodli tak, že po dobu, co oni budou byt užívat, budou hradit za ni poplatky spojené s užíváním bytu, stejně jako hypoteční splátky a tyto platby byly sjednány místo nájemného. Existence takové ústní dohody potvrdila ve svědecké výpovědi matka žalované [jméno FO] a jiný svědek takové dohodě přítomen nebyl. Skutkový závěr soudu prvního stupně ohledně platby 3 000 Kč měsíčně ze strany žalobce matce žalované, a to, že matka žalované bude hradit zálohové platby spojené s užíváním bytu ve výši necelých 3 000 Kč měsíčně, je nesprávný, a nemá oporu v provedeném dokazování. Tento závěr jednoznačně vyvrací účastnická výpověď žalované a svědecká výpověď její matky a rovněž ručně psaný seznam plateb na hlavičkovaném papíru. Soud prvního stupně provedl zjištění, které je v přímém rozporu s obsahem tohoto důkazu. To, že žalobce hradil i jiné platby vyplývalo pouze z jeho tvrzení, které nebylo doloženo, a přesto mu soud uvěřil. Nebylo prokázáno, že na jaře 2019 bylo mezi účastníky jednáno o tom, že budou zahájeny kroky k převodu hypotečního úvěru a bytu na žalobce a nedokazuje to ani [aplikace] komunikace, která je uvedena v odstavci 27. odůvodnění napadeného rozsudku. Neexistenci takového ujednání potvrdila ve své účastnické výpovědi žalovaná i její matka jako svědkyně. Je v rozporu s dobrými mravy, aby žalobce od ledna 2016 do května 2019 zcela zdarma užíval sporný byt, který byl v tomto období ve vlastnictví žalované. Taková situace ovšem po vydání napadeného rozsudku nastala. Žalovaná nadále trvala na tom, aby byl proveden znalecký posudek o stanovení obvyklého nájemného v rozhodném období v daném místě a čase. Soud prvního stupně neprovedl k důkazu vyjádření RK [právnická osoba] ze dne 28. 2. 2021, a nabídky realitních serverů. V odstavci 29. odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně odkázal na čestné prohlášení matky žalobce a uvedl, že se jedná o [jméno FO], matka žalobce se tak nejmenuje a pokud chtěl k tomuto čestnému prohlášení přihlížet, tak ji měl jako svědkyni vyslechnout, což žalovaná v průběhu řízení navrhovala. Soud prvního stupně vycházel z výpovědi svědků [tituly před jménem] [jméno FO], svědka [jméno FO] a svědkyně [jméno FO], ovšem ti pomáhali žalobci se zajištěním financování pouze na počátku a nebyli přítomni dohodě mezi žalobcem, žalovanou a její matkou. V okamžiku, kdy bylo zřejmé, že žalobce hypotéku nedostane kvůli své finanční situaci, došlo mezi žalovanou, žalobcem a matkou žalované k dohodě, že na žalobce byt převeden nebude a bude převeden z žalované na její matku. O tom svědčí úhrada blokovacího depozita ze strany matky žalované, neboť od počátku byla dohoda, že byt bude následně přepsán na matku žalované. Soupis položek jednotlivých měsíčních výdajů psal žalobce, písmo je jeho, žalobce je nedůvěryhodný, neboť tvrdil, že si od matky žalované nic nepůjčoval, což bylo vyvráceno, a soud prvního stupně měl jeho výpověď posoudit jako nedůvěryhodnou. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené výroky zrušil a uložil žalobci zaplatit jí náklady řízení před soudy obou stupňů.

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející v odvolacím jednání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné, na rozdíl od odvolání žalované.

17. Soud prvního stupně nezatížil řízení vadou, která by měla vést ke zrušení napadeného rozsudku, jak má na mysli § 212a odst. 5 o. s. ř.

18. Před soudem prvního stupně bylo provedeno rozsáhlé dokazování, byl náležitě zjištěn skutkový stav a soud prvního stupně nárok žalobce po právní stránce správně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce prokázal, že za žalovanou hradil splátky z hypotéky, které by jinak musela hradit ona v období od ledna 2016 do května 2019 a celkově za ni zaplatil částku 303 000 Kč.

19. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nesprávně posoudil námitku promlčení, kterou uplatnila v průběhu řízení žalovaná a týkala se období od ledna do září 2016, kdy žalobce za žalovanou zaplatil částku 66 200 Kč. Soud prvního stupně podle odůvodnění napadeného rozsudku s odkazem na § 629 odst. 1 o. z. vycházel z tříleté promlčecí doby. Toto ustanovení je však doplňováno § 638 o. z., z něhož vyplývá, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení se promlčuje nejen ve tříleté subjektivní lhůtě, ale i desetileté (výjimečně patnáctileté) objektivní lhůtě od doby, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Promlčení lze namítnout úspěšně, pokud uplyne, byť i jediná z těchto lhůt.

20. V poměrech nyní projednávané věci žalobce od ledna 2016 platil za žalovanou hypoteční splátky za byt, jehož byla žalovaná vlastníkem. Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení byla podána dne 30. 9. 2019. Desetiletá objektivní lhůta počala běžet v lednu 2016 a žaloba byla proto podána včas. Pokud jde o tříletou subjektivní promlčecí lhůtu, v řízení bylo prokázáno, že žalobce ukončil svůj partnerský vztah s matkou žalované v květnu 2019 a tehdy počala běžet tříletá subjektivní lhůta k vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobce od té doby věděl, že bezdůvodné obohacení vzniklo a kdo za ně odpovídá. Žaloba byla podána dne 30. 9. 2019 a tato subjektivní lhůta proto neuplynula. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení není promlčen ani zčásti a nesouhlasí proto se závěrem soudu prvního stupně, který byl vyjádřen v odstavci 52. odůvodnění napadeného rozsudku v jeho závěru.

21. V průběhu řízení žalovaná uplatnila jako obranu proti návrhu pohledávku k započtení do výše žalované částky spočívající v úhradě poloviny obvyklého tržního nájemného za období od ledna 2016 do května 2019 ve výši 303 400 Kč. Žalovaná sama ve své účastnické výpovědi uvedla, že mezi žalobcem, ní a její matkou byla dohoda o tom, že důvodu že žalobci nemohl být poskytnut hypoteční úvěr, vezme si ho žalovaná na sebe. Měla však podmínku, že s tím nebude mít žádné náklady, žalobce bude platit hypoteční splátky a matka bude hradit služby spojené s bytem, žalované nemělo být hrazeno nic, byt nebyl žádná její výdělečná činnost, žádná nájemní smlouva uzavřena nebyla. V průběhu řízení žalovaná začala účelově tvrdit, že splátky hypotéky byly vlastně splátky nájmu za užívání bytu, což jí potvrdila pouze její matka. Odvolací soud považuje závěr soudu prvního stupně ohledně této námitky za správný. Odvolací soud k tomu dodává, že v rozhodné době ve sporném bytě nebydlel pouze žalobce, ale rovněž matka žalované a již z tohoto důvodu byt nemohl být pronajat nikomu jinému za tržní nájemné. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobcem placené hypoteční splátky měly být určeny na úhradu za tržní nájemné za užívání bytu. Zároveň bylo prokázáno, že žalobce se podílel na platbách spojených s bydlením v bytě a nebylo prokázáno zcela účelové tvrzení žalobkyně a její matky, že to vše platila pouze matka žalované. V této souvislosti nelze odhlédnout od skutečnosti, že jde pouze o jejich tvrzení a obě mají zájem na výsledku sporu, přičemž jejich vztah k žalobci není přátelský. Není proto správná argumentace žalované, že ve výsledku dle rozhodnutí soudu prvního stupně by žalobce v rozhodné době bydlel ve sporném bytě zcela zdarma.

22. Žalovaná dále v průběhu řízení uplatnila jako obranu proti návrhu pohledávku k započtení spočívající v úhradě poloviny nákladů za hrazení nákladů za užívání bytu za období od ledna 2016 do května 2019 ve výši 99 400 Kč. Tato kompenzační námitka byla koncipována jako finanční vypořádání vztahu mezi žalobcem a matkou žalované z doby jejich společného hospodaření. Odvolací soud dospěl k závěru, že takový nárok žalované vůbec nepřísluší uplatňovat, neboť vyplývá ze vztahu mezi žalobcem a matkou žalované, nikoliv ze vztahu mezi účastníky. Nicméně soud prvního stupně se velmi obsáhle touto kompenzační námitkou zabýval a poté ji neshledal důvodnou, což vyjádřil v odstavci 54. odůvodnění napadeného rozsudku.

23. Nad rámec uvedeného odvolací soud uvádí, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněná námitka promlčení, pokud by byla důvodná, by nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Bez ohledu na to, že žalobce a dcera žalované nebyli pokrevní příbuzní, pak z obsahu spisu vyplývá, že šlo o velmi úzký vztah, o čemž například svědčí k důkazu provedená [aplikace] komunikace ze dne 25. 4. 2019, která je založena na č.l. 6 spisu. Z ní vyplývá, že žalovaná žádala svoji matku, aby připravila podklady pro přepsání hypotéky, k této komunikaci se připojil žalobce, který žalovanou označoval jako „[Oslovení]“. Podle judikatury Ústavního soudu za výkon práva v rozporu s dobrými mravy je typicky nutno považovat výkon práva učiněný primárně za účelem poškození či znevýhodnění jiného (srov. nálezy ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. IV ÚS 22/01; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoud.cz), jakož i nepřiměřeně tvrdý výkon práva, jenž by se příčil spravedlivému řešení věci. Ústavní soud v judikatuře k této problematice zdůrazňuje, že je vždy třeba pečlivě posoudit věc ve všech relevantních souvislostech. Nicméně odvolací soud zdůrazňuje, že na tomto jeho závěru není jeho rozhodnutí založeno, což vyplývá ze shora uvedených důvodů.

24. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl k závěru, že celý nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je po právu, byl napadený rozsudek v zamítavém výroku o věci samé (výrok I.) změněn [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 166 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 66 200 Kč od 7. 9. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

25. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok II.) nesprávně výrok formuloval, a tak jej i vyhlásil, odvolací soud z formálních důvodů rovněž tento výrok změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 236 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 236 800 Kč od 7. 9. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

26. Ve výroku o nákladech České republiky (výrok III.) byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

27. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn § 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl ve věci procesně úspěšný a vznikly mu náklady před soudem prvního stupně za soudní poplatek ve výši 12 120 Kč, dále za 24 úkonů po 9 260 Kč dle § 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. a), b), g) a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „AT“, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a za 24 náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, tedy 241 560 Kč. Před soudem druhého stupně žalobci vznikly náklady za soudní poplatek 3 310 Kč za podané odvolání, dále za odvolání a účast u odvolacího jednání 2x 9 260 Kč dle § 7 bod 6. a § 11 odst. 1 písm. g) a k) AT, 1x 300 Kč za náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a 1x 450 Kč za náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025. Celkem odvolací náklady představují částku 22 580 Kč. Náklady řízení před soudy obou stupňů jsou 264 140 Kč.