pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 61C 210/2020-46,

1. Obvodní soud pro Prahu 6, dále soud prvního stupně, rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 61C 210/2020-46, zamítl žalobní návrh, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a plně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení, jejíž výši ve výroku rozsudku nevyčíslil, nicméně z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že do náhrady nákladů řízení zahrnul paušální náhradu za dva úkony dle § 1 vyhlášky č. 245/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu, a podle § 89a exekučního řádu.

2. Žalobkyně se na žalované domáhá zaplacení [částka] na podkladě tvrzení, že se dne [datum] zúčastnila letu č. QS1191 z Antalie do [obec], operujícím leteckým dopravcem byla žalovaná. Přílet do [obec] byl stanoven na 11:35 hodin, nicméně skutečný přílet byl až v 19:15 hodin, což bylo o více než tři hodiny později oproti plánovanému času příletu. Žalobkyni tak vznikl nárok na náhradu škody ve výši [částka] podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004. Nárok u žalované uplatnila dne [datum].

3. Žalovaná na svoji obranu vznesla námitku promlčení uplatněného nároku a navrhla, aby žaloba byla zamítnuta. Podle § 2553 odst. 3 občanského zákoníku musí cestující uplatnit právo na náhradu škody vzniklé tím, že přeprava nebyla provedena včas, bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců, což se v daném případě nestalo, neboť žalobkyně nárok uplatnila až dne [datum].

4. Soud prvního stupně vzhledem k obraně námitkou promlčení nejprve řešil otázku, zda žalobkyně nárok (právo) uplatnila včas. Vyšel z nesporných tvrzení účastníků a vzal za prokázané, že žalobkyně se zúčastnila letu č. QS1191 z Antalie do [obec] dne [datum], přílet byl opožděn a žalobkyně dopisem ze dne [datum] uplatnila u žalované nárok na náhradu škody ve výši [částka]. Právně otázku promlčení posoudil podle zákona [číslo] občanský zákoník, dále o. z., a uzavřel, že nárok byl uplatněn po marném uplynutí promlčecí lhůty. Nároky z přepravy se promlčují v šestiměsíční lhůtě počítané ode dne, kdy mohl cestující právo uplatnit poprvé. Vzhledem k tomu, že přeprava byla provedena dne [datum], prvním dnem, kdy mohl být nárok z pozdě provedené přepravy uplatněn, byl den [datum] a nárok se promlčel dnem [datum]. Žalobkyně nárok u žalované uplatnila až dne [datum], tudíž žalovaná se žalobě námitkou promlčení úspěšně ubránila.

5. Soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18Co 265/2019-62, z něhož plyne právní závěr, že Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, dále jen Nařízení, neupravuje lhůty pro uplatnění nároků, které jsou v něm zakotveny, tudíž je třeba aplikovat vnitrostátní právní úpravu, konkrétně ustanovení § 628 ve spojení s § 2553 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o. z. Dodal, že otázka, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., byla již před Evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C [číslo], [jméno] [příjmení] [příjmení] proti [jméno] [jméno] [příjmení] NV, a že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 Nařízení, stanoví pravidla každého členského státu. Shodně se vyjádřila [ulice] komise ve výkladových stanoviscích viz Sdělení Komise - Pokyny pro výklad nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady (ES) č. 2027/97, o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002.

6. Soud prvního stupně žalobní návrh zamítl a plně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.

7. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním a namítá, že právní posouzení otázky promlčení soudem prvního stupně není správné. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 nelze považovat za„ přepravní řád“, ale za přímo použitelný právní předpis Evropkého společenství ve smyslu § 2553 o. z. Žalobkyně neuplatně právo dle § 2553 odst. 1 a 2 o. z., na něž se vztahuje lhůta uvedená v § 2553 odst. 3 o. z., ale nárok na paušální náhradu nemajetkové újmy způsobené nepohodlím cestujících, který vyplývá z komunitárního předpisu. Občanský zákoník je vystavěn na odlišování tetmínů„ újma“ a„ škoda“, přičemž„ škoda“ je podmonožinou„ újmy“ a„ škoda“ znamená majetkovou škodu. Jestliže by zákonodárce zamýšlel, aby ustanovení § 2553 o. z. dopadalo také na„ újmu“, pak by do předmětné právní úpravy tento pojem zahrnul. Notifikace ve lhůtě podle § 2553 odst. 3 o. z. má podle jejího míněné smysl např. v případě škody na zavazadle, nikoli v případě nároku na paušální kompenzaci podle Nařízení, které vědomost o paušální újmě presumuje a dopravce musí vědět, že cestujícím vzniká automaticky nárok na paušální kompenzaci, tudíž dopravce zcela přesně ví, v jaké výši je nárok na náhradu újmy a taktéž komu vznikla a kdy (seznam cestujících má dopravce k dispozici a zná přesný čas příletu). Z tohoto důvodu notifikaci vzniku újmy Nařízení nepožaduje a vzhledem k jeho aplikační přednosti ji nelze vyžadovat ani vnitrostátním předpisem. Soudem prvního stupně přijaté právní posouzení by navíc zakládalo nerovnováhu mezi právy cestujících v jednotlivých zemích, kdy podle českého práva promlčecí lhůta činí šest měsíců, zatímco podle anglického práva šest let. Žalobkyně navrhla, aby řízení bylo přerušeno do doby skončení řízení u Nejvyššího soudu o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 58Co 176/2021-56, popř. aby změnou odvoláním napadeného rozsudku žalobnímu návrhu zcela vyhověl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.

8. Žalovaná se k odvolání písemně vyjádřila, odvoláním napadený rozsudek má za správný a navrhla, aby odvolací soud rozsudek potvrdil.

9. Odvolací soud přezkoumal postupem podle ustanovení § 212, § 212a, § 214 odst. 1 občanského soudního řádu, dále o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací soud neshledal důvod pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. podle návrhu žalobkyně.

10. Vady řízení, k nimž se v odvolacím řízení přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud v postupu soudu prvního stupně neshledal.

11. Soud prvního stupně v rozsahu potřebném pro posouzení věci správně zjistil skutkový stav a právní posouzení věci provedl podle právního předpisu, který měl použít, správně jej vyložil a ze skutkových zjištění vyvodil zcela správné právní závěry. Odůvodnění rozsudku má náležitosti podle § 157 odst. 1 a 2 o. s. ř., je podrobné a výstižné, odvolací soud se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ztotožňuje a na odůvodnění rozsudku odkazuje.

12. Odvolací soud při jednání účastníkům předestřel, že projednávaný případ se v podstatných znacích shoduje s jinými právními případy, které již byly Městským soudem v Praze rozhodnuty (srov. např. řízení sp. zn. 18Co 265/2019, sp. zn. 58Co 176/2021), a že neshledal důvod pro odchylné rozhodnutí. Ve shodě s předestřenými rozhodnutími i v této právní věci zastává názor, že mezi práva, která musí cestující u dopravce uplatnit ve lhůtě podle § 2553 odst. 3 o. z., patří i právo na náhradu, kterou cestujícím, jejichž let byl významným způsobem zpožděn, garantuje Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady (ES) č. 2027/97, o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002, jakožto předpis, který upravuje práva cestujících vůči leteckému dopravci.

13. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku přiléhavě poukázal na to, že otázka, zda Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady (ES) č. 2027/97, o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002 (dále jen Nařízení), umožňuje aplikaci právního řádu členských států v otázce notifikace (v České republice upravené v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z.), byla již před Evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C [číslo], [jméno] [příjmení] [příjmení] proti Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV. Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se k podání žaloby. Dále [ulice] komise uvedla, že Nařízení nestanoví lhůtu pro podání žaloby u vnitrostátních soudů; tuto záležitost upravují vnitrostátní právní předpisy jednotlivých členských států týkající se promlčení a lhůty mezi jednotlivými členskými státy se proto mohou lišit (srov. bod 8.2 pokynů pro výklad nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004.

14. Nařízení stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě - mimo jiné - významného zpoždění letu, přičemž cestující, jehož let byl zpožděn, svá práva musí, resp. může„ uplatnit“; to vyplývá jak ze znění odst. 20 preambule Nařízení:„ v případě odepření nástupu na palubu a zrušení nebo významného zpoždění letů by měli být cestující plně informováni o svých právech tak, aby mohli svá práva účinně uplatnit“. Názoru žalobkyně, že k výplatě plnění ze strany dopravce by mělo dojít bez dalšího na základě naplnění podmínek daných Nařízením, nelze přisvědčit. Nařízení podrobněji neupravuje vlastní postup při uplatnění práv, úprava takového postupu včetně lhůt pro uplatnění práva je ponechána na vnitrostátní úpravě (srov. 22 preambule Nařízení). Nařízení jako přímo použitelný unijní předpis stanoví, jaká práva cestujícímu při zpoždění letu vůči dopravci vznikají, a vnitrostátní předpis stanoví, jak je má uplatnit, což je v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropslé unie, že při neexistenci právní úpravy Unie přísluší každému členskému státu (a jeho vnitrostátnímu právnímu řádu), aby určil pravidla pro uplatnění práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, musí však být v souladu se zásadou efektivity a rovnocennosti, nebo-li tato pravidla by neměla být formulována nebo uplatňována způsobem, který nadměrně ztěžuje či prakticky znemožňuje výkon práva na odškodnění, které je zaručeno unijním předpisem, či být formulována nebo uplatňována méně příznivým způsobem než pravidla, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (srov. např. věc C [číslo]). Lhůtu, v níž musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 Nařízení, stanoví vnitrostátní právo každého členského státu, a jak bylo již řečeno, lhůty se mohou v jednotlivých členských státech lišit. Lhůta stanovená v České republice občanským zákoníkem je přiměřená a efektivní, neboť cestující je povinen své právo, které má směřovat k okamžitému a standardizovanému odčinění jeho újmy způsobené zpožděním letu (tedy újmy, která je pro něho jako i všechny ostatní dotčené cestující totožná a o níž se dozvídá již v okamžiku zpoždění letu), uplatnit u dopravce bezodkladně, nejpozději však do šesti měsíců. Stran odvolací námitky týkající se toho, že § 2553 o. z. hovoří toliko o„ škodě“ a nikoliv„ újmě“, přičemž uplatněný nárok představuje odškodnění nepohodlí způsobeného cestujícímu, tedy nemajetkovou újmu, nemá odvolací soud za to, že by měla být aplikace § 2553 odst. 3 o. z. vyloučena. Nařízení, které samo o hovoří o„ právu na náhradu škody“, lze nepochybně přiměřeně vztáhnout i na nepravidelnou přepravu osob, v souvislosti s níž je pojem“ škoda” v § 2253 odst. 2 o. z. výslovně použit, zatímco § 2553 odst. 1 o. z. pojednává obecně o“ právech” cestujících vůči dopravci (srov. [příjmení], M. a kolektiv, Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo], 1. vydání, 2014, § [číslo], s. 991 - 994).

15. Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé je věcně správné. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. a z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že do náhrady nákladů řízení zahrnul paušální náhradu za dva úkony dle § 1 vyhlášky č. 245/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu Odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje s tím, že náhrada nákladů řízení, kterou je žalobkyně povinna žalované zaplatit, činí [částka].

16. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., a odvolací soud úspěšné žalované přiznal podle zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušální náhradu [částka] za jeden úkon, tj. písemné vyjádření k odvolání.